ECLI:CZ:US:2013:1.US.4071.12.1
sp. zn. I. ÚS 4071/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Evžena Bokoteje, zastoupeného advokátem jménem JUDr. Peter Mai, se sídlem Nám. W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2012, sp. zn. 5 To 302/2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2012, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. července 2012, sp. zn. 5 To 302/2012 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 37 T 144/2011, kterým bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele jako ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 trestního řádu tak, že mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů včetně DPH celkem 3.240 Kč a naopak mu nebyla nepřiznána částka 600 Kč jako náhrada za promeškaný čas cestou Počernice-Míčánka.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, kdy má za to, že městský soud vyložil §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu v rozporu se závěry Ústavního soudu v něm uvedenými.
Jak v citovaném případě totiž Ústavní soud vyjádřil, účelem tohoto ustanovení je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové "vyřazení" advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost a dopravní dostupnost těchto dvou míst. Čas, který advokát promešká cestou ze svého sídla do místa poskytování právní služby, nemá žádnou souvislost s tím, zda je jeho sídlo ve stejné obci či dokonce ve stejném městě jako místo poskytování právní služby, ale závisí výlučně na vzdálenosti obou míst a jejich dopravní dostupnosti.
Stěžovatel je přitom přesvědčen, že předmětný nárok nemůže být nepřiznán ani s odkazem na relativní blízkost těsně sousedních pražských obvodů a slušné dopravní spojení i v rámci MHD, neboť i v případě existujícího "slušného dopravního spojení" musí být rozhodující doba, po kterou advokát cestuje ze svého sídla či bydliště do místa poskytnutí právní služby.
Stěžovatel odkazuje na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Ten však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 předmětný spis sp. zn. 37 T 144/2011 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce přičemž stěžovatel považuje za spornou částku ve výši 600 Kč.
S ohledem na tuto výši je Ústavní soud nucen připomenout, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč se jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Z těchto východisek Ústavní soud vychází i v případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce. Ve věci ne zcela nepodobné věci stěžovatele zn. I. ÚS 2599/09 tak Ústavní soud například uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11 či II. ÚS 508/12.
V projednávané věci Ústavní soud přitom neshledává, že by došlo k nějakému zcela extrémnímu postupu obecných soudů, který by mohl, navzdory bagatelní výši sporné částky, založit nutnost jeho zásahu. Obecné soudy neodmítly přiznat stěžovatelem požadovanou náhradu za promeškaný čas toliko snad jen se zcela paušálním poukazem na to, že právní služba byla poskytována ve stejném městě, v jakém má advokát sídlo (jako tomu bylo ve věci řešené nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, na který stěžovatel odkazuje), ale vyšly z konkrétnější úvahy o vzájemné blízkosti předmětných pražských obvodů a možnostech dopravního spojení mezi nimi (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1799/07, IV. ÚS 1311/09, I. ÚS 2346/12).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu