ECLI:CZ:US:2019:1.US.4224.18.1
sp. zn. I. ÚS 4224/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2018 č. j. 35 Co 344/2018-228, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 20 C 83/2013, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 20 C 83/2013-173 vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému Antonínu Janečkovi povinnost zaplatit stěžovateli 890 000 Kč (výrok I.) a nahradit mu náklady řízení ve výši 316 883,10 Kč (výrok II.). Žalovaný podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které následně vzal částečně zpět, pokud směřovalo do výroku o věci samé. V odvolání do výroku o nákladech řízení namítl, že odměna advokáta stěžovatele nepředstavovala účelně vynaložený náklad, neboť statutární město mohli ve sporu zastoupit jeho zaměstnanci.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil odvolací řízení proti výroku o věci samé (výrok I.), změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 44 500 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ke změně rozhodnutí o výši nákladů řízení konstatoval, že stěžovatel ve věci plně uspěl a má vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložil. Za účelně vynaložený náklad však městský soud považoval pouze zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 44 500 Kč, nikoliv odměnu advokáta, neboť stěžovatel má dostatečný odborný aparát, aby zvládl jeho zastupování v řízení, zvláště, šlo-li o několikátý typově shodný spor mezi týmiž účastníky. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení městský soud opřel o §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. s poukazem na částečný úspěch žalovaného.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Po stručné rekapitulaci vývoje případu a průběhu a výsledků soudního řízení stěžovatel uvedl, že nepovažuje za správný závěr městského soudu o tom, že náklady na právní pomoc nejsou účelně vynaložené. K odkazu na soudem zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu uvedl, že v daném případě byla řešena právní problematika specializovaná a obtížná a případ svou náročností, potřebnou úrovní odborných znalostí a praktických procesně právních zkušeností značně převyšoval jeho běžnou agendu. Stěžovatel dále namítl, že i v případě, že by Ústavní soud jeho názoru na potřebu právní pomoci nepřisvědčil, nelze považovat napadené rozhodnutí za správné, neboť mu nebyla přiznána paušální náhrada za devatenáct úkonů, která náleží i účastníku, jenž nebyl v řízení zastoupen advokátem podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle §89a exekučního řádu; stěžovatel dodal, že šlo o řádně uplatněné a provedené úkony podle §11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za které náleží mimosmluvní odměna.
5. K naplnění podmínek pro podání ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval přesahem svých vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), poukazem na narušení homogenity a právní jistoty v rámci právního pořádku České republiky a narušení důvěry v závaznost pravomocných rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu (blíže označených v části IV. ústavní stížnosti).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ústavní stížnost přípustná, postrádá požadavek na uplatnění výjimky z pravidla její přípustnosti (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) jakoukoliv logiku a opodstatněnost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v případě, kdy by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, resp. s průběhem a výsledkem řízení [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva, s jehož výkladem a následnou aplikací stěžovatel nesouhlasí.
10. Lze připomenout, že Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů právního zastoupení státu advokátem vychází z teze, že je-li "k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) a na něho navazující nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), nález sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), nález sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), nález sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 75/85 SbNU 317)]; to však neznamená, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., lze v takových případech považovat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Shrnutě vyjádřeno, právo státu nechat se v řízení před soudy zastupovat advokátem není dotčeno, z hlediska nákladů řízení je však třeba zkoumat a odůvodnit, nakolik bylo toto zastoupení účelné. Otázku, co jsou účelně vynaložené náklady řízení, ovšem přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09 ze dne 9. 7. 2009, nález sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)].
11. Presumpci existence dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení účastníka řízení k hájení svých zájmů pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449)] a na jiné další subjekty veřejného práva.
12. V posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že při posouzení účelnosti stěžovatelem vynaložených nákladů odvolací soud nevybočil z mezí zákonnosti, neboť jeho úvahy jsou z kontextu odůvodnění napadeného usnesení seznatelné, přezkoumatelné a souladné se závěry nálezové judikatury Ústavního soudu. Je zřejmé, že městský soud nepovažoval náklady řízení spočívající v odměně advokáta za účelně vynaložené právě s odkazem na dostatečný odborný aparát stěžovatele s poukazem na to, že šlo o několikátý typově shodný spor mezi týmiž účastníky, jak se ostatně podává i v odůvodnění rozsudku obvodního soudu (ve věci samé se jednalo o zaplacení smluvní pokuty sjednané v nájemní smlouvě se žalovaným při prodlení s vyklizením části pozemku na Václavském náměstí v Praze). Tvrzení stěžovatele, že předmět sporu představoval specializovanou a obtížnou problematiku, přesahující jeho běžnou agendu, Ústavní soud nepřisvědčil; již jednou stěžovateli připomněl, že kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru svěřeného majetku (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 566/18 ze dne 10. 7. 2018). S ohledem na okolnosti posuzovaného případu Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by závěr městského soudu o nepřiznání náhrady nákladů právního zastoupení stěžovateli považoval za svévolný, extrémní, resp. excesivní.
13. K námitce stěžovatele, že mu měla být přiznána alespoň paušální náhrada za 19 úkonů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ústavní soud uvádí, že aplikace citované vyhlášky je namístě za situace, kdy účastník není v řízení zastoupen zástupcem podle §137 odst. 2 o. s. ř. Nepřiznání režijních paušálů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, a to i přesto, že na jejich náhradu má právo zásadně každý účastník, ať už je právně zastoupen či nikoli [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N188/75 SbNU 95); 275/2014 Sb.] nepředstavuje natolik intenzivní zásah do ústavních práv stěžovatele, aby odůvodňoval případný zásah Ústavního soudu. Stěžovatel by byl úspěšný pouze v marginální (bagatelní) výši, což je vzhledem k hodnotě sporu i s ohledem na jeho majetkové možnosti jako statutárního a hlavního města zanedbatelná částka, která nemůže odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4280/18 ze dne 23. 4. 2019 bod 21 či usnesení sp. zn III. ÚS 958/18 ze dne 17. 4. 2018 body 16-17).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu