ECLI:CZ:US:2004:1.US.437.04
sp. zn. I. ÚS 437/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Doc. PhDr. F. H., CSc., zastoupeného Mgr. P. S., Dr., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 52/2001-63 a proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 28. 2. 2001, č. j. 45/3-3164/2001-8201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 19. 7. 2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž jako bývalý voják z povolání neúspěšně žádal o zpětné započítání doby výkonu funkce zástupce velitele pro věci politické a propagandisty do doby rozhodné pro přiznání tzv. výsluhového příspěvku, a tvrdil, že jejich vydáním byl porušen čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a dále čl. 2 odst. 1, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušena měla být i zásada rovnosti účastníků řízení garantovaná v čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla včasná (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon") a splňovala i ostatní náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal, že ministerstvo a soud nesprávně aplikovaly ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (nyní jde o ust. §165 odst. 7 cit. zákona), čímž mělo dojít k protiústavní diskriminaci stěžovatele, protože rozdílné zacházení, založené aplikací tohoto ustanovení, postrádá objektivní a rozumné zdůvodnění, tj. neplní podmínku sledování legitimního účelu, resp. není dán vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem. Stěžovatel ve věci této metodiky odkázal na nález Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR. Stěžovatel obsáhle polemizoval s právním názorem, dle kterého výhoda zápočtu dob vyloučených zákonem č. 34/1995 Sb., odůvodněná rolí takto zvýhodněné skupiny osob při zajišťování bezpečnosti státu v době válečného konfliktu v Perském zálivu (dále jen "zvýhodněná skupina"), sleduje legitimní cíl. Poukázal, že zužující výklad předmětného ustanovení byl opřen pouze o poznámku pod čarou, která odkazuje na Rozkaz ministra národní obrany, který je však pouze interní směrnicí, ze které nelze vyvozovat obecné interpretační stanovisko. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99, ve kterém se uvádí, že omezení obecného ustanovení v zákoně až ve vysvětlivkách pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu. Stěžovatel poukázal, že "rozkaz Ministra národní obrany ze dne 14. 6. 1995 č. 35 z roku 1995", nemůže ve smyslu nálezu sp. zn. Pl.ÚS 9/95 být použit při rozhodování o právech garantovaných zákonem.
Stěžovatel upozornil, že pojem reatestace, který soud a ministerstvo spojují pouze se zvýhodněnou skupinou, není zákonem definován a je třeba jej vykládat ve smyslu obecného základu spisovného jazyka. Poukázal, že za dobu svého působení v armádě prošel od roku 1990 několika řízeními, v nichž byla ověřována jeho mravní a odborná způsobilost. Jako vysokoškolský učitel se stěžovatel účastnil konkurzu, kde byla komplexně hodnocena jeho způsobilost. Je nepochybné, že šlo o následnou atestaci, tedy reatestaci ve smyslu podmínky uvedené v nesprávně aplikovaném ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. Došlo tak k utilitárnímu upřednostnění ratia legis před textem normativního aktu a interpretací byl do textu dosazen text interního normativního aktu. Soud přitom neshromáždil dostatek dokumentů, které by mohly objasnit historické souvislosti přijetí zákona č. 34/1995 Sb. (na základě něhož byl příspěvek odebrán), "rozkazu č. 35/1995" a ust. §165 zákona č. 221/1999 Sb. Soud tvrdil, že nelze zjistit historické souvislosti přijetí pozměňovacího návrhu, přitom si však nevyžádal příslušné stenozáznamy. Proto stěžovatel požádal Ústavní soud, aby si vyžádal příslušné stenozáznamy, vyslechl poslance, jenž přednesl pozměňovací návrh a aby si vyžádal též stanovisko příslušného sněmovního výboru. Stěžovatel dále protestoval proti tomu, že soud svou úvahu o ratiu legis předmětného ustanovení opřel o zjištění známá mu z úřední povinnosti, ačkoli v době války v Perském zálivu neexistoval. Stěžovatel též upozornil, že i ostatní vojáci ČSLA byli povinni provádět politicko-výchovnou práci, takže vynětí propagandistů nebo zástupců pro politickovýchovnou práci (provedené zákonem č. 34/1995 Sb.) není důvodné. Navíc příslušníci vojenské kontrarozvědky (dále jen "VKR"), kterým byl výsluhový příspěvek na základě nesprávně interpretovaného ust. zákona č. 221/1999 Sb. vrácen byl, dříve pracovali pod III. správou SNB, tedy šlo o kádrové příslušníky Státní bezpečnosti. Byli bezesporu oporou totalitního systému. Stěžovatel upozornil, že (mu) nebyla odpočítána doba, po kterou byla vykonávána práce učitele společenských věd, ačkoli vykonávané povinnosti byly shodné s povinnostmi zástupce velitele roty pro věci politické (což dokládal odkazem na dobové služební předpisy). Stěžovatel tvrdil, že se nedopustil žádného konkrétního jednání, které by bylo možno "charakterizovat jako podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka", nebo jako jednání proti republice či vlasti. Princip kolektivní viny aplikovat nelze, přitom stěžovatel byl postižen za příslušnost k přesně vymezené skupině vojáků. Tím došlo k porušení čl. 1 i čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že soud neprovedl navržené důkazy, nevypořádal se s námitkami stěžovatele, převzal pouhá skutková tvrzení žalovaného a kvalifikoval je jako skutečnosti známé soudu z úřední činnosti, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní a správní spis, z nichž zjistil následující skutečnosti. Finanční sekce Ministerstva obrany rozhodnutím ze dne 28. 2. 2001 (45/3-3164/2001-8201) nevyhověla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí, jímž byla, podle tehdy platného ust. §165 odst. 8 a §142 zákona č. 221/1999 Sb., zamítnuta jeho žádost o zpětné přiznání výsluhového příspěvku. Stěžovatel v odvolání uváděl námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Ministerstvo ve svém rozhodnutí uvedlo, že pojem reatestace je obsažen pouze v rozkazu ministra obrany (dále "RMO") č. 015/1990 a nevyskytuje se v žádném jiném RMO ukládajícím provedení prověrek za účelem zjištění způsobilosti vojáků z povolání k dalšímu setrvání ve služebním poměru po roce 1989, což bylo bezpochyby zákonodárci při tvorbě zákona známo.
Na základě žaloby (dle úpravy platné v době podání šlo o opravný prostředek) podané stěžovatelem, se věcí zabýval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 28. 4. 2004 (6 A 52/2001-63) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud konstatoval, že stěžovateli byla rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 28. 7. 1995 provedena úprava výsluhového příspěvku, protože mu do doby služby nemůže být započítána doba pěti let dvou měsíců a osmi dnů, po které vykonával funkci zástupce pro věci politické a funkci propagandisty. Příspěvek nově činil 4.988,- Kč od 1. 10. 1993 do 30. 9. 1995 (namísto původních 4.200 Kč měsíčně od 1. 10. 1993 do 30. 9. 2014). Teprve po nabytí účinnosti zákona č. 221/1999 Sb. podal stěžovatel na základě tehdy platného ustanovení §165 odst. 8 cit. zákona žádost o zpětné přiznání výsluhového příspěvku, které Vojenský úřad sociálního zabezpečení nevyhověl s odůvodněním, že o nárocích stěžovatele bylo již rozhodnuto v roce 1995, podle tehdy platných předpisů.
Soud neakceptoval námitku nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí a poté je přezkoumával v rozsahu dalších žalobních námitek. Soud konstatoval, že zákonodárce přiznal opětovný zápočet pouze dvěma skupinám vojáků: těm, kterým trval služební poměr k 1. 12. 1999, nebo těm, kteří se dobrovolně reatestovali a byli shledáni způsobilými konat dále službu. Aby takové rozlišení bylo racionální, musí se v rozhodujícím znaku lišit. U druhé skupiny bylo tímto znakem úspěšné absolvování dobrovolných reatestací a proto musel být vyložen význam tohoto znaku, když je nepochybné, že všichni vojáci, kteří byli k 1. 12. 1999 způsobilými konat službu, byli opakovaně shledáni způsobilými pro službu v Armádě ČR (tedy vyhovovali obecnému výkladu pojmu reatestace, který se snažil prosadit stěžovatel). Soud vyšel z úvahy ratione legis a přihlédl i k tomu, že poznámka pod čarou č. 48 v zákoně 221/1999 Sb. poukazuje na rozkaz ministra národní obrany č. 015/1990 o reatestaci důstojníků a praporčíků vojenského obranného zpravodajství. Zvláštnost pojmu reatestace bylo podle soudu potřeba spojovat jen s prověrkami uskutečněnými na základě citovaného rozkazu (který výslovně používá slova reatestace a vztahuje se na vojáky VOZ). Soud konstatoval, že zvýhodnění přiznané zákonem není v rozporu s principem rovnosti v právech, protože není libovolné, je postaveno na kritériích, která jsou pro danou oblast objektivní a sleduje cíl, který je z hlediska veřejného zájmu akceptovatelný.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, který v plném rozsahu odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, a upozornil, že Ústavní soud podle své ustálené judikatury není obecným soudům nadřízen a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Přitom právě stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu další instance. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, kdy upozornil, že Ústavní soud již takto učinil v obsahově shodné věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 508/03. Alternativně JUDr. Vlašín navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřilo Ministerstvo obrany ČR, které prostřednictvím ředitele personální sekce Ing. Vladimíra Lavičky mj. upozornilo, že převážná většina námitek ústavní stížnosti se vztahuje k rozhodnutí, kterým byl výsluhový příspěvek po prvotním přiznání následně upraven ve smyslu novelizace provedené zákonem č. 34/1995 Sb., který shledal Ústavní soud ústavně konformním. Tuto věc však napadená rozhodnutí neřešila a v tomto smyslu je převážná část argumentace irelevantní, protože těmito předpisy nebylo v napadených rozhodnutích argumentováno "ve smyslu odůvodnění výrokové části". Námitky vztahující se k pojmu reatestace zaměňují podmínky, za nichž mohl voják z povolání nadále vykonávat službu, s podmínkami rozhodnými pro posouzení nároků ve věcech výsluhových náležitostí, které byly zkoumány až při skončení služebního poměru vojáka z povolání. Zde je nutno pojem reatestace chápat v jeho zákonem konkrétně určené podobě, určené použitím slova reatestace přímo v textu zákona a ve smyslu ratia legis vyjádřeného poznámkou pod čarou.
Ústavní soud konstatuje, že se jeho třetí senát se v nálezu ze dne 16. 9. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 288/04 (veřejně vyhlášeno, zatím dostupné zejména na www.judikatura.cz) zabýval ústavností aplikovaného ust. §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., jakož i ústavností obdobného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a ústavní stížnost zamítl, když dospěl k závěru, že aplikační postup Nejvyššího správního soudu a výklad pojmu reatestace, které byly obdobné s nyní projednávaným případem, nevybočují z mezí ústavnosti. Ústavní soud konstatoval, že: "zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti" (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb.)"
Třetí senát Ústavního soudu v citovaném nálezu dospěl k závěru, že ustanovení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak jak bylo aplikováno, se pohybuje v mezích výše uvedeného kritéria. K argumentu, dle něhož reatestace nebyla umožněna všem osobám spadajícím do okruhu osob dle §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb., podotkl, že se jím: "stěžovatel domáhá de facto pozitivního zásahu zákonodárce, čili aktu, jenž v kompetenci Ústavního soudu není. Samotné zrušení tohoto ustanovení by se totiž nemohlo jakkoliv pozitivně projevit v právní sféře stěžovatele. Stěžovatel tak v podstatě brojí přímo proti ustanovení §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb. Ústavností obsahu tohoto ustanovení se plénum Ústavního soudu zabývalo v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány a osoby. III. senát Ústavního soudu byl přirozeně tímto nálezem pléna vázán. Nadto neshledal důvody se od názorů v něm vyložených odchylovat, a tudíž postupovat podle §23 zákona o Ústavním soudu."
Od těchto právních názorů III. senátu, stejně jako od názoru o ústavní souladnosti aplikovaného ustanovení zákona č. 221/1999 Sb., se IV. senát Ústavního soudu nemá důvod odchylovat. (A to tím spíše, že sám při rozhodování o obdobné ústavní stížnosti ve svém dosud nepublikovaném usnesení ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 508/03 rovněž dospěl k závěru, že aplikovaným výkladem předmětného ustanovení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, jež byl v obdobném právním postavení.)
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, kromě odkazu na výše uvedené právní názory, vyslovené v předchozích případech, připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní stížnost napadala rozhodnutí přijatá v řízení, v němž se stěžovatel domáhal, aby mu byla obnovena výplata výsluhového příspěvku. V řízení o ústavní stížnosti napadající tato rozhodnutí proto mohlo být posuzováno výhradně tvrzené dotčení základních práv či svobod, ke kterému došlo v tomto řízení (§72 odst.1 zákona). Ústavní stížnost by v části, v níž napadala individuální právní akty vzniklé aplikací zákona č. 34/1995 Sb., musela být považována za nepřípustnou pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva (stěžovatel nikde v ústavní stížnosti, ani v předchozím řízení netvrdil, že se úpravě výsluhového příspěvku bránil žalobou ve správním soudnictví). Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, v části, v níž vypořádával námitky napadající interní předpisy provádějící tento zákon, konstatoval, že: "Osobám, které byly postupem příslušných orgánů uskutečňovaným na základě interní normativní instrukce dotčeny ve svých právech a právem chráněných zájmech, zůstávají zachovány všechny instrumenty právní ochrany, včetně možnosti podat ústavní stížnost." (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále "Sb. n. u.", sv. 5, str. 107 nebo Sbírka zákonů č. 107/1996). Tato procesní situace však zároveň představuje procesní překážku, která bránila Ústavnímu soudu přihlížet k těm námitkám, které primárně napadaly odebrání výsluhového příspěvku provedené v souvislosti s přijetím zákona č. 34/1995 Sb. Odnětí výsluhového příspěvku proto nemohlo být Ústavním soudem v řízení o této ústavní stížnosti posuzováno.
Ve výkladu pojmu reatestace zastávaném Nejvyšším správním soudem neshledal Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích vybočení z mezí ústavnosti a od tohoto dříve přijatého právního názoru se neodchýlil ani v nyní projednávané věci. Stěžovatel v této souvislosti vznesl námitku diskriminace a namítal i porušení zásady rovnosti, které spatřoval v tom, že Nejvyšší správní soud nekriticky převzal výklad zákona zastávaný ministerstvem a ztotožnil se i s jeho výkladem pojmu reatestace. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ministerstvo v napadeném rozhodnutí argumentovalo tak, že pojem reatestace vyskytující se v předmětném ustanovení, byl použit pouze v rozkaze ministra obrany, na který odkazuje předmětná poznámka pod čarou. Stěžovatel měl možnost toto tvrzení ministerstva vyvrátit a přesvědčit soud, že aplikovaný výklad je poznamenán libovůlí. Ze soudního spisu Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by taková námitka byla uplatněna. Stěžovatel ve svém opravném prostředku ze dne 4. 4. 2001 (č.l. 2) konstatuje, že: "RMO č. 015/1999 (takto) pojem dobrovolná reatestace neobsahuje". Naopak ve vyjádření ministerstva ze dne 30. 4. 2001 (č.l.9) se na podporu ohraničenosti významu slova reatestace znovu uvádí: "pojem reatestace je v rámci oficiálních dokumentů Ministerstva obrany užit pouze v případě vydaného Rozkazu ministra obrany ČSFR č. 015/90 ze dne 26. listopadu 1990". Stěžovatel ve své replice ze dne 22. 6. 2001 (č.l. 16) na toto konkrétní tvrzení dokládající určitost pojmu reatestace nereagoval a nestalo se tak ani v "doplnění žaloby" ze dne 28. 3. 2003 (č.l. 28) a ani ve vyjádření stěžovatele ze dne 17. 6. 2003 (č.l. 41) či v dalším vyjádření ze dne 27. 4. 2004 (č.l. 51). V tomto posledním vyjádření, stejně jako v ústavní stížnosti (na její str. 19) naopak stěžovatel sám cituje z příslušného rozkazu, včetně slova "reatestace" (č.l. 53). Rozkaz ministra obrany samozřejmě postrádá normativní význam, což však neznamená, že analýzou obvyklosti používaných výrazových prostředků nemůže být podpořen závěr o významové ohraničenosti slova, jež může být odlišná od významu obvyklého.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že rovněž přezkoumal postup Nejvyššího správního soudu, z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a neshledal jejich porušení. Obecný soud zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a jeho rozhodnutí, které je naplněním principu soudní nezávislosti, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Stěžovatelem navrhované důkazy, jimiž chtěl zjišťovat vůli zákonodárce (výslech aktérů legislativního procesu, příp. příslušnými stenozáznamy apod.) nemohly přinést nic, k čemu by mohl Ústavní soud v daném řízení přihlédnout (nebyly by např. způsobilými dokázat, že indikují vůli celého dvoukomorového zákonodárného tělesa). Především však Ústavní soud konstatuje, že ačkoli poznámky pod čarou nemají normativní význam, mohou sloužit jako výkladová pomůcka (srov. nález ze dne 22. 10. 1996, sp.zn. II. ÚS 276/96 in Sb. n. u., sv. 6, str. 271 nebo nález ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 515/01, in Sb. n. u., sv. 30, str. 233 či nález ze dne 5. 9. 2000, sp.zn. I. ÚS 86/99 in Sb. n. u., sv. 19, str. 187). Způsob, jímž Nejvyšší správní soud zohlednil poznámku pod čarou pak není v rozporu ani s právním názorem vysloveným v nálezu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 (in Sb. n. u., sv. 17, str. 103), v němž Ústavní soud odmítl přiznat poznámce pod čarou přímou normativní sílu. Za situace, kdy v zákoně použitý pojem reatestace byl v působnosti Ministerstva obrany úzce spojován se skupinou vojáků, vymezenou v rozkaze citovaném v poznámce pod čarou, nelze hovořit o tom, že by pouhou poznámkou pod čarou došlo k ústavně nepřípustnému zúžení obecné definice uvedené v textu zákona, který upravoval postavení osob v působnosti ministerstva obrany.
Stěžovatel rovněž namítal neobjektivnost kritéria reatestací, které založilo vznik nároku na obnovu výplaty výsluhového příspěvku, protože v době realizace měly reatestace příslušníků VKR zcela jiný význam a proto jde o kritérium subjektivní povahy, na základě kterého jsou honorovány opory bývalého režimu, což má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Avšak z konstrukce předmětného ustanovení nepochybně vyplývá, že pojem reatestace nebyl použit ve smyslu vymezení výkonového cíle, jež měl být dosažen v budoucnosti, ale pro vymezení určité skupiny vojáků. Jakkoli je z dnešního pohledu zřejmé, že mohlo být použito dokonalejšího vyjádření tohoto kritéria, Ústavní soud konstatuje, že interpretační postup, který zvolil Nejvyšší správní soud nevykazuje znaky libovůle. Nejvyšší soud transparentním postupem dospěl k závěru, že zákon ze skupiny vojáků dříve ze zápočtu vyloučených (z důvodu na zapojení do služeb totalitního státu), přiznává určité dílčí skupině výhodu zpětného započítání, poukazem na jejich specifické angažmá při zajišťování bezpečnosti demokratického státu.
Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě Ústavní soud podotýká, že přijetím zákona č. 221/1999 Sb., nemohl být stěžovatel, zasažen na svém majetku, nemohlo dojít k ohrožení dobré víry stěžovatele v práva, která nabyl, protože mu byl výsluhový příspěvek upraven již zákonem předchozím.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných jeho základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu