Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.07.2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 89/27 SbNU 51 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.459.2000

sp. zn. I. ÚS 459/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 2 To 151/2000, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán vinným, že dne 21. 5. 1998 mezi 17.00 a 18.00 hodinou v P., před restaurací Slávie po předchozí hádce napadl T. R. tak, že ho uhodil pěstí do obličeje, silným strčením ho povalil na zem, a když se jmenovaný chtěl zvednout, kopl ho opakovaně do obličeje a na zemi ho opět bil pěstí do tváře; způsobil mu tak zlomeninu úhlu dolní čelisti vlevo v místě osmého zubu a zlomeninu kloubního výběžku vpravo s posunem do strany a pohmoždění a krevní podlitinu na levé tváři a krku vlevo, což si vyžádalo operační zákrok s nasazením mezičelistní fixace, hospitalizaci od 25. 5. 1998 do 8. 6. 1998, přičemž mezičelistní fixace byla odstraněna až 10. 7. 1998 a léčení a pracovní neschopnost trvala do 31. 7. 1998 včetně, tedy jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Tím spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle ust. §228 mu bylo též uloženo, aby poškozeným 1) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Šumperk, nahradil škodu ve výši 9.815,- Kč, 2) T. R. nahradil škodu ve výši 2.925,- Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku Okresní soud v Šumperku zejména uvedl, že i když stěžovatel popíral jednání, které je mu kladeno za vinu, je z něj přesto usvědčován provedenými důkazy. Poškozený R. uvedl, že stěžovatel přišel do restaurace po 17.00 hod. s M. B., a když jej uviděl v přítomnosti K. H-ové, začal na ni křičet a urážet ji. Stěžovatele se snažili uklidnit B. a číšník I. B. Poškozený R. po té popsal situaci téměř shodně, jak je uvedena ve skutkové větě rozsudku, přičemž dále sdělil, že po úderech do tváře byl otřesen, nemohl zavřít ústa a spodní čelist mu visela dolů. Nad sebou zaregistroval F. V., P. B., J. J., V. K. a další lidi, které nezná. Prvně jmenovaný jej odvedl do hospody U Andělíčka, ze které však odešel zpět do restaurace Slávia, aby si to se stěžovatelem "ještě vysvětlil". Oba odešli na hřiště za restauraci, kde stěžovatel poškozeného R. opět žduchl do zad a jedenkrát jej uhodil pěstí, než jej odtáhl svědek V. Poškozený R. dále uvedl, že K. H-ová, která měla snahu nedorozumění zabránit, s ním nakonec jela do Šumperka na pohotovost, kde mu ošetřující lékařka dala prášky, přičemž řekla, že to má "naražené". Potom odjel do H. za manželkou a čekal, že se jeho stav upraví. Bolest však neustupovala, a proto jej manželka zavezla do nemocnice v Opavě, kde bylo rentgenologicky zjištěno, že má zlomenou čelist. Proto nastoupil do fakultní nemocnice v Ostravě, kde byl hospitalizován 2 týdny. V pracovní neschopnosti byl asi 2 měsíce, jiný incident, kromě incidentu se stěžovatelem, do doby než byl ošetřen v Opavě, neměl. Kdo mu zranění způsobil, zprvu nechtěl uvést, protože stěžovatel má vysoce postaveného otce, takže nejdříve nemluvil pravdu a prohlásil, že jej napadl někdo jiný, aniž by uvedl kdo. Vše nahlásil teprve poté, co mu lékař vyčíslil náklady lékařského ošetření. Okresní soud v Šumperku dále v odůvodnění svého rozsudku konstatoval obsah výpovědí stěžovatele, a značného množství svědků. Stěžovatel zejména uvedl, že do T. R. nekopal, a že mu nezpůsobil zranění, které bylo u poškozeného později zjištěno. Incident popsal tak, že když spolu vyšli před restauraci, poškozený R. mu vrazil loktem do zubů, kopl ho do břicha, chytil pod krkem za košili a že oba spadli na zem. Potom se navzájem přehazovali přes živý plot a přepadli na silnici. Když jej B. odtrhl, poškozený R. vstal a zase jej chytil, takže opět spadli přes živý plot a uhodili se hlavami o patník, příp. obrubník. Pak je od sebe odtrhl svědek V., který přišel, až když leželi v živém plotě. Ten odvedl poškozeného R. k sobě do hospody, avšak R. se za 20-30 min. vrátil do hospody Slávie a začal stěžovatele verbálně napadat. Šli spolu opět ven, poškozený R. mu začal dávat rány a stěžovatel jen ustupoval. Pak k nim přistoupili čtyři muži, starší L., P. B., J. J. a mladší V. K. Ti jej odvedli, avšak pak neví přesně kdo, snad J. nebo R., k němu "vždycky přiběhl" a dal mu ránu do tváře. Vzápětí přišel jeho otec K. B. starší a muži jej pustili. Otec jej odvedl zpět do restaurace, kde si umyl krev z rukou a z nosu. Po týdnu jej svědek V. "přes H-ovou" informoval, že R. má dvojitou zlomeninu čelisti a že leží v Ostravě v nemocnici. Výpověď poškozeného R. prý potvrdili i svědci F. V., P. B., V. K., kteří shodně uvedli, že seděli v restauraci U Andělíčka, když tam přiběhla K. H-ová pro F. V., aby roztrhl stěžovatele od poškozeného R. Když vyšli, viděli, jak právě stěžovatel kopal do T. R., který ležel na zemi a "šel do něho" i pěstmi. V. s B. od sebe oba odtrhli, a R. odvedli do hospody U Andělíčka. Bylo vidět, že má vychýlenou čelist, nemůže mluvit a otékala mu pusa. R. se však po chvíli zvedl a odešel. Jak se V. později dozvěděl, mělo dojít k dalšímu incidentu, u kterého měl být přítomen svědek K., J., L. a snad i B. Svědek J. pak uvedl, že byl přítomen až druhému incidentu, kdy viděl, že se poškozený R. se stěžovatelem napadají pěstmi. Proto poškozeného spolu se svědkem K. odtáhl. Poškozený R. měl oteklou pusu, nemluvil a zuby měl u sebe. Svědkyně M-ová jako obsluhující číšnice uvedla, že poškozený R. šel se stěžovatelem ven, kde se zdrželi asi čtvrt hodiny. Když viděla poškozeného R. znovu, ten již špatně mluvil, měl všude červené fleky, roztrhané tričko, pod bradou podlitinu a "jako by špatně otvíral pusu". Svědek K. prohlásill, že viděl, jak stěžovatel kopl do poškozeného, který ležel na zemi. Oba roztrhl svědek B. se svědkem V. Když s poškozeným mluvil, všiml si, že mu natékala čelist, vůbec nemohl mluvit, nehýbal zuby, měl roztrhaný oděv a na tričku byla vidět krev. Svědka B. nikde venku neviděl. Oproti těmto výpovědím stojí prý výpověď svědka B., který v podstatě shodně se stěžovatelem popsal, jak poškozený uhodil stěžovatele nejdříve loktem do obličeje a pak jej kopl. Stěžovatel ustoupil, začal se bránit a pak oba spadli na zem. Stěžovatele po té zvedl ze země a odtáhl jej. Dále uvedl, že při přetahování oba přepadli přes živý plot na silnici, u které je i obrubník. Když přiběhl svědek V., ležel již stěžovatel na poškozeném R. Nevšiml si, že by přitom stěžovatel poškozeného nějak udeřil. V. odtrhl poškozeného, on odtáhl stěžovatele a odvedl jej zpět do restaurace. Svědkyně H-ové si nevšiml, a nevšiml si ani, zda byl poškozený nějak zraněn, či zda do něj na místě někdo kopal. Obdobně svědkyně H-ová uvedla, že se poškozený R. se stěžovatelem přehazovali přes živý plot. Ani na jednom z nich neviděla žádné zranění. Přitom potvrdila, že byla pro svědka V., který je zaměstnavatelem poškozeného, aby oba od sebe roztrhl. Poškozený R. měl prý poškrábanou ruku, krk, roztrhané tričko, avšak na žádnou bolest si nestěžoval. Na jeho obličeji nic neviděla. Při incidentu za restaurací "měl stěžovatel inkasovat" od poškozeného tři rány pěstí do obličeje, přičemž stěžovatele přitom drželi svědci B. a L. Ránu do obličeje dostal také otec stěžovatele B. starší. K rozporům s vlastní výpovědí v přípravném řízení dále uvedla, že si již nevzpomíná, zda si poškozený R. dával na pusu led, a zda ji měl druhý den nateklou, avšak vzpomněla si, že žvýkal žvýkačku. Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně F., která byla u rozhovoru H-ové s poškozeným. Výpověď stěžovatele potvrdil i jeho otec, který uvedl, že incident viděl z okna, že viděl i poškozeného R. a že vizuálně na něm nebylo znát žádné zranění. Okresní soud se dále zabýval otázkou, jak byl zraněn a pak ošetřen poškozený R. Svědkyně MUDr. M. A-ová uvedla, že jej ošetřovala, a že k ní přišel s tím, že ho někdo napadl. Jevil se být podnapilý, ale hybnost čelistního kloubu měl v té době zachovánu. Prohlásila, že však není stomatochirurg, a že nepovažovala za potřebné provést rentgenologické vyšetření, neboť pacient byl schopen mluvit a na bolest při mluvení si nestěžoval. Připustila, že bolest mohlo zmírnit požití alkoholu. Stav poškozeného hodnotila pohledem i palpačně, zlomeninu zubu neviděla. Dodala, že však má interní atestaci a že pracuje na plicním oddělení. K lékařské zprávě pak dopsala odpověď na dvě otázky. Bez rentgenologického snímku prý nemohla stoprocentně určit, zda se u poškozeného jedná o zlomeninu či nikoliv. Z výpovědi MUDr. K-ové pak bylo zjištěno, že poškozený byl operován dne 25. 5. 1998 na oddělení stomatochirurgie v nemocnici Ostravě - Porubě. Sama jej viděla teprve 10. 6. 1998. Nález o jeho ošetření ze záchranné služby v Šumperku po napadení dne 21. 5. 1998 poskytnut nebyl. Po tomto ošetření odjel poškozený R. domů a druhý den do Opavy, kde byl ošetřen MUDr. H. Rentgen potvrdil zlomeninu. Okresní soud v Šumperku doplnil dokazování posudkem znalce z oboru zdravotnictví - odvětví chirurgie a traumatologie, a to k posouzení mechanismu poranění poškozeného R. Znalec MUDr. N. uvedl, že nejpravděpodobněji se tak stalo násilím působícím na menší ploše značné intenzity, tedy kopnutím do čelisti. Pád na zem, obrubník, či živý plot vznik úrazu nevysvětluje. Umístění zlomeniny a alkohol pak natolik setřely příznaky, že nevedly prvního ošetřujícího lékaře k provedení rentgenologického vyšetření a vedly k neúplné diagnóze. Nemůže sice vyloučit, že se "úraz nestal někdy jindy, avšak o žádném úrazu nebyla nikde jinde žádná zmínka". Při vypracování znaleckého posudku vycházel z objektivních lékařských nálezů. Podle rentgenu však nelze určit, zda je zranění staré den nebo dva. Nález však odpovídá zhruba době 2 dnů, které uvádí poškozený R. Hematom zjištěný MUDr. A-ovou nesouvisel s hematomem, který byl zjištěn v úhlu dolní čelisti. Ten se navíc vytváří až s určitým časovým odstupem prokrvácením měkkých svalů a podkoží. U pacienta bolest po takovém úrazu nepochybně narůstá, ale ten se nejprve domnívá, že jde o zhmožděninu a posléze vyhledá odborné vyšetření. Zhodnocením všech provedených důkazů dospěl Okresní soud v Šumperku k závěru, že ke zranění poškozeného R. došlo tak, jak uvádí zcela logickým způsobem tento poškozený. Svědci V., B. a K. ostatně viděli určitou část potyčky a potvrzují stejně jako svědci J. a M-ová, že poškozený projevoval po napadení známky zranění; také popsali i to, že ležel na zemi a že obžalovaný do něj kopal. Konečně i svědkyně H-ová uvedla, že poškozenému R. bylo doporučeno, aby si dával na pusu led, protože má oteklou tvář. Jestliže pak uvádí, že při dalším setkání s ním žádné známky zranění neshledala, je hodnocena její výpověď, stejně jako výpověď F-ové, jako účelová ve snaze pomoci stěžovateli. Soud také neuvěřil výpovědím svědků B. st. a B., protože jsou v rozporu s výpověďmi V., B. a V. K., byť jmenovaní jsou podle názoru B. st. vůči němu podjatí, neboť pracuje jako policista. Jejich výpovědi však byly hodnoceny (v kontextu s dalšími důkazy) jako účelové; poškozený R., jak vyplývá z lékařských zpráv i znaleckého posudku, projevoval ihned po napadení známky zranění. I kdyby se poškozený choval ke stěžovateli neurvale, nic jej neopravňovalo k tomu, aby do poškozeného R. kopal, a to zvláště do hlavy a tím jej výrazně ohrozil na zdraví. Tomu, že k ohrožení došlo, odpovídá i způsobený následek, neboť poškozený byl nejméně do 10. 7. 1998 výrazně omezen v běžném způsobu života. Z toho lze dovodit, že šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ust. §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona a tudíž o těžkou újmu na zdraví. O snaze pomoci stěžovateli v trestním řízení pak svědčí i aktivita jeho otce B st. vůči svědku V. či svědku Š., který měl jako zaměstnavatel svědku B. domluvit. Též nelze přehlédnout, že MUDr. A-ové byly kladeny konkrétní otázky, na které nedokázala odpovědět s tím, že ani neví, kdo přesně jí tyto otázky kladl (zda vyšetřovatel, event. soud), což je nelogické, neboť případná žádost o doplnění lékařské zprávy by musela být obsažena v předmětné trestní věci ve spise. Znalce MUDr. N. prý nelze označit za nekvalifikovaného znalce, neboť je to traumatolog, který se "těmito poúrazovými stavy" zabývá a také je i jako operatér řeší. Z výpovědí svědků V., B. a K. pak nebylo zjištěno, že by chtěli stěžovateli přitížit, neboť každý z nich uváděl pouze to, co měl možnost vidět. Stěžovatel pak nepochybně způsobil následek, který byl u poškozeného zjištěn, úmyslným jednáním, neboť musel být srozuměn s tím, že kopy do hlavy člověka mohou takový následek způsobit. Dopustil se tedy trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. U stěžovatele bylo přihlédnuto k tomu, že dosud nemá záznam v trestním rejstříku, že vedl řádný život, a že on i poškozený R. jednali pod vlivem alkoholu a emocí, když se ucházeli o stejnou dívku. Proto mu byl i přes jinak vysoký stupeň společenské nebezpečnosti uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, tedy při samé spodní hranici trestní zákonné sazby, s odkladem na dobu 3 (tří) roků. Poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, i T. R. se řádně a včas připojili s nárokem na náhradu škody, a proto jim tato byla přiznána, jak je ve výroku uvedeno. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatele pro jeho nedůvodnost zamítl. V řízení, které předcházelo vynesení napadeného rozsudku, prý nezjistil pochybení zásadní povahy, jež by mohla negativně ovlivnit rozhodovací činnost nalézacího soudu. Důkazní řízení bylo údajně provedeno způsobem odpovídajícím kritériím stanoveným trestním řádem, rozsah dokazování byl dostatečný pro tvorbu správných skutkových a právních závěrů, a v souladu se zákonem proběhl i proces hodnocení provedených důkazů. Krajský soud v Ostravě zvláště zdůraznil, že soud I. stupně, vědom si složitosti důkazního stavu a okolností případu, věnoval značnou pozornost objasňování všech skutečností významných pro rozhodnutí v rovině trestní odpovědnosti stěžovatele; námitky stěžovatele i státního zástupce byly shledány neopodstatněnými, včetně návrhu na provedení nového znaleckého posudku z oboru stomatochirurgie. Krajský soud v Ostravě k tomu dále uvedl, že celková důkazní situace nebyla jednoduchá, neboť obsahovala i důkazy, které vyznívaly ve prospěch verze předkládané stěžovatelem. Nicméně, hodnocení důkazů jednotlivě i v souhrnu je jednoznačně usvědčující, tedy také vylučující pochybnosti o skutkových okolnostech "děje významných pro formulaci závěrů v otázce viny obžalovaného". Jednotlivé výpovědi stěžovatele, poškozeného a dalších svědků se pak dělí na dvě skupiny; z nich jedna (poškozený R., svědci V., B., K., J., M-ová, L.) popisovala incident jako agresi stěžovatele ve smyslu útoku pěstmi a kopáním nohou proti tělu poškozeného, po které byly na poškozeném patrny známky zranění, druhá skupina podporovala verzi stěžovatele. Zatímco ve výpovědích svědků první skupiny nebylo shledáno žádných zpochybňujících momentů, neboť i když tito svědci neviděli celý incident, popsali průběh té části děje, kterou měli možnost pozorovat, výpovědi svědků druhé skupiny nelze považovat za směrodatné natolik, že by zpochybňovaly tvrzení svědků jiných. I podle svědků B. st., H-ové a B. se incident odehrál ve dvou fázích, a jen jejich tvrzení, že údery ze strany stěžovatele neviděli, nevyvrací předchozí uvedené závěry jiných svědků, kteří popisovali to, co sami pozorovali. Svědek B. st. navíc měl možnost sledovat část děje pouze přes okno, venku nebyl. Jestliže se druhá skupina svědků vyjadřovala o útoku poškozeného (úder loktem do zubů či obličeje, kop do břicha, rány pěstí či bití stěžovatele), pak z lékařské zprávy o jeho vyšetření vyplývá, že u něj nebylo zjištěno odpovídající poranění, nýbrž toliko oděrky na kotnících rukou, což spíše svědčí o zraněních vzniklých aktivním útokem pěstmi. Pokud se poškozený po první fázi incidentu sám zmínil, že po útoku cítil, že s čelistí není něco v pořádku, že mu visela a že byl otřesen, pak to neznamená trvalost tohoto jevu, kterou naznačoval stěžovatel v souvislosti s argumentací lékařským vyšetřením poškozeného, neboť po té došlo k určité "úpravě", jak o tom hovoří i svědci (nemohl pořádně mluvit, obličej mu natékal, bylo patrné vychýlení čelisti patrně spojené právě s pozvolným natékáním obličeje), která je popsána ve znaleckém posudku MUDr. N. Krajský soud odmítl námitku stěžovatele zpochybňující věrohodnost tvrzení poškozeného, který původně sdělil ošetřujícímu lékaři, že byl zbit dne 21. 5. 1998 neznámou osobou na nádraží v Postřelmově, neboť poškozený později oznámil MUDr. A-ové, že se mu to stalo okolo 17.00 hod. v hospodě. Konkrétní jméno osoby však neudával a vysvětlil, že je sdělil teprve k výzvě lékaře, který mu s ohledem na závažnost poranění vyčíslil náklady ošetření a operace. Přitom nelze opomenout, že se poškozený vzdálil z hospody pouze za účelem návštěvy lékařky, a že i stěžovatel při ošetření uvedl, že byl pobit, ale neví kým. Soud I. stupně též vzal v úvahu výpovědi H-ové a F-ové, že stěžovatel měl den po incidentu při setkání s H-ovou žvýkat, avšak pro jejich vzájemnou rozpornost je odmítl. Posledním okruhem námitek byla problematika zranění poškozeného R., jejich charakter, možnosti jejich vzniku v pozdější době apod. Právě v ní tkví těžiště složitosti případu, poněvadž z lékařské zprávy prvotně ošetřující lékařky nevyplývají skutečnosti odpovídající charakteru zranění poškozeného, který nebyl ani poslán na rentgenologické vyšetření apod. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně se nicméně podává, že byly shledány jisté zpochybňující momenty (dovětek lékařské zprávy, k němuž nebyl poznamenán důvod), ačkoliv jím mohlo být např. tvrzení poškozeného o tom, že mu lékařka čelist neprohmatávala apod. Přesto vše podstatné vyplývá z důkazů zbývajících, když i MUDr. A-ová mj. uvedla, že sice neshledal důvod k rentgenologickému vyšetření, avšak byla si vědoma, že projevy příznaků mohou nastat u pacienta později, a proto doporučuje pacientům, aby následujícího dne navštívili příslušného odborného lékaře, jelikož takové ošetření vyžaduje stomatochirurgickou, resp. chirurgickou odbornost. V souvislosti se zraněním poškozeného R. byla v hlavním líčení vyslechnuta i MUDr. K-ová a zdravotní sestra K-ová, která si vzpomněla, že muž, který se dostavil k ošetření, vykazoval známky poranění čelisti. Významné v tomto směru však byly zejména závěry znaleckého posudku MUDr. N. z oboru chirurgie a traumatologie, který se mj. zabýval i otázkou projevů zranění poškozeného v době ošetření u lékařky MUDr. A-ové a dovodil, že umístění zlomeniny a alkohol setřely příznaky zranění natolik, že nevedly ošetřujícího lékaře k provedení rentgenu a tedy zapříčinily neúplnou diagnózu. Vyjádřením se k mechanismu a charakteru zranění poškozeného též znalec vyvrátil obhajobou dovozované možnosti vzniku zranění, např. pádem na silnici, na obrubník atd. Vzhledem k tomuto znaleckému posudku a se zřetelem na odbornost znalce chirurgie a traumatologie nevznikla potřeba jeho revize novým znaleckým posudkem z oboru stomatochirurgie. Proto Krajský soud v Ostravě závěrům soudu I. stupně o trestní odpovědnosti stěžovatele a výroku o jeho vině ničeho nevytkl. Také výrok o trestu neshledal krajský soud vadným, neboť vzhledem ke všem skutečnostem, lze - s ohledem na trestní sazbu 2-8 let - uložit stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 2 let, tedy při samé dolní hranici trestní sazby; správně byla vyložena i kritéria ust. §59 odst. 1 tr. zákona vedoucí k podmíněnému odkladu výkonu trestu na zkušební dobu 3 let. II. V záhlaví citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 "Úmluvy", čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a čl. 14 odst. 2 "Paktu" zaručujícího právo na nestranný a spravedlivý proces, zejména dodržování zásady presumpce neviny. Stěžovatel uvedl, že existovaly dvě alternativy skutkového děje; jednak ta, že zlomeninu čelisti utrpěl poškozený při incidentu se stěžovatelem, jednak ta, že ke zlomenině došlo až později v průběhu dvoudenního intervalu do 23. 5. 1998, kdy byla zlomenina teprve prokazatelně zjištěna. Oba obecné soudy se přiklonily v rozporu se zásadou presumpce neviny k variantě pro stěžovatele nepříznivější, a to na základě protichůdných důkazů, neboť ty, které podporovaly obžalobu, byly vždy upřednostněny, aniž by však existoval jasný důvod pro odmítnutí důkazů ostatních. Zcela nepřijatelným způsobem byly prý hodnoceny výpovědí kamarádů poškozeného R., svědků V., K. a B., kteří tvrdili, že na vlastní oči viděli, jak stěžovatel kope poškozeného do obličeje, ačkoliv z časových návazností vyplývá, že na místo činu byli přivoláni teprve po té, co mělo dojít k údajnému kopání, takže je zřejmé, že svědčili křivě. Nejkřiklavějším pochybením pak údajně bylo odmítnutí svědecké výpovědi MUDr. A-ové (jediné osoby, jež nebyla se zúčastněnými v osobních či přátelských vztazích), která vyloučila, že by poškozený v době jejího vyšetření vykazoval příznaky zlomeniny čelisti. Poněvadž nepojala ani podezření, že by o ni mohlo jít, nepovažovala za nutné provádět rentgenologické vyšetření. Pokud soudy I. i II. stupně dospěly k závěru, že jmenovaná zlomeninu čelisti přehlédla, jde o zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech. MUDr. A-ová prováděla vyšetření pečlivě, zkoušela pohmatem hybnost čelistních kloubů, aniž by poškozený bolestivě reagoval. Je tedy evidentní, že poškozený nemohl mít v době vyšetření zranění příznaky, které popisoval on sám i jemu blízcí svědkové, neboť tyto příznaky by musela MUDr. A-ová zcela jednoznačně rozeznat. Oba soudy nevyužily ani možnosti provést všechny dostupné důkazy. Daly sice vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, ovšem k dané problematice (vyžadující speciální znalosti) bylo namístě vypracovat znalecký posudek z oboru stomatochirurgie, kterým by podle přesvědčení stěžovatele muselo být prokázáno, že by MUDr. A-ová příznaky zlomené čelisti - při způsobu vyšetření, které provedla - nemohla nikdy přehlédnout. Jelikož nebyl tento navržený znalecký posudek v rozporu s názorem obhajoby i krajského státního zástupce proveden, byl stěžovatel zkrácen na svých právech obhajoby. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. III. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci - řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Šumperku, a dále vedlejší účastníci - Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Šumperku. Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření zejména uvedl, že pokud se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obou soudů, jde z jeho strany o jinou interpretaci důkazů než učinily obecné soudy, takže se v podstatě jedná o opakování stejné obhajoby stěžovatele z předchozího řízení. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli byla zásada presumpce neviny důsledně dodržována. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před ústavním soudem. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ve svém vyjádření zejména uvedl, že již nalézací soud se podrobně vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci, především v rovině trestní odpovědnosti stěžovatele, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil; proto lze na obě rozhodnutí odkázat. Pokud jde o stížnostní důvody, poukazuje stěžovatel na nesprávné hodnocení důkazního stavu věci nalézacím soudem, resp. na nesprávné výsledky přezkumné činnosti odvolacího soudu, přičemž je blíže rozebírá z vlastního pohledu a dovozuje vlastní závěry, k nimž ze subjektivního hlediska dospěl. Lze sice přisvědčit jeho úvaze, že důkazní situace v předmětné trestní věci nebyla jednoduchá, avšak nalézací soud se s ní vypořádal v souladu se zákonem. Jde-li o vlastní hodnocení důkazního stavu, pak to plně odpovídalo ust. §2 odst. 5, resp. odst. 6 tr. řádu, když důkazy jednoznačně svědčily pro pozitivní závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele za průkazně spáchané jednání. Důsledným posouzením všech okolností jednotlivě a v jejich souhrnu, byly vyloučeny jakékoliv pochybnosti o protiprávním charakteru jednání stěžovatele, a tudíž vyloučena i aplikace zásady in dubio pro reo. Jestliže stěžovatel dále poukázal na to, že oba soudy nevyužily možnosti provést všechny důkazy, čímž měl na mysli odmítnutí návrhu na doplnění dokazování o další znalecký posudek z odvětví stomatochirurgie - neboť ve věci byl vypracován pouze znalecký posudek z odvětví chirurgie a traumatologie - pak lze uvést, že tuto problematiku soudy v řízení registrovaly a reagovaly na ni v příslušných rozhodnutích. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že u znaleckého posudku vypracovaného MUDr. N. nevznikly žádné pochybnosti ve smyslu ust. §109 tr. řádu, které by se staly podnětem pro další postup soudu stran objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení, k nimž je třeba odborných znalostí formou přibrání jiného znalce, event. pro postup ve smyslu ust. §110 odst. 1 tr. řádu. Proto také nebyl postup směřující k přibrání nového znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stomatochirurgie, akceptován. V závěru svého vyjádření Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před ústavním soudem podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Okresní státní zastupitelství v Šumperku k ústavní stížnosti uvedlo, že se nejedná o ústavní stížnost, které by bylo možno vyhovět, neboť stěžovatel poukazuje na nepřijatelné hodnocení provedených důkazů a zamítnutí návrhu na provedení dalších důkazů. Dále sdělilo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává a netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajské státní zastupitelství v Ostravě pouze uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává a že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. IV. Ústavní stížnost není důvodná. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší toliko potud, pokud jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257 atd.), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález sp.zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, C-H-BECK, ročník 1995, díl. II., str. 255 atd.). Stěžovatel v souzené věci zejména namítá, že se obecné soudy přiklonily - v rozporu se zásadou presumpce neviny - k alternativě skutkového děje nepříznivější pro stěžovatele, tj. k závěru, že poškozený utrpěl v důsledku úmyslného protiprávního jednání stěžovatele zlomeninu čelisti. Důkazy svědčící pro tuto alternativu prý byly upřednostněny, aniž by byl dán jasný důvod k odmítnutí důkazů jiných, podporujících alternativu, že ke zlomenině došlo u poškozeného teprve v průběhu dvoudenního intervalu do 23. 5. 1998. Důkazy, o něž se oba soudy opřely, byly prý zejména výpovědi údajných kamarádů poškozeného R., svědků V., K. a B., kteří potvrdili, že stěžovatel kopal poškozeného do obličeje, byť prý byli k incidentu přivoláni teprve po té, co ke kopání mělo dojít. Největšího pochybení se soudy obou stupňů - podle názoru stěžovatele - dopustily tím, že odmítly svědeckou výpověď lékařky ošetřující poškozeného krátce po incidentu, která příznaky zlomeniny čelisti nezjistila, a proto ani nepovažovala za nutné provést rentgenologické vyšetření. V poslední řadě pak prý soudy nevyužily možnost provést další důkaz znalecký posudek z odvětví stomatochirurgie, který by byl namístě, neboť posouzení dané problematiky vyžadovalo speciálních odborných znalostí. Ústavní soud k námitkám stěžovatele předesílá, že ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se domáhá, se v našem právní řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. řádu zejména v jeho odstavcích 5 a 6, jež orgánům činným v trestním řízení ukládají, jak postupovat, aby byl zajištěn skutkový stav věci, "o němž nejsou důvody pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". V tom nachází uplatnění i zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo, jenž vyžaduje, aby byly důvodné pochybnosti vykládány ve prospěch obviněného. Nejen tato zásada, nýbrž i další zákonné procesní zásady, kterými jsou např. zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, či již zmíněný důraz na soulad skutkových zjištění s právními závěry z nich vyvozenými, pak konkretizují principy spravedlivého procesu, které musí být obecnými soudy při výkonu moci soudní dodržovány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 215/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 18, rok 2000, 2. díl, str. 115 a násl.). Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a z předmětného soudního spisu (včetně rozhodnutí soudů obou stupňů) zjistil, vystupovali v souzené věci jak svědci, kteří tvrdili, že zranění poškozenému způsobil stěžovatel při potyčce údery pěstí a kopy do hlavy, tak i svědci, kteří tvrdí, že takové jednání ze strany stěžovatele nezaregistrovali; dokonce uvedli, že to byl naopak poškozený, kdo aktivně údery a kopy stěžovatele napadal. Jestliže pak soudy I. a II. stupně nicméně posoudily provedené důkazy v neprospěch stěžovatele, stalo se tak i s odkazem na účelovost výpovědí této druhé skupiny svědků hovořících o útoku poškozeného proti stěžovateli; tomu však odporují např. i výsledky lékařského vyšetření stěžovatele, jemuž se po incidentu podrobil, podle nichž u něj došlo jen k poranění kotníků na rukou. Obecné soudy právem poukázaly i na rozpory ve výpovědi svědkyně H-ové a na skutečnost, že věrohodnost výpovědí očitých svědků - vypovídajících v neprospěch stěžovatele - nebyla objektivními důkazy zpochybněna. Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění rozsudků obou soudů, je zřejmé, že soudy hodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, odpovědně, svědomitě a pečlivě. Obecným soudům nelze vytknout, že dovodily, že se stěžovatel dopustil násilného jednání, byť bezprostřední vyšetření poškozeného v Šumperku nepotvrdilo, že následkem tohoto jednání byla zlomená čelist, a poškozený se o tom dozvěděl až o dva dny později při lékařském vyšetření v Opavě. Právě k posouzení této skutečnosti byl proveden důkaz znaleckým posudkem MUDr. N., který se vyjádřil jednak k mechanismu zranění (k způsobu, jakým k němu mohlo pravděpodobně dojít), jednak k samotnému zranění a k jeho příznakům v souvislosti s tím, že poškozený požil alkohol. Zejména podle výsledků tohoto znaleckého posudku pak obecné soudy dovodily, že zranění poškozeného způsobil stěžovatel svým jednáním; proto posouzení jeho zdravotního stavu MUDr. A-ovou neshledaly - i s ohledem na její vlastní výpověď i na výpověď přítomné zdravotní sestry K. a na výpověď MUDr. K-ové - za určující. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že tato skutečnost znamená "nejkřiklavější pochybení" při hodnocení důkazů. Nelze zejména souhlasit s tím, že nález MUDr. A-ové je důkazem o jeho nevině, neboť prý jednoznačně vylučuje možné zranění poškozeného, zvláště když nebylo provedeno rentgenologické vyšetření. Obecné soudy uvedený nález náležitě zhodnotily, přihlédly i k výpovědi MUDr. A-ové a právem akcentovaly závěry znaleckého posudku MUDr. N., který byl jednoznačný a vnitřně bezrozporný. Proto jim nelze porušení zásady in dubio pro reo vytknout. Ústavní soud neakceptuje ani námitku, že nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, zejména důkaz znalcem z odvětví stomatochirurgie, neboť tvrzenou nespravedlivost trestního procesu nelze vyvozovat pouze z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést. K tomu Ústavní soud odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu, např. na nález II. ÚS 101/95 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 81, str. 263, C-H-BECK, ročník 1995, II. díl, ze kterého vyplývá, že rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, či na nález I. ÚS 32/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, č. 40, str. 331, C-H-BECK, ročník 1996, I. díl, z něhož je zřejmé, že soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, má však o návrzích obžalovaného rozhodnout. To se také v souzené věci stalo. Nelze tedy dovozovat, že by bylo došlo v souzené věci k protiústavní mezeře v dokazování. Ústavní soud konstatuje, že dokazování ve věci provedly obecné soudy velmi rozsáhle. Jestliže pak se zřetelem k němu usoudily, že se stěžovatel dopustil skutků, jež nesou znaky trestného činu, učinily tak na základě seriozního hodnocení všech důkazů jednotlivě, i v jejich souhrnu. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že závěry obecných soudů odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, takže nelze dovozovat, že by mezi nimi existoval extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ani hodnocení skutkových zjištění nevykazuje v souzené věci takové vady, pro které by byly i právní závěry obou soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Předpoklad pro přezkoumávání hodnocení dokazování, jež provedly obecné soudy, tudíž není dán. Ústavní soud konečně nezaznamenal, že by existovala v postupu soudu I. i II. stupně jakákoli libovůle při výběru a hodnocení důkazů, jimiž se zabývaly. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Je tedy zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává v souzené věci, nedošlo Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. července 2002