ECLI:CZ:US:2008:1.US.47.08.1
sp. zn. I. ÚS 47/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. K., zastoupeného JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem nyní: Hájek Zrzavecký, advokátní kancelář, s. r. o., Revoluční 1003/3, Praha 1, proti výroku VIII. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2007, č. j. 15 C 254/2004-165, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 Co 403/2007-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domáhá se jejich zrušení.
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a z vyžádaného soudního spisu zjistil, že shora citovaným rozhodnutím soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitosti, jež byla předmětem vypořádání a reálně podílové spoluvlastnictví rozdělil na bytové jednotky a společné části. Napadeným výrokem VIII. uložil okresní soud žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 263.537,80 Kč. Odvolací soud napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku VIII. o nákladech řízení, potvrdil (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 952,- Kč (výrok II.).
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že soudy měly aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznat žalobcům náhradu nákladů řízení. Stěžovatel zejména uvádí, že mu nebyla poskytnuta možnost se řádně seznámit s obsahem návrhu dohody o zrušení a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitosti před jejím podpisem a že měl být nucen tuto dohodu podepsat bez jejího předchozího přečtení a řádného vysvětlení jejího obsahu a důsledků spojených s jejím uzavřením; nebyl tak vytvořen prostor pro vyjednávání o obsahu samotné smlouvy. Dále namítá, že soudy měly zohlednit jeho majetkové poměry jako osoby odkázané na starobní důchod; aplikaci §150 o. s. ř. dle stěžovatele nevylučoval ani fakt, že měl k dispozici navíc nějaké finanční prostředky. Konečně stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně náhrady nákladů řízení "pro nedostatek důvodů". Prvý soud pouze konstatoval, v jaké výši byly náklady žalobci uplatněny, aniž by uvedl, jakým postupem dospěl ke konkrétní částce 263.537,80 Kč a odkázal pouze na ustanovení §3 a 17 vyhlášky č. 484/2000 Sb.; zcela chybí odkaz na §4 této vyhlášky, který upravuje náhradu nákladů řízení ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
II.
1) Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv či svobod. Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).
O to více pak platí tyto závěry pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. I. ÚS 389/05, I. ÚS 152/06). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že úvaha obecného soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06).
Ústavní soud - s ohledem na danou věc - uvádí, že soudy se ve svém rozhodnutí otázkou eventuelní použitelnosti ust. §150 o. s. ř. zabývaly, byť okresní soud tak neučinil explicite. V této souvislosti okresní soud argumentoval, že "Byl to žalovaný, který svým přístupem zapříčinil podání žaloby. Žalovaný na žádné výzvy žalobce nereagoval a ani po podání žaloby zpočátku nesouhlasil s podepsáním dohody. Toto stanovisko změnil až poté, kdy mu byl ve věci ustanoven advokát." (poznámka: srov. např. str. 29 spisu, kde stěžovatel prohlašuje před okresním soudem, že dobrovolně nepřistoupí k podpisu dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a str. 97-98, kde stěžovatel až prostřednictvím svého právního zástupce vyslovuje jako novum souhlas s jednáním za účelem mimosoudního řešení věci s tím, že doposud nechápal smysl vypořádání podílového spoluvlastnictví formou vymezení bytových jednotek a obával se různých následků takového úkonu, že již je připraven uzavřít dohodu o vypořádání formou vymezení bytových jednotek, ovšem podepíše ji jen za podmínky, když si všichni účastníci ponesou vlastní náklady; dále srov. str. 103 p.v., kde stěžovatel nově okresnímu soudu při jednání sděluje, že již je ochoten podepsat dohodu, ale není ochoten platit náklady řízení) Odvolací soud pak v napadeném usnesení argumentoval, že "z průběhu řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovanému byla navrhováno smírné vyřešení sporu (pozn.: srov. kupř. str. 20 spisu, kde žalobci uvádí, že pokud stěžovatel podepíše dobrovolně dohodu, nebrání se smírnému vyřízení celé věci) a z obsahu jeho podání také vyplývá, že se k listinám, o kterých nyní tvrdí, že s k nim vyjádřit nemohl, mohl před zahájením řízení vyjadřovat (poznámka: srov. kupř. str. 207 spisu, kde stěžovatel uvádí, že "jsem odmítl schválit to, co mně bylo předáno 7. 12. 2003, a žádal jsem jednat o mých připomínkách. Originál tohoto, mnou odmítnutého výtisku s nadpisem Dohoda spoluvlastníků..." či str. 214 spisu, kde je stěžovatelem tvrzeno, že "V onom znění mně byl ...7.12.2003, dán do ruky..."). Tato okolnost tedy nemůže vést odvolací soud "pro" aplikaci dle ust. §150 o. s. ř. Nemohou to být ani majetkové poměry žalovaného... žalovaný uvedl v prohlášení o majetkových poměrech, že má důchodové připojištění, stavební spoření, vkladní knížku a sporožirový účet..." Odvolací soud pak poukázal na to, že stěžovatel má na účtu stavebního spoření zůstatek ve výši 125.124,50 Kč, na účtu penzijního fondu 110.253,98 Kč, na vkladní knížce 1.000 Kč na sporožirovém účtu 202.670,66 Kč a uzavřel, že stěžovatel tedy má dostatek finančních prostředků, aby náhradu nákladů řízení uhradil. Zde Ústavní soud opakuje, jak již vyslovil, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace ust. §150 o. s. ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů o neaplikaci výjimečně použitelného ust. §150 o. s. ř. neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
2) Stěžovatel rovněž namítal nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí co do výše náhrady nákladů řízení pro nedostatek jejich důvodů; soudy měly jen konstatovat, v jaké výši byly náklady žalobci uplatněny, aniž by uvedly, jakým postupem dospěly ke konkrétní částce, neboť odkázaly pouze na §3 a 17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., aniž by odkázaly i na §4 této vyhlášky.
K tomu Ústavní soud uvádí následující.
Danou námitku stěžovatel nevznesl v odvolacím řízení, ačkoli tak učinit mohl. Je tedy zjevné, že je konstruována a uplatněna ex post až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí stěžovatel bránil již v předchozím opravném (odvolacím) řízení. Takovýto postup je však nepřípustný. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také - ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v následném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být vzneseny až v řízení o ústavní stížnosti. Obecný soud se jimi totiž zabývat nemohl.
Z uvedených důvodů Ústavní soud obsah uvedené námitky nezkoumal. Takový postup odpovídá i jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01).
Nad rámec toho lze toliko dodat, že dle stěžovatelova tvrzení v odvolání mu na náhradě nákladů řízení bylo neprávem uloženo zaplatit pouze (bagatelní) částku 36,- Kč (srov. str. 203 spisu: "výše paušální odměny dle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném k 13.09.2004 činí 219.084,-- Kč a nikoliv 219.120,--Kč.").
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu