ECLI:CZ:US:2003:1.US.526.02
sp. zn. I. ÚS 526/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Doc. JUDr. M. J., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, čj. 22 Ca 374/2001 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále "obecný soud") ze dne 27. 6. 2002, čj. 22 Ca 374/2001 - 22. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). K tomuto porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že Finanční úřad v Třinci (dále "finanční úřad") znovu zahájil řízení - kontrolu daně z příjmu fyzických osob ve věcech, které byly, podle stěžovatele, již v období od 21. 4. do 20. 9. 1999 předmětem kontroly, pravomocně skončené vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 4. 10. 1999. Tímto dodatečným platebním výměrem správní orgán, podle názoru stěžovatele, zasáhl do věci rozhodnuté (res iudicata), protože není možné kontrolované podklady podrobovat nové kontrole, když na základě první kontroly bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. V tomto smyslu se, podle stěžovatele, vyslovil i Ústavní soud v "judikátu sp. zn. III. ÚS 86/99". Proti takovému správnímu rozhodnutí pak obecný soud neposkytnul stěžovateli účinnou ochranu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obecný soud ve vyjádření konstatoval, že ve stížnosti se v podstatě opakují argumenty obsažené již v žalobě na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále "finanční ředitelství"). Z rozsudku obecného soudu je zřejmé, proč neshledal vadu daňového řízení, spatřovanou stěžovatelem v překážce věci rozhodnuté (res iudicata). Napadený rozsudek není v žádném směru v rozporu s ústavními normami o základních právech a svobodách, proto obecný soud navrhl, aby ustavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření zrekapitulovalo průběh daňového řízení. Uvedlo mimo jiné, že stěžovatel uplatnil jako daňově uznatelný náklad částku ve výši 600 000,-- Kč, na základě faktury č. 960318 podle smlouvy o zprostředkování nákupu a prodeje ze dne 12. 4. 1995, uzavřené s M. H., firma K. V době ukončení daňové kontroly neměl správce daně k dispozici důkazy pro "vyloučení tohoto nákladu". Z výpovědi M.H. před místně příslušným finančním úřadem, učiněné do protokolu o ústním jednání ze dne 6. 12. 1999, bylo zjištěno, že svědek stěžovatele nezná, nikdy se s ním nesetkal a nezprostředkoval pro něj žádný prodej a fakturu nevystavil.
Finanční úřad ve vyjádření ke stížnosti prohlásil, že se plně ztotožňuje s vyjádřením finančního ředitelství.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovateli byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Třinci ze dne 28. 5. 2001, čj. 36364/01/364921/3520, vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 ve výši 252 651,-- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zamítlo Finanční ředitelství v Ostravě, jako odvolací orgán, svým rozhodnutím ze dne 14. 9. 2001, čj. 5520/110/2001. Žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl obecný soud výše uvedeným rozsudkem .
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Po odstranění vad plné moci byl návrh po formální stránce shledán jako způsobilý dalšího přezkoumávání. Po jeho přezkoumání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatel pro podporu své argumentace odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 86/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, C. H. Beck, Praha 2000, str. 151. V něm Ústavní soud konstatoval, že v případě, týká-li se druhá daňová kontrola identického předmětu a časového období jako kontrola předchozí, platí pro finanční orgán ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "SpDP"). Z hlediska běhu druhé daňové kontroly tak jde o res iudicata ve smyslu ust. §27 odst. 1 písm. e) SpDP.
V případě stěžovatele se však jedná o skutkově a právně odlišnou věc, na kterou nelze aplikovat argumentaci z citovaného nálezu. Po prostudovaní spisového materiálu Ústavní soud uzavírá, že obecný soud se vyčerpávajícím způsobem vyrovnal se všemi námitkami stěžovatele. Odůvodnil, proč bylo správcem daně aplikováno ustanovení §46 odst. 7 SpDP a proč ve smyslu §47 odst. 2 SpDP nedošlo k uplynutí tříleté lhůty pro vyměření daně. Jeho interpretace a aplikace norem obecného práva je ústavně konformní, obecný soud ani svým procesním postupem ani vydaným rozhodnutím neporušil ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele v rozsahu, v jakém je namítal, tj. čl. 2 odst. 2 (k tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 12/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 123, který se vyjadřuje k ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny - tento článek má stejnou normativní povahu jako čl. 2 odst. 2 Listiny) a čl. 36 Listiny (stěžovatel nespecifikoval, který z odstavců zmíněného článku má na mysli: čl. 36 odst. 1 zaručuje právo na spravedlivý proces, čl. 36 odst. 2 právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy), ani v rozsahu jiných ústavně zaručených základních práv a svobod.
V této souvislosti je nutno odkázat rovněž na nález ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 334/02 [dosud nepublikováno]:, podle kterého "Provedená daňová kontrola nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; správce daně je oprávněn provést "opakovanou daňovou kontrolu, tj. kontrolu téže daně za stejné období, kterou již předtím zkontroloval, to však za předpokladu, že se objeví skutečnosti, jež správci daně v době předchozí daňové kontroly nebyly známy, a kontrola bude provedena v rozsahu bezprostředně souvisejícím s těmito nově zjištěnými skutečnostmi (§2 odst. 2, §16 odst. 1 věta druhá citovaného zákona)."
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecným soudem (Krajským soudem v Ostravě), odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu