ECLI:CZ:US:2007:1.US.531.05
sp. zn. I. ÚS 531/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 6. února 2007 sp. zn. I. ÚS 531/05 ve věci ústavní stížnosti Mrazírny Brtnice, a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2005 č. j. 4 Afs 29/2003-76 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 62/2005-21, jimiž byla odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost a zamítnuta jeho žaloba proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z nemovitostí.
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2005 č. j. 4 Afs 29/2003-76 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 62/2005-21 bylo zasaženo do stěžovatelova základního práva zaručeného čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 62/2005-21 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2005 č. j. 4 Afs 29/2003-76 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu").
2. Stěžovatel namítá, že napadená soudní rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení věci, když při vyměření daně ze staveb podle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o dani z nemovitostí") vychází z pojmu stavby ve smyslu stavebního zákona [zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], a nikoli ve významu občanskoprávním (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle §7 zákona o dani z nemovitostí jsou předmětem daně ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Podle §8 tohoto zákona je poplatníkem daně ze staveb vlastník této stavby. Stěžovatel nesdílí názor, že předmětem daně ze staveb je každá stavba ve smyslu veřejnoprávních předpisů, pokud byla zkolaudována, a to bez ohledu na úpravu občanského zákoníku, která vymezuje věci movité, nemovité a jejich součásti. Nesprávnou aplikací příslušných ustanovení zákona o dani z nemovitostí došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 5 Listiny.
3. Dále poukazuje na to, že nebylo přihlédnuto k jeho námitce, že není vlastníkem stavby (vnitropodnikové komunikace), která byla předmětem daňových rozhodnutí a která ani není samostatnou věcí dle občanskoprávních předpisů, ale pouze součástí věci jiného vlastníka. Nepřihlédnutí k této námitce považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a čl. 36 Listiny. Soudy se měly touto námitkou zabývat, neboť je podstatná pro rozhodnutí ohledně merita věci.
4. Podle stěžovatele je námitka ohledně vlastnictví stavby zásadní pro rozhodnutí ve věci. Z důkazů provedených v napadených soudních řízeních podle něj vyplynulo, že není vlastníkem předmětné vnitropodnikové komunikace. Poukazuje na to, že je pouze nájemcem pozemku, jehož součástí je vnitropodniková komunikace. Již ze samotné podstaty komunikace lez dovodit, že se nejedná o samostatnou věc, která by mohla být předmětem občanskoprávních vztahů, neboť je funkčně a fyzicky spojena s pozemkem, přičemž stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93 a ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 42/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb., a svazek 26, nález č. 48). Napadenými rozhodnutími tak bylo stěžovateli podle jeho názoru uloženo v rozporu se zákonem o dani z nemovitostí zaplatit daň ze stavby, kterou sám nevlastní, a není tedy dle zákona poplatníkem.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu zrušit.
6. Stěžovatel tedy tvrdí, že byla porušena jeho základní práva a svobody uvedené v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
7. Znění dotčených ustanovení je následující:
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod zní: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 90 Ústavy České republiky zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, která stěžovatel napadá, a vyžádaného spisu krajského soudu vzal za prokázané, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 8. 2000 č. j. 100-3/00/FŘ 140 (dále jen "rozhodnutí finančního ředitelství"), bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě - dodatečnému platebnímu výměru č. 990000674 na daň z nemovitosti za zdaňovací období roku 1999 ze dne 31. 8. 1999 č. j. 84398/99/314960/3846, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z nemovitosti ve výši 61 562 Kč. Daňovou kontrolou u stěžovatele bylo zjištěno, že uvedl v daňovém přiznání, že pozemek parc. č. 346/d 1 v k. ú. Brtnice je tvořen zčásti druhem pozemku "E" (zastavěná plocha a nádvoří) a zčásti druhem pozemku "B" (louka). Správce daně v rámci této kontroly zjistil, že uvedená parcela je zčásti tvořena zpevněnou komunikací a zčásti nezpevněnou plochou. Zpevněnou část pozemku považovaly daňové úřady za stavbu, která podléhá dani ze staveb. Podle rozhodnutí finančního ředitelství je základní vymezení pojmu stavby jako předmětu daně (§7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí) v návaznosti na §119 odst. 2 občanského zákoníku dáno splněním základní podmínky vymezení nemovitosti, kterou je pevné spojení stavby se zemí pevným základem. Tato podmínka není splněna např. volným položením betonových panelů do pískového podloží nebo jen zpevněním plochy pouze štěrkovým povrchem. Jsou-li tyto plochy následně upraveny např. betonovým potěrem nebo asfaltovou obrusnou vrstvou, jedná se již o zpevněné plochy, které jsou předmětem daně ze staveb ve smyslu §7 zákona o dani z nemovitostí.
9. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně, ve které namítá, že byla nesprávně vyměřena daň ze staveb namísto daně z pozemku. Současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97, podle kterého parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou.
10. Krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 18. 6. 2003 č. j. 30 ca 486/2000-48 rozhodnutí finančního ředitelství zrušil, poté co se ztotožnil s názorem stěžovatele. Své rozhodnutí zdůvodnil zejména tím, že předmětná stavba není nemovitou stavbou ve smyslu §119 odst. 2 a §120 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoli jen taková stavba může být předmětem daně ze staveb. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu (2 Cdon 1414/97), ze kterého vyplývá, že komunikace představují určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu uvedených ustanovení občanského zákoníku. Pro doplnění dále uvádí, že podle §10 zákona o dani z nemovitostí je základ daně ze stavby dán výměrem půdorysu nadzemní části stavby v m2, přičemž půdorysem se rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek. To však není případ komunikace, neboť ta obvodový plášť nemá.
11. Ke kasační stížnosti finančního ředitelství zrušil tento rozsudek Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že při posouzení, zda předmětná komunikace je stavbou či pozemkem, tedy zda spadá pod daň ze staveb či z pozemků, mu nezbývá, než se opřít o odborné či odborná posouzení příslušného úřadu. V daném případě jde o posouzení úřadu stavebního. Ze správního spisu pak Nejvyšší správní soud dovodil, že příslušný stavební úřad soubor nemovitostí posoudil jako stavbu, když i v kolaudačním rozhodnutí a jeho výchozích podkladech je předmětná komunikace (včetně nouzového výjezdu) označena jako stavba. Proti kolaudačnímu rozhodnutí pak stěžovatel nepodal žádné námitky či odvolání, ani se nepokusil tyto komunikace z režimu stavby následně vyloučit. Dále Nejvyšší správní soud neshledal správným názor krajského soudu, že předpokladem daně ze staveb je existence obvodového pláště stavby, neboť pro základ daně je rozhodný průmět půdorysu stavby na pozemek, a to bez ohledu na existenci obvodového pláště.
12. Byv vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu [§110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.")], krajský soud následně žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. K námitce stěžovatele, v níž tvrdil, že není vlastníkem předmětu daně, a proto nemůže být poplatníkem daně, uplatněné v písemném podání doručeném soudu dne 13. 5. 2005, krajský soud nepřihlédl, neboť se jedná o skutečnost, kterou žalobce v žalobě neuvedl. Krajský soud tuto námitku posoudil jako rozšíření žalobních bodů, které po uplynutí lhůty pro podání žaloby není přípustné (§71 odst. 2 s. ř. s.).
13. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost podle §104 odst. 3 písm. a) ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
III.
14. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud, a také Finanční ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka (dle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané věci vyjádřili.
15. Nejvyšší správní soud ve vyjádření opakuje argumentaci, která je obsažena v odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozsudku.
16. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
17. Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření odkazuje na svá vyjádření v předchozích řízeních a jím podanou kasační stížnost. Dále uvádí, že námitku, že se nejedná o samostatnou věc dle občanského zákoníku, a proto nejsou splněny zákonné podmínky pro zdanění daní ze staveb, stěžovatel uplatnil až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, tedy v době, kdy již nelze rozšiřovat žalobní body. Nesouhlasí s názorem stěžovatele, že jako nájemce není povinen platit daň z nemovitostí, a odkazuje na §8 odst. 1 a §3 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí. Dále namítá, že ústavní stížnost v části, ve které brojí proti rozsudku krajského soudu, je předčasná, neboť stěžovatel podal i kasační stížnost, o níž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. V části, ve které směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, navrhuje, aby ji Ústavní soud nálezem zamítl.
18. V replice k těmto vyjádřením stěžovatel opakuje své argumenty obsažené v předchozích podáních. Účastníci řízení pak ve svých replikách jen odkazují na svá předchozí vyjádření, proto podané repliky Ústavní soud ostatním účastníkům řízení ani vedlejšímu účastníkovi nezasílal k duplice.
IV.
19. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je důvodná.
20. Jádrem ústavní stížnosti a též napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a na něj navazujícího rozsudku soudu krajského je otázka, zda pojem stavby ve smyslu §1 písm. b) a části druhé zákona o dani z nemovitostí odpovídá občanskoprávnímu pojmu stavba, jak tvrdí stěžovatel, či tomuto pojmu ve smyslu zákona stavebního, jak uvádí oba soudy i vedlejší účastník. Vyřešení této otázky je základním předpokladem aplikace zákona o dani z nemovitosti. Pokud je pojem stavby nesprávně interpretován, je nesprávně vymezen předmět daně a daň tak nebude uložena na základě zákona, jak vyžaduje čl. 11 odst. 5 Listiny.
21. Stavební zákon ani občanský zákoník neobsahují legální definici pojmu stavba, přesto jej oba zákony užívají v odlišném významu. Stavební zákon považuje v určitých případech za stavbu stavební činnost. Jen v tomto významu lze rozumět jeho §54, když hovoří o provádění staveb, nebo §75 odst. 1 stavebního zákona, který užívá pojem zahájení stavby. Pro stavební činnost ve smyslu tohoto zákona je pak charakteristické, že vyžaduje zvláštní odborné znalosti a dovednosti a že buď jí samou nebo jejím výsledkem mohou být dotčeny veřejné zájmy (např. bezpečnost, funkční využití území, životní prostředí). Právě toto dotčení veřejných zájmů legitimizuje veřejnoprávní úpravu stavebního práva. Stavební zákon dále užívá pojem stavba ve smyslu výsledku stavební činnosti; tak je tomu např. v jeho části druhé oddíle 8, který upravuje údržbu staveb a jejich odstraňování. Konečně stavební zákon užívá pojem stavby i ve smyslu občanskoprávním, když např. pojednává o vyvlastnění staveb (část čtvrtá), neboť vyvlastnit lze jen stavbu, která může být předmětem vlastnického práva, tzn. je stavbou ve smyslu občanskoprávním.
22. Podle konstantní judikatury obecných soudů je občanskoprávní pojem stavby třeba interpretovat nezávisle na předpisech veřejného stavebního práva. Pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky (tedy nikoli jako činnost), jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. Spáčil, Jiří: Cesty a pozemní komunikace v praxi civilních soudů, Právní fórum, 2006, č. 7, str. 225, 226). Kromě toho, že občanskoprávní pojem stavby předpokládá výsledek nějaké stavební činnosti, u které se však nevyžaduje dotčení veřejných zájmů, musí být tento výsledek způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, resp. věcí v právním smyslu. Občanský zákoník užívá pojem stavba v souvislosti s vymezením věcí nemovitých (nemovitostí) v §119. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní pojem stavby tedy musí být interpretován tak, že je podpojmem pojmu věci. Tento právní pojem vychází z přirozeného pojmu věci, který zahrnuje hmotné předměty oddělené od okolního světa. Přirozený pojem věci je právem dále modifikován tak, že výsledkem je pojem věci v právním smyslu, který určuje jeden z předmětů občanskoprávních vztahů (§118 občanského zákoníku). Modifikaci přirozeného pojmu věci obsahuje např. §120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku. Ačkoli tedy nemovitá stavba není věcí v přirozeném smyslu, je věcí ve smyslu právním, a tudíž i předmětem občanskoprávních vztahů. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky přirozeného pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postavena. V prvé řadě se musí jednat o vymezitelný kus vnějšího světa. Z tohoto důvodu se o stavbu jako nemovitost nemůže jednat v případě výsledku stavebních prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém stojí (např. nejde o nemovitou stavbu v případě hráze rybníka, pokud nelze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2001).
23. Zákon o dani z nemovitostí užívá pojem "stavba" ve významu občanskoprávním. Pro tento význam hovoří jednak systematika zákona o dani z nemovitostí. Podle jeho §1 upravuje tento zákon daň z nemovitostí, kterou tvoří daň z pozemků a daň ze staveb. Pojem stavby je zde jednoznačně spjat s pojmem nemovitosti, tedy věci nemovité. Které věci jsou věci nemovité, vymezuje, jak shora uvedeno, občanský zákoník. Toto rozdělení daně z pozemku také odpovídá rozdělení nemovitostí podle §119 odst. 2 občanského zákoníku.
24. Při interpretaci pojmu "stavba" podle zákona o dani z nemovitosti je dále třeba zohlednit i určení poplatníků daně ze staveb podle §8 uvedeného zákona. Poplatníkem daně je podle tohoto ustanovení zásadně vlastník stavby. Vlastnické právo, které je institutem práva občanského, se však může vztahovat jen na věci v právním smyslu, které vymezuje, byť nikoli výslovně, občanský zákoník. Má-li být poplatníkem daně ze staveb vlastník stavby, musí být stavba způsobilým předmětem vlastnického práva. Je proto nezbytné, aby byla věcí v právním smyslu. I toto zákonné určení poplatníka daně proto svědčí ve prospěch názoru, že stavbou ve smyslu zákona o dani z nemovitosti se rozumí nemovitá stavba ve smyslu občanskoprávním.
25. Ačkoli daňové předpisy zcela jistě náleží k právu veřejnému, nelze mít za to, že mezi právem veřejným a soukromým je nepřekonatelná mez a že předpisy práva veřejného jsou aplikovatelné zcela bez ohledu na právo soukromé. Právo soukromé a právo veřejné jsou dvě pouze relativně oddělené části jednotného právního řádu. Relativnost jejich oddělení spočívá v tom, že primárně směřují k ochraně odlišných zájmů. Veřejné právo směřuje primárně k ochraně zájmů veřejných a soukromé právo primárně k ochraně zájmu jednotlivců. To však neznamená, že právo soukromé nemůže odkazovat či navazovat na některé pojmy práva veřejného nebo tyto pojmy recipovat a vice versa. Odkazuje-li proto veřejné právo na pojem práva soukromého, je povinností příslušného orgánu, který je činný na poli práva veřejného, interpretovat a aplikovat i tyto soukromoprávní pojmy.
26. Podle §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí jsou předmětem daně ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající, a užívané a nebo podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené. Předpokladem, aby stavba byla předmětem daně podle tohoto zákona, tedy je nejen to, že je nemovitou stavbou, nýbrž musí být splněny i další zde uvedené předpoklady, tj. zejména skutečnost, že podléhá kolaudaci. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Sama skutečnost, že bylo na stavbu vydáno kolaudační rozhodnutí, proto není dostačující k závěru, že se jedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb. Vždy je zapotřebí též zkoumat, zda se jedná o nemovitou stavbu ve smyslu občanskoprávním. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 596/01 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno), které ostatně v jiné souvislosti cituje ve svém rozsudku i Nejvyšší správní soud. Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je jedinou nemovitostí, která by mohla být předmětem daně z nemovitosti, právě jen pozemek, na kterém byla daná stavební činnost uskutečňována.
27. Zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb, musí posoudit primárně správce daně, který o dani rozhoduje. Stavební úřad v rámci kolaudačního řízení pouze posuzuje, zda předmětná stavba odpovídá pojmu stavba podle stavebního zákona, nikoli však zda jde i o stavbu nemovitou ve smyslu občanského zákoníku. Proto nelze souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu, že správci daně nezbývá, než se opřít o odborné posouzení stavebního úřadu. Jde o posouzení správce daně, které je následně přezkoumatelné i ve správním soudnictví. S Nejvyšším správním soudem nelze proto souhlasit též v tom, že stavební úřad v kolaudačním rozhodnutí stavbu zkolaudoval jako stavbu nemovitou. Právní povaha stavby jako věci či dokonce jako věci nemovité není vůbec předmětem kolaudačního řízení. Podle §81 odst. 1 stavebního zákona zkoumá stavební úřad v kolaudačním řízení zejména, zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stavebního povolení. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení. Jelikož stavební úřad v kolaudačním řízení neposuzuje, zda předmětná stavba je i stavbou z hlediska občanskoprávního, není důvod vytýkat stěžovateli, že proti takovému označení v kolaudačním rozhodnutí nic nenamítal, jak to učinil Nejvyšší správní soud.
28. Přisvědčit lze Nejvyššímu správnímu soudu naopak v tom, že stavbou může být i jiná nemovitá stavba, než jen budova, tedy i stavba bez obvodového pláště, jak již Ústavní soud judikoval ve shora uvedeném usnesení, které Nejvyšší správní soud také ve svém rozhodnutí cituje (ačkoli je nesprávně označuje za nález).
29. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo, neboť to přísluší pouze soudům obecným. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
30. Lze shrnout, že předpokládá-li zákon o dani z nemovitosti pro vyměření daně ze staveb existenci stavby ve smyslu občanskoprávním, musí správní soud při přezkumu rozhodnutí daňového úřadu k žalobnímu bodu žalobce posoudit, zda daná nemovitost takovou stavbou je či nikoli. Neučiní-li tak, stává se předmětem daně odlišný objekt, než který za předmět daně pokládá zákon o dani z nemovitostí. Potom však daň není v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny uložena na základě zákona. Pokud však Nejvyšší správní soud vychází z toho názoru, že předpokladem vyměření daně ze staveb je jen to, že stavba byla zkolaudována a jedná se o stavbu promítající se svým půdorysem nadzemní části stavby v m2 na pozemek, aniž by bylo třeba zvláště zkoumat, zda se jedná o nemovitou věc z hlediska práva občanského, vzal za předmět daně odlišný objekt, než který za předmět daně ze stavby považuje zákon o dani z nemovitosti. Tím bylo porušeno ústavní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého mohou být daně a poplatky ukládány jen na základě zákona. Výklad pojmu stavba, který zvolil v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud a v návaznosti na něm i krajský soud proto nelze považovat ústavně konformní.
31. Ústavnímu soudu však v dané věci již nepřísluší zkoumat, zda v předmětné věci představují výsledky stavebních prací na předmětném pozemku naplnění pojmových znaků věci nemovité či nikoli. Takový závěr je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat, neboť interpretace a aplikace jednoduchého práva zásadně příslušní soudům obecným jako orgánům ochrany zákonnosti.
32. Ústavní soud dospěl k závěru o povaze předmětu daně ze staveb z důvodů, které v tomto nálezu rozsáhle rozvádí, i přesto, že je mu známo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 421/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno). V nyní projednávané věci nebyla dána příslušnost pléna k přijetí stanoviska podle §11 odst. 2 písm. i) zákona o Ústavním soudu, neboť podle §23 tohoto zákona je příslušnost pléna dána jen tehdy, pokud senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, nikoli v usnesení.
V.
33. Brojí-li stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu i z toho důvodu, že rozsudkem tohoto soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jestliže soud nepřihlédl k jeho námitce, že není vlastníkem předmětu daně, nečiní tak důvodně.
34. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k této námitce nemůže přihlížet, neboť se jedná o skutečnost, kterou žalobce v žalobě neuvedl. Uplatněním této námitky dochází podle krajského soudu k rozšíření žaloby, a to po lhůtě pro podání žaloby, které podle předchozí i současné úpravy řízení před správním soudem nebylo a není možné [§250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.].
35. Ve správním soudnictví dochází k přezkumu rozhodnutí moci výkonné. Správní soudnictví tak představuje jednu z brzd a vyvážení v rámci systému dělby moci, kterými jedna státní moc (zde moc soudní) zasahuje do činnosti jiné státní moci (zde moci výkonné). Správní soudnictví je proto z hlediska dělby moci mimořádným přesahem jedné státní moci do státní moci jiné. Nelze proto ničeho vytknout zákonodárci, jestliže stanovil, že tento zásah může být uskutečněn jen na základě jasně formulovaných důvodů. Nelze mu také vytknout, jestliže vytvořil mechanismus, jehož cílem je co možná nejvíce zkrátit období nejistoty, kdy pravomocné rozhodnutí moci výkonné může být zrušeno zásahem moci soudní. Jednou ze součástí tohoto mechanismu je institut koncentrace řízení upravený v §71 odst. 2 s. ř. s. Rozhodnutí výkonné moci je tak možno napadnout jen z jasně specifikovaných právních a skutkových důvodů (tzv. žalobní body), které mohou být doplněny jen ve lhůtě pro podání žaloby. Taková právní úprava správního soudnictví, ačkoli stanoví přísnější nároky na postup žalobce, než je tomu v občanském soudním řízení, je zcela ústavně konformní.
36. Legislativní zakotvení koncentrace řízení ve vztahu k formulaci žalobních bodů však nesmí být zneužíváno k formalistické aplikaci práva, nerespektující jeho účel a hodnotové pozadí. Soud tak musí vždy zjišťovat, zda nové tvrzení žalobce (stěžovatele) není jen rozvedením, konkretizací řádně uplatněného žalobního bodu.
37. V daném případě stěžovatel v žalobě namítal, že předmětné zpevněné plochy nejsou stavbou, nýbrž pozemkem. Je třeba souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel námitku, že není vlastníkem těchto ploch, v žalobě neuplatnil, ačkoli ji již v té době uplatnit mohl. Tuto námitku použil až v podání z 11. 5. 2005 doručeném soudu dne 13. 5. 2005. Neuplatnil ji tedy ve lhůtě pro podání žaloby proti napadeným daňovým rozhodnutím. Aniž by Ústavní soud hodnotil důvodnost uvedené námitky, nezbývá mu než konstatovat, že Krajský soud v Brně nepochybil, pokud k takto nepřípustně uplatněné námitce nepřihlédl.
38. Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
VI.
39. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Finanční ředitelství v Brně dalo souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel, Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ač byli poučeni, že pokud tak neučiní, bude jejich souhlas ve smyslu §101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
40. V předmětné věci, na základě úvah uvedených výše v bodě IV., dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud a v návaznosti na něj i Krajský soud v Brně postupovaly mimo rámec daný jim příslušnými daňovými předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se jednání, které vyvolalo porušení základního práva stěžovatele, zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny.
41. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.