ECLI:CZ:US:2010:1.US.533.10.1
sp. zn. I. ÚS 533/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelky TITANUM a. s., se sídlem Ostrava, Zámostní 1010/58, zastoupené JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Porážková 1424/20, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. Rsp 501/09, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 23. 2. 2010 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kterým mělo dle jejího tvrzení dojít k zásahu do čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodčím nálezem bylo stěžovatelce uloženo zaplatit společnosti NLB Factoring, a. s., se sídlem Ostrava, Gorkého 3037/2, částku 25.999.144,- Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 25.999.144,- Kč ve výši 9,25 % ročně ode dne 3.1.2009 do dne 30.6.2009, ve výši 8.5 % od 1.7.2009 do 2.12.2009 a dále z dlužné částky ode dne 3.12.2009 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby po dvoutýdenní řepo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit společnosti NLB Factoring, a. s. k rukám právního zástupce JUDr. P. P. náklady rozhodčího řízení v celkové výši 1.092.349.- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodčího nálezu.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání věci, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je podle tohoto ustanovení oprávněn posoudit v řízení o ústavní stížnosti jen pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
K otázce povahy rozhodčího řízení se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil (např. usnesení IV. ÚS 511/03, III. ÚS 166/05, II. ÚS 805/06, IV. ÚS 1357/07, II. ÚS 3059/08 a další dostupná na www.nalus.usoud.cz), přičemž na svých závěrech setrvává i nadále. Rozhodovací činnost rozhodčího soudu (rozhodce) je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodčí soud nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Uvedené platí i pro Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 930/09, dostupný na www.nalus.usoud.cz), který má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil, resp. postavil najisto). Jeho rozhodčí nálezy, stejně jako nálezy rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc, nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z uvedených důvodů se Ústavní soud nemohl dále ústavní stížností zabývat, neboť by přezkoumával rozhodnutí jiného subjektu než orgánu veřejné moci, čímž by překročil meze stanovené čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Vzhledem k důvodu odmítnutí ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za nadbytečné činit kroky k odstranění její vady - podání ústavní stížnosti za situace, kdy je proti napadenému rozhodnutí současně podán opravný prostředek ve smyslu §41 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj