ECLI:CZ:US:2006:1.US.535.06
sp. zn. I. ÚS 535/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. L., zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Plzeň, Úslavská 33, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 27. 5. 2004, čj. 6 C 83/2002 - 90, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, čj. 14 Co 597/2004 - 136, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, čj. 26 Cdo 1789/2005 - 165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, kterým přivolil k výpovědi z nájmu označeného družstevního bytu, dané žalobcem žalovaným, tj. stěžovatelce T. L. a J. L. Žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Navrhla i zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, čj. 14 Co 597/2004 - 136, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Konečně stěžovatelka navrhla i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, čj. 26 Cdo 1789/2005 - 165, kterým bylo její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítnuto.
Podle stěžovatelky bylo postupem uvedených soudů porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdila, že výpověď z nájmu bytu, jež byla součástí žaloby ze dne 30. 9. 2002, nebyla učiněna platně. Jedná se tedy o neplatný právní úkon pro nedodržení předepsané písemné formy (§40 odst. 1 a §710 odst. 1 ObčZ).
Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 27. 5. 2004, čj. 6 C 83/2002 - 90, Ústavní soud zjistil, že soud přivolil k výpovědi z nájmu družstevního bytu č. 10 ve třetím podlaží domu v Přešticích, ulice Palackého, dané žalobcem Stavebním bytovým družstvem Plzeň - jih stěžovatelce a J. L. Žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní jako nájemci bytu hrubě porušili své povinnosti, protože nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytované s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Výpověď z nájmu bytu byla součástí žaloby, obsahuje předepsané náležitosti. Byla tedy podána platně, neboť byl naplněn i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ObčZ (ke dni rozhodování soudu dluh na nájemném trval a byl uhrazen až v průběhu odvolacího řízení).
Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu částečně potvrdil a změnil jej jen tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. V odůvodnění zdůraznil, že pokud je výpověď součástí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu, stačí, že žaloba jako procesní úkon je zástupcem podepsána, byť jen na titulní stránce. Tím je podepsána i výpověď jako hmotněprávní úkon. Vzhledem k okolnostem případu dospěl k jinému závěru, pokud jde o formu bytové náhrady, a rozhodl o povinnosti zajištění náhradního bytu pro žalované.
Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo zamítnuto. Dovolací soud vyšel ze své rozhodovací praxe (rozsudků sp. zn. 25 Cdo 2144/98 a sp. zn. 26 Cdo 420/2002). Podle závěrů v nich přijatých, pokud byla zmocněnci udělena zmocnitelem písemně plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoliv pouze procesních) úkonů a zároveň nebyly určité věci nebo právní úkony z oprávnění vyloučeny, jde o obecnou plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Zástupce žalobce byl, podle plné moci ze dne 26. 9. 2002, zmocněn, aby žalobce "ve všech právních věcech zastupoval" a "vykonával veškeré úkony". Tento zástupce byl zmocněn i k podání výpovědi žalovaným.
Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatelky, která nesouhlasila se závěrem, že k platnosti výpovědi z nájmu bytu, obsažené v žalobě, postačuje, aby podpis zmocněnce, který výpověď jménem pronajímatele dává, byl uveden v záhlaví žaloby. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, proto jí dovolací soud přiznal zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c) OSŘ). Konstatoval, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí - písemnosti a podpisu. Žádný právní předpis nestanoví, kde má být podpis na listině, zachycující písemný projev vůle, umístěn. Pokud soudní praxe připustila, aby výpověď z nájmu bytu byla zahrnuta do žaloby a zároveň akceptuje, že podpis zástupce účastníka je obsažen v záhlaví žaloby, není důvod zpochybňovat platnost výpovědi jen proto, že tento podpis není umístěn za textem výpovědi obsažené v žalobě. Princip, že text psaný pod podpisem nereprezentuje relevantní projev vůle osoby, která se podepsala, se podle soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1190/2004) i odborné literatury vztahuje bezvýjimečně pouze k některým úkonům, např. typicky k závěti. Ohledně jiných soukromých listin nejsou požadavky natolik rigorózní, neboť je třeba dát přednost vážně míněnému a obsahově nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými formalitami. Dovolací soud v této souvislosti odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 625/03), podle níž základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tím vyjádřen princip autonomie vůle smluvních stran a povaha soukromého práva. Dovolací soud neakceptoval ani odkaz stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 133/2000 a sp. zn. 21 Cdo 2708/2000). Pokud je náležitostí písemné formy právního úkonu podpis umístěný na konci textu listiny, je tím pouze vyjádřeno, že takové umístění podpisu je obvyklé, a nelze z toho dovozovat, že umístění podpisu na jiném místě listiny způsobuje neplatnost právního úkonu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka napadla právní závěr soudů ohledně platnosti výpovědi z nájmu bytu, polemizuje s ním a předkládá vlastní výklad ustanovení občanského zákoníku, upravujících náležitosti právních úkonů. Pouze opakuje námitku, kterou uplatnila již v předchozích řízeních. Staví tím Ústavní soud do pozice další přezkumné instance rozhodnutí obecných soudů, která mu však nepřísluší. Je třeba zdůraznit, že pokud soudy vyslovily právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, není to důvodem pro podání úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky. Obecné soudy obou stupňů, zejména soud odvolací, se zabývaly stěžovatelkou namítanou neplatností výpovědi z nájmu bytu a své závěry přesvědčivě odůvodnily. O ústavnosti těchto závěrů nemá Ústavní soud žádné pochybnosti a s jejich právními závěry se ztotožnil. Neshledal tedy žádnou skutečnost, která by danou věc posouvala do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu