ECLI:CZ:US:2006:1.US.575.06
sp. zn. I. ÚS 575/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P.K. proti části výroku II usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 13 C 107/98, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 30 Co 582/2005, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 107/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2006 se stěžovatel domáhal přijetí nálezu, v němž by Ústavní soud konstatoval porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a zrušil výrok II usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 13 C 107/98, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 30 Co 582/2005.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, napadenou částí výroku rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Tento výrok byl na základě stěžovatelova odvolání potvrzen i napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočkou v Liberci. Soud prvního stupně sice stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků, avšak současně rozhodl, že není splněna podmínka pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů, neboť to v dané věci nevyžaduje ochrana zájmů stěžovatele. To z důvodu, že projednávaná věc je věcí právně i skutkově jednoduchou. Z obsahu spisu je podle obecných soudů zřejmé, že stěžovatel byl dosud sám schopen činit podání po věcné i právní stránce správná a odpovídající dané věci, a i jinak se v soudním sporu orientovat a postupovat adekvátním způsobem.
Stěžovatel se domnívá, že takové právní závěry, resp. takový výklad ust. §30 odst. 2 o. s. ř. je v rozporu s ústavně zaručeným právem na právní pomoc. Stěžovatel je toho názoru, že občan by sám měl vycítit, kdy pomoc advokáta pořebuje a kdy se bez něho obejde. Naopak odmítá rozlišování právních věcí na jednoduché a složité a vznáší otázku, kde je hranice mezi věcmi jednoduchými a složitými. Navíc se stěžovatel domnívá, že daná věc zřejmě nebude věcí jednoduchou, pokud o ní nebylo obecnými soudy od roku 1998 rozhodnuto (řízení bylo v letech 2000 - 2005 přerušeno). Stěžovatel se proto také domnívá, že soudní řízení je vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, v čemž spatřuje porušení základního práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
II.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním z atributů ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv jednotlivce je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti nalezl svůj odraz v požadavku vyčerpání všech prostředků, které zákon jednotlivci k ochraně jeho práva poskytuje, před podáním ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel tuto podmínku nesplnil, tedy před podáním ústavní stížnosti nevyužil všech prostředků k ochraně svých práv (ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je tedy přípustná zpravidla ve věcech již pravomocně skončených, v nichž nelze dosáhnout nápravy jinak než poskytnutím ochrany základních práv ze strany Ústavního soudu.
V daném případě stěžovatel zaměřil svou ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v průběhu probíhajícího soudního řízení, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínku pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů, a to z důvodu, že projednávaná věc se soudům jeví jako skutkově i právně jednoduchá a že sám stěžovatel dosud prokázal schopnost jednat v řízení samostatně. Ústavní soud je toho názoru, že otázku tzv. jednoduchosti věci a schopnosti stěžovatele jednat v řízení bez kvalifikovaného právního zastoupení nelze posoudit a priori, ale až ve vztahu ke konkrétnímu průběhu řízení, popřípadě jeho výsledku. Jinak řečeno, posouzení toho, zda napadenými rozhodnutími a v nich zastávaným právním závěrem došlo případně k porušení stěžovatelova práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, bude možné až v souvislosti s konkrétním průběhem řízení a jeho výsledkem, tedy až po přijetí rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska je ústavní stížnost podána předčasně a Ústavní soud ji hodnotí jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatele stran porušení práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, také tuto část ústavní stížnosti musel Ústavní soud hodnotit jako nepřípustnou, a to z následujících důvodů.
Na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval v řadě rozhodnutí dosavadní možnosti nápravy průtahů soudních řízení v českém právním řádu za nedostatečné, byla s účinností od 1. 7.2004 do zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vložena právní úprava tzv. návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu obsažená v ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud reagoval na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení tak, že považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04, IV. ÚS 367/04 a další).
Pokud proto stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tento prostředek nevyčerpal, musí být ústavní stížnost brojící proti průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce odmítnuta jako nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Za této situace již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti (absence právního zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem podle ust. §30 odst.1 zákona o Ústavním soudu obligatorní).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2006
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj