ECLI:CZ:US:2005:1.US.596.04
sp. zn. I. ÚS 596/04
Usnesení
I.ÚS 596/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. O. E., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem, Vápencová 13/569, 147 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 7 To 370/2004, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 7 To 370/2004. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že uvedeným usnesením byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně základních práv a svobod je následující:
Čl. 5 odst. 4: Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Čl. 6 odst. 1: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 6 odst. 3: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 40 odst. 3: Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 1 T 42/2004, byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel proti usnesení podal stížnost, o které rozhodoval Městský soud v Praze. Ten podle §148 odst. 1 písm. c) svým usnesením ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 7 To 370/2004, stížnost zamítl jako nedůvodnou. Pouze toto usnesení, jak již bylo uvedeno, stěžovatel napadá ústavní stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání převzal dne 4. 6. 2003 a jako cizinec požádal o písemný překlad tohoto usnesení do anglického jazyka. Překlad mu byl doručen dne 30. 6. 2003, do vazby byl však vzat již 6. 6. 2003. Proto považuje své vzetí do vazby dne 6. 6. 2003 za rozporné s §68 odst. 1 trestního řádu, podle něhož lze do vazby vzít pouze osobu, proti níž bylo řádně zahájeno trestní stíhání. Zahájení trestního stíhání vůči své osobě stěžovatel odvozuje až od data doručení překladu usnesení dne 30. 6. 2003. Rozhodnutí o vzetí do vazby a všechna další rozhodnutí vazbu prodlužující tak stěžovatel považuje za vydaná v rozporu s trestním řádem. Dále stěžovatel uvádí, že ačkoliv před rozhodnutím Městského soudu v Praze žádal o slyšení, soud rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele. V tomto postupu spatřuje stěžovatel s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 zřejmé porušení práva stěžovatele být slyšen v kontradiktorním řízení při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko Městského soudu v Praze v postavení účastníka řízení. Ten po stručné rekapitulaci uvedl, že o stížnostech proti usnesením zamítajícím žádosti stěžovatele na propuštění z vazby a o stížnostech proti rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval opakovaně, přičemž se vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami. Z toho důvodu Městský soud v Praze plně odkázal na obsah svého usnesení.
Po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 42/2004, který byl ke sp. zn. I. 596/04 postoupen III. senátem Ústavního soudu dne 26. 4. 2005, dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem je zabývat se porušením jednoduchého práva toliko v případech, kdy případná nezákonnost způsobuje zároveň porušení práv a svobod jednotlivce zaručené ústavním pořádkem. Tyto meze aktivit Ústavního soudu vyplývají z jeho ústavního zakotvení jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy]. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. Nález č. 10).
Stěžovatel formuloval své výhrady do dvou zásadních námitek jednak v návaznosti na tvrzenou protiústavnost již původního rozhodnutí o vzetí do vazby ze dne 6. 6. 2003 a jednak ohledně absence osobního slyšení stěžovatele před vydáním napadených rozhodnutí.
Jak Ústavní soud uvedl již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 654/04, kterým rozhodl o jiných rozhodnutích ve věci vazby stěžovatele, výhrady týkající se doručení písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání ex post po stěžovatelově vzetí do vazby je nutno chápat v kontextu nikoliv toliko formálního, nýbrž především materiálního, tj. obsahového pojetí ústavně zaručených základních práv. Za situace, kdy stěžovateli bylo po jeho převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání ústně přeloženo, následně byl v přítomnosti obhájce a tlumočníka po předcházejícím poučení vyslechnut a za shodných podmínek k jeho výslechu došlo i před rozhodnutím o vzetí do vazby, nelze konstatovat, že by mu byla znemožněna, z nedostatku včasného písemného přeložení usnesení o zahájení trestního stíhání, efektivní a účinná ochrana jeho práv. Smysl a účel práva stěžovatele na tlumočníka, resp. práva být neprodleně v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, tak byl nepochybně naplněn.
Ke stěžovatelově argumentaci (k otázce ústního slyšení před rozhodováním o vazbě) Ústavní soud dodává, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 [Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, Svazek č.32, Nález č.41, str.397], na který se stěžovatel odvolává, nelze dovodit bezvýjimečnou povinnost soudu provést slyšení vazebně stíhané osoby v před každým jednotlivým vazebním rozhodováním.
Ústavní soud precizoval svůj právní názor na podmínky dalšího rozhodování o vazbě v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 [http://www.judikatura.cz], v jehož II. výrokové větě uvedl, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. V odůvodnění nálezu ještě zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí, např. na případy rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 42/2004 Ústavní soud zjistil, že o vazbě stěžovatele bylo rozhodováno opakovaně. Stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby (dne 16. 7. 2004) předcházelo rozhodování o ponechání ve vazbě při hlavním líčení dne 23. 6. 2004. Při tomto hlavním líčení měl stěžovatel možnost vyjádřit se k otázce dalšího trvání vazby. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 6. 2004 ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (č. l. 63) stěžovatel se po poradě se svým obhájcem k otázce dalšího trvání vazby nevyjádřil. Poté rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 1 T 42/2004, že podle §71 odst. 6 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě. Stěžovatel nevyužil možnosti proti tomuto usnesení podat stížnost a usnesení nabylo právní moci dne 29. 6. 2004 (č. l. 84). Dne 16. 7. 2004 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, čímž inicioval shora popsané řízení završené ústavní stížností napadeným usnesením.
Dále Ústavní soud zjistil, že krátce po podání ústavní stížnosti dne 20. 9. 2004 byl stěžovatel znovu vyslechnut na základě dožádání za přítomnosti tlumočníka při současném poučení, že bude vyslechnut v rámci rozhodování o ponechání ve vazbě (dne 27. 9. 2004, č. l. 152, resp. 173).
Ve světle zjištění popsaných shora se Ústavní soud nedomnívá, že by usnesení Městského soudu v Praze vydané bez bezprostředního slyšení stěžovatele zakládalo porušení základních práv a svobod, které by mělo vést Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Taktéž Ústavní soud poukazuje na právní závěry vyjádřené např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 239/04 a sp. zn. IV. ÚS 265/04. Podle Ústavního soudu, stručně řečeno, musí uplatněný požadavek na osobní slyšení splňovat jisté náležitosti, tedy musí být podepřen konkrétními námitkami, které nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Námitku nezákonnosti usnesení o vzetí do vazby ze dne 6. 6. 2003, kterou stěžovatel uplatňuje sice poprvé, ale po již více než rok trvajícím řízení, v jehož průběhu tuto námitku mohl uplatnit, protože soud rozhodoval jak v otázkách trvání vazby, tak ve věci samé.Ve své žádosti o propuštění z vazby (č. l. 105), ve stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (č. l. 113) a ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí konkrétní námitky, které by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily nebo zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení.
Konečně Ústavní soud nemohl odhlédnout od podstatné okolnosti případu, že v době rozhodování Ústavního soudu byl již stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 7 To 563/04-279, pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. března 2005, č. j. 1 T 42/2004-307, mu byla vykonaná vazba započtena do trestu odnětí svobody.
Na základě shora uvedeného byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnutá podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu