ECLI:CZ:US:2007:1.US.705.07.1
sp. zn. I. ÚS 705/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a soudců Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. Ch., zastoupeného Mgr. Vladimírem Novotným, advokátem se sídlem Lípová 15/511, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2006, sp. zn. 16 Co 258/206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro jeho věcné projednání dle zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhá jeho zrušení.
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že usnesením ze dne 19.5.2004, sp. zn. 13 C 183/2003, Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu žalovaného - stěžovatele pro zmatečnost i žalobu na obnovu řízení stěžovatele zamítl. Napadeným usnesením Městský soud v Praze citované usnesení obvodního soudu potvrdil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy hodnotily obsah a význam důkazů z hlediska důvodnosti žaloby na obnovu řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu však nelze ústavní stížností úspěšně brojit proti hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, pokud je v odůvodnění napadeného rozhodnutí toto hodnocení provedeno podle zásad spravedlivého procesu, tj. není např. výsledkem libovůle či přepjatého formalismu, event. není v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů se v tomto případě řádně a podrobně vypořádaly se zákonnými předpoklady povolení obnovy řízení a hodnotily důkazy podle zásad spravedlivého procesu; lze proto v tomto směru odkázat na odůvodnění napadeného usnesení. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně jako nedůvodná zamítnuta. Současně udělil souhlas k upuštění od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že citované vyjádření nepřineslo žádné nové skutečnosti (bylo toliko odkazováno na ustálenou judikaturu Ústavního soudu), Ústavní soud je stěžovateli k podání případné repliky nezaslal (srov. obdobně např. I. ÚS 163/05).
II.
1) Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na obnovu řízení. Namítá zejména, že soud prvního stupně, který rozhodoval ve věci samé (tj. v řízení pod sp. zn. 26 C 411/96) původně správně rozhodl o odmítnutí navrženého důkazu vyšetřovacím spisem Policie ČR toliko pro jeho neurčitost, neboť stěžovatel neznal, bez své viny, jeho spisovou značku a příslušné oddělení Policie ČR a nemohl jej tedy v původním řízení před soudem prvního stupně použít. Dodatečně však potřebné údaje pro konkretizaci tohoto spisu zjistil a znovu se domáhal jeho provedení v návrhu na obnovu řízení. Jednalo se tedy o důkaz ve smyslu ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., který prý pro něj mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
V souvislosti s tímto tvrzením stěžovatele Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o ní nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05).
Takové porušení ústavního práva stěžovatele však shledáno nebylo. Obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (ust. §228 a násl. o. s. ř.). Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
2) Konkrétně, k námitce stěžovatele, Ústavní soud uvádí následující.
Základní námitka stěžovatele vychází z toho, že soud prvního stupně, který rozhodoval ve věci samé (tj. v řízení pod sp. zn. 26 C 411/96), rozhodl o odmítnutí navrženého důkazu vyšetřovacím spisem Policie ČR toliko pro neurčitost tohoto návrhu, neboť stěžovatel neznal, bez své viny, jeho spisovou značku a příslušné oddělení Policie ČR a tak ji nemohl ani uvést; z toho potom dovozuje, že jej nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně, a že tak naplňuje podmínky důkazu dle sut. §228 odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelem předestřený základ věci však nesprávně interpretuje nejen napadené rozhodnutí, ale též obsah celého spisu.
Skutečností totiž je, že soud prvního stupně, který rozhodoval ve věci samé, nevytkl stěžovateli v souvislosti s odmítnutím takového důkazu pouze jeho nepřesné označení a tak i jeho neurčitost, nýbrž i to, že řádně nespecifikoval skutková tvrzení své obrany proti žalobě. Explicitně to vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 22.3.2002, sp. zn. 26 C 411/96, tak, že "jako neurčitý důkaz odmítl důkaz spisem Policie ČR (viz k přesnému označení důkazu shora) s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel řádně nespecifikoval skutková tvrzení své obrany proti žalobě" (srov. str. 151-2 spisu). To ostatně konstatoval i městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a o tom svědčí i další obsah spisu.
V této souvislosti lze totiž poukázat především na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2001, sp. zn. 53 Co 599/2001 (str. 138 a násl. spisu), kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno jako správné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.5.2001, sp. zn. 26 C 411/96, o odmítnutí vzájemného návrhu stěžovatele o zaplacení 940.000,- Kč s úrokem z prodlení od 1.6.1993 dle ust. §43 odst. 2 o.s.ř., neboť stěžovatel neodstranil vady návrhu spočívající v nedostatečném uvedení náležitostí dle ust. §79 odst. 1 o.s.ř. V tomto rozhodnutí městský soud uvádí relevantní informace týkající se použitelnosti předmětného důkazu spisem Police ČR, přestože byl tvrzený nárok po skutkové stránce popsán zcela nedostatečně. Lze odkázat především na tam uvedený závěr (souladný s obvodním soudem), že - ačkoliv vzájemný návrh stěžovatele uvádí, kdo jej podává a proti komu směřuje včetně údajů o jejich zástupcích - prakticky vůbec nekonkretizuje skutková tvrzení, z nichž uplatněný nárok dovozuje, neuvádí, jaké práce měl pro žalobkyni provést, v jaké hodnotě, resp. kolik, kdy a jakou formou měl za jejich provedení zaplatit kterému subdodavateli, jaké věci byl nucen prodat, za jakou cenu, čím mu vznikla tvrzená škoda, a v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi jejím vznikem a protiprávním jednáním žalobkyně. Dále městský soud konstatoval, že stěžovatel - přes poučení - svůj vzájemný návrh nedoplnil ani na opakovanou výzvu soudu prvního stupně, přičemž za opravu návrhu nelze považovat jeho podání, v němž soud toliko vyzývá k obstarání spisu Policie ČR. Soud následně dovodil, že "obstarání spisu policie či jiného subjektu soudem přichází v úvahu v rámci důkazního řízení, tedy ke zjištění, zda tvrzení obsažená v žalobě (zde ve vzájemném návrhu) nebo obranná tvrzení protistrany jsou správná. Dokazování je ovšem možno provést teprve poté, kdy je žalobou jasně popsán předmět sporu, kdy je bezpochyby jasné, co žalobce (či zde žalovaný) tvrdí, tedy na čem staví skutkově svůj tvrzený nárok. Nedostatek tvrzení v návrhu nelze nahradit ve fázi dokazování provedením sebepřesvědčivějšího důkazu. Není-li jasné, o čem, bude ve věci jednáno, není možno jednání, a tedy ani dokazování, vůbec zahájit." Byť i v tomto rozhodnutí městský soud poukázal na nepřesnost označení spisu Policie ČR (nebyla uvedena spisová značka), plyne z něj, že dokonce - v jistém směru - primárním nedostatkem takto navrženého důkazu byla zcela nedostatečná specifikace skutkových tvrzení stěžovatele oponujících žalobě. Je zřejmé, že implicitně v takových intencí pak postupoval i Obvodní soud pro Prahu 10 odmítající tento důkaz, což ostatně odpovídá i výslovné argumentaci v rozsudku ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 26 C 411/96 (vydaném v původním řízení) "...s přihlédnutím k tomu, žalovaný řádně nespecifikoval skutková tvrzení své obrany proti žalobě."
Z obsahu spisu je tedy zřejmé, že stěžovatel (jak sám ostatně uvádí) navrhl předmětný důkaz též v řízení před soudem prvního stupně ve věci samé; ten jej odmítl v podstatě ze dvou důvodů, a to pro nepřesné označení takového důkazu (tedy pro jeho neurčitost) a dále pro nedostatečnou specifikaci skutkových tvrzení stěžovatele v rámci jeho obrany proti žalobě. I kdyby tedy bylo pravdivé tvrzení stěžovatele, že bez své viny nemohl předmětný důkaz upřesnit [a že jej tedy lze podle jeho tvrzení použít ve smyslu ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], neplatí to již ve vztahu k odmítnutí předmětného důkazu pro neexistenci řádné specifikace skutkových tvrzení stěžovatele proti žalobě; za to nese odpovědnost stěžovatel sám. Proto nemohl být naplněn výslovný požadavek ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tedy, že jde o "důkazy, které bez své viny nemohl (pozn.: stěžovatel) použít". Do tohoto ustanovení se promítá i stávající zásada občanskoprávního řízení - "nechť si každý střeží svá práva".
Za tohoto stavu nelze obecným soudům z ústavněprávního pohledu vytknout, že znovu navržený důkaz spisem Policie ČR (byť tentokrát již oproti původnímu řízení ve věci samé upřesněný) posoudily tak, že nesplňuje podmínky dle ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve smyslu výše uvedeném. Proto se již - logicky - nemusely zabývat další podmínkou citovaného předpisu, tj. možností přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.
Eventuální aplikace ust. §228 odst. 1 písm. b) o.s.ř. pak byla vyloučena již proto, že zákon zde má na mysli situaci, kdy účastník řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázaní svých tvrzení, avšak jím navržený důkaz nemohl být v původním řízení pro překážku objektivní povahy proveden (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H.BECK, Praha, 2006, str. 1193).
III.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se týká i žaloby stěžovatel pro zmatečnost ve vztahu k původnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 26 C 411/96. V tomto směru však stěžovatel proti napadenému rozsudku nebrojí a proto se ani Ústavní soud touto otázkou nezabýval.
IV.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze zaplatit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na ust. §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí jako zásada, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález II. ÚS 53/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 195 (na str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, důvody k takovémuto postupu neshledal.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu