ECLI:CZ:US:2004:1.US.729.02
sp. zn. I. ÚS 729/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. J. Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. H. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 104/02, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo zamítnuto odvolání I. S. (dále jen "stěžovatel") proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně"), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 18. 6. 2001 v době od 16.00 hod. do 16. 15 hod. v Praze 9, na parkovišti před motorestem D 11 u benzinového čerpadla Benzina, obžalovaný ing. J. Š.prodal J. V. [svědek ve smyslu §55 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], za částku 490 000,-- Kč, celkem 442 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě po 100 amerických dolarů (dále jen "USD"), o celkové nominální hodnotě 44 200,-- USD, tj. 1 741 612,60 Kč. Obžalovaný M. S. a stěžovatel si padělané bankovky opatřili nezjištěným způsobem a v blíže nezjištěné době. M. S., za přítomnosti stěžovatele, předal tyto peníze téhož dne, tj. 18. 6. 2001, ing. J. Š. na parkovišti Centrum Černý Most v Praze 9. Po předání peněz následovali ing. J. Š. ve svém vozidle Opel Vectra na místo schůzky ing. J. Š. s J. V., kde v zaparkovaném voze čekali cca 20 min. na uskutečnění transakce. Poté, co Policie ČR zadržela ing. J. Š., místo činu nápadně rychle opustili a následně byli zadrženi zásahovou jednotkou Policie ČR.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně pro porušení čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S poukazem na nálezy Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 502/2000, sp. zn. IV. ÚS 536/2000 a sp. zn. IV. ÚS 78/2001, považoval postup soudu, který provedl důkaz výpisy z telefonních hovorů za období od 1. 6. 2001 do 18. 6. 2001, získaný na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 k vydání záznamů telekomunikačního provozu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 20 Nt 1152/2001, který byl vydán před účinností novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., za protiústavní, porušující čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále uvedl, že skutek, který je mu kladen za vinu, byl vyprovokován příslušníkem Policie ČR, jenž kontaktoval ing. J. Š. a požadoval dodání padělaných USD v množství asi 50 000,-- USD. Opakovaným nátlakem donutil ing. J. Š. k realizaci prodeje padělaných bankovek. Ve spise se nenachází jediný důkaz, z něhož by bylo patrno, zda policista v rámci tzv. předstíraného převodu postupoval v souladu s právními a interními předpisy Policie ČR. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, z něhož vyplývá, že pokud zásah státu do skutkového děje ve svém souhrnu tvoří trestný čin, jedná se o porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Podle názoru stěžovatele jsou odůvodnění napadených rozhodnutí sice rozsáhlá, ale ve své podstatě postrádají náležitosti uvedené v §125 odst. 1 a v §134 odst. 2 TrŘ. Tím porušují jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, vylučující libovůli soudů v rozhodování.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spis Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 29/2001.
Městský soud v Praze odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001, a na protokoly z hlavního líčení.
Vrchní soud v Praze konstatoval, že se jako odvolací soud již zabýval námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti a prolínají se celým trestním řízením, zejména že šlo o policejní provokaci. V tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž uvedl, shodně jako soud prvního stupně, že nešlo o policejní provokaci, že tedy trestný čin nebyl záměrně vyvolán. Konečná zjištění byla na základě zákonných důkazů v intencích §2 odst. 5 TrŘ a hodnocení důkazů soudem prvního stupně odpovídá §2 odst. 6 TrŘ. Rovněž tvrzení stěžovatele, podle kterého odůvodnění usnesení odvolacího soudu je příliš stručné, není opodstatněné, neboť je z hlediska §134 odst. 2 TrŘ dostačující. Na závěr uvedl, že argumentace ústavní stížnosti není přesvědčivá a citovaná základní práva a svobody nebyla porušena. Z tohoto důvodu navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 29/2001, Ústavní soud nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Námitce stěžovatele, že postupem obvodního soudu, který provedl důkaz výpisy z telefonních hovorů, získanými na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 20 Nt 1152/2001, byl porušen čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze přisvědčit. Jestliže v tomto směru poukazoval stěžovatel na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech sp. zn. II. ÚS 502/2000, sp. zn. IV. ÚS 536/2000 a sp. zn. IV. ÚS 78/2001, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný, případ. Situace, které nastaly ve zmiňovaných nálezech, na souzenou věc nedopadají, neboť se v nich jednalo o situaci před sdělením obvinění, kdy při hlavním líčení byly provedeny důkazy výpisem z telefonních účtů stěžovatelů (číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, doba trvání hovoru atd.), aniž by orgány činné v trestním řízení postupovaly, při získání těchto důkazů, podle §88 TrŘ. V projednávaném případě však orgány činné postupovaly při získávání záznamů telekomunikačního provozu, tj. dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám (výpis příchozích a odchozích hovorů, údaje o použitých telekomunikačních službách atd.) v souladu s §88 odst. 1, 2 TrŘ. Po sdělení obvinění Obvodní soud pro Prahu 9 vydal, podle §88 odst. 1, 2 TrŘ, na základě žádosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, shora uvedený příkaz k vydání záznamů telekomunikačního provozu za období od 19. 1. 2001 do 19. 6. 2001. Jestliže pak byl, na základě tohoto příkazu, u soudu prvního stupně proveden důkaz výpisem z telefonních hovorů za období od 1. 6. 2001 do 18. 6. 2001, jednalo se o ústavně konformní postup, jímž nedošlo k namítanému porušení čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného je patrno, že v daném případě postup obvodního soudu, který provedl důkaz výpisem z telefonních hovorů, nemohl vyvolat stav popsaný v uvedených nálezech Ústavního soudu, neboť se v nich jedná v zásadě o jiný případ.
Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení o údajné policejní provokaci a z toho plynoucí stěžovatelem namítané porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy. V projednávaném případě se o policejní provokaci nejednalo. Postup policejního orgánu nevyvolal stav popsaný ve stěžovatelem uváděném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, neboť příslušník Policie ČR, v daném případě svědek J. V., nic nevyprovokoval. Na základě anonymního telefonátu kontaktoval obžalovaného ing. J. Š., který sám navrhl, aniž by byl ze strany svědka J. V. k něčemu nucen, že mu prodá 50 000,-- padělaných USD a navrhl místo provedení transakce. Byl to tedy právě ing. J. Š., kdo stanovil peněžní částku, termín a datum schůzky. Policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání ing. J. Š., který naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu a usnesení soudu odvolacího. Obecné soudy se touto námitkou stěžovatele ve svých rozhodnutích zabývaly a jejich odůvodnění jsou přesvědčivá a ústavně konformní.
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny), rovné postavení stěžovatele bylo v řízení před soudem zajištěno a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele v podaném odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Rovněž z napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadený rozsudek obvodního soudu je vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněn a nelze v něm shledávat stěžovatelem namítanou libovůli. V tomto směru nelze než uzavřít, že postupem soudů obou stupňů a napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu