ECLI:CZ:US:2006:1.US.731.05.1
sp. zn. I. ÚS 731/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou v Praze, Vlastina 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.2005, čj. 11 Cmo 122/2005-42, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.7.2004, čj. 62 Co 178/2004-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným usnesením Vrchního soudu bylo "zamítnuto odvolání" stěžovatele proti usnesení Městkého soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba pro zmatečnost proti (rovněž napadenému) rozsudku téhož soudu ze dne 23.7.2004, sp.zn. 62 Co 178/04 (v doplnění ústavní stížnosti nesprávně označeném sp.zn. 62 C 178/2004), vydaném v řízení ve věci nájmu bytu stěžovatelovy matky E. P., jehož byl stěžovatel vedlejším účastníkem. Podle stěžovatele mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud prý nesprávně hodnotil obsah jeho odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o žalobě pro zmatečnost. Navíc závěr soudu, že zmatečnostní důvod "rozhodování vyloučeným soudcem" byl uplatněn po uplynutí příslušné lhůty, je v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona.
Stěžovatel dodal, že v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu nedošlo k nápravě vad v nalézacím řízení, čímž v něm dochází k průtahům. Je tak způsobována vážná újma na právech stěžovatele, který nemůže užívat (odvozeně od práva matky) byt, o který byl spor veden. Podle názoru stěžovatele jsou proto dány i důvody pro stížnost proti rozsudku vydaném v nalézacím řízení podle §75 odst. 2, písmeno b) o.s.ř.
II.
Ze spisu sp. zn. 13 C 61/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6 a ze spisu sp.zn. 66 C 18/2004 Městského osudu v Praze, Ústavní soud zjistil, že dne 10.3.2003 podala E. P., matka stěžovatele, žalobu proti žalované společnosti NOBL, a.s., Praha na určení nájemního práva a zpřístupnění bytu č. 2 v domě v ulici Hládkov 920/12 v Praze 6 (dále jen "předmětný byt"). K jednání dne 19.6.2003 byl přibrán jako vedlejší účastník na straně žalobkyně V. P. (stěžovatel) - č.l. 28.
Rozsudkem ze dne 24.6.2003, čj. 13 C 61/2003-38, Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu zamítl, dovodiv, že mezi účastníky není žádný nájemní vztah. Dále - mimo jiné - uvedl, že zamítl návrh vedlejšího účastníka na doplnění dokazování jeho výslechem, kterým mělo být prokázáno tvrzení žalobkyně, že v roce 1999 probíhala jednání mezi ní, vedlejším účastníkem a žalovanou o uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Soud považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné, protože měl již dostatek důkazů pro rozhodnutí ve věci.
Dne 24.10.2003 doručil stěžovatel do spisu podání, jímž vznesl námitky k protokolaci jednání ze dne 24.6.2003; tvrdil, že proti formulacím zápisu protestoval, leč v protokolu to nebylo uvedené (č.l. 50).
Citovaný rozsudek napadli žalobkyně i stěžovatel odvoláním. Stěžovatel v něm namítal, že soud I. stupně mu neumožnil klást otázky právnímu zástupci žalovaného s tím, že otázky lze klást pouze svědkům nebo účastníkům. Dále soud nenechal dokončit stěžovateli jeho přednes s odůvodněním, že se netýká projednávané věci, ačkoliv - podle stěžovatele - uváděné skutečnosti měly dosvědčit věrohodnost představitele společnosti NOBL, a.s., a tím i váhu jeho výpovědi.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23.7.2004, čj. 62 Co 178/2004-79, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V prvé řadě dovodil, že žalobkyně nemá právní zájem na požadovaném určení, neboť mohla podat žalobu na plnění. Jinak se ztotožnil s právním posouzením věci prvým soudem. K výše uvedeným námitkám stěžovatele odvolací soud zejména uvedl, že soud I. stupně nepochybil, jestliže odmítl provést důkaz výslechem vedlejšího účastníka, pokud měl za to, že skutečnost, zda byla nebo nebyla uzavřena mezi účastníky nová nájemní smlouva, bylo možné prokázat jinak. Rovněž poučení vedlejšího účastníka o možnosti klást otázky právnímu zástupci protistrany bylo prý v souladu s ust. §123 o.s.ř.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.7.2004 napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost z důvodů §229 odst. 3 o.s.ř., neboť mu byla podle jeho názoru soudem odňata možnost jednat před soudem. K tomu mělo dojít tím, že při jednání dne 23.7.2004 předsedkyně senátu neumožnila stěžovateli argumentovat, nebylo vyhověno jeho návrhu, aby o odnětí slova rozhodl senát, a nebylo mu prý umožněno vyjádřit se k důkazům a citovat judikaturu. Odvolací soud neumožnil stěžovateli poukázat na mezery v protokolu z jednání dne 24.6.2003 tím, že odmítl reprodukci diktafonového záznamu a konečně mu nebylo ani umožněno přednést závěrečný návrh. Při jednání Městského soudu v Praze dne 8.12.2004 (č.l. 18) pak stěžovatel rozšířil důvody žaloby o tvrzení, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a vydal překvapivé rozhodnutí, neboť potvrdil rozsudek soudu I. stupně z jiných důvodů, a to po zhodnocení naléhavosti jeho právního zájmu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.12.2004, čj. 66 C 18/2004-20, žalobu pro zmatečnost zamítl. V řízení zjistil, že vedlější účastník (stěžovatel) podal po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně ve věci tři písemná podání. Při jednání odvolacího soudu dne 23.7.2004 chtěl rekapitulovat již v písemných podáních uvedené skutečnosti ústním přednesem. Dle svého vlastního tvrzení však žádné nové skutečnosti uvádět nechtěl a nechtěl ani navrhovat jiné důkazy. V průběhu přednesu mu předsedkyně senátu odňala slovo. V protokolu není uveden návrh vedlejšího účastníka, aby o tomto opatření předsedy senátu rozhodl senát. Žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům, nelze se jí však domáhat případných pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení. Žalobu pro zmatečnost však lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v §229 o.s.ř. a jen z důvodů tam uvedených. Pokud vedlejší účastník při jednání odvolacího soudu výslovně prohlásil, že již žádné nové skutečnosti uvádět nechce a nechce ani navrhovat jiné důkazy, byl jeho požadavek, aby soud respektoval jeho zdlouhavý ústní přednes, který jen rekapituloval argumenty již písemně uvedené, v rozporu s ust. §215 o.s.ř. Pokud jde o námitku, že nebylo vyhověno jeho návrhu, aby o odnětí slova rozhodl senát, existence takového návrhu není zanesena v protokolu o jednání a takový návrh nepotvrdily ani členky odvolacího senátu ve svých vyjádřeních ke stížnosti vedlejšího účastníka. Jediný, kdo potvrzuje existenci takového návrhu, je vedlejší účastník sám. Protože jiné důkazy nenavrhl, nepodařilo se mu prokázat, že by podobný návrh při jednání podal.
Městský soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že mu nebylo povoleno přednést závěrečný návrh. K tomu soud uvedl, že odvolací řízení je řízením přezkumným, ve kterém se neuplatní typicky ta ustanovení o.s.ř., která jsou pojmově spojena s řízením před soudem I. stupně, např. §119 a o.s.ř. Oprávnění účastníka k závěrečným vyjádřením neupravuje výslovně ani §215 o.s.ř.
Městský soud konečně hodnotil stěžovatelovu námitku, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti a zásadu "zákazu překvapení" (neboť potvrdil rozsudek soudu I. stupně z jiných než v něm uvedených důvodů), a námitku, že odvolací soud pochybil, pokud znemožnil vedlejšímu účastníkovi přednést seznam judikatury. Tyto námitky podle městského soudu směřují k právnímu posouzení věci, a to jednak k hodnocení naléhavého právního zájmu dle §80 písm. c) o.s.ř., jednak obecně ke znalosti právních předpisů a výkladových pravidel, která obsahuje judikatura soudů. Právní posouzení věci však nelze žalobou pro zmatečnost napadnout.
Podáním došlým dne 17.12.2004 (č.l. 25) stěžovatel rozšířil žalobu o důvod, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jelikož je dána konkrétní pochybnost o jeho nepodjatosti pro poměr k účastníku.
Citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.12.2004 napadl stěžovatel odvoláním. V něm namítal, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřesně označil, co bylo předmětem žaloby, Zmatečnostní soud neuvedl, jaká hlediska použil pro posuzování toho, co je zdlouhavý přednes, takže jeho závěry jsou nepřezkoumatelné. Pokud jde o námitku, že předsedkyně senátu nenechala rozhodnout o odnětí slova senát, chybí zdůvodnění, proč soud vycházel z písemných výpovědí soudkyň a odmítl stěžovatelovu výpověď. Soud pak zcela pominul, že právo přednést závěrečný návrh je zahrnuto v textu §215 o.s.ř. Právo jednat před soudem mělo být stěžovateli odňato i tím, že soud neprovedl jeho výslech. Konečně, zmatečnostní soud se vůbec nevyjádřil k námitce o znemožnění reprodukce záznamu před soudem I. stupně. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu č. 13/98 a č. 17/99 Sb.n. a u.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 15.9.2005, čj. 11 Cmo 122/2005-42, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně zjistil v potřebném rozsahu skutkový stav a že také jeho právní závěry jsou správné. Žalobou pro zmatečnost se lze domáhat odstranění procesněprávních nedostatků, nikoliv však nápravy případných pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení. Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené soudní praxe rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu o.s.ř. dává. Podstatná část námitek vedlejšího účastníka vůči žalobou napadenému rozsudku se vztahuje k rozhodnutí ve věci samé (např. námitky týkající se rozsahu dokazování a jmenovitě k jeho výslechu). Neprovedení důkazu navrhovaného účastníkem není zmatečností ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. Argumentace konkrétnímu nálezy Ústavního soudu není případná, protože se nevztahují k problematice zmatečnosti ve smyslu ust. §229 odst. 3 o.s.ř.
Vrchní soud dodal, že pokud jde o rozšíření žaloby pro zmatečnost, podle §232 odst. 2 o.s.ř. důvod žaloby pro zmatečnost může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě. Z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písmeno e) o.s.ř. lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dověděl (subjektivní lhůta), nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí (objektivní lhůta). Vedlejší účastník rozšířil žalobu pro zmatečnost proti rozsudku vydaném dne 23.7.2004 podáním doručeným soudu dne 17.12.2004. Tvrdí, že ve způsobu vedení jednání předsedkyní senátu lze spatřovat projev nepřátelství vůči jeho osobě a proto je dána pochybnost o nepodjatosti soudkyně. O tom se dozvěděl z ústního odůvodnění rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Podle názoru soudu uplatnil další důvod žaloby pro zmatečnost opožděně, neboť průběh a způsob vedení jednání před odvolacím soudem mu vzhledem k jeho účasti na jednání byl nutně znám již při tomto jednání. Téhož dne se obrátil elektronickou poštou se stížností na postup soudkyně na předsedu soudu (Spr. 4710/2004), námitku podjatosti však nevznesl.
III.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatel ústavní stížností napadá dvě různá rozhodnutí obecných soudů.
1) Pokud jde o napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.7.2004, čj. 62 Co 178/04-79, bylo doručeno stěžovateli 27.9.2004, kdy také nabylo právní moci. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle obsahu spisu však stěžovatel podal ústavní stížnost datovanou 22.12.2005 (doručenou Ústavnímu soudu 29.12.2005) až dne 28.12.2005, tedy zjevně po lhůtě, kterou zákon stanoví.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní sížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.7.2004, čj. 62 Co 178/04-79, podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
2) Ústavní soud se dále zabýval druhou částí ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.2005, čj. 11 Cmo 122/2005-42, potvrzujícím usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání napadeného rozhodnutí, a to tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Stěžovatel uvádí, která tvrzení v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou nepravdivá a dovozuje, že rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost k nápravě vad nalézacího řízení nedošlo.
Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích prohlásil, že vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě porušení jeho základních práv. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, III. ÚS 126/04 a další, viz www.judikatura.cz). O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci nejedná.
Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - aplikovaly ust. §229 odst. 3 o.s.ř. v souladu s ustálenou a respektovanou judikaturou, která za důvody zmatečnosti považuje případy, kdy odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ust. §214 odst. 2 nebo 3 o.s.ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení, jestliže soud věc projednal v rozporu s ust. §101 odst. 3 v nepřítomnosti účastníka apod. O zmatečnost se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Rozhodl-li odvolací soud nesprávně, případné vady postupu při samotném rozhodování jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec. M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str.1007). Tyto argumenty Ústavní soud akceptuje a nemá, co by k nim dodal.
Nad rámec těchto obecnějších úvah považuje Ústavní soud potřebné vyjádřit se k dvěma konkrétním námitkám stěžovatele.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud nevzal v úvahu nálezy Ústavního soudu č. 106/98 (sp.zn. III. ÚS 139/98), svazek 12 Sbírky nálezů a usnesení, č. 10/99 (sp.zn. III. ÚS 257/98), svazek 13 Sbírky nálezů a usnesení, č. 27 (sp.zn. I. ÚS 654/03) a č. 29 (sp.zn. II. ÚS 242/02), svazek č. 32 Sbírky nálezů a usnesení, nelze nevidět, že tyto nálezy se týkají jen obecných principů uplatňování práva na spravedlivý proces vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto principy podle názoru Ústavního soudu napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud nesprávně posoudil lhůtu k rozšíření žaloby pro zmatečnost (původně podané podle §229 odst. 3 o.s.ř.) o důvod uvedený v §229 odst. 1 písmeno e) o.s.ř., jestliže - podle jeho názoru - lhůta k podání žaloby neuplyne dříve než 3 měsíce od doručení napadeného rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem výklad obyčejného práva a že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k jeho porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. V posuzovaném případě posoudil odvolací soud běh lhůty k rozšíření žaloby pro zmatečnost nikoli v rozporu s ustanovením §234 odst. 3 o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem, který je přijatelný i pro Ústavní soud.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatry Ústavního soudu. Postupem, který je v souladu se zákonem, nemůže být účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem.
Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.2005, čj. 11 Cmo 122/2005-42, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
František Duchoň
předseda senátu