ECLI:CZ:US:2014:1.US.768.14.1
sp. zn. I. ÚS 768/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Grazyny Marie Suché, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem v Brně, Slovákova 11, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 12. 2013 č. j. 10 C 259/2012-47, za účasti Okresního soudu v Hodoníně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") na základě tvrzení, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byla porušena ústavně garantovaná zásada vázanosti soudů zákonem podle čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecný soud nevzal v úvahu, že lhůta stanovená pro uvedení rozhodných skutečností a podání důkazních návrhů na jejich prokázání podle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je lhůtou soudcovskou ve smyslu §55 o. s. ř. a jako takovou ji může soudce k včasné žádosti účastníka prodloužit. Podle stěžovatelky se ze strany soudu jedná o přepjatý formalismus a nepřípustný pozměňující výklad zákona. Důsledkem tohoto nezákonného a nespravedlivého postupu obecného soudu ve věci bylo, že při hodnocení důkazů obecný soud v rozporu s §132 o. s. ř. nepřihlédl ke skutkovým tvrzením stěžovatelky a k tomu, co v řízení vyšlo najevo. Soud navíc neprovedl žádný z důkazů navrhovaných stěžovatelkou. Stěžovatelka přitom nepochybně včas tvrdila a navrhla prokázat, že jí vůči žalobci vznikl nárok na náhradu škody. Obecný soud však v rozporu s tím uvedl, že stěžovatelka řádně netvrdila, že se žalobce Petr Skalický (dále jen "žalobce") vůči ní a jejímu majetku dopustil protiprávního jednání, které mělo za následek vznik škody na straně stěžovatelky. Tento závěr soudu je nesprávný a je v rozporu s obsahem spisu i výsledky neúplně provedeného dokazování. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Na závěr uvedla, že s ohledem na okolnosti případu a její majetkové poměry nejde o případ bagatelní.
3. Okresní soud v Hodoníně se prostřednictvím samosoudkyně JUDr. Dagmar Štefancové k ústavní stížnosti vyjádřil pouze tak, že odkázal na obsah spisu a poukázal na nedodržení 30 denní lhůty poskytnuté účastníkům při koncentraci řízení.
4. Předmětem řízení před okresním soudem byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 10 000 Kč z titulu vrácení složené zálohy z ceny psa. Dne 10. 11. 2011 uzavřela stěžovatelka s žalobcem kupní smlouvu o koupi štěněte psa plemene brazilská fila z chovatelské stanice Strážnický ráj, narozeného 8. 6. 2011. Kupní cena byla stanovena na 20 000 Kč, záloha byla žalobcem složena ve výši 10 000 Kč v den koupě psa. V následujících dnech se mělo podle tvrzení žalobce ukázat, že štěně se nehodí k jeho dětem, a proto se smluvní strany dohodly, že žalobce - kupující psa stěžovatelce vrátí a ta mu vrátí jím složenou zálohu do tří měsíců od 13. 11. 2011. Stěžovatelka uvedenou částku žalobci nevrátila; tvrdila, že pes jí byl vrácen zraněný, přičemž musela vyhledat příslušnou veterinární péči a ošetření jí stálo nemalé finanční prostředky.
5. Dne 14. 11. 2012 byl Okresním soudem v Hodoníně vydán platební rozkaz pod č. j. 10 C 259/2010-7. Proti němu podala stěžovatelka dne 17. 12. 2012 odpor, v němž uvedla, že žalobce jí vrátil štěně zraněné, a to zřejmě po úderu ocelovým předmětem s hranou. Toto zranění na dolní čelisti nebylo při převzetí štěněte stěžovatelkou patrné. Dne 14. 11. 2011 stěžovatelka provedla důkladnou prohlídku štěněte, dne 15. 11. 2011 zavolala veterináře MVDr. Čížka, který při vyšetření zjistil zduření v oblasti levé strany dolní čelisti. Poté musela stěžovatelka nechat štěně vyšetřit MVDr. Vičarovou, jelikož jeho zdravotní stav se nezlepšoval a teprve 2. 12. 2011 se dostavilo po nasazení medikace zlepšení (dne 17. 12. 2012 vystavena zpráva). Náklady vyšetření a léčení štěněte stěžovatelka odhadovala na částku převyšující 10 000 Kč.
6. Dne 16. 10. 2013 se konalo před okresním soudem jednání v předmětné věci, v níž stěžovatelka uplatnila jako obranu do výše žalované částky nárok na náhradu škody proti žalobci (náklady na léčení štěněte). Výši škody přitom hodlala prokázat příslušnými doklady, k jejichž opatření žádala stanovení dodatečné lhůty. Jednání bylo odročeno na 9. 12. 2013 s tím, že účastníkům byla stanovena lhůta 30 dnů k uvedení rozhodných skutečností a označení důkazů jako součást poučení o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. Dne 14. 11. 2013 byla okresnímu soudu doručena žádost stěžovatelky o prodloužení soudcovské lhůty do 22. 11. 2013, zdůvodněná mj. pracovním vytížením právního zástupce a jejím zdravotním stavem. Dne 22. 11. 2013 stěžovatelka soudu zaslala prostřednictvím advokáta své vyjádření, v němž mj. navrhla výslech MVDr. Čížka a MVDr. Vičarové, obojí k vyšetření a léčbě štěněte. Současně navrhla, aby byl mezi ní a žalobcem uzavřen smír, jehož obsahem by byl závazek stěžovatelky zaplatit žalobci částku 5 000 Kč s úrokem 4 % z této částky ročně za dobu od 14. 2. 2012 do zaplacení s tím, že po zaplacení této částky by mezi sebou stěžovatelka a žalobce neměli žádné neuspokojené nároky. Žalobce a stěžovatelka by se zároveň vůči sobě vzdali práva na zaplacení náhrady nákladů řízení před soudem.
7. Dne 9. 12. 2013 se konalo ve věci další jednání před okresním soudem. Samosoudkyně do protokolu uvedla, že další dokazování prováděno nebude. Právní zástupce stěžovatelky poté setrval na návrhu, aby byly provedeny důkazy podle vyjádření strany žalované ze dne 22. 11. 2013 (viz bod 6). Po závěrečných návrzích byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši 21 713 Kč k rukám jeho právního zástupce.
8. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že při právním posouzení věci vycházel z listinných důkazů, konkrétně z "protokolu", který byl sepsán stranami o prodeji štěněte, předžalobní upomínky a listin doložených stěžovatelkou - zejména prohlášení MVDr. Čížka a MVDr. Vičarové. Dále konstatoval, že při jednání konaném dne 16. 10. 2013 byli účastníci soudem poučeni o koncentraci řízení podle §118b o. s. ř. Stěžovatelka dne 14. 11. 2013 žádala písemně soud o prodloužení této lhůty. K tomu soud uvedl, že tuto lhůtu prodloužit nelze a nelze přihlížet ani k vyjádření a důkazním návrhům, které stěžovatelka doručila soudu 22. 11. 2013, tedy opožděně. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že jí žalobce způsobil škodu, a proto soud žalobě vyhověl. Současně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudem v rozsahu obdobném, jak je žalobce vyčíslil, včetně osmi úkonů právní služby (mj. replika k vyjádření stěžovatelky, vyjádření k návrhu stěžovatelky na prodloužení lhůty).
9. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu. Jde o řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu podání došlo poté, co stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jejího práva (§75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu). Text ústavní stížnosti vykazuje náležitosti podle §34 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatelka je zastoupena advokátem, jak předpokládá ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost není opodstatněná.
11. Námitky stěžovatelky směřovaly k závěru, že postupem obecného soudu, v tomto případě soudu prvostupňového, bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Pokud stěžovatelka namítala též zásah do ústavních práv podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 Ústavy, pak v těchto případech Ústavní soud neshledává bezprostřední souvislost garancí zaručených těmito ustanoveními s posuzovanou věcí.
12. Stěžovatelčiným námitkám lze přisvědčit v tom ohledu, že procesní reakce samosoudkyně na důkazní návrhy, které byly stěžovatelkou učiněny v podání datovaném dne 22. 11. 2013, nebyla dostatečná. Jestliže soudkyně nechtěla provádět další dokazování, měla samostatným usnesením výslovně reagovat na tyto důkazní návrhy a neprovedení důkazů řádně zdůvodnit. Tato procesní vada však v souhrnu předchozích důkazních návrhů a stavu dokazování nevykazuje podstatný vliv na výsledek sporu. Obdobné důkazní návrhy byly totiž ze strany stěžovatelky (ve sporu strany žalované) učiněny již před prvním jednáním dne 16. 10. 2013. Došlo dokonce k důkazní situaci, při níž shodné důkazní návrhy vyslovila i protistrana, tedy strana žalující, a to jak při jednání dne 16. 10. 2013, tak i při následném písemném vyjádření, dodatečně učiněném před druhým jednáním dne 11. 10. 2013. Soud prvního stupně měl tedy k dispozici několik důkazních návrhů a všechny byly v průběhu řízení opakovány.
13. Při rozhodování o tom, zda určitý důkaz provést či nikoli, je soud vázán zásadou projednací, má však též prostor pro úvahu, zda důkazní návrh akceptovat či nikoli; jen v případě chybného rozhodnutí o nepřijetí resp. odmítnutí důkazního návrhu by došlo k vadě řízení znamenající opomenutí důkazů (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, I. ÚS 413/02 a další). V tomto ohledu soudkyně na prvním stupni nepochybila. Jak již výše rekapitulováno (bod 4), nárok žalobce se opírá o dohodu stran, že žalobce jako kupující psa stěžovatelce vrací a ta mu vrátí do tří měsíců ode dne dohody (13. 11. 2011) složenou zálohu na koupi psa ve výši 10 000 Kč. Tato skutečnost byla v řízení beze vší pochybnosti prokázána. Naproti tomu protinárok žalované, který byl od počátku formulován jako obrana proti návrhu ve smyslu §95 o. s. ř. a posléze měl být specifikován, se opíral, či měl opírat, z titulu náhrady škody o výši nákladů, které měla žalovaná vynaložit na vyšetření a léčení psa poté, co jí byl vrácen. Ač žalovaná dostala možnost, aby v soudcovské lhůtě doplnila svá tvrzení a navrhla další důkazy, její podání z 22. 11. 2013 dostatek nových skutečností, návrhů i řádné specifikace nároku do věci nepřineslo. V podání jsou vyčísleny jen některé náklady, jiné se však měly stát předmětem dalšího dokazování a jejich výše byla viditelně sporná. V podání tedy nedošlo k jasnému vyčíslení protinároku na náhradu škody; namísto toho bylo navrženo uzavření soudního smíru.
14. V uvedených souvislostech nelze opomenout, že již při prvním jednání dne 16. 10. 2013 byly čteny k důkazu listiny, a to lékařská zpráva MVDr. Vičarové a písemné vyjádření MVDr. Čížka, obojí o tom, že pes stěžovatelky byl v daném období vyšetřen a léčen. Obsah obou listin však nijak nenaznačuje, že by oba veterináři dospěli ke zjištění o bezprostředním zranění štěněte v souvislosti s jeho vrácením. Za těchto okolností nelze dost dobře, má-li přezkum Ústavním soudem setrvat v ústavněprávní rovině, vytknout samosoudkyni, že se rozhodla další důkazní návrhy neprovádět. Nebylo totiž skutečně zřejmé, jaká relevantní nová fakta, navíc s ohledem na časový odstup od události, měla z doplněného dokazování vyplynout.
15. Stěžovatelka namítla, že lhůta k podání vyjádření včetně důkazních návrhů měla být jako lhůta soudcovská prodloužena. Soudkyně skutečně pochybila, jestliže posoudila lhůtu, kterou sama stanovila na 30 dnů podle §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. v rámci koncentrace řízení jako lhůtu soudcovskou, nesprávně jako lhůtu zákonnou. Jednalo se o lhůtu soudcovskou, kterou byla oprávněna prodloužit, což interpretačně plyne již ze samé povahy institutu koncentrace řízení, jehož realizace je v rukou soudce. Jak ovšem již shora vyloženo, obsah podání stěžovatelky ze dne 22. 11. 2013 nevnesl do řízení ani nové důkazní návrhy, ani taková tvrzení, či snad petit protinávrhu, které by soudkyně nevyhnutelně musela vzít v úvahu v tom směru, že pokud tak neučinila, mělo toto opomenutí podstatný vliv na výsledek řízení.
16. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně vymezuje hranici mezi ústavním a podústavním (též obecným či jednoduchým) právem a stanoví podmínky, za nichž má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Podmínkou konstatování zásahu do základního práva by v relaci k posuzované věci bylo nerespektování kogentní normy v důsledku její interpretace, která by se ocitla v extrémním rozporu s principem spravedlnosti [srov. nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)]. Dochází-li však Ústavní soud k závěru, že ani zjištěné vady řízení neměly podstatný vliv na jeho výsledek, pak nelze dovodit ani zásah do ústavní garance stěžovatelky na soudní ochranu porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu