ECLI:CZ:US:2007:1.US.805.07.1
sp. zn. I. ÚS 805/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 5. 2006, č. j. 3 T 1/2006-331, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 To 317/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1572/2006, za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen „okresní soud“) ze dne 2. 5. 2006, č. j. 3 T 1/2006-331 (dále jen „rozsudek“), kterým byl shledán vinným trestným činem útoku na státní orgán dle §154 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen „trestní zákon“). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 To 317/2006 (dále jen „usnesení krajského soudu“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1572/2006 (dále jen „usnesení Nejvyššího soudu“), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Dle předmětného §154 odst. 2 trestního zákona „kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.“ Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že hrubě urážel policii a státní zastupitelství a to za užití textů, které umístil na svůj automobil a internetové www stránky.
Stěžovatel v prvé řadě své výroky nepovažuje za hrubou urážku, přičemž podotkl, že z trestního řízení nevyplývá, že by svým jednáním způsobil státním orgánům nějaký škodlivý následek, respektive snížil jejich vážnost nebo ohrozil jejich chod.
Za druhé namítá nedostatečnost popisu skutku ve výroku rozsudku, kdy prý není zřejmé, jakým konkrétním jednáním mělo dojít ke spáchání trestného činu. Neobsahuje totiž obsah článků na předmětných internetových stránkách, jejich nadpisy samy o sobě nikoho urazit nemohou a výroky uvedené na vozidle byly pouze upoutávkami na tyto stránky.
Za třetí se domnívá, že předmětné vozidlo nemělo být zahrnuto mezi důkazy, neboť bylo vydáno protizákonně, jak již Ústavní soud rozhodl dříve (sp.zn. III. ÚS 644/05).
Dále uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku vyplývá upřednostňování svobody projevu jednotlivce oproti zásahům státu, které by toto základní právo omezovaly. V každé demokratické společnosti je třeba takovéto zásahy minimalizovat.
Své jednání vysvětluje vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, kdy byl přesvědčen o nedokonalém vyšetřování smrti svého bratra, kterého velmi miloval.
S ohledem na uvedené se domnívá, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Konkrétně odkazuje zejména na čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) odst. 2 („Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“), odst. 4 („Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“) a čl. 4 odst. 1 („Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“) a odst. 4 („Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“) a kromě těchto ustanovení též na čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud pouze odkázal na svůj rozsudek.
Okresní státní zastupitelství v Blansku poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti ve stanové lhůtě nevyužilo.
Krajský soud rovněž odkázal na své rozhodnutí a k charakteru stěžovatelových námitek připomněl, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, nikoliv další odvolací instancí.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že stěžovatel opatřil své firemní vozidlo zcela nepřehlédnutelnými nápisy „Jak policie beztrestně vraždí a krade za dozoru státní zástupkyně JUDr. Svobodové a dalších orgánů!!!“, „Policie vraždí a krade!!!“, „Pozor policie beztrestně vraždí a krade za dozoru státní zástupkyně JUDr. Svobodové a dalších orgánů!!!“ a znakem a nápisem Policie ČR. Považuje za zřejmé, že tento útok směřoval vůči Policii České republiky a státnímu zastupitelství (i když v tomto případě prezentovanému konkrétní státní zástupkyní vykonávající dozor). Šlo o kategorická a hrubě urážející tvrzení, nikoliv o kritiku, která je samozřejmě přípustná. Pokud jde o společenskou nebezpečnost, ztotožňuje se s jejím posouzením krajským soudem. Co se týče popisu skutku, jde toliko o jeho nevýstižnost. Zmiňované webové stránky jsou ostatně nadále dostupné (Většina předmětného obsahu na nich byla nicméně odstraněna v mezidobí mezi podáním ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní. – pozn. ÚS). Co se týče vozidla, jeho existence je prokazována dalšími důkazy včetně fotodokumentace, svědeckých výpovědí, doznání obviněného a i danými internetovými stránkami, kde je vyfotografováno.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že je nemyslitelné, aby příslušníci orgánů činných v trestním řízení byli takto veřejně nepravdivě označováni za zločince. Postup týkající se smrti stěžovatelova bratra byl i opakovaně podrobován dohledu Krajského státního zastupitelství v Brně, které neshledalo žádné závady ani pochybení. Stěžovatelovo odsouzení lze označit jako zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu, avšak tento zásah byl plně v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny i čl. 10 odst. 2 Úmluvy, neboť se jednalo o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejné bezpečnosti, morálky, jakož i ochranu pověsti nebo práv druhých. Stěžovateli bylo umožněno dovolávat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, státní moc byla uplatněna v mezích zákona jakož i základních práv a svobod, podaným dovoláním se Nejvyšší soud řádně zabýval. Nejvyšší soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatel dané námitky již uplatnil v podaném dovolání a Nejvyšší soud se všemi zabýval. Právní závěry obecných soudů považuje za přiměřené i z hlediska míry uloženého trestu, kdy lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a I. ÚS 554/04 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz). Je přesvědčeno, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost proto navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 1/2006 (dále jen „spis“). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o prvou námitku stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že interpretace daného ustanovení, dle kterého se trestného činu dopustí ten „kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon“, náleží obecným soudům. Pokud ty podřadily stěžovatelovo jednání pod pojem „hrubá urážka“, pak pouze, jako orgány k tomu oprávněné, provedly výklad obecného práva, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud se interpretace pohybuje v mezích ústavnosti. Není na Ústavním soudu, aby na úrovni podústavního práva provedl rozbor jednotlivých znaků dané skutkové podstaty a nahradil jím rozbor, který provedly orgány činné v trestním řízení.
Co se týče otázky dostatečnosti popisu skutku Ústavní soud odkazuje na argumentaci na str. 3-4 usnesení Nejvyššího soudu, zejména pak souhlasí s tím, že ve smyslu §120 odst. 3 trestního řádu je především podstatné, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a došlo k vyjádření všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu.
K námitce zahrnutí předmětného vozidla s nápisy mezi důkazy Ústavní soud připomíná, že svým nálezem sp. zn. III. ÚS 644/05 zrušil rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty stěžovateli, neboť shledal rozpor této sankce, uložené za nevyhovění výzvě k vydání věci, se zákazem donucování k sebeobvinění. Není nicméně zřejmé, na základě čeho se stěžovatel domnívá, že tento důkazní pramen soudy vzaly za podklad svých úvah. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, ba je i v nich i výslovně uveden, opak (srovnej zejména str. 2 usnesení krajského soudu). Lze nadto poznamenat, že skutkový stav v tomto trestním řízení v podstatě ani nebyl předmětem sporu. Obviněný své jednání nepopíral, nesouhlasil však s tím, že se jedná o trestný čin.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v demokratické společnosti je třeba zásahy do svobody projevu jednotlivce minimalizovat a odkázal (aniž by však uvedl jakékoliv konkrétní rozhodnutí) na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud je samozřejmě rovněž přesvědčen o důležitosti práva na svobodu projevu. Zároveň však je nutno připomenout, že ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Přitom z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ustanovení §154 odst. 2 trestního zákona není rozporné s ústavně zaručenými základními právy a svobodami a naopak představuje pojetí trestněprávní ochrany, která je v demokratických zemích obvyklá. „Podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické společnosti a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod. V povaze právního státu je však obsaženo také vědomí (utvrzené dlouhodobými zkušenostmi lidstva), že omezení občanských práv a svobod je neuralgickým bodem každé, byť i demokratické společnosti a že proto taková opatření je třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 43/93). Ochrana poslání a funkce institucí, zakotvená v §154 odst. 2 trestního zákona, je prostředkem ochrany určitého způsobu života společnosti v demokratickém státě. Toto ustanovení je jedním z příkladů omezení osobní svobody projevu, které se děje zákonem, a to v mezích čl. 10 odst. 2 Úmluvy, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny.
Čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace, čímž se rozumí právo svobodně (nerušeně) projevovat své myšlenky, příp. své znalosti, a právo být informován. Svoboda projevu je konkretizována v čl. 17 odst. 2 Listiny tak, že jejím výrazem je deklarováno právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. V tomto smyslu je Ústavním soudem chápána svoboda projevu jako právo vyjádření vlastních myšlenek, resp. idejí, vědomostí, představ, přání apod., a to jak vůči určitému adresátu, tak veřejně vůči komukoliv. Také toto právo je však nutno pojímat v jeho společenském kontextu. Neplatí, že ústavně zaručené svobody plynoucí z čl. 15 a 17 Listiny jsou zcela neohraničené a tudíž v tomto slova smyslu absolutní a že nejsou nikterak vázány formou, jíž se navenek projevují; teze že „myšlenka a názor člověka mohou být svobodné pouze za předpokladu, že nebudou nikým a ničím regulovány“ je mylná. Svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní interpretace. Právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) může být omezeno zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny) a bez ohledu na to je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky (kupř. práva daná čl. 10 Listiny) či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (kupř. §205, 206 trestního zákona). Kromě těchto obsahových omezení, která mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, je s ústavně zaručeným právem úzce spjata i k němu se upínající forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Řečeno jinými slovy, vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96).
Nazírání Ústavního soudu konvenuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva při aplikaci korespondujícího čl. 10 Úmluvy. Byť Evropský soud pro lidská práva uznává, že svoboda projevu se vztahuje též na „informace“ nebo „myšlenky“, které urážejí, šokují nebo zneklidňují stát nebo určitou vrstvu obyvatelstva, současně dává najevo, že osoba, která tvrdí, že její svoboda projevu byla zbytečně omezena, musela ji sama vykonávat způsobem konsistentním s demokratickými principy; musela být v dobré víře ohledně legitimity svých tvrzení a vyslovit je způsobem slučitelným s demokratickými cíli (např. rozhodnutí ve věci Observer a Guardian v. Spojené království z roku 1991, A-216, a to na základě rozsudků počínaje případem Handyside z roku 1976, A-24, přes případ Lingens z roku 1986, A –103 a případ Oberschlick z roku 1991, A 204). V rozsudku ve věci Handyside (§49) Evropského soudu pro lidská práva výslovně uvedl, že kdokoli vykonává práva a svobody garantované prvním paragrafem čl. 10 Úmluvy, má určité povinnosti a nese určitou odpovědnost; mezi ně lze právem zahrnovat závazek vyhnout se v mezích možností urážejícím výrazům, které lze pokládat za útok na práva jiných. Z toho plyne, že není nepřiléhavé působit preventivně vzhledem k urážlivým útokům či je sankcionovat, směřují-li proti objektům ochrany, pokud „podmínky“, „omezení“ či „sankce“ jsou přiměřené legitimnímu účelu.
V projednávané věci nutno zdůraznit, že jednání stěžovatele v podstatě nemá charakter kritiky, nýbrž jeho podstatou je jakási teorie spiknutí, kdy stěžovatel odmítl akceptovat smrt svého bratra a poté, co toto úmrtí bylo uzavřeno jako sebevražda (byť o opačném závěru nic nesvědčilo a z materiálů ve spise vyplývá, že orgány činné v trestním řízení i do značné míry vyšly vstříc stěžovatelovým požadavkům na doplnění šetření, zabývaly se jeho podáními a ve věci byl vykonáván dozor i dohled státního zastupitelství), dospěl k přesvědčení, že vyhodnocení případu jako sebevraždy je důsledkem toho, že se jedná o vraždu spáchanou ze strany policie. Tento svůj názor staví na tvrzení, že osvětlení na fotografiích pořízených policejním fotografem na místě sebevraždy neodpovídá světelným podmínkám dne, kdy mrtvého nalezl, ale datu dřívějšímu, což má znamenat, že tento policejní fotograf musel být přítomen smrti, z čehož dále dovozuje právě i závěr o vraždě.
Ústavní soud považuje za zřejmé, že stěžovatelovy výroky se vymykají mezím ústavní ochrany. Pochybnost vyvolávají spíše v tom směru, zda byl v době spáchání činu příčetný. Nicméně i tato otázka byla během řízení zkoumána, přičemž znalec dospěl k závěru, že stěžovatel je sice osobností paranoidní s výrazně kverulatorními rysy, nicméně byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost i jej ovládat.
Stěžovatel poukazuje na to, že svého bratra velmi miloval. Ústavní soud je nicméně nucen konstatoval, že ani osobní tragédie neoprošťuje od povinnosti řídit se právním řádem. K jednání mnoha pachatelů trestných činů jistě přispěly různé jimi nezaviněné nepříznivé vnější vlivy a to jak objektivní, tak jimi pouze subjektivně cítěné. Takovéto okolnosti mohou být polehčující v rovině trestu, avšak závěr o vině zásadně nevylučují. Člověk postižený neštěstím nemůže toto neštěstí kompenzovat pácháním příkoří jiným.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu