ECLI:CZ:US:2007:1.US.84.07
sp. zn. I. ÚS 84/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2/484, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 5 NZT 3/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 9. 1. 2007 namítal porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR, jehož se měl dopustit státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítnutím stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele (pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu - §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 2, 5 tr. zák.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal, že je nepřípustné, aby usnesení státního zástupce napravovalo vady usnesení o zahájení trestního stíhání tak, že je promítne jen do odůvodnění, nikoli však do výroku usnesení. Nyní napadené usnesení bylo vydáno poté, kdy předchozí zamítavé usnesení ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZT 3/2003, na základě stížnosti pro porušení zákona (podané ministrem spravedlnosti dne 30. 6. 2006) zrušil Nejvyšší soud ČR (rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 4 Tz 98/2006). Stěžovatel upozornil, že státní zástupce stížnost zamítl, přestože byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2006. Nejvyšší soud ČR podle stěžovatele nezrušil usnesení o zahájení trestního stíhání, jen aby nesnižoval autoritu Nejvyššího státního zastupitelství vůči policii, avšak pokud by Nejvyšší soud ČR "akceptoval řešení nyní zvolené státním zástupcem, jistě by [stížnost pro porušení zákona] zamítl." Podle stěžovatele je zcela nepřijatelné, aby orgán vázaný ust. §270 odst. 1 a 4 tr. ř. rozhodl zcela stejně, neboť "takové rozhodnutí významným způsobem snižuje autoritu Nejvyššího soudu a vytváří zcela nepřijatelný stav, kdy jeho rozhodnutí nebudou respektována." Stíhané jednání je vadně vymezeno, nenaplňuje znaky pomoci a není jasné, jak měla být naplněna subjektivní stránka, což nelze napravit v odůvodnění zmíněnou změnou právní kvalifikace skutku. Popsaný postup je nepřípustnou libovůlí a znemožňuje řádné vedení obhajoby. Obviněný musí mít možnost zbudovat obhajobu vůči konkrétnímu skutkovému ději. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99 a I. ÚS 46/96 [jde o vyhovující nálezy, ve věcech, v nichž byli stěžovatelé vzati do vazby, přestože stíhané jednání nebylo náležitě vymezeno].
Z příloh ústavní stížnosti plyne, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na základě pokynu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství, pročež o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§146 odst. 2 písm. a) tr. ř.), který konstatoval (str. 6 odst. 1 usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 5 NZT 3/2003), že absence označení poškozeného v popisu skutku neznemožňuje aplikaci základní skutkové podstaty uvedené v ust. §250b odst. 2 tr. zák., a odůvodnil také (str. 6 odst. 2 cit. usnesení), v čem lze spatřovat naplnění subjektivní stránky stíhaného jednání, tak jak bylo popsáno policejním orgánem.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. i ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"). Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že z existující judikatury zřetelně vyplývala jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení dle §75 tr. ř.). Ústavní soud vždy vycházel z předpokladu, že jeho zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je jinak považován za nepřípustný. Tento přístup Ústavního soudu byl do jisté míry korigován nálezem ze dne 3. 7. 2003, ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, "Sb. n. u.", sv. 30, str. 471), v němž byl připuštěn přezkum usnesení státního zástupce týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Avšak ani zde se Ústavní soud neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, je-li usnesení státního zástupce založeno na naprosto zjevně (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o libovůli v rozhodování, což je natolik flagrantní zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, že odůvodňuje, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity. Ústavní soud se tedy ani po tomto nálezu necítí nadále být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004. ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, in Sb. n. u., sv. 32, str. 467).
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Přípravné řízení, jakožto první fáze trestního řízení, má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter. Jeho úkolem je zjistit, zda podezření z trestné činnosti proti určité osobě je do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba či zda je tu důvod pro jiné rozhodnutí (či jiný postup).
V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud z věcného hlediska posoudil adekvátnost reakce státního zástupce na rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel nenamítal, že by usnesení státního zástupce bylo nedostatečně odůvodněno, nýbrž považoval usnesení za nesprávné. Ústavní soud připomíná, že má pravomoc posuzovat akty orgánů veřejné moci z hlediska ústavních kautel, které se zcela nekryjí s požadavky na zákonnost. Námitky uváděné v ústavní stížnosti budou nadále předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení a bylo by z procesního hlediska předčasné, pokud by je v této fázi hodnotil Ústavní soud. Ústavní soud nebude spekulovat (jak jej nabádal stěžovatel), proč Nejvyšší soud ČR takto rozhodl. Objektivním faktem zůstává, že Nejvyšší soud ČR ani nezrušil usnesení o zahájení trestního stíhání, a ani nevyužil možnosti dané trestním řádem (§271 odst. 1 tr. ř.), a ve věci nerozhodl meritorně.
Státní zástupce ve svém usnesení vyslovil závazný právní názor, jímž se bude muset řídit policejní orgán při provádění následných úkonů v trestním řízení, jež bude moci stěžovatel případně napadat standardními prostředky, jež mu nabízí trestní řád. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí týkající se zahájení trestního stíhání byla Nejvyšším soudem ČR přezkoumávána po více než 3 letech od svého vydání, lze důvodně předpokládat, že vyšetřování v mezidobí pokročilo (tím či oním směrem), a důvody vedoucí k zahájení stíhání stěžovatele budou bezodkladně buď precizovány a posíleny, nebo budou vyvráceny. Takové posouzení je však doménou policejního orgánu a státního zástupce.
Jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že závěr o předčasnosti ústavní stížnosti nesnižuje v obecné rovině závažnost námitky porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny). Orgány činné v trestním řízení budou muset bezodkladně napravit všechny vady, na něž upozornil Nejvyšší soud ČR, resp. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. února 2007
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka