ECLI:CZ:US:2020:1.US.840.20.1
sp. zn. I. ÚS 840/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Q. T. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 KZV 75/2019-861, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 1. 2020 č. j. NPC-1478-1755/TČ-2017-2200PR nebylo podle §78 odst. 7 trestního řádu vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení vozidla BMW M4, rz. XXX, které bylo zajištěno v rámci trestního řízení vedeného proti synovi stěžovatele. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "státní zástupce"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že zásah do svého vlastnického práva považuje za excesivní, neboť jeho vozidlo bylo na dobu několika měsíců zajištěno výlučně z důvodu zkoumání zabudované integrované navigace. Má za to, že od zajištění vozidla již uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby policejní orgán zajistil veškerá data z navigace pro účely trestního řízení, přičemž má navíc možnost zkoumat toliko část věci, kterou je právě navigace. Dobu více jak šesti měsíců, po kterou nebyl policejní orgán schopen data z navigace zajistit, považuje za zcela zjevně nepřiměřenou. Uvádí, že orgány činné v trestním řízení jsou v kontextu principu proporcionality povinny využít více šetrné varianty nakládání a zkoumání věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 či III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost přísluší především orgánům činným v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu proto může být uplatněna teprve tehdy, byly-li v řízení před orgány činnými v trestním řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry těchto orgánů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §78 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 uvedeného protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Stěžovatelovo vozidlo bylo vydáno obviněným N. L. M. dne 26. 8. 2019. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení, že od té doby mohl policejní orgán spolehlivě zajistit data z integrované navigace nacházející se v zajištěném vozidle, popř. navigaci z vozidla vyjmout a vozidlo vrátit stěžovateli. Ústavní soud k tomu předně podotýká, že tyto námitky zjevně vycházejí z laických představ stěžovatele o povaze podobného zkoumání, které ve skutečnosti může být mnohem složitější a komplexnější. O tom ostatně svědčí skutečnost, že zmíněná zabudovaná integrovaná navigace je (podle výše citovaného usnesení policejního orgánu) předmětem znaleckého zkoumání znaleckým pracovištěm Kriminalistického ústavu, tzn. že zjevně jde o náročnější posuzování.
Ústavní soud dále připomíná, že státní zástupce v napadeném usnesení vysvětlil, že předmětné vozidlo je zajišťováno nejen kvůli analýze dat z navigace, ale také z důvodu šetření vlastnických vztahů k vozidlu a majetkovým poměrům obviněného, jakož i z důvodu šetření vazeb tohoto vozidla na obviněného a jeho trestnou činnost.
Ústavní soud z těchto důvodů nesdílí názor stěžovatele, že zásah v podobě pokračujícího zajištění předmětného vozidla je excesivní a doba jeho trvání je zcela zjevně nepřiměřená. V této souvislosti poukazuje na svou judikaturu, z níž vyplývá, že v případech, kdy je zajištění realizováno na základě některého z institutů obsažených v §78 a násl. trestního řádu, trvá v řádech měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13 či II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky), Ústavní soud se tak zaměřuje toliko na posouzení, zda má napadené rozhodnutí zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole, což se posuzuje s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené podmínky byly splněny, a proto neshledal důvody pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu