ECLI:CZ:US:2018:1.US.889.18.1
sp. zn. I. ÚS 889/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Romana Pučalíka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Mendíků 1396/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 5258/2016-319 ze dne 12. října 2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 48/2016-347 ze dne 12. prosince 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Home Credit, a. s., IČO 26978636, sídlem v Brně, Nové sady 996/25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi vyhověl žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovateli povinnost zaplatit jí 37 510,99 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Krajský soud v Praze toto rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl s tím, že nárok vedlejší účastnice je promlčen.
2. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že již dříve dospěl k závěru o stavění běhu promlčecí lhůty v případech, kdy je nárok uplatněn v rozhodčím řízení zahájeném na základě neplatné rozhodčí doložky (rozsudek sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2015, č. 99/2017 Sb. NS), případně případech, kdy je takový rozhodčí nález v rámci exekučního řízení označen za nález bez právních účinků (rozsudek sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016, č. 100/2017 Sb. NS). Následně krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že nárok vedlejší účastnice není promlčen.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, na rovnost v řízení a na ochranu vlastnictví. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud dospěl v rozhodnutích sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a 29 ICdo 41/2014 k závěrům, které reinterpretují jasný text zákona a z něj plynoucí podmínky stavění promlčecí lhůty způsobem, který je nepřijatelnou soudcovskou tvorbou práva. Nejvyšší soud se také věcně nevypořádal s tím, že Ústavní soud Slovenské republiky dospěl v usnesení sp. zn. III. ÚS 572/2017 ze dne 20. 9. 2017 k opačnému závěru. Přímo ve věci stěžovatele pak k opačnému závěru dospěl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 31. 10. 2016 i Ústavní soud. Stěžovatel uznal, že proti rozhodnutí krajského soudu je možné opět podat dovolání, přípustnost ústavní stížnosti však spatřoval v přesahu svých zájmů: počet exekucí prováděných na základě neplatných rozhodčích nálezů lze odhadovat na 200 000 (k tomu doložil i dokumenty o množství obdobných sporů).
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (zde dovolání).
5. Z tvrzení stěžovatele, že ve věci hodlá podat dovolání a tomu odpovídajícím informacím ze systému infoSoud (ke dni rozhodnutí dostupný na http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp) dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel ve věci podal ústavní stížnost i dovolání. Dovolací řízení před Nejvyšším soudem tedy probíhá souběžně s řízením o ústavní stížnosti.
6. Přijetí ústavní stížnosti pro přesah vlastních zájmů stěžovatele podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu za takového procesního stavu nepřipadá v úvahu. Již dříve totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že postup podle uvedeného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto [usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. Souběžné rozhodování Ústavního soudu a jiného orgánu veřejné moci je totiž možné pouze za podmínek stanovených §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
7. Skutečností, že Ústavní soud ve věci stěžovatele a vedlejší účastnice za obdobné procesní situace rozhodl (kvazi)meritorně usnesením sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 31. 10. 2016, soud není v nynějším řízení vázán (§23 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj