ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.3.2015:63
sp. zn. 10 As 3/2015 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové, soudkyně Barbary Pořízkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci
žalobce: Nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalované: Univerzita
Karlova, se sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. M. G.,
zast. doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1,
proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2011, čj. 4401/11/III/Ko, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 274/2011-73,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 274/2011-73,
se r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 22. 8. 2011 byla Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
doručena žaloba označená jako žaloba dle §66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ze dne 17. 8. 2011 podepsaná v zastoupení
nejvyššího státního zástupce podle §8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) náměstkem nejvyššího státního
zástupce, JUDr. S. M. proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované. Žalobou napadeným
rozhodnutím bylo vydáno osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání
dosaženého osobou zúčastněnou na řízení při studiu na Univerzitě Komenského v Bratislavě.
[2] Městský soud žalobu proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 27. 11. 2014,
čj. 7 A 274/2011-73, odmítl, neboť byla dle jeho názoru podána osobou zjevně neoprávněnou.
S poukazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011,
sp. zn. 15 Tdo 354/2011, č. 15/2012 Sb. NS, městský soud uvedl, „že nejvyšší státní zástupce
je jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu
§66 odst. 2 s.ř.s. podat žalobu k ochraně veřejného zájmu. Aniž by soud považoval výkon výlučných
pravomocí nejvyššího státního zástupce za jeho ‚osobní privilegium‘ oddělené od činnosti Nejvyššího státního
zastupitelství jako celku, považuje za nutné zdůraznit, že zákonné zastupování ve smyslu §8 odst. 2 zákona
o státním zastupitelství u výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu jen v případě,
že mu v jejich výkonu brání důležitá překážka. Ust. §66 odst. 2 s.ř.s. nevylučuje za splnění zákonných
podmínek stanovených v §8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, aby žalobu dle §66 odst. 2 s.ř.s.
v zastoupení nejvyššího státního zástupce podal náměstek nejvyššího státního zástupce. Ustanovení §66
odst. 2 s.ř.s. a ust. §8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství nejsou vůči sobě ve vztahu speciality,
ale jde o ustanovení, která je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a v návaznosti na sebe, neboť z nich vyplývá,
že zásadně, pokud tomu nic nebrání, vykonává výlučné oprávnění podat žalobu dle §66 odst. 2 s.ř.s.
sám nejvyšší státní zástupce, jestliže však výkonu tohoto oprávnění, stejně jako jiného výlučného oprávnění brání
určitá podstatná překážka (např. smrt nebo nemoc nejvyššího státního zástupce, dlouhodobá zahraniční cesta
apod.), uplatní se ustanovení §8 zákona o státním zastupitelství o zákonném zastoupení nejvyššího státního
zástupce jeho náměstky v pořadí a v rozsahu jím stanoveném.“ Městský soud neshledal, že by dvoudenní
služební cesta nejvyššího státního zástupce (ve dnech 16. a 17. 8. 2011) takovouto podstatnou
překážku představovala. V posuzované věci navíc nebylo dáno ani nebezpečí z prodlení,
neboť „[t]říletá lhůta dle §72 odst. 2 s.ř.s. k podání žaloby k ochraně veřejného zájmu dle §66 s.ř.s. počala
v této věci běžet nejdříve dne 26.5.2011, nebezpečí prodlení tak jistě dáno nebylo, jestliže byla žaloba podána
dne 22.8.2011. Ostatně i prodleva, byť velmi krátká, mezi okamžikem podepsání žaloby a jejím podáním
(17.8.2011/středa a 22.8.2011/pondělí) neprokazuje neodkladnost žaloby.“
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto usnesení předně
uvedl, že určitá prodleva mezi podpisem žaloby a jejím podáním je zcela nepatrná a odpovídá
běžnému systému vypravování listin v úředním styku. Stěžovatel poukázal na skutečnost,
že žaloba byla podána dne 22. 8. 2011, přičemž městský soud se údajným nedostatkem
uvedené podmínky řízení začal zabývat až 7. 10. 2014, kdy stěžovatele vyzval k objasnění
důvodů podpisu žaloby v zastoupení a upozornil jej na možnost odmítnutí žaloby.
V průběhu řízení přitom došlo k uplynutí lhůty pro podání předmětné žaloby a stěžovatel
tak již ani nemohl (byť z pouhé procesní opatrnosti) žalobu podat znovu. Dle stěžovatele
„ve svém důsledku vlastně ani nelze konstatovat, že v dané věci nebezpečí z prodlení nehrozilo.“
[4] Stěžovatel konstatoval, že z předchozí komunikace mezi ním a městským soudem
neplyne, že by městský soud měl o osobě stěžovatele pochybnosti. I kdyby však takovou
pochybnost měl, mohl prostým dotazem ověřit, že se skutečně jednalo o projev vůle
stěžovatele. Městský soud podstatným způsobem mění kritéria zastupování stěžovatele,
neboť svým rozhodnutím nad rámec zákona o státním zastupitelství zakládá oprávnění
zkoumat, zda stěžovatel mohl podepsat žalobu v jinou dobu, čímž „pokud ne přímo organizuje,
tak přinejmenším determinuje“ jeho činnost.
[5] Stěžovatel je přitom svými náměstky zastupován ze zákona, přičemž z tohoto principu
vychází i komentářová literatura a judikatura Ústavního soudu. Podání žaloby se uskutečňuje
pod funkční odpovědností stěžovatele. Podpis je přitom dokladem, že jde o úkon legitimované
osoby, byť se jedná o podpis stěžovatelova náměstka z titulu zákonného zastoupení.
[6] Je pravdou, že oprávnění podat správní žalobu dle §66 odst. 2 s. ř. s. je adresováno osobě
stěžovatele. Právní řád však (jen) stěžovateli svěřuje celou řadu oprávnění, jejichž výčet v kasační
stížnosti uvedl. Jedná se např. o možnost rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců
o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci či oprávnění podat dovolání [§174a a §265d
odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)],
oprávnění vydávat pokyny obecné povahy, vydávat pro státní zastupitelství stanoviska
ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů při výkonu působnosti státního
zastupitelství či nařídit kontrolu skončených věcí (§12 odst. 1, 2 a 3 zákona o státním
zastupitelství) nebo oprávnění kárného žalobce [§8 odst. 5 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb.,
o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů] apod. Úzké pojetí principu
zastupování zvolené městským soudem by ovšem ve svých důsledcích mohlo vést k ochromení
činnosti stěžovatele, neboť všechna uvedená oprávnění jsou zákonem svěřena přímo osobě
stěžovatele a nikoli jeho zástupci. Osobu stěžovatele nelze institucionálně oddělovat
od Nejvyššího státního zastupitelství; jestliže zákon váže určité pravomoci na jeho osobu,
nejedná se o privilegia, „která by byla vztažena za všech okolností výlučně k jeho vlastní osobě,
s jeho osobou by vznikala a s jeho osobou by současně zanikala. […] Specifičnost takto formulovaných
oprávnění (atributů veřejné moci) se pak projevuje nikoli v tom, že nikdo jiný než nejvyšší státní zástupce
osobně není oprávněn ji vykonávat, ale že primárně ji vykonává sám nejvyšší státní zástupce.
Není-li ovšem pro daný úkon v souladu se zákonnou úpravou – zmiňovaným §8 odst. 2 zákona o státním
zastupitelství – zastoupen svým náměstkem.“
[7] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 30. 11. 2004,
čj. 3 As 24/2004-79, č. 739/2006 Sb. NSS, stěžovatel uvedl, že k odmítnutí žaloby
z důvodu jejího podání osobou zjevně neoprávněnou je možné přistoupit pouze v případě,
že by žalobce pojmově vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno,
přičemž „[s]lovo ‚pojmově‘ zde vyjadřuje, že by žalobu musel podat někdo, u něhož je to absolutně vyloučeno,
což v daném případě nenastalo.“
[8] Stěžovatel poukázal také na řízení o žalobě dle §66 odst. 2 s. ř. s. vedené před Krajským
soudem v Plzni pod sp. zn. 57 Ca 26/2009, v němž sice žaloba byla podepsána tehdejší nejvyšší
státní zástupkyní, avšak následná podání byla již podepsána v zastoupení její náměstkyní,
což Krajský soud v Plzni akceptoval a ve věci rozhodl. Nadto kasační stížnost proti rozsudku
v tehdy projednávaném případě byla podepsána pouze náměstkyní v zastoupení nejvyšší
státní zástupkyně, přičemž Nejvyšší správní soud si v průběhu řízení vyžádal pouze doklad
o jejím právnickém vzdělání a pověření k zastupování a kasační stížnosti rozsudkem
ze dne 24. 3. 2011, čj. 9 As 79/2010-188, vyhověl. Pokud takto správní soudy postupovaly
v jednom případě, není v zájmu jednotného postupu při uplatňování spravedlnosti,
aby v nyní projednávané věci volily postup odlišný; stěžovatel zde připomenul nález Ústavního
soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, č. 16/2005 Sb. ÚS.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla,
že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby vzal žalobu zpět a podal ji znovu, pokud zde existovaly
minimálně pochybnosti o její procesní bezvadnosti, neboť na tento nedostatek žaloby osoba
zúčastněná na řízení upozornila již přípisem ze dne 14. 12. 2011. Uplatnění zásady vigilantibus
iura scripta sunt je přitom namístě o to více, že stěžovatel je orgánem veřejné moci.
[11] Městský soud svým výkladem §8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství
svou pravomoc nepřekročil, neboť pouze vycházel ze shora citovaného usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 354/2011, dle něhož „zastupování ve smyslu §8 odst. 2 zákona
o státním zastupitelství u výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu jen v případě,
že mu v jejich výkonu brání důležitá překážka.“ Bylo tudíž povinností městského soudu existenci
takovéto důležité překážky posoudit. Dle osoby zúčastněné na řízení za však za důležitou
překážku nemůže být považována dvoudenní pracovní cesta (16. až 17. 8. 2011), nadto za situace,
kdy žaloba byla podána až 22. 8. 2011 a stěžovatel tak měl ještě celé dva pracovní dny
na to, aby ji podepsal.
[12] Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že četnost případů, v nichž zákon svěřuje
určitou pravomoc stěžovateli, nemá na otázku možného zastoupení vliv. V případě žaloby
dle §66 odst. 2 s. ř. s. jde navíc o institut zcela výjimečný, jenž významným způsobem
narušuje právní jistotu, a to nejen z toho důvodu, že stěžovatel není účastníkem správního řízení
a nemá k němu ani jiný vztah, ale i pro tříletou lhůtu pro její podání. Vzhledem k citlivosti
této otázky a míře narušení právní jistoty (oproti ostatním oprávněním stěžovatele) tudíž není
žádoucí, aby se rozšiřoval okruh státních zástupců, jež žalobu z důvodu veřejného zájmu mohou
podat. Srovnání s dalšími oprávněními stěžovatele uvedenými v kasační stížnosti proto označila
osoba zúčastněná na řízení za nepřípadné, přičemž ani proklamované „ochromení “ činnosti
stěžovatele není v porovnání se zájmem na zachování právní jistoty podstatné.
[13] Nesprávný je dle osoby zúčastněné na řízení i odkaz stěžovatele na rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 24/2004-79, v němž byla řešena zcela jiná otázka
nežli v nyní projednávané věci, a to konkrétně žalobní legitimace neúspěšných účastníků
správního řízení pro podání „obecné“ správní žaloby ve smyslu §65 s. ř. s.
[14] Procesně zcela odlišná situace byla i v řízení o kasační stížnosti stěžovatele
sp. zn. 9 As 79/2010, neboť žalobu v tomto případě podala sama tehdejší nejvyšší státní
zástupkyně. S osobou stěžovatele je přitom spojeno pouze oprávnění k podání žaloby,
nikoli však opravného prostředku.
[15] Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Důvodné kasační stížnosti vyhověl
na základě úvah dále vyložených.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou, dle níž se městský
soud údajným nedostatkem uvedené podmínky řízení začal zabývat až 7. 10. 2014,
čímž stěžovateli znemožnil podat žalobu z procesní opatrnosti znovu. Tuto námitku shledal
neopodstatněnou.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že postup městského soudu,
jenž stěžovatele k objasnění otázky splnění podmínek pro zastoupení dle §8 odst. 2 zákona
o státním zastupitelství vyzval až usneseními ze dne 7. 10. 2014, čj. 7 A 274/2011-62,
a ze dne 30. 10. 2014, čj. 7 A 274/2011-67, tedy více než 3 roky po podání žaloby,
byl krajně nevhodný. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže založit nezákonnost
jeho rozhodnutí, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel byl s obsahem usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 354/2011 coby dovolatel v tehdejším
řízení nepochybně obeznámen z úřední činnosti. Nadto na pochybnosti ohledně aktivní
žalobní legitimace náměstka stěžovatele upozornila v průběhu řízení před městským soudem
v nyní projednávané věci i osoba zúčastněná na řízení podáním ze dne 14. 12. 2011,
jež bylo stěžovateli městským soudem zasláno dne 22. 5. 2012 a na něž stěžovatel reagoval
replikou ze dne 1. 6. 2012. Stěžovateli tudíž nic nebránilo nastalou situaci (z procesní opatrnosti)
řešit ještě v době, kdy byla lhůta pro podání žaloby zachována.
[19] Námitce, dle které je stěžovatel svými náměstky zastupován ze zákona, přičemž podání
žaloby se uskutečňuje pod funkční odpovědností stěžovatele, naopak Nejvyšší správní soud
přisvědčil.
[20] Ustanovení §66 odst. 2 s. ř. s. upravující zvláštní žalobní legitimaci k ochraně veřejného
zájmu stanoví, že „[ž]alobu je oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný
veřejný zájem.“ Dle §8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství platí, že „[v]edoucího státního zástupce
zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném.“
[21] Nejvyšší správní soud si je přitom vědom obsahu usnesení velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 354/2011, dle kterého „[a]niž by velký senát považoval
výkon výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce za jeho ‚osobní privilegium‘ oddělené od činnosti
Nejvyššího státního zastupitelství jako celku, považuje za nutné zdůraznit, že zákonné zastupování ve smyslu
§8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství u výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu
jen v případě, že mu v jejich výkonu brání důležitá překážka.“ Nelze ovšem přehlédnout, že zde uvedený
závěr směřuje primárně proti tomu, aby stěžovatel své výlučné pravomoci na svého náměstka
zcela přenesl, o čemž svědčí i právní věta k citovanému usnesení, dle níž stěžovatel
„nemůže na základě ustanovení §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství ve smyslu
dovětku ‚v pořadí a v rozsahu jím stanoveném‘ přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného
oprávnění (např. rozhodování podle §174a odst. 1 tr. ř.) na některého svého náměstka. Takový postup
by totiž zcela negoval vůli zákonodárce, aby v určitých věcech zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce,
a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce příslušného státního zastupitelství. Náměstek nejvyššího
státního zástupce může totiž nejvyššího státního zástupce jen ‚zastupovat‘, a nikoli zcela vykonávat jeho výlučné
pravomoci svěřené mu zákonem.“
[22] Právě v rozsahu citované právní věty potvrdil závěry velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3409/11,
č. 60/2012 Sb. ÚS, v němž konstatoval, že „[z] judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postoj k možnosti
zastoupení nejvyššího státního zástupce nebyl v minulosti napříč jednotlivými senáty Nejvyššího soudu jednotný.
Uvedenou rozpornost se pokusil překlenout senát 7 Tdo, který postoupil uvedenou procesní otázku k rozhodnutí
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jež dospělo ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2011
sp. zn. 15 Tdo 354/2011 mimo jiné k závěru, že nejvyšší státní zástupce je jediným ze zákona oprávněným
státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) trestního
řádu podat dovolání. To ovšem na druhé straně neznamená, že by toto ustanovení vylučovalo,
aby za splnění zákonných podmínek stanovených v §8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb.,
o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podal dovolání v jeho zastoupení náměstek
Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce není však oprávněn na základě ustanovení §8 odst. 1
písm. a) a odst. 2 zákona o státním zastupitelství ve smyslu dovětku ‚v pořadí a v rozsahu jím stanoveném‘
přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění (např. rozhodování podle §174a odst. 1 trestního
řádu) na některého svého náměstka. Takový postup by totiž zcela popřel vůli zákonodárce, aby v určitých věcech
zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce, a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce
příslušného státního zastupitelství.“ K tomu Ústavní soud dále uvedl, že „[z]ásadní zde není posouzení
toho, zda nejvyšší státní zástupce může realizaci té které zákonem svěřené pravomoci přenést v jednotlivém případě
na svého podřízeného, ale toho, zda může dojít též k přesunu odpovědnosti za takovýto právní úkon.
Dle náhledu Ústavního soudu lze výše uvedenou právní argumentaci Nejvyššího soudu doplnit v tom smyslu,
že ač může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu
na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti,
jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit.“ Přitom Ústavní soud odkázal i na svůj nález ze dne
30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11, č. 144/2011 Sb. ÚS, a usnesení ze dne 19. 4. 2010,
sp. zn. I. ÚS 351/10.
[23] Závěry vyjádřené právní větou usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 354/2011, a obsažené i ve shora citované nálezové
judikatuře Ústavního soudu směřují především k problematice podání dovolání v trestním
řízení; lze je však do jisté míry zobecnit i ve vztahu k podání žaloby ve veřejném zájmu
dle §66 odst. 2 s. ř. s. Smyslem těchto závěrů ovšem nebylo a není zcela popřít
možnost zastupování stěžovatele jeho náměstkem (náměstky) v jednotlivých úkonech,
nýbrž zabránit tomu, aby na něj (na ně) stěžovatel zcela přenesl tu či onu agendu
spočívající ve výkonu stěžovateli svěřené výlučné pravomoci. Část odůvodnění obsažená
v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, o kterou opřel městský soud své rozhodnutí,
a jež - stručně vyjádřeno – omezuje možnost zastoupení stěžovatele jeho náměstky jen v případě
podstatných překážek jako je smrt nebo nemoc či dlouhodobá pracovní cesta, nejenže nebyla
do právní věty tohoto usnesení převzata, ale ani nebyla Ústavním soudem v citovaných
nálezech aprobována. Znění těchto nálezů naopak zřetelně potvrzuje, že omezení zástupčího
práva náměstků stěžovatele Ústavní soud žádnými „důležitými důvody“ nepodmiňuje
(nález sp. zn. II. ÚS 635/11), respektive že restrikce zástupčího práva náměstků stěžovatele
byla Ústavním soudem podpořena toliko a právě v rozsahu zákazu přenést toto právo
a s ním spojenou odpovědnost stěžovatele na náměstka generálně, tedy nikoliv v zákazu
tohoto zastupování v jednotlivých případech (nález sp. zn. IV. ÚS 3409/11).
[24] V nyní projednávané věci je nesporné, že žalobu v zastoupení stěžovatele
podepsal dle §8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství jeho náměstek, a to z důvodu
stěžovatelovy dvoudenní pracovní cesty. Nic přitom nenaznačuje a ani účastníci řízení či osoba
na něm zúčastněná v tomto směru ničeho nenamítají, že by předmětnou agendu stěžovatelův
náměstek vykonával pravidelně, systematicky či dokonce výlučně. Shora uvedené judikatorní
závěry Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, zastupování stěžovatele jeho náměstkem
proto v nyní projednávané věci – jak již shora uvedeno – nikterak nebrání. Bez významu
v této souvislosti není ani skutečnost, že stěžovatel na svého náměstka nepřenesl za podání
žaloby odpovědnost, nýbrž naopak nadále považuje žalobu za podanou jím samým
(byť podepsanou jeho náměstkem v zastoupení).
[25] Městský soud proto pochybil, pokud žalobu stěžovatele napadeným usnesením dle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl. Vzhledem k tomu, že uvedené pochybení postačuje ke zrušení
tohoto usnesení, Nejvyšší správní soud se již ostatními námitkami stěžovatele nezabýval.
IV.
Závěr a náklady řízení
[26] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
a proto v záhlaví označené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O věci Nejvyšší správní soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
o věci samé (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu