ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.46.2015:43
sp. zn. 10 As 46/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. B., zast. Mgr.
Robertem Kaše, advokátem se sídlem U Svépomoci 9, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8.
2014, čj. DSH/8118/14, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 26. 1. 2015, čj. 17 A 52/2014-53,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2015, čj. 17 A 52/2014-53, se ruš í .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2014, čj. DSH/8118/14, se ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 20 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jeho zástupce Mgr. Roberta Kaše, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Přeštice (dále jen „městský úřad“) ze dne 6. 3. 2014,
čj. OSD-POI/5440/2014, byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) uznán vinným přestupkem
dle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů,
kterého se měl dopustit tím, že se dne 5. 9. 2013 odmítl v rozporu s §5 odst. 1 písm. g) zákona
o silničním provozu podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem
nebo jinou návykovou látkou. Za to mu byla uložena pokuta 25 000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Stěžovateli bylo
též uloženo zaplatit náklady řízení spojené s projednáním přestupku ve výši 1000 Kč.
Následné odvolání stěžovatele zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 8. 2014, čj. DSH/8118/14;
rozhodoval o blanketním odvolání stěžovatele.
[2] Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 26. 1. 2015, čj. 17 A 52/2014-53. Dospěl k závěru, že žalovaný byl dne 6. 8. 2014
oprávněn rozhodnout o blanketním odvolání stěžovatele; stěžovatel neodstranil vady odvolání
v desetidenní lhůtě stanovené výzvou městského úřadu doručenou stěžovateli fikcí dne
19. 7. 2014. Dle krajského soudu stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k doplnění banketního
odvolání, avšak na vyhovění žádosti nemá nárok. Navíc podal žádost až na konci posledního dne
stanovené lhůty, tj. dne 29. 7. 2014 ve 23:00 hod., čímž sám znemožnil městskému úřadu vydat
rozhodnutí o prodloužení lhůty před jejím uplynutím; lhůtu lze prodloužit jen před jejím
uplynutím, neboť podáním žádosti o její prodloužení se její běh ze zákona nestaví, navíc logicky
lze prodlužit jen lhůtu, která dosud neuplynula. Dle krajského soudu bylo na místě spíše požádat
o prominutí zmeškání lhůty a úkon k žádosti připojit. Stěžovatel měl dle krajského soudu
dostatek prostoru a času k obhajobě; odvolání doplnil až 18. 8. 2014 po marném uplynutí lhůty.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[3] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Tvrdil, že správní orgány upřednostnily rychlost vydání rozhodnutí o odvolání před jemu
náležejícími zákonnými právy.
[4] Uvedl, že výzvu k odstranění vad odvolání si vyzvedl 21. 7. 2014, tedy poslední den
zákonné desetidenní lhůty pro vyzvednutí písemnosti v datové schránce [§40 odst. 1
písm. c) správního řádu]. Dle stěžovatele mu zákon dřívější vyzvednutí nepřikazuje;
„vlastník datové schránky nemůže být znevýhodněn oproti tomu, kdo ji nemá – nemůže být nucen,
aby dny pracovního klidu trávil u počítače vyzvedáváním úřední pošty, oproti účastníkovi,
který si u České pošty s. p. zásilku může vyzvednout až v pondělí, bez údajného uplynutí fikční lhůty
dříve“. Stěžovatel má tedy za to, že požádal včas o prodloužení lhůty k doplnění odvolání,
a sice e-mailem dne 29. 7. 2014 (v žádosti označil i důkazy k prokázání zahraniční
dovolené), což potvrdil poté písemně a doložil potvrzením od zaměstnavatele. Správní orgán
nemůže dle stěžovatele negativně posuzovat podání žádosti o prodloužení lhůty v závěru
této lhůty stanovené pro provedení úkonu, neboť zákon žádné takové subjektivní
posuzování včasnosti nezná a rozhodné je pouze to, zda žádost byla podána ve lhůtě či nikoliv.
Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem krajského soudu, dle kterého neměl nárok na prodloužení
lhůty k doplnění odvolání; dle stěžovatele obsahovala žádost dostatečná tvrzení i důkazy o cestě
do zahraničí.
[5] Dále stěžovatel namítl, že městský úřad o jeho žádosti nerozhodl a žalovaný
o (blanketním) odvolání rozhodl, aniž by si byl vědom existence žádosti stěžovatele
o prodloužení lhůty k doplnění odvolání (městský úřad předložil správní spis žalovanému
již 1. 7. 2014). Dle stěžovatele, i kdyby zde nebyla povinnost o jeho žádosti o prodloužení
lhůty k doplnění odvolání rozhodnout, byla zde alespoň povinnost žalovaného v rozhodnutí
o odvolání uvést důvody nevyhovění této žádosti, což se však nestalo.
[6] Dle stěžovatele i doplnění odvolání podal včas dne 18. 8. 2014.
Uvedl dále, že dle žalovaného a krajského soudu mohl doplnit odvolání (již) během dvou dnů
před odjezdem na dovolenou dne 21. 7. 2014. S tím se však neztotožňuje, neboť se jednalo
o dny pracovního klidu. V jejich průběhu ani nenastala fikce doručení výzvy městského úřadu
k odstranění vad odvolání.
[7] Nesprávný a nepodložený je dle stěžovatele závěr správních orgánů a krajského soudu
o jeho úmyslu správní řízení prodlužovat. Byl to naopak městský úřad, který prodlužoval řízení
nesprávným doručováním první výzvy k odstranění vad odvolání. Stěžovatel podal odvolání
již 2. 5. 2014, a pokud jej městský úřad vyzýval k odstranění vad odvolání v době letních
prázdnin, kdy dochází k vybírání dovolených, mohl očekávat žádost o prodloužení lhůty
k doplnění odvolání.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své vyjádření k žalobě
a uvedl, že se ztotožňuje s argumentací krajského soudu a námitky stěžovatele nepovažuje
za důvodné.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen
(§105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, dle které byla
výzva k odstranění vad odvolání řádně stěžovateli doručena až v pondělí 21. 7. 2014,
a nikoliv již – fikcí – v sobotu 19. 7. 2014. To proto, aby bylo vyjasněno, podal-li stěžovatel
skutečně žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání pouhou jednu hodinu
před koncem lhůty stanovené městským úřadem, což byl závěr krajského soudu i žalovaného,
nebo již dva dny před koncem této lhůty, což byl právní názor stěžovatele.
[11] Rozřešení uvedeného problému nebylo ovšem pro rozhodnutí ve věci samé
klíčové, neboť tak jako tak byla žádost o prodloužení lhůty podána ještě v jejím
průběhu. I proto nepovažoval zdejší soud za důležité rozporovat závěr krajského soudu
opírající se - byť nikoliv výslovně – o existující judikaturu Nejvyššího správního soudu,
a mohl jeho úvahu o doručení již 19. 7. 2014 fikcí ve stěžovatelově věci aprobovat bez potřeby
předkládat právní názor na tuto otázku rozšířenému senátu postupem dle §17 s. ř. s.
[12] Ze správního spisu vyplývá a není mezi stranami sporné, že rozhodnutí městského
úřadu bylo doručeno zmocněnci stěžovatele 16. 4. 2014. Stěžovatel podal e-mailem dne
2. 5. 2014 blanketní odvolání (po vypovězení plné moci zmocněncem), které potvrdil
písemně. Usnesením ze dne 4. 6. 2014 vyzval městský úřad stěžovatele k odstranění vad;
zásilku doručoval neúspěšně poštovní přepravou dne 6. 6. 2014 (stěžovatel si uloženou
zásilku nevyzvedl). Městský úřad věc předložil žalovanému se správním spisem k rozhodnutí;
následně však zjistil, že stěžovatel má datovou schránku zpřístupněnou od 7. 5. 2014.
Dne 9. 7. 2014 proto městský úřad vydal nové (další) usnesení k odstranění vad odvolání
ve lhůtě 10 dnů; písemnost byla dodána do datové schránky stěžovatele ve středu 9. 7. 2014.
[13] Dle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované
konverzi dokumentů, nepřihlásí-li se osoba do datové schránky ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený
posledním dnem této lhůty. Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře dospěl
k závěru, že v případě doručování do datové schránky tato zákonná fikce nastane
bez ohledu na to, zda poslední den této lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek
(srov. rozsudky ze dne 16. 5. 2013, čj. 5 Afs 76/2012-28, nebo ze dne 23. 1. 2014,
čj. 7 As 113/2013-24). Pokud tedy byla výzva k odstranění vad odvolání dodána do datové
schránky stěžovatele ve středu 9. 7. 2014, došlo k jejímu zákonnému doručení fikcí dne
19. 7. 2014 (a nikoliv až v pondělí 21. 7., jak namítal stěžovatel).
[14] Nejvyšší správní soud se následně zabýval dvěma stěžejními spornými otázkami
ve věci. Za prvé, zda správní orgán může k žádosti účastníka podané ještě před uplynutím
správním orgánem stanovené lhůty rozhodnout o prodloužení lhůty i po jejím uplynutí.
Za druhé, zda je správní orgán povinen rozhodnout o žádosti účastníka o prodloužení lhůty
stanovené správním orgánem ještě před rozhodnutím ve věci nebo nejpozději současně
s rozhodnutím věci (ať již zvlášť nebo alespoň uvedením závěrů do odůvodnění rozhodnutí
ve věci).
[15] Krajský soud zastává názor, dle kterého o prodloužení lhůty může být rozhodnuto
jen do jejího uplynutí; podáním žádosti o prodloužení se totiž lhůta nestaví, takže stěžovatel měl
požádat o „prominutí zmeškání lhůty“ (pozn. správně prominutí zmeškání úkonu). Žadatel nemá
nárok na vyhovění žádosti, proto byl žalovaný oprávněn po uplynutí stanovené lhůty rozhodnout
o (blanketním) odvolání. Krajský soud uvedl, že na projednávanou věc nedopadá stěžovatelem
poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 13/2014, neboť v tehdejší věci
podal žalobce žádost o prodloužení lhůty týden před jejím skončením; k poukazu stěžovatele
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1308/2006 se nevyjádřil.
[16] Uvedené závěry krajského soudu správné nejsou.
[17] Ze správního spisu vyplývá, že městský úřad předložil správní spis žalovanému
k rozhodnutí o odvolání ještě před vyhotovením druhé (nové) výzvy k odstranění vad odvolání
(30. 6. 2014). Dne 21. 7. 2014 zaslal žalovanému (dodatečně) do správního spisu listiny vztahující
se k provedení nové výzvy k odstranění vad odvolání. Stěžovateli byla druhá (nová) výzva
k odstranění vad odvolání doručena fikcí dne 19. 7. 2014; lhůta stanovená pro odstranění vad
odvolání tak měla uplynout 29. 7. Právě tento den zaslal stěžovatel městskému úřadu žádost
o prodloužení lhůty k doplnění odvolání o 20 (či 15) dnů. Uvedl, že si výzvu z datové schránky
vyzvedl v pondělí 21. 7. 2014 a od téhož dne si vybral dva týdny dovolené (v zahraničí);
k prokázání odkázal na osobu, která s ním pobývá v zahraničí, a uvedl, že lze dovolenou
ověřit u stěžovatelova zaměstnavatele, od kterého po dovolené dodá také potvrzení.
Stěžovatel poté potvrdil žádost datovou zprávou a doložil potvrzení zaměstnavatele
o čerpání dovolené od 21. 7 do 1. 8. 2014. Městský úřad žádost stěžovatele o prodloužení
lhůty k odstranění vad odvolání žalovanému nezaslal a ani sám na ni nijak nereagoval.
Žalovaný rozhodl o blanketním odvolání dne 6. 8. 2014. Dne 18. 8. 2014 stěžovatel zaslal
e-mailem doplnění odvolání, které potvrdil datovou zprávou. Dne 26. 8. 2014 zaslal městský úřad
žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání i doplnění odvolání
žalovanému. Dne 25. 9. 2014 vydal městský úřad „sdělení“, ve kterém nevyhověl stěžovatelově
žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání.
[18] V projednávané věci tedy nebylo sporu, že stěžovatel podal žádost o prodloužení
lhůty o 20 (či 15) dnů ještě za jejího běhu. Ze správního spisu pak vyplývá, že žádost pominul
do doby rozhodnutí o odvolání v přestupkové věci městský úřad i žalovaný; městský úřad
se s ní vypořádal až dne 25. 9. 2014.
[19] V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 5 Afs 13/2012-21, Nejvyšší správní soud
reagoval na situaci, kdy žalobce podal žádost o prodloužení lhůty 5 dnů před jejím uplynutím,
a v dané věci uzavřel, že žádost žalobce v dané věci byla podána v době běhu lhůty stanovené
k odstranění vad žaloby (§37 odst. 5 s. ř. s.) a pokud soud o této žádosti nerozhodl,
nereagoval na ni a žalobu pro vady odmítl, aniž by vyčkal faktického uplynutí požadované
(prodloužené) lhůty, zatížil řízení vadou; Nejvyšší správní soud připomenul rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1308/2006.
[20] V rozsudku ze dne 2. 5. 2012, čj. 2 Azs 13/2012-18, Nejvyšší správní soud poukázal
při řešení otázky prodloužení lhůty dle §40 odst. 5 s. ř. s. stanovené soudem k odstranění vad
žaloby na konstantní výklad zastávaný v odborné literatuře ve vztahu k institutům prodloužení
lhůty a prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu dle §55 a §58 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu. Uvedl, že obdobnost právní úpravy vyvolává i nutnost obdobného
výkladu tohoto procesního institutu (v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním).
Na to, že shodné právní instituty by neměly mít v právních odvětvích různé významy, zdejší soud
poukázal také v další své judikatuře, např. rozsudku ze dne 22. 10. 2008, čj. 1 As 31/2008-41.
[21] Nejvyšší soud ustáleně judikuje názor (např. rozhodnutí ze dne 20. 7. 2006,
sp. zn. 20 Cdo 1308/2006, nebo ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003),
dle kterého je lhůta určená soudem k doplnění podání (§55 o. s. ř.) lhůtou soudcovskou
(oproti lhůtám zákonným), jíž lze prodloužit i po jejím uplynutí; prominutí zmeškání této lhůty
dle §58 o. s. ř. nepřichází v úvahu. Nejvyšší soud v prvním z citovaných rozhodnutí rovněž
konstatoval, že „pokud soud prvního stupně žádost o prodloužení lhůty stanovené k upřesnění žalobního
návrhu zcela pominul a žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, mohl odvolací soud usnesení věcně
potvrdit jen za předpokladu, že žádost o prodloužení lhůty sám posoudí a dospěje k závěru, že je neoprávněná,
popř. že jí bylo fakticky […] soudem prvního stupně vyhověno. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně
žádosti žalobce nevyhověl ani fakticky […] a odvolací soud shora naznačeným způsobem nepostupoval a rozhodl,
aniž se s žádostí o prodloužení lhůty náležitě vypořádal, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.“ (obdobně své závěry formuloval také ve druhém citovaném
rozhodnutí, avšak s tím, že v dané věci bylo žádosti o prodloužení lhůty fakticky vyhověno).
[22] Z těchto judikaturních výkladů vyšel v projednávané věci i Nejvyšší správní soud.
[23] Na rozdíl od krajského soudu nemá zdejší soud za to, že na projednávanou
věc nelze aplikovat závěry vyslovené v rozsudku zdejšího soudu čj. 5 Afs 13/2012-21
(právě) proto, že v tehdy řešené věci podal žalobce žádost o prodloužení lhůty
stanovené k odstranění vad žaloby s větším předstihem než stěžovatel v nyní projednávané
věci; z citovaného rozsudku totiž neplyne požadavek určité (dostatečné) „časové rezervy“
podání žádosti před uplynutím lhůty. Naopak z něj vyplývá, že v případě podání žádosti
o prodloužení stanovené lhůty před jejím uplynutím je třeba o ní rozhodnout, případně jí fakticky
vyhovět, a to ještě před vydáním rozhodnutí ve věci; žádost nelze pominout. Lze dodat,
že z tohoto rozsudku nevyplývá ani požadavek rozhodnout o žádosti do doby uplynutí lhůty,
o jejíž prodloužení je žádáno.
[24] Požadavek určitého „časového předstihu“ podání žádosti ostatně nelze dle Nejvyššího
správního soudu ani stanovit, a to s ohledem na různost délky lhůt, které soudy (či jiné orgány
veřejné moci) osobám k úkonům určují. Rovněž tak nelze striktně stanovit povinnost
rozhodnout o žádosti o prodloužení lhůty ještě před jejím uplynutím, neboť u velmi krátkých
lhůt by tato povinnost nemusela být ani fakticky splnitelná; důsledek nemožnosti splnění takové
povinnosti orgánem veřejné moci by přitom negativně dopadl na účastníka řízení (žadatele).
[25] Nejvyšší správní soud proto ve smyslu výše citované judikatury vážil, zda lze jeho dřívější
závěry a závěry Nejvyššího soudu učiněné ve vztahu k soudnímu řízení, resp. právní úpravě
obsažené v občanském soudním řádu (§55 a 58) a soudním řádu správním (§40 odst. 5),
aplikovat také na právní úpravu ve správním řádu (§39 a 41); jinými slovy hodnotil míru
podobnosti jejich úpravy institutu prodloužení lhůty a prominutí zmeškání úkonu (lhůty).
Dospěl přitom k závěru, že právní úprava je natolik obdobná, že není důvod se o od výše
uvedených judikaturních závěrů v projednávané věci odchýlit.
[26] Podle §39 odst. 1 správního řádu správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu
k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel
řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu, komu je určena,
popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká. Dle odst. 2 lhůtu určenou správním orgánem může
na žádost účastníka správní orgán za podmínek stanovených v odstavci 1 usnesením přiměřeně prodloužit.
Dle §41 odst. 2 správního řádu požádat o prominutí zmeškání úkonu účastník může do 15 dnů ode dne,
kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon,
jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon
učiněn, uplynul jeden rok.
[27] Podle §55 o. s. ř. [n]estanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba,
předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit. Podle §58 odst. 1 o. s. ř. [s]oud
promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu,
a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky
a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
[28] Dle §40 odst. 5 s. ř. s. [n]estanoví-li zákon jinak, může předseda senátu z vážných omluvitelných
důvodů na žádost zmeškání lhůty k provedení úkonu prominout. Žádost je třeba podat do dvou týdnů
po odpadnutí překážky a je třeba s ní spojit zmeškaný úkon. Lhůtu určenou soudem může obdobně předseda
senátu také prodloužit.
[29] Závěr plynoucí z dosud uvedeného lze shrnout následovně. Stěžovatel podal
v projednávané věci žádost o prodloužení stanovené lhůty ještě za jejího běhu a správní orgány
proto byly povinny o této žádosti ještě před rozhodnutím o odvolání stěžovatele rozhodnout
(kladně usnesením, nebo záporně usnesením či jiným písemným aktem, neboť správní řád
pro případ negativního posouzení výslovně formu usnesení nepředepisuje), nebo postupovat
tak, že stěžovatelově žádosti vyhoví fakticky. To se však v dané věci nestalo. Stěžovatel požádal
o prodloužení lhůty o 20 dnů dne 29. 7. 2014, městský úřad ani žalovaný se žádostí nijak
nezabývaly a žalovaný rozhodl o odvolání již 6. 8. 2014; stěžovatel přitom doplnění odvolání
zaslal do 20 dnů od své žádosti. Správní orgány tak svým nesprávným postupem odňaly
stěžovateli možnost doplnit blanketní odvolání a ve věci se účinně bránit, čímž porušily §2
odst. 1 a §4 odst. 4 správního řádu.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
byla podána důvodně, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek
krajského soudu. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány předpoklady pro zrušení
rozhodnutí žalovaného, zrušil Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
i napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě
úspěch, má právo na náhradu nákladů těchto řízení. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008-98).
[32] V řízení o žalobě vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního poplatku
ve výši 3000 Kč a odměny jeho zástupce. Odměna zástupce činí za čtyři úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, podání doplňku žaloby, podání repliky, účast při jednání)
celkem částku 12 400 Kč [§1 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d) a g)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhrada hotových výdajů 4 x 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty,
pročež se odměna a náhrada hotových výdajů podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšují o částku
odpovídající této dani činící 21 % z částky 13 600 Kč, tj. 2856 Kč. Náklady stěžovatele na řízení
o žalobě tak činí celkem 16 456 Kč.
[33] V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5000 Kč a odměny jeho zástupce. Odměna zástupce činí za jeden úkon
právní služby (podání kasační stížnost) celkem částku 3100 Kč [§1 odst. 1, §7 bod 5.,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů
1 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu se zvýšením o částku daně z přidané hodnoty
ve výši 714 Kč činí náklady stěžovatele na řízení o kasační stížnosti celkem 4114 Kč.
Požadovaná odměna za další úkon právní služby – poradu („projednání rozsudku s klientem“) nebyla
přiznána, neboť stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že by tato (další) porada přesáhla jednu hodinu
[§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu].
[34] Celková výše náhrady nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem tedy činí 20 570 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli k rukám
jeho právního zástupce Mgr. Roberta Kaše, advokáta, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu