ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.312.2016:59
sp. zn. 10 Azs 312/2016 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyň Barbary Pořízkové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: MUDr. A. M., zast.
JUDr. Mgr. Helenou Hutirovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 792/40, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2014, čj. MV-91716-3/SO-2012,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016,
čj. 11 A 85/2014-108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 25. 6. 2012, čj. OAM-24786-21/MC-2010,
zrušilo žalobci (dále jen „stěžovatel“) povolení k trvalému pobytu na území České republiky
podle §77 odst. 2 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), neboť byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody
v délce převyšující 3 roky. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla
rozhodnutím označeným v záhlaví.
[2] Stěžovatel podal žalobu k městskému soudu, který ji jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 22. 10. 2015, čj. 10 Azs 34/2015-39,
rozsudek městského soudu zrušil pro vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, neboť městský soud nerozhodl o žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud v dalším řízení tyto
vady napravil a žalobu opět zamítl.
[3] Stěžovatel v žalobě namítal, že trest o dnětí svobody již vykonal, neboť dne 28. 5. 2013
byl podmínečně propuštěn na svobodu. Začlenil se zpět do společnosti, k čemuž jako důkaz
doložil pracovní smlouvu, pracovní posudek, vyjádření své manželky a vyjádření společenství
vlastníků jednotek v jeho bydlišti. Uvedl, že v ČR žije se svou rodinou přes dvacet let a na Rusko
nemá již žádné citové, rodinné ani ekonomické vazby. Ke svým majetkovým poměrům
uvedl, že pro případ nuceného opuštění České republiky není zajištěn, v Rusku by neměl
nárok na starobní důchod. Správní orgány nezohlednily závažnost a druh protiprávního
jednání, délku pobytu cizince, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů,
ani jeho ekonomické, společenské a kulturní vazby na Českou republiku ve smyslu §174a zákona
o pobytu cizinců. Rozhodnutí je nezákonné pro nedostatečné posouzení podstatných okolností
případu, nesprávné poměření zájmu na ochraně veřejného zájmu k závažnosti zásahu
do soukromých a rodinných práv stěžovatele. Správní orgány svým postupem porušily §2
odst. 1, 3 a 4, §3, §4 odst. 1, §6 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“), čl. 10 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb.,
Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, sdělení č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“).
[4] Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, čj. 11 A 85/2014-108,
zamítl. Ztotožnil se s posouzením přiměřenosti zásahu rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu
stěžovatele do jeho soukromého a osobního života, na straně jedné, a upřednostněním ochrany
veřejného zájmu na straně druhé. Žalovaná podle městského soudu dostatečně zjistila
skutkový stav a rozhodnutí má oporu v zákoně.
II. Shrnutí kasační stížnosti stěžovatele
[5] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. , neboť (i) napadený rozsudek spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, (ii) byl nedostatečně zjištěn skutkový
stav a (iii) rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
[6] Městský soud nedostatečně posoudil zákonnost a správnost rozhodnutí žalované.
K povaze trestného činu stěžovatel uvedl, že dle výrokové části odsuzujícího rozsudku je třeba
jeho jednání spočívající pouze v účastenství ve formě pomoci považovat za nedbalostní,
a nikoliv úmyslné. Žalovaná ani městský soud však tyto okolnosti při hodnocení povahy jeho
protiprávního jednání nezohlednili. Závěry žalované, že se stěžovatel dlouhodobě dopouštěl
trestné činnosti, z níž měl majetkový prospěch, nemají oporu ve spise. Žalovaná se omezila
pouze na konstatování, že spáchal úmyslný trestný čin. Tento čin byl přitom jediným porušením
zákona ze strany stěžovatele.
[7] Stěžovatel se nadto domnívá, že již nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení veřejného zájmu. Provozování lékáren společnosti Farmakum, spol. s r. o., bylo fakticky
ukončeno. Z výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel propuštěn, je pod dohledem
probačního úředníka a má zákaz činnosti v oblasti nakládání s léky a zdravotnickými potřebami.
Jeho nebezpečnost pro společnost je tudíž značně eliminována. Odkázal na judikaturu
ESLP a obecný test výhrady veřejného pořádku, podle kterého nestačí pouhé porušení práva,
ale musí existovat skutečná a dostatečně závažná hrozba, dotýkající se základního zájmu
společnosti. Žalovaná pochybila, neboť v případě stěžovatele neaplikovala správně test
výhrady veřejného pořádku. Nadto poukazuje na skutečnost, že není veden jako nežádoucí
osoba, tj. cizinec, kterému bylo uloženo správní či trestní vyhoštění.
[8] Rozhodnutí žalované není přiměřené okolnostem daného případu, neboť stěžovatel
žije s rodinou již dvacet let v České republice. Kromě manželky a zletilého syna, kteří mají
v ČR trvalý pobyt, již nikoho jiného nemá. V Rusku nedisponuje žádným sociálním,
kulturním a ekonomickým zázemí, a v případě návratu zde nebude mít nárok na starobní důchod.
Žalovaná nesprávně preferovala veřejný zájem před jeho soukromými a osobními zájmy.
Nezohlednila závažnost a druh protiprávního jednání, délku pobytu cizince, jeho věk, zdravotní
stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ani jeho ekonomické, společenské a kulturní vazby
na Českou republiku ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
[9] Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, neboť městský soud se nevyjádřil
k jeho osobnímu životu a k navrženým důkazům, např. k pracovnímu hodnocení,
prohlášení společenství vlastníků jednotek atd. Konstatování soudu, že se nejedná o skutečnosti,
které by odůvodňovaly závěr o nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí do jeho soukromého
a rodinného života, protože s jeho osobním a rodinným životem bezprostředně nesouvisí,
nepovažuje za správný. Závěr městského soudu a žalované, že míra jeho integrace do české
společnosti nebyla nijak výjimečná, nemá oporu ve spise.
[10] Součástí kasační stížnosti byla též žádost stěžovatele o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti dle §107 s. ř. s.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Kasační stížnost
je proto přípustná, i s ohledem na obsah kasačních námitek a závěry zrušujícího rozsudku NSS
ze dne 22. 10. 2015 v předcházejícím řízení [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
námitek uplatněných v kasační stížnosti, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Podle §77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 31. 12. 2010),
ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující
3 roky, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného
života cizince (viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39).
[15] Klíčovou otázkou daného případu je tedy posouzení povahy a závažnosti trestného
činu stěžovatele, tj. intenzity narušení veřejného zájmu, na straně jedné, a přiměřenost
dopadu rozhodnutí žalované o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky
do soukromého a rodinného života stěžovatele, na straně druhé.
[16] Z obsahu správního spisu [konkrétně z opisu evidence Rejstříku
trestů, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 3. 2010, čj. 24 T 60/2009-1013,
z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 61 To 179/2010
(v právní moci dne 25. 5. 2010), a z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24. 11. 2010, čj. 7 Tdo 1168/2010-60, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti
uvedeným rozsudkům] je zřejmé, že stěžovatel byl uznán vinným za pomoc podle §10 odst. 1
písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, platného do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní
zákon“) k trestným činům nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle §188 odst. 1, §187 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona. Stěžovatel byl za toto jednání
odsouzen podle §187 odst. 2 a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou.
[17] Nejvyšší správní soud k tvrzené absenci úmyslu stěžovatele při páchání trestné
činnosti uvádí, že účastenství ve formě pomoci je úmyslnou formou účasti na trestném
činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Prokázání úmyslu stěžovatele směřujícího k účasti ve formě pomoci na výše specifikovaných
úmyslných trestných činech bylo tedy jedním z předpokladů pro odsouzení stěžovatele.
Z rozhodnutí čj. 7 Tdo 1168/2010-60, kterým Nejvyšší soud České republiky odmítl jeho
dovolání, nevyplývá opak, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší soud se v citovaném usnesení námitkou
absence subjektivní stránky trestné činnosti stěžovatele výslovně zabýval, nedostatek úmyslného
zavinění na straně stěžovatele však neshledal.
[18] K argumentu stěžovatele, že se dopustil „pouhé“ pomoci při páchání úmyslných
trestných činů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že účastenství se svou nebezpečností blíží
pachatelství nebo spolupachatelství. Z tohoto důvodu je prohlášeno za obecnou formu trestného
činu (§89 odst. 1 trestního zákona) a co do míry trestnosti je postaveno na roveň pachatelství,
ačkoliv samo o sobě k naplnění skutkové podstaty trestného činu nestačí (viz Šámal, Púry, Rizman
a kol.: Trestní zákon. Komentář, Nakladatelství C. H. Beck, 6. vydání, 2004, s. 100 - 110).
[19] Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami, jehož byl stěžovatel účastníkem, je mimořádně závažným zločinem. Role stěžovatele
v rámci trestné činnosti přitom nebyla nepatrná. Trestné činnosti se dopouštěl ve značném
rozsahu a jako člen organizované skupiny tím, že v letech 2006 až 2008 prodával ve společnosti
Farmakum, spol. s r. o., tablety, které se používají k výrobě metamfetaminu (tj. účinné látky
pervitinu). O závažnosti činu stěžovatele svědčí i trest odnětí svobody ve výši osm let,
zákazu činnosti, spočívající v zákazu provozování lékárenských zařízení a služeb ve formě
prodeje léků pro veřejnost, výdeje léků na žádanky pro ambulantní zdravotnická zařízení
a přípravy léčiv, a to i zprostředkovaně prostřednictvím jiné právnické či fyzické osoby,
na dobu 10 let, a s ohledem na motiv stěžovatele i peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč.
[20] Stěžovatel svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu,
jehož objektem je zájem na ochraně společnosti a zdraví lidí proti možnému ohrožení,
které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami,
přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Obecnou a typovou
společenskou nebezpečnost (škodlivost) výše popsaného jednání stěžovatele je nutno hodnotit
jako vysokou, a to zejména ve vztahu k významu společenského zájmu chráněného příslušnými
ustanoveními trestního zákona. Je přitom zřejmé, že trestné činy byly páchány i vůči osobám
mladším 18 let.
[21] Nejvyšší správní soud se v návaznosti na výše uvedené ztotožňuje se závěry
městského soudu ohledně povahy a závažnosti jednání stěžovatele. Skutečnost, že byl stěžovatel
propuštěn na svobodu a jeho argument, že již nepředstavuje nebezpečí pro společnost,
neboť je pod dohledem probačního úředníka a má uložen zákaz činnosti, není dle Nejvyššího
správního soudu s ohledem na povahu jeho trestné činnosti relevantní. Opačný výklad
by znamenal, že každým propuštěním cizince na svobodu (po vykonání částečného či celého
trestu odnětí svobody) by automaticky pominulo nebezpečí narušení veřejného pořádku
ve smyslu §77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Tento výklad by však šel proti smyslu
a účelu zákona, který ministerstvu umožňuje zrušit povolení k trvalému pobytu, jestliže byl
cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v délce převyšující tři roky, proto je třeba jej odmítnout (k tomu srov. též závěry
NSS v rozsudku čj. 2 Azs 147/2016-30, bod 24) Prohlášení manželky o tom, že stěžovatel
je čestný, spolehlivý a že pracoval ve zdravotnictví, kde zachraňoval lidské životy, je v příkrém
rozporu s jeho jednáním. V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje též na skutečnost,
že v rozhodné době byli stěžovatel a jeho manželka společníky firmy Farmakum, spol. s r.o.,
a jeho manželka zároveň i její jednatelkou. Závěr ohledně mimořádné závažnosti trestné činnosti,
které se stěžovatel v letech 2006 - 2008 dopouštěl, nemůže ovlivnit ani stěžovatelem doložená
pracovní smlouva, hodnocení zaměstnavatele a prohlášení společenství vlastníků jednotek
v domě, v němž žije. Správní orgány rozhodovaly v přiměřené době po spáchání trestného činu,
a nelze tudíž hovořit ani o snížení společenské škodlivosti stěžovatele natolik, aby zrušení
povolení k trvalému pobytu bylo možné z tohoto důvodu považovat za neadekvátní.
[22] Spornou tedy zůstává pouze otázka, zda jsou důsledky zrušení povolení k trvalému
pobytu stěžovatele na území České republiky přiměřené, a to s ohledem na dopady do jeho
soukromého a rodinného života, jak požaduje shora citované ustanovení zákona o pobytu
cizinců.
[23] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že „rozhodnutí správního orgánu musí být přezkoumatelné
a nepostačuje tedy, pokud je obecně odkázáno na to, že vzal v úvahu příslušná kritéria, ale z rozhodnutí
není seznatelné, jak je hodnotil konkrétně v posuzované věci“ (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2014,
čj. 9 Azs 41/2014-36). Rozhodnutí žalované je podle uvedených kritérií přezkoumatelné.
Žalovaná svůj výrok dostatečně odůvodnila, označila podklady pro jeho vydání a dostatečně
určitým a srozumitelným způsobem popsala úvahy, kterými se při svém rozhodování řídila.
[24] Správní orgány nemohou na posouzení dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu
zcela rezignovat, ale vždy zvážit okolnosti konkrétního případu (viz např. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94,
srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).
Jinými slovy, pokud správní orgány v řízení prokazatelně zjistí určité déletrvající skutečnosti
ze soukromého života cizince, pak jsou povinny se tvrzenými a doloženými poměry cizince
a jeho rodiny zabývat z hlediska přiměřenosti zásahu do jeho (jejich) soukromého života.
Povinnost uvést argumenty ve svůj prospěch a svá tvrzení doložit spočívá primárně na cizinci.
[25] V nyní projednávané věci lze za případný zásah do práva stěžovatele na soukromý
a rodinný život považovat skutečnost, že zrušení trvalého pobytu může narušit jeho soužití
s manželkou na území České republiky. Žalovaná rodinný život stěžovatele přitom nijak
nezpochybnila; naopak ve svém rozhodnutí připustila, že zrušení povolení k trvalému pobytu
bude mít jisté dopady do života stěžovatele. Vycházela přitom ze skutečnosti, že stěžovatel
má v ČR manželku a zletilého syna. V této souvislosti poukázala i na oslabení jejich vzájemných
vztahů z důvodu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele. Nejvyšší správní soud k tomu
dodává, že r ozhodnutím žalované není stěžovatel zbaven možnosti realizovat společný
rodinný život. V úvahu přichází jak varianta praktického odloučení stěžovatele od manželky
(případně od jeho zletilého syna), tak i možnost přesídlení jeho manželky (rodiny) do Ruska.
Z tvrzení stěžovatele přitom nelze dovodit nemožnost realizace jeho rodinného života v zemi
původu. Stěžovatel ohledně svého rodinného života neuvedl žádné okolnosti, které by svědčily
o výjimečném a již nepřiměřeném zásahu do jeho rodinného života v případě ukončení trvalého
pobytu v České republice.
[26] Ohledně ekonomické situace stěžovatele Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí
trestních soudů (viz výše), ze kterých explicitně vyplývá, že jeho hlavním motivem k páchání
trestné činnosti byl zisk. Nejvyšší správní soud také podotýká, že stěžovatel v České republice
vlastní byt (viz prohlášení stěžovatele). Tvrzení stěžovatele, že v současné době nemá žádný
(popř. má jen nízký) příjem, považuje soud za pouhý následek jeho předchozí trestné činnosti,
který si přivodil svým vlastním zaviněným protiprávním jednáním. Tyto argumenty však nejsou
pro posouzení přiměřenosti relevantní. Ani určité zhoršení ekonomické či sociální situace
stěžovatele v případě návratu do Ruska není důvodem, který by převážil zájem společnosti
na ochraně veřejného pořádku a nezakládá nepřiměřenost rozhodnutí o zrušení jeho trvalého
pobytu z důvodu spáchání trestného činu.
[27] K věku stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná nebyla povinna
se blíže zabývat jeho případným nárokem na starobní důchod v zemi původu. V době
rozhodování správních orgánů stěžovatel byl (a stále je) v produktivním věku, podle právní
úpravy České republiky by ještě několik let neměl nárok ani na předčasný starobní důchod.
Pokud stěžovatel dosažením důchodového věku splní podmínky pro vyplacení starobního
důchodu v ČR, může si požádat o přiznání důchodu v souladu s příslušnými mezinárodními
smlouvami.
[28] Stěžovatel neuvedl žádné konkrétní zdravotní problémy, kterými trpí, a svá obecná
tvrzení o nepříznivém zdravotním stavu jinak nedoložil (např. lékařskými zprávami).
Nejvyšší správní soud proto považuje toto tvrzení, stejně jako žalovaná a městský soud,
za účelové. K tvrzení stěžovatele o problémech manželky se štítnou žlázou, městský soud
správně podotkl, že v tomto ohledu v Rusku existuje dostupná a dostatečná zdravotní péče.
[29] Žalovaná ve svém rozhodnutí přihlédla také k délce pobytu stěžovatele a jeho rodiny
na území České republiky. Upozornila na skutečnost, že stěžovatel byl držitelem povolení
k trvalému pobytu od roku 2006, přičemž od této doby se dopouštěl i výše zmíněné trestné
činnosti. Závěry žalované ohledně „dlouhodobosti“ trestné činnosti stěžovatele mají oporu
ve spise, neboť tato trvala v řádech několika měsíců (cca dvou let). Žalovaná zdůraznila
také skutečnost, že se trestné činnosti dopouštěl v přímé souvislosti se svým povoláním.
Nelze zpochybnit určité sociální vazby, které si stěžovatel na území České republiky vytvořil.
Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským soudem v tom, že s ohledem na závažnost
trestné činnosti stěžovatele je míra jeho integrace do české společnosti irelevantní a nelze
ji považovat za výjimečnou a hodnou ochrany.
[30] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že při posouzení okolností soukromého a rodinného
života stěžovatele vzala žalovaná i městský soud, v úvahu všechny relevantní okolnosti, a přihlédli
ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. K námitce stěžovatele ohledně povinnosti žalované aplikovat
§174a zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 1. 2011, Nejvyšší správní soud uvádí,
že správní orgány mohou při posouzení podmínek §77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců
použít ustanovení §174a jako interpretační vodítko (byť právní úprava, dle které rozhodují,
jeho aplikaci výslovně nevyžaduje). S ohledem na shora uvedené je však zřejmé, že ačkoliv
žalovaná při výkladu §77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců na §174a výslovně
neodkázala, přiměřenost zásahu svého rozhodnutí do soukromých a rodinných práva žalobce
posoudila dostatečně. Stěžovatel neuvedl žádné specifické okolnosti, které měly být dále
zohledněny a které by odůvodňovaly přehodnocení závěrů žalované.
[31] Přiměřenost zásahu do života cizince je vždy nutné odvíjet od intenzity porušení
veřejného pořádku. Čím vyšší je intenzita porušení veřejného pořádku, tím větší mohou být
i dopady rozhodnutí o zrušení pobytu do soukromého a rodinného života cizince. Při mimořádně
závažné a dlouhotrvající trestné činnosti lze proto situace, které by vedly k upřednostnění
soukromých poměrů cizince před ochranou veřejného zájmu, považovat za zcela výjimečné
a ojedinělé (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 Azs 147/2016-30).
[32] S ohledem na závažnost trestné činnosti, které se stěžovatel na území České
republiky dopouštěl (v podrobnostech viz výše), Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje,
že žádný z důvodů uváděných stěžovatelem není natolik podstatný, aby převážil zájem
společnosti na ochraně ohroženého veřejného zájmu a odůvodnil tak přehodnocení závěrů
žalované ohledně zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto
shledává zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele přiměřeným a se závěry žalované
i městského soudu se ztotožnil.
[33] Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel si měl a mohl
být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných
důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině
trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců (srov. nález Ústavního soudu ze dne
18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li cizinec na území státu, jehož není občanem,
musí počítat s tím, že jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům,
jehož se dopustí, může mít za následek ztrátu oprávnění k trvalému pobytu.
[34] K námitce porušení zásady legitimního očekávání Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatel nepředložil jediný důkaz o tom, že by správní orgány za obdobných
skutkových okolností rozhodovaly odlišně. Odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne
27. 2. 2014, čj. 9 Azs 41/2014-37, není příhodný, neboť v této věci vedla žalovaná řízení podle
§77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jehož předmětem bylo poměřování zásahu
rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu do soukromých a rodinných práv cizince ve vztahu
k opakovanému jednání cizince narušující veřejný pořádek. Za příhodnější považuje Nejvyšší
správní soud naopak rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 Azs 147/2016-30, který se zabýval
zrušením trvalého pobytu z důvodu odsouzení cizince za účastenství na trestných činech
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek. V této věci byl cizinec
odsouzen k odnětí svobody v délce trvání šesti let, a při posouzení přiměřenosti zásahu
do jeho soukromého a rodinného života závažnost jeho trestné činnosti a z toho plynoucí zájem
na ochraně veřejného pořádku nebyly převáženy ani skutečností, že tento cizinec měl na území
České republiky nezletilé děti.
[35] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že napadený
rozsudek městského soudu považuje za přezkoumatelný, věcně správný, a tudíž zákonný.
Veškeré podmínky pro rozhodnutí žalované o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele
byly ve smyslu §77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců splněny, neboť zásah do rodinného
a soukromého života je, s ohledem na závažnost trestné činnosti stěžovatele, přiměřený.
Postupem žalované ani městského soudu nedošlo k porušení žádných ustanovení správního řádu,
LZPS či Úmluvy, a ani zásady legitimního očekávání.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[36] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu důvodné.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s ustanovením §110
odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
[37] Stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť ve věci bylo rozhodnuto bezodkladně
po provedení všech nezbytných procesních úkonů a po shromáždění veškerých podkladů.
Rozhodnutím ve věci tedy odpadl důvod pro vydání samostatného usnesení.
[38] O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení,
protože v soudním řízení úspěch neměl, a žalované podle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu