ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.79.2017:32
sp. zn. 10 Azs 79/2017 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Petra Mikeše v právní věci žalobce: Y. L.,
zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2015, čj. OAM-205/ZA-ZA04-K07-2015,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017,
čj. 4 Az 15/2015- 43,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 4. 2015 neudělilo Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“)
žalobci mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný neshledal pro udělení mezinárodní ochrany
dostatečné tvrzení žalobce, že na Ukrajině probíhá mobilizace a musel by nastoupit na vojenskou
službu.
[2] Žalobce konkrétně uvedl, že na Ukrajině žil v obci Č. v Zakarpatí. V listopadu 2014 přijel
na pozvání svého bratra do České republiky; od té doby odjel dvakrát na Ukrajinu a vždy se opět
na pozvání bratra vrátil zpět do České republiky. Mezitím byl z Ukrajiny telefonicky informován,
že mu přišel povolávací rozkaz. Žalobce nechce nastoupit vojenskou službu a účastnit se války.
Doplnil, že v armádě slouží jeho bratranec, který už je tam rok a půl a nechtějí ho pustit domů.
Žalobce se nechce dostat do stejné situace. Je si vědom toho, že mu za neuposlechnutí povolání
do armády hrozí trest, přesně neví jaký. Proto se nechce vracet na Ukrajinu. Předpokládá, že
zůstane v České republice, kde žijí trvale všichni jeho sourozenci; na Ukrajině už má pouze
rodiče. Žádné jiné potíže na Ukrajině neměl, jediným problémem je válka. Nemá tam práci a
žádné možnosti, v České republice by rád studoval.
[3] Žalovaný neshledal, že by žalobce mohl na Ukrajině pociťovat odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Konstatoval, že zhoršená bezpečnostní situace
panuje na Ukrajině ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina rozdělena.
Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní. Žalobce žil před svým
odjezdem v Zakarpatské oblasti, kde k ozbrojeným konfliktům nedochází a kterých se zmíněná
zhoršená bezpečnostní situace vůbec netýká. Ozbrojený konflikt ve východní části Ukrajiny
nedosáhl takových rozměrů, aby konkrétně žalobce mohl bezprostředně ohrožovat na životě.
Ve vztahu k možnému povolání do armády žalovaný uvedl, že snaha vyhnout se nástupu
do armády není sama o sobě důvodem pro udělení azylu, zejména pokud se týká všech
bojeschopných mužů.
[4] Žalovaný neshledal na základě tvrzení žalobce ani důvody pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. Nutnost vykonat vojenskou službu nelze vnímat jako vážnou újmu,
neboť se jedná o jednu ze základních občanských povinností, a stejně tak nelze za vážnou újmu
považovat případný postih, kterému by žalobce byl vystaven, pokud by odmítl výkon vojenské
služby nastoupit. Žalovaný nezpochybnil existenci probíhajícího ozbrojeného konfliktu
na východní Ukrajině. V případě žalobce však dospěl k závěru, že mu návratem do vlasti nehrozí
vážné individuální ohrožení života, neboť na Ukrajině neprobíhá takový ozbrojený konflikt,
jehož důsledky by pro žalobce představovaly vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu.
[5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) názoru žalovaného přisvědčil a žalobu
proti jeho rozhodnutí rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“) předně namítl,
že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Nesouhlasí s názorem, že účast v armádě
je běžnou občanskou povinností, neboť tento závěr neodpovídá čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice
č. 2004/83/ES ani judikatuře Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49,
dále rozsudek ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008-83, nebo rozsudek ze dne 7. 8. 2012,
čj. 2 Azs 17/2012-44. Odmítnutí plnění vojenské služby může ovšem být důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany v případě, že by bylo v rozporu s náboženským nebo jiným přesvědčením,
svědomím a dále i za situace, kdy žadatel odmítá plnit vojenskou povinnost proto,
že by byl pravděpodobně nucen páchat zločiny proti lidskosti, míru, vojenské a jiné obdobné
zločiny definované kvalifikační směrnicí.
[7] Městský soud se uvedené argumentaci stěžovatele nevěnoval s odůvodněním,
že tyto námitky poprvé vznesl až v žalobě. Stěžovatel je však cizinec, od kterého nelze
předpokládat detailní znalost právních předpisů a povědomí o tom, jaké všechny informace
jsou pro žalovaného relevantní. Žalovaný si měl tyto informace zjistit sám,
případně stěžovatele vést k osvětlení věci vhodnými otázkami. Žalovaný byl povinen zjistit,
zda se strana konfliktu, na které by byl stěžovatel povinen bojovat, nedopouští nebo v minulosti
nedopouštěla válečných zločinů, zločinu proti lidskosti či míru. Žalovaný ani městský soud
se v této souvislosti nevypořádali s námitkou, že stěžovatel odmítá kvůli svému svědomí páchat
zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, přátelům a známým.
[8] Stěžovatel je dále přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. Navzdory tvrzení městského soudu,
že konflikt na Ukrajině není totálním konfliktem, je přesvědčen, že se jedná o občanskou válku,
která má dopady na civilní obyvatelstvo po celém území Ukrajiny. Nesouhlasí ani se závěrem
městského soudu, dle kterého se žalovaný dostatečně vypořádal s otázkou špatného zacházení.
Tomu by mohl stěžovatel čelit v případě, že by odmítl nastoupit vojenskou službu.
Poukázal přitom na útoky ze strany státu i paramilitárních jednotek na osoby,
které současnou vládu nepodporují.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené
v jeho rozhodnutí, ztotožnil se se závěry městského soudu a navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost.
III. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[12] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka,
která by doposud nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena.
[14] Stěžejním důvodem žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je jeho odmítání
aktivní účasti v probíhajícím vojenském konfliktu v roli brance.
[15] Problematikou odmítání služby v armádě jakožto azylově relevantního důvodu
se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně (ve vztahu k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině
např. v usnesení ze dne 17. 6. 2015, čj. 6 Azs 86/2015-31, či ze dne 20. 4. 2016,
čj. 2 Azs 67/2016-24). Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „[s]amotné odmítání
tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy,
pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.
Může je zakládat, pokud je odůvodněno reálně projeveným politickým nebo náboženským předsvědčením“
(rozsudky ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44).
[16] Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu
povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným přesvědčením, ať už politickým,
náboženským či morálním. Stěžovatel namítal, že na rozpor válečného konfliktu s jeho
svědomím, ze kterého implicitně dovozuje odpor k páchání válečných zločinů,
tvrdil v průběhu celého azylového řízení. To je ovšem zcela v rozporu s obsahem správního
spisu, jak ostatně konstatoval již městský soud. Stěžovatel otázku svého svědomí při případném
zapojení do bojových akcí vznesl teprve v žalobním řízení. Bez ohledu na to, že s touto informací
nemohl pracovat žalovaný, by takové tvrzení bylo důvodem pro udělení azylu
ve zcela výjimečném případě (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994,
čj. 6 A 509/94-27).
[17] V návaznosti na shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, na kterou v této
souvislosti poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na svá
usnesení ze dne 15. 11. 2016, čj. 5 Azs 148/2016-35, a ze dne 15. 6. 2016, čj. 4 Azs 72/2016-29,
v nichž se podrobně vyjadřuje k jejich relevanci ve skutkově obdobné situaci žadatele.
[18] Pro úplnost Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkonem vojenské služby na Ukrajině
upozorňuje na svou dřívější judikaturu, kdy např. v usnesení ze dne 11. 8. 2016,
čj. 2 Azs 135/2016-34, konstatoval, že „[p]okud stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí
na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny, je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu
základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni
do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí
povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce
znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů
a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí
prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.
Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…)
Jak již bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí,
což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace
Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající
na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí,
jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině
je hodnocena jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby.
S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím se odmítání účasti
na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě
odůvodňoval.“
[19] Ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu je třeba vycházet z tzv. třístupňového testu, který Nejvyšší správní soud formuloval
v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, ze kterého vyplývá, že „[p]ro existenci skutečně
vážné újmy zakotvené v §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být kumulativně splněny následující
podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu
by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života
nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí“.
[20] Stěžovatel jemu hrozící vážnou újmu váže na svoji možnou budoucí účast v ozbrojeném
konfliktu v roli brance, vojáka. V tomto postavení by se skutečně mohl nalézat v oblasti ohrožené
vnitřním ozbrojeným konfliktem, avšak zároveň by jako voják přestal splňovat druhou podmínku
zmiňovaného testu, tedy že je žadatel civilistou. Z pohledu hodnocení podmínek pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je tedy na žadatele pohlíženo
jako na civilistu, který dosud nebyl fakticky odveden. Sama skutečnost, že by mohl být jako voják
vyslán do oblasti ozbrojeného konfliktu, též nezakládá na základě výše citovaného testu existenci
vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
[21] Stěžovatel dále namítal, že mu žalovaný měl v rámci pohovoru pomoci unést břemeno
tvrzení, jestliže stěžovatelem tvrzené okolnosti nasvědčovaly tomu, že mu svědčí některé azylově
relevantní skutečnosti. Nejvyšší správní soud uvádí, že namítaná povinnost správního orgánu
„vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro potřeby udělení azylu“,
se vztahuje na případy, „[v]yskytne-li se při pohovoru určitá okolnost, která nasvědčuje tomu,
že žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování politického práva a svobody nebo má odůvodněný strach
z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“ (srov. rozsudek ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89).
Obsah výpovědi žadatele tedy musí některému z azylově relevantních důvodů nasvědčovat.
Povinnost správního orgánu pomoci žadateli unést břemeno tvrzení nemůže být do takové míry
široká, aby správní orgán zavazovala za žadatele dovozovat i jeho ryze individuální vnitřní
výhrady svědomí vůči probíhajícímu ozbrojenému konfliktu. Stále totiž platí,
že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný
žadatel o udělení mezinárodní ochrany, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích řízení
o udělení mezinárodní ochrany vychází. V daném případě však pro namítaný postup žalovaného
žádná tvrzení stěžovatele nenasvědčovala.
[22] Stěžovatel v této souvislosti dále namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud ověřil, že žalovaný vycházel např. z Informace Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky (UNHC) ze dne 15. 1. 2015, Zprávy Freedom House ze dne 28. 1. 2015,
Výroční zprávy Human Rights Watch ze dne 29. 1. 2015, Výroční zprávy Amnesty Internation
ze dne 25. 2. 2015 a dalších. Zprávy organizací Amnesty International nebo Human Rights Watch
jsou obecně vnímány jako dostatečně objektivní a nezávislý zdroj informací.
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu neshledal v postupu žalovaného ani městského soudu
žádné pochybení.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu.
Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě
nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
hmotného nebo procesního práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
[25] Ustanovenému advokátovi se dle §35 odst. 8 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5.,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti)
a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka 3 400 Kč.
Ustanovený advokát je plátcem DPH, Nejvyšší správní soud proto přiznanou odměnu zvýšil
o tuto daň, tedy na částku 4 114 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu