ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1116.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1116/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2010 dovolání, které podal obviněný J. D. , státní občan Ruské federace,proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 23/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2008, sp. zn. 45 T 23/2008, byl J. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to notebooku zn. Toshiba Satelite 1400-103, externího modemu AnyData, Net USB Modem (ADU-E 100D) a datového nosiče zn. A Data. Podle §55 odst. 5 tr. zák. propadlé věci připadly státu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému V. A. P. částku 201 716 Kč, společnosti Monolit částku 2 272 400 Kč a společnosti Mašprom částku 1 022 580 Kč. Společnosti Techno Trade a Remputmaš byly s celými svými nároky na náhradu škody a poškození V. A. P. a společnost Mašprom se zbytky svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
1. v období od 8. 4. 2005 v P., s úmyslem se obohatit, se podílel na provozu internetové webové stránky www.importexint.com, na které jménem společnosti Importex International Corp. se sídlem 2120 Carey Ave, zastoupené ředitelem Karlem Bauerem, byly nabízeny dodávky různých strojů a zařízení, a poté po telefonických a e-mailových jednáních uzavřel za společnost Importex International Corp. dne 23. 6. 2005 smlouvu se soukromým podnikatelem V. A. P., na koupi automatické linky zn. Bosch 12/347 L s příslušenstvím v ceně 9 520 € a dne 11.7.2005 další smlouvu na dodání stroje za částku 1 905 €, ačkoli věděl, že žádné stroje nebudou dodány, nabídky jsou pouze předstírané a uvedené zboží neexistuje, přičemž zálohová platba měla být zaslána na účet vedený u Raiffeisenbank, a.s Praha, který dne 24. 5. 2005 založila přesně nezjištěná osoba vystupující pod jménem A. M. a poté, co poškozený V. A. P. dne 7. 7. 2005 zaslal na účet zálohu ve výši 4 760 € a dne 15. 7. 2005 další platbu ve výši 1 905 €, přesně nezjištěná osoba opětovně vystupující pod jménem A. M. ve dnech 8. 7. 2005 a 19. 7. 2005 příkazem peníze převedla na účet u FIO, Družstevní záložny vedený KB, a. s., Praha, který založil obžalovaný dne 14. 6. 2005 vystupující jako P. B., který tyto peníze v hotovosti dne 13. 7. a 22. 7. 2005, opětovně pod jménem P. B. vybral, žádné strojní zařízení nedodal a peníze použil pro svou potřebu, čímž V. A. P. způsobil škodu ve výši nejméně 201 716 Kč,
2. v přesně nezjištěnou dobu před 6. 2. 2006 v Praze, s úmyslem se obohatit, založil prostřednictvím internetu webovou stránku www.czechexportcom.com na které jménem společnosti Czech Export Company s. r. o. se sídlem v Prachaticích, ul. Kaštanova 23/1239, zastoupené jednatelem Lubošem Kapitánem, nabízel dodávku různých strojů a zařízení a posléze po telefonických a e-mailových jednáních uzavřel za společnosti Czech Export Company s. r. o. se společností Monolit s. r. o. se sídlem Cernigov, ul. Sevčenka 103, Ukrajina dne 6. 2. 2006 smlouvu na dodání obráběcího stroje zn. Škoda W 250 v ceně 199 200 € a dne 7. 2. 2006 další smlouvu na dodání obráběcího stroje zn., Škoda W 200 v ceně 191 500 €, ačkoli věděl, že žádné stroje nebudou dodány, nabídky jsou pouze předstírané, uvedené zboží neexistuje a skutečná společnost Czech Export company s. r. o. nevyvíjí v tomto směru žádné aktivity, přičemž zálohová platba měla být zaslána na účet vedený u Oberbank AG, a. s. Praha, který založil dne 17. 1. 2006 na žádost obžalovaného již odsouzený V. V., vystupující pod jménem A. M., pro společnost Czech Export Company Corp., se sídlem 2825 Julby, Wyoming 8255, USA a poté, co společnost Monolit zaslala požadované zálohy a to dne 13. 2. 2006 ve výši 60 000 € a dne 14. 2. 2006 ve výši 20 000 €, tyto peníze V. V., opětovně vystupující pod jménem A. M., ve dnech 15. 2. a 17. 2. 2006 vybral a předal obžalovanému za odměnu 10 000 Kč, žádný stroj nebyl dodán a peníze použil pro svou potřebu, čímž společnosti Monolit s.r.o. se sídlem Černigov, Ukrajina, způsobil škodu ve výši nejméně 2 272 400 Kč,
3. v přesně nezjištěnou dobu před 6. 2. 2006 Praze, s úmyslem se obohatit, založil prostřednictvím internetu webovou stránku www.czechexportcom.com, na které jménem společnosti Czech Export se sídlem v Prachaticích, ul. Kaštanova 23/1239 zastoupené jednatelem Lubošem Kapitánem, nabízel dodávku různých strojů a zařízení, po telefonických a e-mailových jednáních uzavřel za společnosti Czech Export Company s. r. o. se společností Mašprom se sídlem Novočerkask, Alexandrovskaja 91, Ruská Federace dne 6. 2. 2006 smlouvu na dodání obráběcího stroje zn. Škoda W 160 v ceně 120 000 €, ačkoli věděl, že žádné stroje nebudou dodány, nabídky jsou pouze předstírané, uvedené zboží neexistuje a skutečná společnost Czech Export Company s.r.o. nevyvíjí v tomto směru žádné aktivity, přičemž zálohová platba měla být zaslána na účet vedený u Oberbank AG Praha, který dne 17. 1. 2006 na žádost obžalovaného založil již odsouzený V. V., vystupující pod jménem A. M., pro společnost Czech Export Company Corp., se sídlem 2825 Julby, Wyoming 82551, USA a poté, co společnost Mašprom zaslala na tento účet dne 10. 2. 2006 zálohu ve výši 36 000 €, tyto peníze opětovně V. vystupující pod jménem A. M., na žádost obžalovaného ve dnech 15. 2, či 17. 2. 2006 za odměnu ve výši 10 000 Kč vybral, ačkoli žádný stroj nebyl dodán a předal obžalovanému, který je použil pro svou potřebu, čímž společnosti Mašprom se sídlem Novočerkask, Alexandrovskaja 91, Ruská Federace, způsobil škodu ve výši nejméně 1 022 580 Kč,
4. v přesně nezjištěnou dobu před 28. 6. 2006 v Praze, založil prostřednictvím internetu webovou stránku www.strojex.com, na které jménem společnosti Strojex s. r. o. se sídlem Strážnice, ul. Komenského 29, zastoupené jednatelem P. Z., nabízel dodávku různých strojů a zařízení, a posléze po telefonických a e-mailových jednáních uzavřel za společnost Strojex Spol. Corp. se společností Kalužský závod Remputmaš se sídlem Kaluga, Malinniki 21, Ruská federace, dne 28. 10. 2006 smlouvu o dodání vyvrtávacího stroje TOS model W 100A za částku 94 440 €, ačkoli věděl, že žádné stroje nebudou dodány, nabídky jsou pouze předstírané, uvedené zboží neexistuje a skutečná společnost Strojex s. r. o. nevyvíjí v tomto směru žádné aktivity, přičemž zálohová platba měla být zaslána na účet vedený u eBanky, a. s. se sídlem Praha, který dne 24.4.2006 založila, na žádost obžalovaného, pro společnost Strojex Spol. Corp se sídlem 2120 Carey Ave., Cheyenne, Wyoming, 82001, USA již odsouzená N. K. pod jménem O. K., a poté, co společnost Remputmaš zaslala dne 8. 11. 2006 na tento účet zálohu ve výši 56 664 €, tyto peníze K., opětovně vystupující pod jménem O. K., společně s obviněným V. dne 9. 11. 2006 vybrali, ačkoli žádný stroj nebyl dodán a peníze K. předala obžalovanému, který je použil (zřejmě chybí část textu), čímž společnosti Kalužský závod Remputmaš se sídlem Kaluga způsobili škodu ve výši nejméně 1 587 725 Kč,
5. v přesně nezjištěnou dobu před 28. 6. 2006 v Praze, založil prostřednictvím internetu webovou stránku www.strojex.com, na které jménem společnosti Strojex s. r. o. se sídlem Strážnice, ul. Komenského 29, zastoupené jednatelem Petrem Zemanem, nabízel dodávku různých strojů a zařízení, po telefonických a mailových jednáních uzavřel za společnost Strojex Spol. Corp. se společností Techno Trade se sídlem Moskva, Bratislavskaja 19, Ruská federace, dne 19. 10. 2006 smlouvu o dodání stroje Škoda W 200 za částku 94 440 €, ačkoli věděl, že žádné stroje nebudou dodány, nabídky jsou pouze předstírané, uvedené zboží neexistuje a skutečná společnost Strojex s. r. o. nevyvíjí v tomto směru žádné aktivity, přičemž zálohová platba měla být odeslána na účet vedený u e-Banky, a. s. Praha, který dne 24. 4. 2006 založila na žádost obžalovaného pro společnost Strojex Spol. Corp. se sídlem 2120 Carey Aw. Cheyenne. Wyoming, 8200, USA, již odsouzená N. K. vystupující pod jménem O. K., a poté, co společnost Techno Trade zaslala dne 2. 11. 2006 na tento účet zálohu ve výši 42 327 €, tyto peníze K., opětovně pod jménem O. K. a na žádost obžalovaného, společně s obviněným V. dne 13. 11. 2006 vybrali, čímž společnosti Techno Trade se sídlem Moskva, způsobili škodu ve výši nejméně 1 187 656 Kč, a téhož dne byli všichni tři obvinění zadrženi Policií ČR a peníze u nich byly zajištěny.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Přemysla Hokeho dovolání, kterým napadl zamítavé usnesení odvolacího soudu, a ve spojení s ním také rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a uvedl, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce, §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a dále §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ke všem dovolacím důvodům obviněný v úvodu svého obsáhlého dovolání uvádí, že se cítí naprosto nevinen, popsaných jednání se nedopustil, v řízení byla zkrácena jeho práva na obhajobu a zcela neadekvátním způsobem byly porušeny významné zásady trestního procesu. Již v době, kdy byl ve vazbě v L., skutečný pachatel kontaktoval poškozené telefonicky a e-mailem. Podle obviněného z provedeného dokazování vyplynulo, že původně spoluobviněný V. byl tou osobou, která vlastnila domény pod cizími jmény, zakládala bankovní účty a tedy to byl on, kdo uváděl poškozené v omyl. Dále obviněný naznačil své dovolací námitky, které pak zopakoval a rozvedl ve vztahu k jednotlivým dovolacím důvodům.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že trestní stíhání bylo déle než rok (od jeho zahájení dne 13. 11. 2006 do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007) zcela účelově vedeno orgány činnými v trestním řízení v rámci Ústeckého kraje, ačkoli věc patřila do příslušnosti orgánů činných v trestním řízení hlavního města Prahy. K žádnému z důkazních prostředků získaných v přípravném řízení by nemělo být přihlíženo. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je věcí vnitřního rozdělení kompetencí policie, který orgán bude činný, a ustanovení §§13 – 26 tr. ř. dopadají výhradně na místní příslušnost soudů. Dále obviněný namítá, že přípravné řízení bylo od počátku vedeno vyloučeným policejním vrchním komisařem kpt. Ing. Martinem Kotáskem. Obviněný toto namítal v přípravném řízení, avšak jím uváděné důvody nebyly akceptovány. Důvody pro jeho podjatost přitom spočívají v tom, že zahájil a vedl vyšetřování, ačkoli nebyla dána místní příslušnost orgánů činných v trestním řízení Ústeckého kraje, dále z jeho strany byla zkrácena práva obviněného na obhajobu, zejména právo na prostudování spisu podle §166 tr. ř., právo obhájce na účast při výslechu spoluobviněného V., neumožnil obviněnému, aby byl znovu vyslechnut ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a činil procesní úkony, ačkoli se jednalo o nutnou obhajobu a obviněný nebyl řádně zastoupen obhájcem.
Dále pak obviněný shledává pochybení na straně soudu prvního stupně v tom, že k jeho osobě nebylo přistupováno zcela nestranně a předsedkyně senátu JUDr. Pacholíková ve snaze jej odsoudit za každou cenu, byť neexistoval žádný relevantní důkaz, zejména proto, že se obviněný snažil využít všech opravných prostředků, které mu zákon poskytuje, nepostupovala zcela nestranně a byla vůči němu podjatá. Obviněný si jinak nedovede vysvětlit, že mu nebyly do dnešního dne doručeny protokoly z hlavního líčení ze dne 22. a 23. 12. 2008, ač o ně bylo řádně požádáno.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že v době od 1. 2. do 25. 6. 2007 nebyl řádně zastoupen advokátem. Jednalo se o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. Na č. l. 164 založená kopie plné moci ze dne 16. 3. 2005 však v žádném případě nemohla založit vztah ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. tak, aby se Mgr. Dokládal stal obhájcem obviněného pro nesplnění základní a zásadní povinnosti předložit originál (nebo ověřenou kopii) plné moci. Obviněný dále konstatuje, že tato plná moc byla výhradně použitelná v extradičním řízení z ČR do Ruské federace na základě smlouvy o právní pomoci uzavřené mezi obviněným a Mgr. Petrem Dokládalem. Dále je proto nepoužitelná v jakémkoli jiném řízení. V čl. 7 smlouvy je také ujednáno, že klientský smluvní vztah skončí provedením všech úkonů souvisejících s extradicí, tedy dnem 10. 10. 2005. Navíc v jiném řízení Mgr. Dokládal deklaroval ukončení právního zastoupení přímo svým podpisem na plné moci.
Dále obviněný v této části namítá, že jeho dalšímu obhájci JUDr. Čechovi nebylo umožněno, aby se účastnil výslechu spoluobviněného V. Dne 17. 9. 2007 se tento obhájce účastnil výslechu spoluobviněného V., přičemž požádal o přerušení a dokončení výslechu v jiný den z důvodu kolize s úkony obhajoby v jiné věci. Současně také požádal, aby ve výslechu nebylo pokračováno v následující den, z důvodu kolize s hlavním líčením v jiné trestní věci. Přesto dne 17. 9.2007 obdržel obhájce od vrchního komisaře faxovou zprávu se sdělením, že ve výslechu bude pokračováno dne 18. 9. 2007 v 9.00 hodin s ohledem na lhůty vazebního vyšetřování. V této situaci už ani nebylo možno zajistit případnou substituci jiným advokátem.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že Městský soud v Praze se opírá o listiny, které nebyly jako důkaz v trestním řízení proti dovolateli vůbec provedeny. Obviněný toto podrobně rozepsal ve svém odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze na jeho námitky nijak nereagoval. Dále pak obviněný namítá, že svědkyně N. K. byla dne 14. 12. 2006 zcela bezdůvodně vyslechnuta v jeho nepřítomnosti a on jí mohl klást otázky pouze prostřednictvím předsedkyně senátu, zatímco v té době spoluobviněný V. byl v jednací síni přítomen. Obviněný poukázal na to, že její výpověď mohla být ovlivněna mileneckým poměrem se svědkem V. a také znalostmi o obsahu spisu, neboť svědkyně K. i svědek V. jako dříve spoluobvinění do spisu mohli volně nahlížet.
Podle obviněného také nelze přehlédnout, že nalézací soud se ve svých skutkových zjištěních odvolává na časopis Myslivost, ohledně kterého není vůbec zřejmé, jak se do spisu dostal, proto nemůže být jako důkaz použitelný. Evidentním pochybením nalézacího soudu podle obviněného také je, že na str. 45 rozsudku řeší otázku shodnosti podpisu v pasu a na smlouvě bez znaleckého zkoumání, ale vkládá do úředního rozhodnutí vlastní domněnky. Z uvedeného pak obviněný vyvozuje, že musela proběhnout nějaká jednání mimo hlavní líčení nebo nějaký úkon ad hoc bez přítomnosti stran.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soud dospěl k závěru o jeho vině všemi pěti skutky, ačkoli neexistuje jediný přímý důkaz, že by se na nich nějakým konkrétním jednáním podílel. Soud proto vycházel z řady nepřímých důkazů, avšak řada z nich je nepoužitelná, protože byly získány postupem, který odporuje zákonu. Řadu dalších provedených důkazů pak soud nesprávně hodnotil. Zde obviněný opět v podrobnostech odkazuje na své odvolání. Z popisu jednotlivých skutků navíc podle obviněného nelze dovodit naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu, ale především ani to, že to byl právě obviněný, kdo tato jednání spáchal. Obviněný dále soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda nemohl být pravým pachatelem, který nebyl dopaden, použit jako živý nástroj, neboť jeho specifický úmysl ve smyslu subjektivní stránky není soudy ani tvrzen, natož naplněn a prokázán. Stejně tak se ani jeden ze soudů nezabýval otázkou, zda se nemohlo jednat o případ skutkového omylu. Nakonec obviněný s ohledem na judikaturu, kterou ve svém dovolání cituje, shrnul, že „jeho jednání úmyslně poškodit a obohatit se na úkor konkrétních poškozených nelze dovodit. Je totiž třeba, aby to bylo právě pachatelovo jednání, které vyvolává v nějakém jiném subjektu onu mylnou představu, což však v provedeném řízení prokázáno nejen že nebylo, ale bylo prokázáno, že se toho musel dopouštět někdo jiný“.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009, tak i rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 23/2008, ze dne 23. 12. 2008, a přikázal jinému věcně příslušnému senátu Městského soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání k námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že zcela mimo možnosti tohoto dovolacího důvodu zůstávají námitky obviněného, že ve věci byl činný místně nepříslušný orgán. Podřadit je pod něj možné pouze námitku, že důvody vyloučení byly dány na straně předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Dany Pacholíkové. Identickou námitku přitom obviněný uplatnil už v řízení před soudem prvního stupně, přičemž o ní bylo negativně rozhodnuto. Obviněný přitom ke své námitce nepřipojuje žádné závažné a konkrétní skutečnosti, pouze obecně tvrdí, že u jmenované soudkyně shledává snahu jej odsoudit za každou cenu a dále že mu nebyly doručeny protokoly z hlavních líčení. Naznačená tvrzení ovšem zjevně závěr o důvodnosti vyloučení této soudkyně založit nemohou.
K námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby. V této souvislosti obviněný písemně požádal o výkon obhajoby Mgr. Dokládala, který se jí ujal a po jistou dobu ji, za vědomí a akceptace obviněného, vykonával. K tomu doložil kopii generální plné moci dříve vystavené obviněným. Státní zástupce tedy zhodnotil, že obviněný po danou dobu obhájcem v souladu se svojí vůlí zastupován byl. Po formální stránce sice mohla být tato skutečnost v rámci spisové dokumentace lépe zadokumentována,ovšem dokumentace je jen odrazem určitého reálně existujícího vztahu mezi klientem a advokátem, jenž byl v daném případě mezi obviněným a Mgr. Dokládalem založen a navenek projeven.
V zásadě přisvědčit by bylo možné tvrzení obviněného, jež se týkalo okolností, za kterých byl stanoven termín pokračování ve výslechu spoluobviněného V. V., a které znemožňovaly tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. Josefu Čechovi účast na tomto úkonu. Státní zástupce však má za to, že předmětná argumentace nemůže výše uvedený dovolací důvod naplnit. Jeho existence není dána při každém porušení práva na obhajobu, ale pouze v případech zvlášť závažných, definovaných tím způsobem, že obviněný v rozporu se zákonnými pravidly nebyl zastupován obhájcem. Naznačené pochybení, jehož podstatou je stanovení neadekvátního termínu pokračování ve výslechu spoluobviněného (jenž byl navíc následně před soudem prvního stupně za účasti obviněného i jeho obhájce vyslechnut opětovně), takovým závažným porušením není.
K námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je z námitek uvedených obviněným relevantně uplatněna pouze ta, že mu mělo být v rozporu se zákonem znemožněno zúčastnit se výslechu svědkyně N. K. v hlavním líčení. K tomu státní zástupce uvádí, že svědkyně byla manželkou obviněného a v předmětném řízení vystupovala dříve jako spoluobviněná a existovalo rovněž podezření, že se obviněný pokoušel ovlivnit její výpověď. Za takových okolností byl namístě postup podle §209 odst. 1 tr. ř. Právo obviněného na obhajobu přitom bylo zcela zachováno tím, že po návratu do soudní síně mu byla výpověď svědkyně reprodukována ze zvukového záznamu a bylo mu umožněno prostřednictvím předsedkyně senátu položit svědkyni otázky. Celého výslechu se navíc účastnil obhájce obviněného. Spoluobviněného V. se důvody užití postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. nijak netýkaly, proto mohl v soudní síni zůstat. I tuto argumentaci shledal proto státní zástupce zjevně neopodstatněnou.
K námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pokud jde o argumentaci obviněného, že se posuzovaného jednání vůbec nedopustil, tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Dále obviněný napadá i popis skutkového děje, který podle něj neobsahuje vyjádření všech znaků skutkové podstaty a nelze z něj ani dovodit potřebnou míru společenské nebezpečnosti. Obviněný však tuto námitku nijak blíže nekonkretizuje, proto je podle státního zástupce třeba jen obecně uvést, že předmětný popis skutku dostatečně předkládá vyjádření podvodného jednání obviněného, což státní zástupce blíže rozvedl. Je podle něj namístě dovodit i naplnění materiální stránky trestného činu.
V závěru proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně státní zástupce neshledal důvod k obviněným navrhovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl–li o této skutečnosti již dříve.
K tomu je třeba ještě v obecné rovině dodat, že musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také v dané věci rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o tento dovolací důvod. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (viz. Šámal, P. a kol., Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2083-2084). Z toho je patrné, že se v rámci daného dovolacího důvodu nelze zabývat otázkou údajné podjatosti policejního vrchního komisaře kpt. Ing. Martina Kotáska (na okraj lze dodat, že by důvodem pro vyloučení orgánu z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. v žádném případně nemohla být chybně stanovená místní příslušnost). Tím spíše se v rámci tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., nelze zabývat otázkou místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení.
Výše uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka obviněného, v rámci které tvrdí podjatost předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Dany Pacholíkové, a to s obecným odůvodněním, že ve snaze odsoudit jej za každou cenu nepostupovala vůči jeho osobě nestranně, a dále s odůvodněním, že mu nebyly doručeny vyžádané protokoly z hlavních líčení.
Předně je třeba zdůraznit, že je věcí obviněného (resp. jeho obhájce), aby na dovolací důvod nejen formálně poukázal, ale také jej řádně odůvodnil námitkami, které mu věcně odpovídají. Pouze na základě těchto námitek pak dovolací soud může přezkoumávat napadené rozhodnutí. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Jelikož může být výše citovaný dovolací důvod naplněn, jak bylo vyloženo, pouze při kumulativním splnění dvou podmínek, je na obviněném, aby také naplnění obou těchto podmínek řádně a konkrétně odůvodnil, tedy aby vysvětlil, jaké mají být důvody vyloučení soudce z projednávání věci, a proč se o těchto skutečnostech dozvěděl až po rozhodnutí ve druhém stupni, neboť není zpravidla v možnostech dovolacího soudu zjišťovat, kdy se obviněný konkrétní údaje dověděl, pokud to není z jejich charakteru přímo patrné, eventuelně aby uvedl, pokud tak učinil, kdy a jak uplatnil v předchozím řízení námitku podjatosti. Ostatně obviněný si je zpravidla vědom toho, zda již v předchozím řízení namítal vyloučení toho kterého orgánu. Na druhou stranu pro dovolací soud, pokud by to chtěl s jistotou vyloučit, by zjišťování této skutečnosti při rozsáhlosti spisového materiálu jako v tomto případě znamenalo značné obtíže. Obviněný J. D. ovšem ve svém dovolání neříká, zda a kdy namítal vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Dany Pacholíkové z projednávání věci. Nejedná se přitom zjevně ani o situaci, kdy by se obviněný o důvodech vyloučení dověděl až po rozhodnutí ve druhém stupni.
Státní zástupce v této souvislosti upozornil, že obviněný namítal podjatost předsedkyně senátu JUDr. Pacholíkové v dřívějším řízení, přičemž o ní bylo negativně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 45 T 20/2007 (založeno na č. l. 3159 spisu vedeného pod sp. zn. 45 T 20/2007). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že trestní věc obviněného D. byla Městskému soudu v Praze postoupena na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007, sp. zn. 5 Ntd 17/2007. Dne 17. 1. 2008, kdy obviněný při svém výslechu (na č. l. 3139 téhož spisu) vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu, se jednalo o první kontakt předsedkyně i členů senátu s obviněným. Předsedkyně senátu do té doby obviněného neznala. Na její straně nebyl zjištěn ani žádný poměr k projednávané věci nebo k osobám vyjmenovaným v §30 odst. 1 tr. ř. Je zřejmé, že se nejedná o totožnou námitku podjatosti s tou, kterou obviněný nyní v rámci dovolacího řízení uvádí, neboť nyní odůvodňuje údajnou podjatost JUDr. Pacholíkové skutečnostmi, které měly nastat až později v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V odvolacím řízení ovšem obviněný, alespoň podle obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nenamítal, že by JUDr. Pacholíková měla být z projednávání věci vyloučena, přitom okolnosti, kterými obviněný odůvodnil tuto svou námitku, mu vzhledem ke své povaze musely být v tu dobu známy. V daném případě tedy lze mít za to, že nebyla naplněna druhá podmínka uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr.ř., neboť obviněný nenamítal před rozhodnutím orgánu druhého stupně, že JUDr. Pacholíková je z projednávání vyloučena na základě těch tvrzení, která uplatnil nyní v dovolacím řízení.
Kromě výše uvedeného se pak lze ztotožnit i s názorem státního zástupce v tom smyslu, že obviněným uváděné důvody by zjevně nemohly způsobit vyloučení předsedkyně senátu z projednávání věci.
Obviněný také označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento důvod je dán, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy pokud obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby (např. podle §36 tr. ř.). Tento dovolací důvod však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z toho plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006).
Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům, je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena nebo jde-li o řízení proti uprchlému. Stejně tak musí mít obviněný obhájce tehdy, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§36 odst. 1 až 3 tr. ř.). Je zřejmé, že u obviněného se jednalo o případ nutné obhajoby.
V této souvislosti obviněný namítl, že v době od 1. 2. do 25. 6. 2007 nebyl řádně zastoupen advokátem, neboť kopie plné moci ze dne 16. 3. 2005 v žádném případě nemohla založit vztah ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. Dále konstatuje, že tato plná moc byla výhradně použitelná v extradičním řízení z ČR do Ruské federace na základě smlouvy o právní pomoci. V čl. 7 této smlouvy je také ujednáno, že klientský smluvní vztah skončí provedením všech úkonů souvisejících s extradicí, tedy dnem 10. 10. 2005. Mgr. Dokládal navíc v jiné trestní věci deklaroval ukončení právního zastoupení přímo svým podpisem na plné moci. Touto námitkou obviněného se zabýval již nalézací soud (s. 37 rozsudku) a odvolací soud (s. 6 usnesení).
Předně je třeba říci, že vztah mezi obviněným a jeho obhájcem skutečně nebyl založen kopií plné moci, jak upozorňuje obviněný. Tato kopie představuje pro orgány činné v trestním řízení doklad existence uvedeného vztahu. Trestní řád přitom nestanoví, jak má být existence tohoto vztahu osvědčena. Z předmětné kopie plné moci je přitom patrné, že obviněný udělil Mgr. Dokládalovi dne 16. 3. 2005 tzv. generální plnou moc, tedy plnou moc vztahující se i na obhajobu v trestním řízení. Současně na této na č. l. 164 spisu založené kopii není uvedeno, že by plná moc měla být odvolána. Nevzbuzovala tedy žádné pochybnosti v tom směru, že by obviněný neměl být řádně zastoupen.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněnému byl nejprve dne 13. 11. 2006 ustanoven obhájcem JUDr. Jan Diák. Dne 1. 2. 2007 se pak k vrchnímu komisaři kpt. Ing. Kotáskovi dostavil Mgr. Petr Dokládal, který předložil výše zmíněnou kopii generální plné moci ze dne 16. 3. 2005 a sdělil, že přebírá obhajobu obviněného. Požádal a následně převzal kopii vyšetřovacího spisu. Dále je pak na č. l. 171 spisu založeno sdělení Mgr. Dokládala, že mu obviněný dne 25. 6. 2007 odvolal předmětnou generální plnou moc ze dne 16. 3. 2005. Dále je ze spisu patrné, že dne 23. 6. 2007 udělil obviněný plnou moc JUDr. Jiřímu Císaři.
V souvislosti s touto námitkou poukazuje Nejvyšší soud na právní názor vyslovený ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Touto námitkou obviněného se zabýval již nalézací soud (s. 37-38 rozsudku) a odvolací soud (s. 6 usnesení), přitom nalézací soud tak učinil velmi pečlivě a podrobně se s ní vypořádal. Vyžádal si k tomuto účelu mimo jiné originál plné moci a vyjádření Mgr. Dokládala, který sdělil, že byl obviněným o obhajobu v projednávané věci písemně požádán a zúčastnil se řady procesních úkonů, včetně výslechů samotného obviněného, aniž by obviněný cokoli namítal. Obviněný pak po seznámení s vyjádřením obhájce uvedl, že si byl vědom toho, že obhájce nemá platnou plnou moc, ale záměrně jej nechal, aby ho hájil s vědomím, že se jedná o pochybení orgánů činných v trestním řízení (více viz rozsudek nalézacího soudu, protokol o hlavním líčení ze dne 19. 12. 2008, s. 18 – 19, č. l. 390 – 391, s. 30 na č. l. 402). Jak je patrné, v dovolání obviněný nijak nereagoval na tyto závěry nalézacího soudu ani na obdobné závěry soudu odvolacího, nýbrž uplatnil námitku v nezměněné podobě tak, jak ji uplatňoval již před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud má ovšem za to, že soudy se v předchozím řízení plně vypořádaly s touto námitkou obviněného a na jejich závěry odkazuje. Navíc připomíná, že ač je právo obviněného na obhajobu významnou součástí jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, má i toto své limity v tom směru, že nelze připustit jeho zneužívání, jak se o to zřejmě obviněný pokusil.
Obviněný také v této části namítá, že jeho dalšímu obhájci JUDr. Čechovi nebylo umožněno, aby se účastnil výslechu spoluobviněného V. Zde se jedná opět o námitku, kterou obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, přičemž v dovolání na závěry odvolacího soudu nijak nereagoval, ale uplatnil tuto námitku s obdobnou argumentací, jako ve svém odvolání. Odvolací soud přitom sice této námitce obviněného přisvědčil s tím, že k výslechu spoluobviněného V. ze dne 18. 9. 2007 nelze přihlédnout, uzavřel však, že V. V. zopakoval svá tvrzení v rámci výslechů u hlavního líčení a tato procesní vada nemá tedy jakýkoliv vliv na správnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
Podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného např. v usnesení ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, nebo v usnesení ze dne 17. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy, kdy obviněný obhájcem v řízení, ve kterém jsou dány podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec zastoupen není, ale pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde totiž o situaci, kdy obviněný v řízení obhájce nemá, neboť jej v daném úseku řízení v důsledku pochybení orgánu činného v trestním řízení neobhajuje. Je také vhodné připomenout, že citovaný dovolací důvod je jedním z mechanismů sloužících k ochraně ústavně a mezinárodními smlouvami zaručeného práva obviněného na obhajobu (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Nejvyšší soud v minulosti také v usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 803/2007, judikoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není naplněn za situace, kdy ačkoli se jednalo o případ nutné obhajoby, obviněný neměl obhájce po určitou dobu v přípravném řízení a v této době byl vyslechnut jeden ze svědků, byl tento svědek opětovně vyslechnut v průběhu hlavního líčení, u něhož již obviněný obhájcem zastoupen byl, přičemž podkladem pro meritorní rozhodnutí se stal výslech tohoto svědka provedený v hlavním líčení. V nyní projednávané věci soud prvního stupně citoval v rozsudku ze všech výpovědí V. V., tedy včetně protokolu o pokračování ve výslechu ze dne 18. 9. 2007. Porovnáním s výpovědí jmenovaného v hlavním líčení je však patrné, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, že V. V. vypovídal v podstatě shodně. Nalézací soud zde na str. 12 podává podstatný obsah protokolů o výslechu jmenovaného v přípravném řízení ve dnech 17. a 18. 9. 2007, přičemž je třeba podotknout, že dne 17. 9. 2007 obhájce obviněného při výslechu přítomen byl. Na str. 15 je pak uveden podstatný obsah výpovědi V. V. u hlavního líčení, který se od výpovědi z přípravného řízení liší v podstatě jen v tom, že je rozsáhlejší a tedy podrobnější. Jedinou informací, kterou nalézací soud zjistil z výpovědi V. V. v přípravném řízení, kterou (podle obsahu odůvodnění rozsudku) nezjistil také z jeho výpovědi u hlavního líčení, je údaj, že za uskutečnění výběru peněz z bankovního účtu vedeného na jméno A. M.(který předtím na žádost obviněného založil) obdržel od obviněného odměnu ve výši 10 000 Kč. Toto skutkové zjištění se pak objevilo v popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu pod body 2 a 3. Zde se ovšem jedná o údaj, který sloužil spíše pro dokreslení skutkového děje, nejde o vyjádření znaku skutkové podstaty. Jak Nejvyšší soud následně zjistil z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 6. 2008, str. 32 (č. l. 609 spisu vedeného pod sp. zn. 45 T 20/2007),uvedl V.V. tuto okolnost při svém výslechu v hlavním líčení rovněž.
Ačkoli tedy formálně došlo k pochybení v postupu policejního orgánu a potažmo i nalézacího soudu, který protokol z 18. 9. 2007 ve svém rozsudku cituje, tedy z něj vycházel, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není namístě uplatnit formalistický přístup, neboť tato vada byla zhojena zopakováním výslechu V.V. u hlavního líčení za účasti obhájce i samotného obviněného, kterým bylo umožněno klást otázky a následně se i vyjádřit, s tím, že V. V. v hlavním líčení vypovídal shodně jako při předmětném výslechu v přípravném řízení, tedy nalézací soud z vadně provedeného výslechu nezjistil žádné rozhodující skutečnosti.
Obviněný dále namítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z námitek, které obviněný citovanému dovolacímu důvodu podřadil, je relevantní pouze ta, kterou namítá, že svědkyně N. K. byla dne 14. 12. 2006 zcela bezdůvodně vyslechnuta v jeho nepřítomnosti a on jí mohl klást otázky pouze prostřednictvím předsedkyně senátu, zatímco v té době spoluobviněný V. byl v jednací síni přítomen, neboť ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. je jedním z ustanovení, která upravují podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Ostatní námitky se týkají provádění a hodnocení důkazů, tedy neodpovídají tomuto ani jinému dovolacímu důvodu, navíc jsou zčásti formulovány velmi obecně.
Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 7. 2008, str. 7, požádala N. K. před svým výslechem o postup podle §209 odst. 1 tr. ř. z toho důvodu, že „v současné době jsou vztahy mezi ní a obž. D. napjaté, obžalovaný jí ve svých písemnostech z věznice naznačuje výhrůžky a rovněž jeho rodina z Ruska na ni vyvíjí nátlak v souvislosti s návrhem na rozvod manželství a společným dítětem“. K dotazu předsedkyně senátu pak svědkyně mimo jiné uvedla, že když byla ve vazbě, kontaktoval ji obviněný a říkal jí, co má říkat. V dopisech, které jí psal z vazby, byly i určité návody, jak má vypovídat. Následně předsedkyně senátu vykázala obviněného ze soudní síně. Na žádost obviněného pak opětovně shodně rozhodl senát. Poté byla svědkyně K. vyslechnuta předsedkyní senátu. Hlavní líčení pak bylo na 15 minut přerušeno. Dále byl obviněnému přehrán záznam výslechu svědkyně a bylo mu umožněno svědkyni položit otázky prostřednictvím předsedkyně senátu. Poté byl obviněný znovu vykázán a svědkyně jeho otázky zodpověděla. Když byl obviněný znovu přiveden do jednací síně, bylo mu předsedkyní senátu sděleno, že nedopatřením nebylo zaznamenáno, na které zvukové stopě se výslech (odpovědi na jeho otázky) svědkyně nahrával, bude mu proto přehrán později. S odpověďmi svědkyně na své otázky byl obviněný seznámen při hlavním líčení konaném následujícího dne, tedy 3. 7. 2008. Bylo mu také umožněno se vyjádřit, čehož využil.
V popsaném postupu neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení. Ačkoli to není v protokolu výslovně uvedeno, je zřejmé, že obviněný byl z jednací síně vykázán z obavy, že svědkyně by v jeho přítomnosti nevypověděla pravdu, případně nebyla schopna vypovídat vůbec, neboť i když svědkyně zmínila výhrůžky ze strany obviněného, nebyla zjištěna konkrétní hrozba újmou na zdraví, smrtí nebo jiným vážným nebezpečím. Pro obavu, že svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, svědčí i fakt, že svědkyně byla manželkou obviněného, přičemž byli v rozvodovém řízení, dříve byla ve věci spoluobviněnou, a V. V. ve své výpovědi zmiňoval její závislost na manželovi. V neposlední řadě je třeba upozornit na to, že výpověď svědkyně K. zdaleka nebyla jediným usvědčujícím důkazem.
Ačkoli tedy v obecné rovině platí, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.), v tomto konkrétním případě nebylo ze strany soudu porušeno, neboť zde byl důvod pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř. a tento postup byl ze strany soudu dodržen.
Konečně obviněný označuje jako dovolací důvod také ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy v předchozím řízení, a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. Zde totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v nesprávné aplikaci normy hmotného práva tím, že soud buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě převážné části námitek, které obviněný tomuto dovolacímu důvodu podřadil, neboť jimi (navíc značně nekonkrétně) napadá postup při provádění důkazů, jejich hodnocení a z nich vyvozené skutkové závěry. Citovanému dovolacímu důvodu je možno s jistou dávkou tolerance podřadit námitky, jimiž obviněný (rovněž nekonkrétně) vytýká napadeným rozhodnutím, že z popisu jednotlivých skutků nelze dovodit naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu, a že se soudy nezabývaly otázkou, zda nemohl být pravým pachatelem, který nebyl dopaden, použit jako živý nástroj, neboť jeho specifický úmysl ve smyslu subjektivní stránky není soudy ani tvrzen, natož naplněn a prokázán. Stejně tak se ani jeden ze soudů nezabýval otázkou, zda se nemohlo jednat o případ skutkového omylu.
V případě poslední z námitek obviněný vůbec nezmiňuje, v čem by měl skutkový omyl spočívat. Pakliže však po skutkové stránce tomu nic nenasvědčovalo, nebylo ani namístě, aby se soud takovou variantou zabýval. Totéž lze říct o námitce, že obviněný mohl být „použit“ jako živý nástroj. Navíc to obviněný ani netvrdí, pouze vytýká soudům, že se touto variantou nezabývaly. Co se týká popisu skutkových okolností vyjadřujících úmysl obviněného, neshledal Nejvyšší soud ani v tomto směru v rozsudku nalézacího soudu podstatné nedostatky. V prvních třech bodech rozsudku je výslovně uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu se obohatit. Ve všech pěti bodech je pak popsána vědomostní složka subjektivní stránky obviněného spočívající v podstatě v tom, že jednal způsobem v rozsudku popsaným přesto, že si byl vědom toho, že „žádné stroje nebudou dodány, nabídky jsou pouze předstírané a uvedené zboží neexistuje“. Určitý nedostatek popisu subjektivní stránky lze tedy shledat v bodech 4 a 5 výroku, ve spojení s odůvodněním však lze říci, že subjektivní stránka je z rozsudku dostatečně zřejmá. Již ze samotného popisu jednání je patrné, že se po subjektivní stránce u obviněného těžko mohlo jednat o cokoli jiného, než úmysl. Obviněný se k žádné části jednání nepřiznal a z jeho výpovědi tak nelze subjektivní stránku dovodit. V takovém případě se subjektivní stránka dovozuje z objektivních okolností, zejména z jednání obviněného, které je v rozsudku podrobně popsáno. Pod body 4 a 5 popisu skutku popsané jednání je principielně stejné jako jednání popsané pod body 1 až 3. Ve všech případech šlo, jak uvádí v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, o to, že obviněný „předstíral jménem existujících českých firem dodávku neexistujících strojů a zařízení a uzavíral fiktivní smlouvy s úmyslem se obohatit na úkor odběratelských společností“. Samotný soud prvního stupně tak v odůvodnění svého rozhodnutí určitým způsobem kompenzoval nedostatek bodů 4 a 5 popisu skutku. Soud prvního stupně na str. 62 rozsudku uvádí mimo jiné i to, že „je nepochybné, že měl (obviněný) celou věc pečlivě naplánovanou a zorganizovanou, neboť pracoval s doklady, jež neodpovídaly skutečnosti, a s množstvím telefonů a bankovních účtů, které potřeboval pro to, aby nikde nefigurovalo jeho jméno a aby co nejvíc znemožnil své odhalení.“ Takové jednání si těžko lze představit v jiné než úmyslné formě.
Na okraj Nejvyšší soud ještě poznamenává k vyjádření státního zástupce, že obviněný ve svém dovolání nevytýká napadeným rozhodnutím, že by v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka, tedy že by jeho jednání nedosahovalo potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Oproti tomu je obviněný „přesvědčen o zcela zásadním a extrémním rozporu skutkových zjištění oproti provedenému dokazování“. K tomu Nejvyšší soud nad rámec toho, co bylo výše v obecné rovině k uplatněnému dovolacímu důvodu řečeno, dodává, že obviněný tuto námitku také řádně nekonkretizoval, neboť v podstatě napadá celý proces dokazování tvrzeními, že řada důkazů není použitelná, neboť byly získány postupem odporujícím zákonu, řadu dalších důkazů soud nesprávně hodnotil apod. Dovolatel ostatně ve svém opravném prostředku vícekrát hovoří o nezákonně získaných důkazech, přičemž však toto tvrzení nekonkretizuje, mimo námitky týkající se časopisu Myslivost, se kterou se beze zbytku vypořádal již nalézací soud.
Nadto nejvyšší soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky, např. usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejvyšší soud dále připomíná, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Všechny výše citované dovolací důvody obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup.Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu citovaného ustanovení. Za situace, kdy námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), c), d) a g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm.l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného J. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch