ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1117.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1117/2019-1149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných V. D. N. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, vietnamského občana, bytem XY, XY, a V. Ch. N. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, vietnamského občana, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 To 132/2017-861, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 10/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu, za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu, se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 To 132/2017-861, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu uloženého obviněným V. D. N., narozenému XY a V. Ch. N., narozenému XY, a dále ve výroku, jímž zůstal nezměněn výrok o trestu propadnutí věci uloženého obviněnému V. Ch. N. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 6. 2017, č. j. 52 T 10/2016-776.
II. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 6. 2017, č. j. 52 T 10/2016-776, byli obvinění V. D. N. a V. Ch. N. uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně). Současně soud prvního stupně uznal O. J. vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeného trestného činu se přitom obvinění V. D. N. a V. Ch. N. dopustili tím, že:
od začátku listopadu roku 2015 do 14. 12. 2015 společně s dalšími dosud neustanovenými osobami ve XY, v objektu bývalé truhlárny, který se nachází na p. č. XY, v katastrálním území XY, neoprávněně pěstovali rostliny konopí v celkovém množství 3.365 kusů, a to v indoorové pěstírně odborně vybavené mj. vzduchotechnikou se 84 kusy stolních ventilátorů a 24 kusy radiálních ventilátorů, 45 kusy uhlíkových filtrů, 435 kusy svítidel s výbojkami o výkonu 600 W, 435 kusy předřadníků, 8 teploměry a chemikáliemi zlepšujícími prosperitu rostlin, k tomuto účelu měli v objektu uvedené firmy uzpůsobeno sedm místností, přičemž rostliny se nacházely v pěti místnostech rozdělené podle fáze jejich růstu, když se konkrétně jednalo o 930 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 80 cm obsahující 4,7 % účinné látky ∆9-tetrahydrocannabinolu, 670 kusů rostlin konopí v počáteční fázi květu o výšce 80 cm obsahující 2,3 % účinné látky ∆9-tetrahydrocannabinolu, 880 kusů rostlin konopí ve fázi růstu o výšce 15–20 cm obsahující 1,7 % účinné látky ∆9-tetrahydrocannabinolu, 599 kusů rostlin konopí ve fázi růstu o výšce 10 cm obsahující 3,3 % účinné látky ∆9-tetrahydrocannabinolu a 286 kusů rostlin konopí ve fázi růstu o výšce 10 cm obsahující 3,1 % účinné látky ∆9-tetrahydrocannabinolu, přičemž celkové množství účinné látky v zajištěných rostlinách činilo celkem 1.375,8 g ∆9-tetrahydrocannabinolu, a takto jednali v úmyslu sklidit pěstované rostliny konopí a zpracovat je do uživatelné formy tzv. marihuany, a s vědomím, že pěstování takovýchto rostlin je zakázáno, neboť konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků, a ∆9-tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
2. Za označený trestný čin soud prvního stupně uložil každému z obviněných podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon je zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále soud prvního stupně obviněnému V. Ch. N. uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, který ve výroku svého rozsudku blíže specifikoval. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně rovněž rozhodl o uložení ochranného opatření (nesprávně označeného jako trest) zabrání věci, resp. věcí, které rovněž ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že obviněnému O. J. soud prvního stupně uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění, jakož i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (která tak učinila v neprospěch obviněného O. J.), odvolání. K odvolání obviněných V. D. N. a V. Ch. N. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pak Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle §259 odst. 1 tr. řádu následně nově rozhodl tak, že obviněným V. D. N. a V. Ch. N. (při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu propadnutí věci uloženého obviněnému V. Ch. N. a výroku o ochranném opatření) uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tresty odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jejichž výkon každého z obviněných zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému O. J. pak uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil s dohledem a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud odvolání obviněného O. J. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podává nyní nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných V. D. N. a V. Ch. N. dovolání, a to proti výrokům, kterými byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu na podkladě odvolání obviněných zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu ohledně uvedených obviněných a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo v dané trestní věci nově rozhodnuto. Nejvyšší státní zástupce přitom podaný mimořádný opravný prostředek opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť oběma obviněným byl napadeným rozsudkem uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.
5. Po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení nejvyšší státní zástupce připomíná stěžejní důvody jím zpochybňovaných výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu (které Nejvyšší soud připomene níže), s nimiž se podle jeho názoru – co do aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obou obviněných – nelze ztotožnit. Následně nejvyšší státní zástupce předkládá obsáhlou argumentaci rozporující správnost závěru odvolacího soudu.
6. Předně nejvyšší státní zástupce připomíná dikci §58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy pro jeho aplikaci musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to, že jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele (1), které způsobují, že použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné [2] a přitom lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. (3). Ačkoliv dané ustanovení výslovně nehovoří o „výjimečných“ okolnostech případu ani o „mimořádných“ poměrech pachatele, již z jeho názvu je patrné, že postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku bude mimořádným a že snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Mimořádné snížení trestu tedy nemůže odůvodnit samotná existence některých polehčujících okolností, např. doznání pachatele nebo jeho řádný život před spácháním trestného činu, když takové okolnosti lze ve většině případů považovat jen za obvyklé, nikoli výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v §41 tr. zákoníku byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. O takový výjimečný případ však podle nejvyššího státního zástupce ve vztahu k obviněným v nyní projednávané trestní věci nejde.
7. In concreto nejvyšší státní zástupce ve vztahu k (odvolacím soudem, oproti soudu prvního stupně, akcentovanému) doznání obviněných uvádí, že tito úplné doznání, a to zejména ve vztahu k okolnostem zakládajícím subjektivní stránku trestného činu, v původním řízení neučinili, k čemuž připomíná obsah jednotlivých výpovědí obviněných v průběhu trestního řízení. Za výjimečnou okolnost dále podle nejvyššího státního zástupce nelze považovat ani odvolacím soudem tvrzenou absenci škodlivého následku (když veškeré pěstované konopí bylo zadrženo), přičemž odvolací soud má zřejmě na mysli okolnost, která přesahuje objektivní stránku trestného činu a která spočívá v tom, že rostliny konopí nebyly dále zpracovány a omamná látka se nedostala ke konečným konzumentům. Tato okolnost ovšem nastala zcela nezávisle na vůli obviněných v důsledku včasného zásahu Policie ČR dne 14. 12. 2015 (pročež obvinění trestnou činnosti páchali po relativně krátkou dobu). Nadto nejvyšší státní zástupce dodává, že samotný objekt daného trestného činu „nepochybně nastal“. Pokud jde o další skutečnost zmiňovanou odvolacím soudem, totiž bagatelní podíl obviněných na páchané trestné činnosti, má nejvyšší státní zástupce za to, že tento nebyl natolik bagatelní a okrajový, aby bylo možno hovořit o nějaké výjimečné okolnosti. Je skutečností, že obvinění zřejmě nebyli těmi, kdo trestnou činnost iniciovali, organizovali či finančně zajišťovali. Přesto však plnili při páchání trestné činnosti významnou a nezastupitelnou úlohu, když bez jejich účasti by ilegální pěstírna konopí v takové velikosti a s takovým počtem pěstovaných rostlin nemohla být provozována. Bez činnosti osob, které – byť v postavení „námezdní síly“ – zajišťují chod ilegálních pěstíren konopí, by tato forma drogové trestné činnosti vůbec nemohla být páchána. Odkaz odvolacího soudu na spáchání trestného činu pod tlakem nepříznivých životních podmínek nepovažuje nejvyšší státní zástupce za zcela konkrétní. Je skutečností, že obvinění se patrně trestné činnosti dopustili z ekonomických důvodů, nikoli proto, že by sami byli příslušníky „drogové komunity“. Odvolací soud však nevysvětluje, v čem byla životní situace obviněných horší nežli jiných „ekonomických migrantů“ z Vietnamské socialistické republiky, kteří se zdržují na území České republiky a snaží se zde najít obživu. Konečně pokud se týká odvolacím soudem zdůrazněné dosavadní trestní a přestupkové bezúhonnosti obviněných, jde podle nejvyššího státního zástupce o polehčující okolnost zcela běžně se vyskytující.
8. Nejvyšší státní zástupce dále dodává, že sazba trestu odnětí svobody uvedená v §283 odst. 3 tr. zákoníku je nepochybně velmi přísná. Jestliže však zákonodárce považoval za nutné ve velkém rozsahu prováděné neoprávněné nakládání s omamnými, psychotropními a jinými v zákoně uvedenými látkami takto přísně trestat, pak samotná přísnost trestní sazby nemůže být důvodem k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody bez toho, že by byly splněny zákonné podmínky pro takový postup. S ohledem na výše uvedené má tak nejvyšší státní zástupce za to, že v předmětné trestní věci nebyly dány žádné výjimečné okolnosti případu nebo mimořádné poměry pachatelů, pro které by uložení trestu odnětí svobody v rámci nesnížené sazby uvedené v §283 odst. 3 tr. zákoníku bylo možno považovat za nepřiměřeně přísné. Odvolacím soudem uváděné okolnosti bylo nanejvýše možno zohlednit při výměře trestu v rámci zákonné trestní sazby, což ostatně nalézací soud uložením trestu odnětí svobody na samé spodní hranici této sazby již učinil.
9. Přestože podle nejvyššího státního zástupce nebyly splněny základní zákonné podmínky pro to, aby při rozhodování o trestu mohl být aplikován §58 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud nově oběma obviněným uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let. V takovém případě jde tak o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byli obvinění uznáni vinnými, tedy jinak řečeno o vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
10. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se obviněných, jakož i případná rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší soud zaslal dovolání nejvyššího státního zástupce jednotlivým obviněným k případnému vyjádření, která však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že v dané trestní věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pro mimořádní snížení trestů odnětí svobody uložených obviněným V. D. N. a V. Ch. N. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
15. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
16. Konečně lze dodat, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i spisového materiálu, konstatuje, že nejvyšším státním zástupcem vznesené dovolací námitky odpovídají jím deklarovanému zákonnému dovolacímu důvodu a podané dovolání je současně zcela důvodné.
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že obvinění V. D. N. a V. Ch. N. byli uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což jim byl původně soudem prvního stupně uložen (mimo jiné) podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. K odvolání obou obviněných pak odvolací soud zrušil napadený výrok o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a nově oběma obviněným uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon každého z obviněných zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
19. Podle §283 odst. 3 tr. zákoníku přitom platí, že pachateli zde uvedeného trestného činu uloží soud trest odnětí svobody v trvání od osmi do dvanácti let. Je tedy zřejmé, že výměra trestu odnětí svobody, který byl oběma obviněným původně uložen soudem prvního stupně, odpovídala samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za daný trestný čin. Jinými slovy, trest odnětí svobody o nižší výměře mohl být obviněným uložen pouze v případě, kdy by byly splněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, upravujícího institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
20. Z ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
21. Soud prvního stupně přitom výši původně uloženého trestu odnětí svobody odůvodnil tím, že na straně obviněných nelze – krom jejich trestní i přestupkové zachovalosti – shledat žádných polehčujících okolností. Ani jeden z obviněných se plně ke spáchané trestné činnosti nedoznal a neprojevil ani lítost. Nadto charakter jimi spáchané trestné činnosti označil za mimořádně škodlivý, a to vzhledem k dotčenému chráněnému zájmu – ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými látkami. Vedle toho však při úvaze o konkrétní výměře trestu přihlédl k tomu, že obvinění byli toliko tzv. zahradníky, tj. nikoliv těmi, kdo by danou trestnou činnost přímo organizovali či z ní měli vysoké zisky. Zároveň se této dopouštěli po relativně krátkou dobu. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti proto soud prvního stupně uložil obviněným tresty odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §283 odst. 3 tr. zákoníku.
22. Oproti tomu odvolací soud ve svém (nyní napadeném) rozsudku konstatuje, že obvinění se k trestné činnosti v podstatě doznali a uvedli i osobu, která jim nabídla práci, přičemž nebyli těmi, kdo trestnou činnost plánoval, organizoval či finančně zajišťoval. Rovněž nebylo prokázáno, že by to byli právě obvinění, kdo se na vybudování pěstírny podíleli. Naopak za prokázané lze mít podle odvolacího soudu toliko to, že obvinění se po poměrně krátkou dobu (neodpovídající ani jednomu pěstebnímu cyklu) o pěstování rostlin starali, přičemž byli posledním článkem řetězce realizujícího danou trestnou činnost, z níž ani nijak neprofitovali. Zároveň pak z provedeného dokazování podle odvolacího soudu vyplynulo, že trestné činnosti se dopustili pod tlakem svých nepříznivých životních podmínek a doposud nebyli na území České republiky soudně ani správně trestáni, popř. projednáváni za přestupek. Za výraznou konečně odvolací soud označuje skutečnost, že veškeré vypěstované konopí bylo zadrženo a nenastal tak škodlivý následek předpokládaný trestním zákoníkem. Na základě všech těchto skutečností pak odvolací soud uzavírá, že uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné a jejich nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Proto rozhodl – za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku – že u obviněných je třeba přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, který nově uložil v trvání šesti let, tj. pod zákonnou spodní hranicí trestní sazby stanovené na daný trestný čin v §283 odst. 3 tr. zákoníku.
23. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (k poslední podmínce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 Tdo 613/2019; blíže srov. také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl. a ). Jinými slovy ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto jej nemohou odůvodnit pouze standardní skutečnosti. Toto ustanovení je totiž z vůle zákonodárce chápáno jako odchylka , kterou je možné využít pouze výjimečně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
24. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.). Nelze tedy vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti případu, popřípadě poměry pachatele, ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. října 1969, sp. zn. 4 Tz 78/69, uveřejněný pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr., srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 435/2009).
25. Ve světle připomenutých východisek ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k interpretaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba konstatovat, že podmínky pro užití daného ustanovení nebyly v případě obviněných splněny a byl jim tak uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Odvolací soud svůj závěr o naplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku totiž založil na takových skutečnostech, které se jednotlivě, ale ani v celku, nijak nevymykaly standardním polehčujícím okolnostem, ať již v zákoně výslovně uvedeným či nikoliv.
26. Tak předně odvolacím soudem uvedené doznání obviněných (které ve skutečnosti, s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, přinejmenším nelze považovat za úplné, když oba obvinění své jednání bagatelizovali a snažili se přesvědčit soud, že neměli ponětí, že pěstovanou rostlinou je konopí – byť později v průběhu trestního řízení obviněný V. D. N. toto připustil) nelze považovat samo o sobě za jakkoliv neobvyklé či výjimečné, že by výrazně snižovalo závažnost daného trestného činu. Rovněž označení osoby, která obviněným měla danou práci zprostředkovat, nebylo natolik konkrétní (obviněný V. D. N. hovořil o „panu XY“, který jej oslovil na tržnici XY v XY, obviněný V. Ch. N. o svém „známém D. N. N.“, kterého však ani jeden z nich blíže neidentifikovali), aby mohlo přispět k bližšímu objasnění dané trestné činnosti, resp. k identifikaci dalších osob, které se na chodu pěstírny konopí podílely. Sama skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se obvinění podíleli na vybudování pěstírny marihuany, sice snižuje povahu a závažnost jejich protiprávního jednání, na druhou stranu je však třeba zdůraznit (jak uvádí i nejvyšší státní zástupce), že nebýt obviněných – zahradníků – k vypěstování rostlin konopí, navíc sofistikovaným způsobem, by jednoduše nemohlo dojít (resp. by tak musely učinit jiné osoby). Ani v tomto směru tak podle Nejvyššího soudu nelze hovořit o výjimečné polehčující okolnosti spočívající v tom, že obvinění byli de facto „pouhými“ pěšáky plnícími pokyny dalších neustanovených osob, které výstavbu a vybavení pěstírny finančně i materiálně zajistily.
27. Rovněž skutečnosti, že obvinění měli trestnou činnost páchat po relativně krátkou dobu (nikoliv však z vlastní vůle, ale v důsledku zásahu orgánů činných v trestním řízení – k tomu viz níže) a nijak z této neprofitovali, nelze označit za jakkoliv výjimečné, jakkoliv v obecné poloze snižují povahu a závažnost jejich trestné činnosti. Pouze obiter dictum lze dodat, že co se týče motivace obviněných k páchání trestné činnosti (přičemž soudy nižších stupňů neuvěřily jejich verzi o tom, že nevěděli, že „pečují o rostliny konopí“), sám obviněný V. D. N. uvedl, že nabídku práce přijal s tím, že si vydělá 1 000 Kč za den a obviněný V. Ch. N. tak učinil podle svých slov proto, že si chtěl odpracovat dluh u D. N. N. Ačkoliv tedy lze souhlasit s odvolacím soudem v tom směru, že nebylo prokázáno, že by obvinění snad přímo měli profitovat z následné distribuce vyrobené marihuany, zcela bez odměny se tito na jejím pěstování nepodíleli.
28. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že trestné činnosti se obvinění dopustili pod tlakem svých nepříznivých životních podmínek a doposud nebyli na území České republiky soudně ani správně trestáni, popř. projednáváni za přestupek. Stran prvé skutečnosti se přitom Nejvyšší soud plně ztotožňuje s argumenty nejvyššího státního zástupce, totiž že odvolací soud nijak neozřejmil, v čem byly životní situace obviněných horší nežli jiných „ekonomických migrantů“ z Vietnamské socialistické republiky, kteří se zdržují na území České republiky a snaží se zde najít obživu. Skutečnost, že pachatelé se uchylují k trestné činnosti z důvodu své nedobré ekonomické situace, kterou tímto způsobem chtějí řešit, je naprosto standardní, a povahu a závažnost páchané trestné činnosti zásadně nijak nesnižuje. Pokud jde o zjištění, že obvinění před spácháním trestného činu vedli řádný život (resp. „nebyli v minulosti odsouzeni či projednáváni pro přestupek“) ani uvedená polehčující okolnost není ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku nijak výjimečná a tedy nesnižuje závažnost trestné činnosti obviněných.
29. Konečně uvádí-li odvolací soud, že veškeré vypěstované konopí bylo zadrženo a nenastal tak škodlivý následek předpokládaný trestním zákoníkem, nelze tuto skutečnost považovat za polehčující okolnost. Předně proto, že ukončení pěstování konopí bylo zcela nezávislé na vůli obviněných, když k tomuto došlo v důsledku zásahu orgánů činných v trestním řízení. Byť §39 tr. zákoníku neobsahuje stran otázky zavinění k polehčujícím okolnostem obdobné pravidlo jako je tomu v případě okolností přitěžujících (viz §39 odst. 5 tr. zákoníku), i ve vztahu k těmto je třeba jako podmínku jejich přičítání osobě pachatele zásadně požadovat jeho zavinění k těmto (srov. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 63.). Protože však k ukončení pěstování konopí obviněnými došlo nikoliv z jejich vůle, ale v důsledku zásahu orgánů činných v trestním řízení, nelze tuto skutečnost přičítat obviněným k dobru ve smyslu §41 písm. i) tr. zákoníku. Zadruhé pak z toho důvodu, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku je, co do následku (jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu), trestným činem ohrožovacím, tj. k naplnění dané skutkové podstaty postačí „pouhé“ ohrožení chráněného zájmu, nikoli až jeho porušení (k tomu srov. marginální rubriku hlavy VII zvláštní části trestního zákoníku – „trestné činy obecně nebezpečné“, resp. dílu prvého téže hlavy – „trestné činy obecně nebezpečné“). Jak přitom uvádí – byť ne zcela přesně – nejvyšší státní zástupce, k zasažení objektu trestného činu podle §283 tr. zákoníku, zde představovaného zájmem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami (a to ohrožení nejen života a zdraví jejich konzumentů, ale rovněž života, zdraví, ale i majetku dalších osob, jakož i veřejného pořádku), v tomto případě zcela jednoznačně došlo.
30. Na tomto místě Nejvyšší soud může učinit shrnutí dosavadních poznatků. Obviněným v nyní projednávané trestní věci svědčilo jejich (částečné) doznání, skutečnost, že na celkové trestné činnosti spočívající v pěstování konopí se podíleli pouze jako tzv. zahradníci, dále to, že trestnou činnost nepáchali za účelem dosažení zisku (v tomto směru je Nejvyšší soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, jakkoliv nemají oporu v provedeném dokazování), naopak se jí dopouštěli pod tlakem nepříznivých životních podmínek (zde však není zřejmé, zda si tyto obvinění způsobili sami či nikoliv), jakož i jejich dosavadní bezúhonnost. Uvedené skutečnosti podle Nejvyššího soudu dozajista snižují povahu a závažnost trestné činnosti, jíž se obvinění dopouštěli, avšak ani v souhrnu nejde o skutečnosti ve smyslu shora uvedené judikatury natolik nadstandardní, že by odůvodňovaly prolomení spodní hranice zákonné trestní sazby (ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku) stanovené pro trestný čin podle §283 odst. 3 tr. zákoníku.
31. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmé, na základě jakých konkrétních poznatků tento vyvodil naplnění poslední zákonné podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, totiž, že lze dosáhnout nápravy obviněných i trestem kratšího trvání.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
32. Nejvyšší soud shrnuje, že na podkladu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných a na základě shora rozvedených důvodů zjistil, že v projednávané trestní věci obviněných V. D. N. a V. Ch. N. nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Proto musel podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušit v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu uložených uvedeným obviněným, jakož i ve výroku, jímž zůstal nezměněn výrok o trestu propadnutí věci uloženého obviněnému V. Ch. N. rozsudkem soudu prvního stupně. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl i o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
33. Zcela na závěr Nejvyšší soud doplňuje, že na základě výpisů z Centrální evidence vězněných osob ze dne 12. 3. 2020 a 16. 6. 2020 (kteréžto údaje následně telefonicky ověřil tamtéž) zjistil, že obviněný V. D. N. byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 25. 9. 2019 a obviněný V. Ch. N. dne 16. 8. 2019. Z tohoto důvodu nebyl dán prostor pro rozhodnutí o vazbě obviněných podle §265l odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.