ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1167.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1167/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání obviněného J. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 61 To 502/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 118/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 3 T 118/2006, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit vzniklou škodu.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 22. 2. 2006 v době kolem 15.00 hod. v P., ul. B., na silnici před domem, poté, co jako řidič vozidla tovární značky Opel Zafira, zavinil dopravní nehodu mezi ním a řidičem vozidla tovární značky Škoda Octavia, poškozeným M. V., poškozeného verbálně napadal a poté mu zasadil nejméně 3 rány pěstí do obličeje, kterými poškozeného srazil na zem a způsobil mu tak poranění – otřes mozku lehčího stupně, tržně zhmožděnou ránu levé tváře blíže ústního koutku pronikající do dutiny ústní, která byla ošetřena chirurgicky sešitím a nucenou hospitalizací jeden den v nemocnici s celkovou pracovní neschopností po dobu od 22. 2. 2006 do 13. 3. 2006.
O odvolání obviněného J. Ch. rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 61 To 502/2008, tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě soud prvního stupně porušil ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř., když se v odůvodnění rozhodnutí nijak nezabýval výpovědí svědka T., která ovšem byla pro posouzení viny obviněného podstatná, neboť šlo o přímé svědectví o posuzované události, a dále nevyhověl ani návrhům obhajoby na doplnění dokazování svědeckou výpovědí svědka J. K., aniž by tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnil. Dostatečné odůvodnění odmítnutí navržených důkazů je přitom i podle Ústavního soudu součástí práva obviněného na spravedlivý proces. Soud pak dále porušil též ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., když nerespektoval právní názor odvolacího soudu, který mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Opětovně se totiž nezabýval věrohodností svědka T., k níž odvolací soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že se tento svědek (jak bylo ostatně obviněným v průběhu řízení opakovaně namítáno) přihlásil policii sám a dobrovolně, čímž odpadl jediný důvod jeho nevěrohodnosti. Pokud pak jde o posouzení otázky naplnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., v tomto směru podle názoru dovolatele pochybil už sám odvolací soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 18. září 2008, když dospěl k závěru, že podmínky nutné obrany v posuzovaném případě nebyly dány. Odvolací soud interpretoval podmínky nutné obrany tak, že nejsou dány, je-li obrana zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Podle znění trestního zákona ovšem nejde o nutnou obranu jen tehdy, pokud byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pro posouzení jejích podmínek je v posuzovaném případě rozhodující výpověď svědka T., z níž mimo jiné vyplývá, že to byl poškozený, kdo na obviněného zaútočil jako první, a to úderem směrem ke krku nebo obličeji. Poté, co poškozený upadl na zem nebyl již ze strany obviněného nijak atakován. Soud se však touto výpovědí nezabýval a neprovedl ani navrhovaný důkaz výpovědí svědka K., která měla výpověď svědka T. potvrdit. Pokud obviněný na poškozeného zaútočil, odvracel tím pouze útok, který směřoval do oblasti jeho hlavy a z něhož mu potenciálně hrozil vznik vážnějšího zranění. Rovněž citelnější následek, který obviněný svou obranou způsobil, je kryt režimem nutné obrany (podobné závěry vyplývají i z judikatury Nejvyššího soudu). Odvolací soud pak podle názoru dovolatele porušil i ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., neboť se ve svém právním názoru opřel o tu část skutku (přestupek při řízení vozidla), která předcházela nyní posuzovanému jednání. Rozhodoval tedy o jiném skutku, než o uvedeném v žalobním návrhu. Soudy pak v případě obviněného porušily i §2 odst. 2 tr. ř., když ve smyslu zásady in dubio pro reo nerozhodly v jeho prospěch a nezprostily jej obžaloby. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby dovolatele podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Bude-li věc přikázána městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podle jeho názoru dovolací námitky uplatněné v dovolání z větší části směřují proti způsobu, jakým soudy v posuzovaném případě provedly dokazování a z části pak proti údajným vadám procesního charakteru, které ovšem důvodem dovolání být nemohou. Dovolání také směřuje proti odůvodnění napadených rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné, a napadá i předchozí zrušovací rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008, sp. zn. 61 To 301/2008, což je v rozporu s §265a odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak odpovídá pouze námitka, že skutek obviněného byl spáchán za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák.; jde však o námitku neopodstatněnou. S názorem dovolatele, že ke způsobu jízdy obviněného, která předcházela posuzovanému incidentu, nelze přihlížet, neboť jde o část jednání, pro které nebyla podána obžaloba, nelze souhlasit. Obžaloba vymezuje toliko rozsah, v němž může být obviněný uznán vinným, nikoli možnost zjišťování okolností, které spáchání činu předcházely, k jeho spáchání vedly, či jej umožnily. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že po zastavení obou vozidel došlo mezi řidiči k verbální výměně názorů, po které se poškozený proti obviněnému rozpřáhl, aniž by jej ovšem skutečně udeřil. Obviněný jej pak opakovanými mimořádně razantními údery, které směřovaly do hlavy poškozeného, srazil k zemi a způsobil mu tak zranění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož z rozpřažení poškozeného nelze dovodit žádný útok na zájem chráněný trestním zákonem, jednání obviněného nemohlo naplňovat podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy neakceptovaly návrhy dovolatele na doplnění dokazování a provedené důkazy nesprávně hodnotily). Rovněž námitkou, že soudy nesprávně posoudily otázku existence podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., kterou je zdánlivě vytýkána nesprávnost právního posouzení skutku, dovolatel ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když i v tomto směru vychází z vlastní, od zjištění soudů odlišné, verze skutkového děje (podle obviněného to byl poškozený, kdo na něj zaútočil jako první a jeho jednání tak bylo pouhou obranou). V další části svého dovolání pak dovolatel namítá porušení procesních pravidel (např. §125 odst. 1 tr. ř., §264 odst. 1 tr. ř. nebo §220 odst. 1 tr. ř.). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména ze svědeckých výpovědí poškozeného M. V. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalkyně MUDr. A. C., a na základě těchto skutkových zjištění pak dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o případné posouzení jednání obviněného v rámci mezí nutné obrany podle §13 tr. zák., tak je nutno připomenout, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že to byl obviněný, který poté co se agresivním stylem jízdy dopustil dopravního přestupku, ve svém agresivním chování vůči poškozenému dále pokračoval, po vystoupení z vozidla poškozeného pak napadl nejen verbálně, ale zasadil mu i nejméně tři rány pěstí do obličeje, jimiž poškozeného srazil k zemi a způsobil mu tím zranění, která odpovídají ublížení na zdraví ve smyslu §221 tr. zák. Podle zjištění soudů to byl obviněný, kdo jako první zaútočil na poškozeného a ve svém útoku pak pokračoval až do doby, než poškozený v důsledku jeho úderů upadl na zem. Jestliže podstatou obhajoby obviněného bylo tvrzení, že se toliko bránil útoku, který mu hrozil ze strany poškozeného, tak žádné takové zjištění nebylo soudy učiněno. Je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním neodvracel žádný přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Soudy se tedy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se tedy (a obviněný to ostatně v dovolání ani netvrdí) nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík