ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1374.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1374/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2010 o dovolání obviněného M. K. , obviněného F. K. , a obviněné M. K. , roz. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, sp. zn. 7 To 15/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. K. , F. K. a M. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2008, sp. zn. 3 T 2/2008, byli obvinění M. K. , F. K. a M. K. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák. /bod 1 výroku o vině rozsudku/ a obviněný M. K. byl dále uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. /bod 2 výroku o vině rozsudku/, jichž se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za to byl obviněnému M. K. uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci – samopalu AGRAM 2000, ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla, dvou zásobníků, malorážky DUO, ráže .22 LR, výrobní číslo 83, se zaměřovacím dalekohledem a tlumičem hluku výstřelu, násuvných montáží zaměřovacího dalekohledu, tlumiče hluku výstřelu kombinovaného typu, úsťové brzdy palné zbraně kombinované s kompenzátorem zdvihu ústí hlavně při výstřelu, tlumiče výšlehu plamene, dvou kulometných článkových nábojových pásů k ruskému kulometu SGM, dvou tlumičů hluku výstřelu a celkem 154 ks nábojů, obviněnému F. K. trest odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněné M. K. trest odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku, pro jehož výkon byla rovněž zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.
K odvolání obviněného M. K. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, sp. zn. 7 To 15/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ohledně tohoto obviněného zrušil v bodě 2 výroku o vině jakož i v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a za tento trestný čin a za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák., ohledně nějž zůstal rozsudek Krajského soudu v Plzni nezměněn, mu uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání samopalu AGRAM, model 2000, ráže 9 mm Luger, bez výrobního čísla, včetně dvou zásobníků a střelbyschopné jednoranové kulové zbraně – malorážky DUO, ráže 22 LR, výrobní č. 83, se zaměřovacím dalekohledem a účinným tlumičem hluku výstřelu, násuvné montáže zaměřovacího dalekohledu, tlumiče hluku výstřelu kombinovaného typu, úsťové brzdy palné zbraně kombinované s kompenzátorem zdvihu ústí hlavně při výstřelu a tlumičem výšlehu plamene, dvou kulometných článkových nábojových pásů k ruskému kulometu SGM, 137 malorážkových nábojů ráže .22 LR, 42 pistolových nábojů ráže 9 mm Luger, a 2 vojenských náboje ráže 7,63 mm. Odvolání obviněných F. K. a M. K. Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že
obvinění M. K. , F. K. a M. K. společně
1) v K. V. v nočních hodinách z 1. 6. 2007 na 2. 6. 2007 v Z. ul. , v bytě užívaném obžalovanými K. , v úmyslu získat majetkový prospěch, pozvala obž. K. do bytu poškozeného R. S. , občana Spolkové republiky Německo, kde ve stejném úmyslu poškozeného usmrtit, s čímž byla obž. K. srozuměna, vedli obžalovaní K. a K. proti tělu poškozeného opakovaný fyzický útok do oblasti hlavy, hrudníku, břicha, horních a dolních končetin, spočívající v bodných a řezných ranách, čímž mu na hlavě způsobili prolomení zevní desky čelní kosti, defekt tvaru čtverce kosti temenní vlevo, tři řezné rány v levé čelní krajině a levé spánkové temenní krajině a pět krevních výronů, na hrudníku bodnou ránu vlevo na přední straně, čtyři bodné rány na zadní straně, pět bodných ran levé plíce, ránu hladkých okrajů v oblasti vrcholu bránice vlevo, nejméně tři bodné rány srdce a krevní výrony na zádech, na břiše krevní výron vpravo a rány hladkých okrajů ve stěně žaludku charakteru průbodu, na horních končetinách tržnou ránu trojúhelníkového tvaru na předloktí, řezné rány na hřbetní a vnitřní straně zápěstí a krevní výrony, na dolních končetinách pět bodných ran pravého stehna nad sebou ve svislé linii zasahující do hlubokého podkoží a svaloviny, krevní výrony na pravém bérci, hleznu, kotníku, vnitřní straně levého stehna pod tříslem a zevní straně levého stehna, bodnou ránu na zevní straně levého stehna, podkožní krevní výron nad levým kolenem s povrchní řeznou ranou, šest bodných ran na vnitřní straně levého stehna s bodnými kanály zasahujícími do svaloviny a mnohočetné podkožní krevní výrony na levém bérci, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo vykrvácení při mnohočetných bodných ranách orgánů hrudníku, břicha a obou dolních končetin, poté tělo poškozeného za užití ostrého nástroje typu nože a sečného nástroje rozdělili na několik částí, které zabalili do potravinářské fólie a osmi plastových pytlů, které zakopali v lese v katastru obce K. , okres K. V. a osobní věci poškozeného spálili u rybníka zvaného R. v katastru obce S. – D. R. , přičemž se současně zmocnili platební karty EC Maestro znějící na jméno poškozeného vydané k účtu vedeného pro poškozeného u HypoVereinsbank a pomocí této karty uskutečnili v K. V. , v Ch. , v S. a v Ch. v době od 01.11 hodin dne 2. 6. 2007 do 15.33 hodin dne 11. 6. 2007, kdy byla karta blokována bankomatem GE Money Bank, a. s., v S. , šest výběrů finanční hotovosti v celkové výši 42.000,- Kč a osm pokusů o výběr finanční hotovosti v celkové výši 98.000,- Kč a 983 Euro a v úmyslu získat další finanční prostředky se snažili prodat vozidlo tov. značky Renault Scénic, v hodnotě 390.500,- Kč, se kterým poškozený do K. V. přicestoval, k prodeji vozidla však nedošlo, neboť obžalovaní byli zadrženi policií,
obviněný M. K.
2) v přesně nezjištěné době si opatřil a do 17. 6. 2007 ve svém bydlišti v Ch. , S. ul. , přechovával střelbyschopnou automatickou zbraň – samopal AGRAM, model 2000, ráže 9 mm Luger, bez výrobního čísla, včetně dvou zásobníků, a střelbyschopnou jednoranovou kulovou zbraň – malorážku DUO, ráže .22 LR, se zaměřovacím dalekohledem a účinným tlumičem hluku výstřelu, násuvnou montáž zaměřovacího dalekohledu, tlumič hluku výstřelu kombinovaného typu, úsťovou brzdu palné zbraně kombinovanou s kompenzátorem zdvihu ústí hlavně při výstřelu a tlumičem výšlehu plamene, dva kulometné článkové nábojové pásy k ruskému kulometu SGM, 137 malorážkových nábojů ráže .22 LR, 42 pistolových nábojů ráže 9 mm Luger, 2 vojenské náboje ráže 7,63 mm, ačkoli držení automatické palné zbraně s hromadným účinkem a vojenského střeliva je zákonem č. 288/1995 Sb., zakázáno a obžalovanému nebyla k držení povolena výjimka a ačkoli obžalovaný není vlastníkem zbrojního průkazu, který je zapotřebí k držení jednorázové kulové zbraně.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. K. , F. K. a M. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v němž obviněný M. K. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a k) tr. ř., obviněný F. K. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněná M. K. dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Obviněný M. K. ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci prvního z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že soud, který o jeho věci rozhodoval v prvním stupni nebyl náležitě obsazen, neboť senátu předsedala JUDr. Ivana Růžičková, která v rozhodné době působila u soudu pouze jako stážistka. Podle ustanovení §104 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, tak nemohla být platně jmenována předsedkyní senátu, neboť předsedy senátu krajských soudů jmenuje předseda krajského soudu z řad soudců tohoto soudu. Pochybnosti lze mít též ohledně přidělení posuzované trestní věci právě JUDr. Růžičkové. Obžaloba na obviněného byla totiž původně podána již dne 26. března 2008 a věc byla přidělena JUDr. Přemyslu Špicarovi, později však byla státní zástupkyní vzata zpět a při jejím novém podání dne 16. dubna 2008 již věc byla přidělena JUDr. Růžičkové.Takovým postupem bylo podle názoru obviněného porušeno jeho práva na zákonného soudce upravené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud dále dospěl k nesprávnému závěru, že se dopustil trestného činu vraždy ve formě spolupachatelství, neboť pro takové zjištění neměl potřebnou oporu v provedeném dokazování. Proto je naplněn též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel popřel, že by jeho úmyslem bylo poškozeného usmrtit nebo že by byl srozuměn s takovým úmyslem ostatních spolupachatelů. Z provedených důkazů nevyplývá, že by obvinění měli mezi sebou, byť i konkludentní, dohodu o tom, že poškozeného usmrtí a jakým způsobem. Jeho jednání je proto třeba posuzovat samostatně a může být odsouzen pouze za to, čeho se prokazatelně dopustil, tedy za fyzické napadení poškozeného spočívající v opakovaných úderech teleskopickým obuškem do hlavy a horní části trupu a v následném znehybnění poškozeného svázáním končetin. Toto jednání však podle závěrů znaleckých posudků mohlo mít za následek toliko středně těžké až těžké poranění poškozeného, nikoliv jeho smrt, a tedy by naplňovalo maximálně skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Pro závěry, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit svědčí řada zjištěných okolností, především tomu nasvědčuje nevhodnost zvoleného místa spáchání činu, naprostá nepřipravenost obviněných na následek, který měl být z jejich strany údajně plánován, a případná možnost daleko jednoduššího postupu, pokud by jejich úmyslem skutečně bylo poškozeného usmrtit. Násilné jednání obviněného vůči poškozenému bylo zcela spontánní, předem neplánované, a jeho cílem rovněž nebylo zmocnit se majetku poškozeného.
Ačkoliv se závěry soudů ve vztahu k jeho vině mohou jevit relativně logické, pochybnosti o průběhu skutkového děje se v posuzovaném případě podle názoru dovolatele rozptýlit nepodařilo. Závěry soudů jsou důsledkem jejich selektivního přístupu k hodnocení jednotlivých důkazů. V trestním řízení sice není vyloučeno, aby soud vzal za věrohodnou pouze část provedeného důkazu (např. část výpovědi obviněného či svědka), mělo by se však jednat o postup výjimečný a soud by jej měl důkladně odůvodnit. To se však v posuzovaném případě nestalo a řízení tak bylo vedeno v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy nadto v rámci dokazování vycházely i z některých nezákonných důkazů. V rozporu s trestním řádem tak byl v posuzovaném případě především postup policejního orgánu při ohledání místa nálezu těla poškozeného dne 19. června 2007, když obviněnému nebyla před započetím ohledání ani v jeho průběhu umožněna porada s jeho obhájcem; tím došlo k porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Protokol o takovém ohledání je proto v trestním řízení nepoužitelný a jeho procesní nepoužitelnost způsobuje i nepoužitelnost těch úkonů a důkazních prostředků, které na něj navazují (např. protokol o pitvě poškozeného apod.).
Jednání všech obviněných bylo dále chybně kvalifikováno jako trestný čin vraždy spáchaný zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Poškozenému sice bylo způsobeno větší množství bodných a řezných ran, to ale bez dalšího nelze považovat za extrémně brutální útok, neboť takovýmito následky je smrtící útok nožem obvykle provázen. Znalci z oboru zdravotnictví v posuzované věci dospěli k závěru, že zvláště bodná poranění poškozeného na dolních končetinách musela být značně bolestivá, v řízení však nebyla objasněna časová posloupnost vzniku jednotlivých ran a nebylo tedy ani zjištěno, zda rány na nohou byly poškozenému zasazeny před nebo poté, co mu byly zasazeny smrtelné rány. O tom, zda poškozený subjektivně vnímal rány na nohou jako bolestivé tedy existují důvodné pochybnosti. Pochybnosti jsou též ohledně existence jeho srozumění s takovou formou usmrcení poškozeného.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a to tvrzením, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu není v posuzovaném případě v souladu s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Odvolací soud sice vycházel ze zjištění, že obvinění poškozeného také mučili, aby zjistili PIN kód k jeho platební kartě, ve skutkové větě se ovšem tato okolnost nijak nepromítla, údajným mučením poškozeného se nezabývaly orgány činné v přípravném řízení ani státní zástupce v podané obžalobě. Odvolací soud se pak také nijak nezabýval tvrzením obviněného, že k mučení vůbec nedošlo, neboť poškozený měl číslo PIN kódu napsané u sebe a vyloučená by nebyla ani možnost, že spoluobviněná M. K. zjistila číslo PIN kódu poškozeného, když byla přítomna platební transakci poškozeného s touto platební kartou. Údajné mučení poškozeného taky není v souladu se závěry ve věci vyhotoveného znaleckého posudku, z nějž vyplývá, že poškozenému sice byla způsobena bolestivá poranění na dolních končetinách, není však zřejmé, zda se tak stalo před nebo poté, co mu byla způsobena další smrtelná zranění.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný F. K. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že mu v posuzované věci nebylo zajištěno právo na spravedlivý proces, neboť v průběhu řízení došlo k porušení celé řady ustanovení trestního řádu, a to §2 odst. 4, 5 a 6, §89, §125 a §128 odst. 3. Zásadní pochybení dovolatel spatřuje v posouzení jeho jednání jako spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Protože z provedených důkazů nelze dovodit byť konkludentní dohodu a tedy společný záměr obviněných poškozeného usmrtit (a způsob, jakým byl čin spáchán společné domluvě obviněných ani nenasvědčuje), jejich jednání mělo být posuzováno zcela samostatně a u všech tak měla být zjišťována konkrétní míra jejich zavinění a jejich trestní odpovědnost (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1311/2004). Obviněný na poškozeného fyzicky neútočil, nepodílel se na rozřezání těla, ani na prodeji automobilu a výběru finanční hotovosti prostřednictvím platební karty poškozeného, měl by tak být posuzován toliko za jednání spočívající v pomoci s úkrytem těla poškozeného, tedy pouze za trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Z jeho prosté přítomnosti na místě činu nelze dovodit závěr, že se dopustil trestného činu vraždy ve formě spolupachatelství. Obviněný se k jednání připojil až ve chvíli, kdy byl poškozený již usmrcen a bylo třeba řešit otázku, jak naložit s tělem poškozeného. Do tohoto okamžiku bylo jednání „pouze excesem“ obviněného K. Ze skutkových zjištění nijak nevyplývá ani majetkový motiv jednání obviněných. Následné výběry z bankomatu ani prodej auta nejsou způsobilé takový motiv prokázat.
Dovolatel dále namítl, že soudy v posuzovaném případě nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a měly tedy postupovat podle zásady in dubio pro reo , tj. v pochybnostech volit tu variantu skutkových zjištění, která by byla pro obviněného příznivější. Vykonané důkazy soudy nehodnotily komplexně, ale selektivně a jednostranně, a provedení obviněným navržených důkazů, např. výslech svědka J. P. nebo znalecké zkoumání jeho reakce na krev, nesprávně jako nadbytečné odmítly. Nešlo přitom o důkazy časově ani technicky náročné. Ze žádného důkazu, který byl ve věci proveden, pak podle názoru obviněného nevyplývá, zda skutek, který je mu kladen za vinu, skutečně spáchal, popřípadě vůbec mohl spáchat. Tímto svým postupem soud porušil ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Rovněž odůvodnění obou soudních rozhodnutí považuje dovolatel za nepřiléhavé a nepřesvědčivé. Soud prvního stupně pak porušil také ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a §128 odst. 3 tr. ř., když dne 8. 10. 2008 odročil hlavní líčení za účelem vyhlášení rozsudku až na 21. 11. 2008, a nedodržel tak pořádkovou lhůtu tří dnů, kterou mu pro tento případ ukládá zákon. Takovým postupem soud současně nerespektoval čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, podle nichž má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Důsledkem pak bylo mimo jiné i nezákonné setrvání obviněného ve vazbě. Smyslem zákonné úpravy je nepochybně též to, aby senát byl při svém rozhodování bezprostředně ovlivněn závěrečnou řečí obhájců obviněných a posledním slovem obviněných, pokud je ale lhůta k vyhlášení rozsudku mnohonásobně překročena, pak toto jejich právo uplatněné v závěru hlavního líčení do určité míry smysl. Překročení lhůty v takovém rozsahu, jak to v posuzovaném případě učinil soud prvního stupně, je pak podle názoru dovolatele nezákonné, a tudíž i rozhodnutí vynesené s takovým odstupem, je rozhodnutím nezákonným.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby v celém rozsahu zprošťuje, popř. že se věc vrací tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná M. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejími tvrzeními ohledně údajného odcizení platební karty poškozeného a jejího následného použití při výběrech z bankomatů, a s návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem „z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“ znalce PhDr. Jiřího Jelena, jenž lze vzhledem ke způsobu zpracování považovat za posudek vyváženější a kvalitnější, a který dospívá ke zcela odlišným závěrům než posudek znalce dr. Hubálka, jehož přibraly orgány činné v trestním řízení, ani s návrhem na provedení důkazu výslechem svědkyně K. Ř. Tvrzení uvedené ve skutkové větě výroku o vině, že obviněná poškozeného do svého bytu pozvala nebo jej tam vylákala, nevychází z provedených důkazů a takový závěr je v rozporu i se zněním odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná nebyla účastna žádné dohody o případném usmrcení poškozeného, ani jeho napadení a s takovým jednáním nebyla ani srozuměna. Jednání obviněné tedy nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák., jehož se měla dopustit ve formě spolupachatelství. Ohledně průběhu posuzovaného jednání nelze vycházet z výpovědi spoluobviněného K. , který svá tvrzení v průběhu řízení několikrát změnil a jeho výpověď tak nelze považovat za věrohodnou. Soudy tak vůbec neobjasnily skutečnost, kde byl poškozený usmrcen, když na místě, kde se tak údajně mělo stát, nebyly nalezeny žádné tomu odpovídající biologické stopy, a žádné stopy nebyly nalezeny ani na místě, kde měly být údajně spáleny matrace z postele. Ačkoliv v řízení existovala celá řada pochybností, soudy nepostupovaly v souladu s trestním řádem a nepoužily zásadu in dubio pro reo .
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného M. K. uvedl, že jeho dovolací námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Svými námitkami ohledně řádného obsazení Krajského soudu v Plzni dovolatel odkazuje na obecné ustanovení §104 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož skutečně jmenuje předsedy senátů krajských soudů předseda toho kterého krajského soudu z řad jeho soudců, přehlíží ovšem speciální ustanovení §68 citovaného zákona, z nějž vyplývá, že za zde stanovených podmínek lze soudce přiděleného k výkonu funkce k určitému soudu dočasně přidělit k jinému soudu. O takovém přidělení rozhodne předseda soudu. Právě to je přitom posuzovaný případ soudkyně JUDr. Ivany Růžičkové, což je patrné z opatření ze dne 25. 3. 2008, č. j. 180/2008-pers. Pokud pak ve věci státní zástupkyně vzala již podanou obžalobu zpět, toliko tím uplatnila své zákonné oprávnění podle §182 tr. ř. Nové přidělení věci po opětovném podání obžaloby pak proběhlo zcela v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2008. Dovolatel dále uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci nějž především zpochybňuje existenci subjektivní stránky, a to zejména pokud jde o znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák. Jedná se však pouze o opakování námitek uplatněných již v rámci odvolacího řízení. Závěry obou soudů ve vztahu k této otázce jsou přitom logické a neodporují podstatě výsledků provedeného dokazování. Dovolací řízení není prostým opakováním odvolacího řízení, a proto není důvod přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu pouze na podkladě těchto námitek obviněného. Rovněž na výhrady obviněného ohledně nutnosti kvalifikace jeho jednání podle toho, čeho se skutečně dopustil, uspokojivě reagoval již soud prvního stupně, a to poukazem na zvláštnosti hodnocení skutku plynoucího ze spolupachatelství. Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k údajnému nenaplnění znaku spáchání trestného činu zvláště surovým a trýznivým způsobem, lze odkázat na podrobný popis skutku ve výroku rozsudku. Je přitom zřejmé, že by nemělo žádný logický smysl zasazovat poškozenému rány působící mu bolest, ale neohrožující jej na životě, pokud by již byl předchozím násilným jednáním obviněných usmrcen. Naopak je zřejmé, že smrtící zranění působili obvinění poškozenému až nakonec, tedy až poté, co násilím, důvodně v odůvodnění rozhodnutí označovanému jako mučení, dosáhli svých cílů. I v další části námitek obviněného, spočívajících v tvrzení, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, nehodnotily důkazy jako celek, důkazy hodnotily účelově a tendenčně a z části vycházely i z důkazů nezákonných (protokol o ohledání místa nálezu těla poškozeného), se pak jedná o námitky, se kterými se již v rámci své přezkumné činnosti vypořádal odvolací soud. Tyto námitky nadto nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod, neboť směřují proti procesnímu postupu soudů a výsledkům dokazování, nikoli proti právnímu posouzení věci. Konečně k námitce podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce uvedl, že okolnost týkající se mučení poškozeného s cílem zjistit PIN kód jeho platební karty, nezakládá žádný zvláštní znak skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a není tedy nutné, aby byla zmiňována v již tak obsáhlém popisu skutku ve výroku o vině, a navíc zde je vyjádřena v popisu jednání obviněných. Soud při stanovení trestní sankce přihlíží k celé řadě okolností (např. k osobním poměrům obviněného, k jeho chování po činu), které většinou nejsou součástí popisu skutku, a proto jejich neuvedení nezakládá vadu takového soudního rozhodnutí. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
I dovolání obviněného F. K. považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně neopodstatněné. Ve svém vyjádření k dovolání tohoto obviněného uvedl, že ač dovolatel namítá, že v posuzovaném případě nemohlo jít o spolupachatelství a jednání jednotlivých obviněných bylo třeba posuzovat izolovaně od jednání ostatních, z popisu skutku ve výroku rozsudku plyne opak, a to že se všichni tři obvinění vědomě podíleli na vylákání poškozeného do pronajatého bytu, kde jej zvláště surovým a trýznivým způsobem usmrtili, a že tak činili ze zištné pohnutky. U obviněných se nemohlo jednat o izolované skutky, neboť si všichni obvinění byli vědomi účinného podílu ostatních na celkovém skutkovém ději; nemohlo se tedy jednat ani o souběžné pachatelství. Nikdo z obviněných nesledoval svým jednáním odlišný cíl než ostatní a všichni byli srozuměni se zamýšleným následek svého společného, resp. navazujícího jednání. Podmínky spolupachatelství tak v posuzovaném případě nepochybně byly naplněny, a námitkám obviněného proto v tomto směru nelze přisvědčit. Zbývající části svých námitek, jimiž poukazuje na údajná procesní pochybení soudů (např. překročení pořádkové lhůty k vyhlášení rozsudku), dovolatel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je výslovně určen toliko k nápravě hmotně právních vad napadených rozhodnutí, nenaplnil, a stejně je tomu i v případě jeho námitek, které mají skutkovou povahu, tedy se vztahují ke způsobu, jakým soudy provedly ve věci dokazování. Pokud dovolatel brojí proti argumentaci soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí, pak se v této části jedná podle §265a odst. 4 tr. ř. o dovolání nepřípustné. Jelikož tedy v posuzované věci není dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nemůže být dán ani druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
K dovolání obviněné M. K. státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství v rámci svého vyjádření uvedl, že ač dovolatelka v úvodu svého mimořádného opravného prostředku deklarovala uplatnění dvou dovolacích důvodů, a to podle §265b odst. 1 písm g) a k) tr. ř., dovolání obsahuje toliko argumentaci k prvnímu z nich. Nejedná se navíc z větší části o argumentaci, která by byla pod tento dovolací důvod podřaditelná. Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence vady napadeného rozhodnutí, která spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatelka ovšem buduje své námitky na zpochybnění způsobu hodnocení důkazů před soudy obou stupňů. S většinou dovolatelkou uplatněných námitek se nadto v přezkumném řízení vypořádal již odvolací soud. Odvolací soud se pak v řízení zabýval i dalším okruhem dovolacích námitek obviněné, a to ve vztahu k existenci subjektivní stránky, přičemž nedospěl k závěru, že by její trestní odpovědnost nějaká okolnost zpochybňovala. Je totiž zřejmé, že bez její aktivní účasti, k níž se dobrovolně rozhodla s cílem získat majetkový prospěch, by se poškozený nikdy neocitl v bytě, kde ho její spolupachatelé následně zvláště surovým a trýznivým způsobem usmrtili. Obviněná přitom vzhledem ke znalosti osobních vlastností spoluobviněných musela být srozuměna s tím, že k usmrcení poškozeného dojde právě způsobem popsaným v ustanovení §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněných opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , jenž v dovolání uplatnil obviněný M. K. , jen dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to námitkou, že Krajský soud v Plzni nebyl při svém rozhodování náležitě obsazen, pokud senátu předsedala JUDr. Ivana Růžičková, která v rozhodné době působila u soudu pouze jako stážistka, a jako takovou ji podle §104 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nebylo možno jmenovat předsedkyní senátu, a dále námitkou, že vlivem zpětvzetí obžaloby ze strany státní zástupkyně byla věc při opětovném předložení přidělena právě JUDr. Ivaně Růžičkové, místo soudce JUDr. Přemysla Špicara, jemuž byla věc přidělena po jejím prvním předložení soudu; tím bylo podle názoru obviněného porušeno jeho právo na zákonného soudce upravené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dočasné přidělení soudce k určitému soudu podle §68 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon č. 6/2002 Sb./, je institutem, jehož účelem je především zajistit řádný výkon soudnictví. O dočasném přidělení soudce k příslušnému krajskému soudu rozhodne předseda tohoto soudu po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce podle §67 zákona č. 6/2002 Sb. přidělen. Po přidělení se soudce stává (byť v tomto případě pouze dočasně) soudcem soudu, k němuž byl přidělen (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 7 Tdo 868/2009), a je tedy v souladu s rozvrhem práce oprávněn k projednávání a rozhodování jemu příslušejících věcí. Jako takový tedy může po dobu svého přidělení vykonávat v konkrétní věci funkci předsedy senátu soudu, k němuž byl dočasně přidělen. Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se v tomto směru odchýlil od své dřívější judikatury.
V souladu s těmito zásadami bylo postupováno i v posuzovaném případě, když z obsahu spisu je zřejmé, že soudkyně JUDr. Ivana Růžičková byla opatřením předsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2008, č. j. 180/2008-pers. (založené na č. l. 3931), s účinností od 1. dubna 2008 do 31. března 2009, přidělena k výkonu soudcovské činnosti ke Krajskému soudu v Plzni. Současně byla po dobu přidělení pověřena funkcí předsedkyně senátu, přičemž podle rozvrhu práce pro rok 2008 byla zařazena do senátu 3 T, do něhož trestní věc obviněného napadla. Pokud tedy podstatou námitek obviněného je tvrzení, že soudkyně JUDr. Ivana Růžičková nemohla jako předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni činit úkony v jeho trestní věci, protože v důsledku jejího toliko dočasného přidělení k tomuto soudu nemohla být předsedkyní senátu vůbec jmenována, jde o námitky zjevně neopodstatněné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zde není dán.
Pokud jde o námitku, že přidělením trestní věci obviněného předsedkyni senátu JUDr. Ivaně Růžičkové bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce ve smyslu §38 Listiny základních práv a svobod, ani v tomto případě se nejedná o námitku opodstatněnou.
Z rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2008 (ve spise na č. l. 3917 - 3930), je zřejmé, že předsedkyní senátu 3 T byla v období od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2009 určena JUDr. Ivana Růžičková. Jako zastupující předseda senátu byl rozvrhem práce stanoven předseda senátu 4 T JUDr. Přemysl Špicar (srov. č. l. 3918). Z obsahu spisu vyplývá, že obžaloba byla v posuzované trestní věci poprvé podána k soudu dne 26. března 2008, přičemž napadla do senátu 3 T. Obžaloba tedy byla podána v době před plánovaným přidělením JUDr. Ivany Růžičkové ke krajskému soudu, podle určení rozvrhu práce proto byla přidělena zastupujícímu předsedovi senátu JUDr. Přemyslu Špicarovi. Obžaloba byla poté státní zástupkyní vzata zpět a znovu byla podána až dne 16. dubna 2008, tedy již v době, kdy ke krajskému soudu byla přidělena soudkyně JUDr. Ivana Růžičková. V souladu s rozvrhem práce trestní věc, v níž byla znovu podána obžaloba, byla přednostně přidělena senátu, jemuž napadla původně, tedy senátu 3 T, jehož předsedkyní byla v tomto období podle rozvrhu práce JUDr. Ivana Růžičková. Pokud jí tedy byla trestní věc obviněného přidělena, pak tento postup byl zcela v souladu s rozvrhem práce krajského soudu pro rok 2008 a nelze z něj vyvodit porušení práva obviněného na zákonného soudce. Zákonným soudcem obviněného byla v posuzovaném případě soudkyně JUDr. Ivana Růžičková, která také jako předsedkyně senátu 3 T Krajského soudu v Plzni věc obviněného projednala a ve věci rozhodla.
Námitky dovolatele ve vztahu ke zpětvzetí obžaloby státní zástupkyní nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů a Nejvyšší soud proto není oprávněn se těmito námitkami dovolatele zabývat. Pouze pro úplnost lze dodat, že zpětvzetí obžaloby je zákonným oprávněním státního zástupce vyplývajícím z ustanovení §182 tr. ř., podle nějž může vzít podanou obžalobu zpět, a to až do okamžiku, než se soud odebere k závěrečné poradě (po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování). V uplatnění tohoto postupu tak žádné porušení práv obviněného spatřovat nelze.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit tu část dovolacích námitek obviněných M. K. , F. K. a M. K. , jejichž podstatou je (přestože formálně namítají nesprávnost právního posouzení skutku) polemika se skutkovými zjištěními soudů. Dovolatelé soudům obou stupňů těmito námitkami vytýkají pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci a dovolacímu soudu překládají vlastní, od těchto zjištění odlišnou, verzi skutkového děje. Podle těchto tvrzení se obvinění trestné činnosti kladené jim za vinu v zásadě vůbec nedopustili (popř. se jí nedopustili tak, jak to z provedených důkazů dovodily soudy), soudy neprovedly správně dokazování, když nevyhověly jejich návrhům na jeho doplnění (v případě obviněného F. K. to byl návrh na provedení důkazu výpovědí svědka J. P. a znaleckým zkoumáním reakce tohoto obviněného na krev, v případě obviněné M. K. návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem PhDr. Jiřího Jelena a svědeckou výpovědí K. Ř. ) a provedené důkazy pak i nesprávně hodnotily a porušily tak ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je ovšem nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítne. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k námitkám obviněných, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). Dovolání obviněných M. K. , F. K. a M. K. tak byla v této části podána z jiných než zákonných dovolacích důvodů, což by opodstatňovalo jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom (pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1, k němuž výhradně směřovaly námitky všech tří obviněných) vycházely částečně z výpovědi obviněného M. K. (otázku, proč bylo z této výpovědi možno vycházet pouze částečně, soud I. stupně důkladně odůvodnil na str. 33 svého rozhodnutí), ze svědeckých výpovědí P. S. , G. N. , R. F. , M. K. , R. Z. , R. R. , J. B. R., J. H. , M. H. , M. P. , T. H. , S. M. , M. R. , Mgr. K. V. , a dále též z listinných důkazů (z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu účastnických stanic užívaných obviněnými v období od 1. dubna 2007 do 7. června 2007 a z lokalizace celulárních buněk, z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu účastnické stanice poškozeného, z dopisů obviněného M. K. adresovaných policii a státní zástupkyni, ze zprávy peněžního ústavu HypoVereinsbank, Spolková republika Německo, z výpisu z účtů a sdělení Reiffeisenbank, a. s., Živnostenské banky, a. s., České spořitelny, a. s., GE Money Bank, a. s., ze záznamů z bezpečnostního kamerového systému u bankomatu Živnostenské banky, a. s., a pořízené fotodokumentace, ze zprávy o sledování č. 3 na č. l. 2708 realizovaného na základě povolení vydaného státní zástupkyní Krajského státní zastupitelství v Plzni ve dnech 7. 6. a 8. 6. 2007 pod sp. zn. V 8-4/2007 a v V 8-8/2007, z protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace na č. l. 2129, z odborného zkoumání z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, mobilních telefonů zadržených při domovní prohlídce v bytě užívaném obviněným M. K. a v bytě užívaném svědkyní K. S. , a mobilních telefonů vydaných jednotlivými obviněnými a výše uvedenou svědkyní, z protokolu o vydání věci – osobního motorového vozidla tov. značky Renault Scenic, na č. l. 1345, a fotodokumentace na č. l. 1347 – 1354, z odborného vyjádření k ceně vozidla na č. l. 2209 – 2213, z protokolu o vydání věci – elektronického klíče k vozidlu tov. zn. Renault Scenic na č. l. 1362, z protokolu o vydání věci – nářadí a pneumatik k vozidlu tov. značky Renault Scenic na č. l. 1355 – 1369, z protokolů o vydání věcí svědkem M. R. – sekáčku na maso s dřevěnou rukojetí, dvou nožů s délkou čepele 20 cm a nože s čepelí o délce 23 cm a kovového boxera na č. l. 1381 - 1382, z protokolu o domovní prohlídce realizované dne 17. 6. 2007 v bytě obviněných F. K. a M. K. – na č. l. 1426 – 1454, z protokolu o domovní prohlídce realizované dne 25. 6. 2007 v bytě obviněných F. K. a M. K. – na č. l. 1625 – 1645, a přiložené fotodokumentace, z odborné genetické expertizy na č. l. 1653 a 1660 – 1666, z protokolu o domovní prohlídce realizované dne 15. 6. 2007 v bytě užívaném obviněným M. K. – na č. l. 1480 – 1492, z protokolu o ohledání místa nálezů ostatků těla poškozeného včetně pořízené fotodokumentace na č. l. 1516 – 1536 a pořízeného videozáznamu, z fyzikálně-chemické expertízy na č. l. 1695 – 1698, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a přiložené fotodokumentace prohlídky a pitvy poškozeného, z protokolu o ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace na č. l. 1537 – 1553, z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické počítačové expertízy, na č. l. 1724 – 1737, z odborného vyjádření na č. l. 1706 – 1711, z fotodokumentace na č. l. 2101 – 2105, z biologické a genetické expertízy na č. l. 1689 – 1694, ze svodky Městské policie Karlovy Vary a připojené fotodokumentace, z ohledání vozidla obviněného F. K. na č. l. 1511, z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopické expertízy, na č. l. 1614 – 1616, ze znaleckého posudku psychiatrického a psychologického k osobnostem obviněných).
Na základě těchto skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že obvinění M. K. , F. K. a M. K. svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák., a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Nalézací soud, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací, přitom podrobně a logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněných je spolehlivě vyvrácena (srov. str. 32 – 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 14 – 18 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti též pečlivě zhodnotil, v čem spatřuje věrohodnost, popř. nevěrohodnost jednotlivých provedených důkazů. Pokud soudy v posuzované věci odmítly provedení některých obhajobou navržených důkazů, pak tento svůj postup také náležitým způsobem odůvodnily (srov. str. 32 rozsudku soudu prvního stupně a str. 12 – 13 odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že soudy se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, které, a nelze proto přisvědčit námitkám obviněného F. K. , jež jinak ani nenaplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod, korespondují požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud si je sice vědom toho, že důkazní situace v posuzované věci byla velice složitá, avšak vyhodnocení všech dostupných důkazních prostředků ze strany obou nižších soudů je logické, odpovídá obsahu provedených důkazů, a tak závěry, které z vykonaných důkazů dovozují dovolatelé oba soudy správně odmítly pro jejich rozpor s logickým vyhodnocením průběhu skutkového děje, jenž je předmětem trestního stíhání v této věci. Není sporu o tom, že k usmrcení poškozeného R. S. došlo v bytě obviněných K. a že v době jeho usmrcení se v tomto bytě nacházeli pouze obvinění M. K. , F. K. a M. K. Přítomnost jiné osoby v rozhodné době byla provedeným dokazováním bezpečně vyloučena. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k zásahu do jinak pečlivého a podrobného vyhodnocení vykonaných důkazů ze strany nižších soudů.
Pokud obviněný M. K. ve svém dovolání namítl, že soudy svá rozhodnutí založily na nezákonně provedeném důkazu, kterým má být protokol o ohledání místa nálezů ostatků těla poškozeného (ve spise na č. l. 1516 – 1536), Nejvyšší soud tento jeho názor nesdílí. Námitkou obviněného, že mu před zahájením ani v průběhu úkonu nebyla dána možnost poradit se s obhájcem, se zabýval již nalézací soud (srov. str. 26 – 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž důvodně odkázal především na obsah protokolu o ohledání, z něhož je patrno, že obhájce obviněného byl úkonu po celou dobu přítomen a obviněný také měl možnost se s ním v průběhu úkonu radit, což také předtím než ukončil svou účast na prováděném úkonu učinil. Z výpovědi úkon provádějícího policisty Mgr. Karla Volodána pak vyplývá, že obviněnému byla přes prvotní nedorozumění, kdy k němu jeho obhájce nebyl eskortou připuštěn, umožněna porada s obhájcem i před zahájením samotného úkonu, a to ještě před poučením obviněného o jeho průběhu (poučení se ve spise nachází na č. l. 1515). Pokud obviněný měl před zahájením nebo v průběhu úkonu pocit, že mu porada s obhájcem nebyla umožněna, popřípadě že čas vyměřený na takovou poradu nebyl dostatečný, pak tuto skutečnost v průběhu ohledání nijak nenamítal; námitky obviněného nejsou obsaženy v protokolu o ohledání místa nálezu a nejsou patrné ani z videozáznamu, který byl o celém úkonu pořizován. Dobrovolnost počínání obviněného je pak rovněž patrná jak z protokolu o ohledání, tak i z pořízeného videozáznamu. Že se na úkonu účastnil zcela dobrovolně a z vlastního rozhodnutí, vyplývá i z následných opakovaných vyjádření obviněného.
Námitka obviněného F. K. , že soud prvního stupně v posuzované věci porušil při odročování hlavního líčení za účelem vyhlášení rozsudku pořádkovou lhůtu uvedenou v §128 odst. 3 tr. ř. a hlavní líčení odročil místo o tři dny, o celkem čtyřicet čtyři dnů, což činí následně vynesené rozhodnutí soudu nezákonným, nenaplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný zákonem stanovený důvod dovolání a Nejvyšší soud proto není oprávněn se jí blíže zabývat. Jen pro úplnost tak lze dodat, že lhůta stanovená v §128 odst. 3 tr. ř. je, jak ostatně podává i sám dovolatel, toliko lhůtou pořádkovou, její prodloužení tak nemá a nemůže mít žádný vliv na zákonnost vyhlášeného rozsudku, popřípadě předcházejícího řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. I. ÚS 671/2000).
Již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však byly (ovšem s jistou dávkou tolerance, neboť i v případě těchto námitek se dovolatelé často opírají o vlastní verzi skutkového děje, která je ovšem odlišná od té, ke které dospěly oba soudy po provedeném dokazování) uplatněny dovolací námitky obviněných M. K. , F. K. a M. K. spočívající v tvrzení, že soud dospěl k závěru, že se jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., ačkoliv z provedených důkazů nevyplývá, že by měli mezi sebou byť i konkludentní dohodu o tom, jakým způsobem budou vůči poškozenému jednat, a že by tedy jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem usmrtit poškozeného S. Jednání každého z nich mělo být posuzováno samostatně a izolovaně od jednání ostatních.
Nejvyšší soud shledal, že se sice jedná o otázky správnosti právního posouzení skutku, nejedná se však o námitky opodstatněné.
Obviněným je v posuzovaném případě kladeno za vinu, že se společným jednáním dopustili trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák., a to tím, že jiného úmyslně usmrtili, a takový čin spáchali zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a v úmyslu získat majetkový prospěch.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je formou společné trestné činnosti několika osob, kdy každá odpovídá jakoby trestný čin spáchala sama. Vždy se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem).
O společné jednání půjde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečně přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněná M. K. v úmyslu získat majetkový prospěch (podle zjištění soudů manželé K. v rozhodné době žili na poměrně vysoké úrovni, měli nemalé dluhy, a v podstatě žádné tomu odpovídající příjmy) pozvala do pronajatého bytu v K. V. , který užívala společně se svým manželem obviněným F. K. , poškozeného R. S. , jenž byl jejím stálým klientem v době, kdy pracovala v erotickém klubu S. v N. , Spolková republika Německo, neboť věděla, že poškozený disponuje větším množstvím peněz, a je k ní stejně jako několik dalších jejích zákazníků citově vázán, čehož již v minulosti několikrát využila, aby pod smyšlenými záminkami získala různě vysoké finanční půjčky, které pak nevrátila. Do bytu, kde se nacházela obviněná s poškozeným, pak na základě předchozí domluvy vstoupili obviněný F. K. a obviněný M. K. (ten byl vojákem z povolání a fyzicky zdatným znalcem bojových umění, současně působícím jako ochranka manželů K. ), kteří na přítomného poškozeného zaútočili s cílem jej usmrtit, a to tak, že proti jeho tělu vedli opakovaný fyzický útok do oblasti hlavy, hrudníku, břicha, horních a dolních končetin, spočívající v bodných a řezných ranách a způsobili mu tak rozsáhlá poranění podrobně popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo vykrvácení při mnohočetných bodných ranách v oblasti hrudníku, břicha a obou dolních končetin. Obvinění M. K. a F. K. následně tělo poškozeného za použití nástroje typu nože a sečného nástroje rozdělili na několik částí, které zabalili do potravinářské folie a osmi plastových pytlů, a ty zakopali v lese v katastru obce K. , okres K. V. Osobní věci poškozeného obvinění spálili u rybníku R. v katastru obce S. -D. R. a osobní vozidlo, kterým poškozený přicestoval do České republiky, se pak obviněný M. K. k pokynu spoluobviněných, pokusil prodat.
Obviněná M. K. se v bytě nacházela v počáteční fázi útoku na poškozeného, během nějž byl poškozený mučením přinucen k vyzrazení PIN kódu ke své platební kartě, které se obviněná zmocnila z jeho peněženky, poté byt, ve kterém zůstal zraněný poškozený a obviněný F. K. , společně s M. K. v brzkých ranních hodinách opustila, aby učinili několik výběrů finanční hotovosti z platební karty poškozeného. Poté, co se obviněná M. K. ujistila, že se obviněný M. K. bude účastnit likvidace těla poškozeného, nechala spoluobviněné, aby usmrcení poškozeného dokončili. Z platební karty poškozeného provedli obvinění celkem šest výběrů hotovosti a o osm výběrů se pokusili, poté byla karta zablokována.
V posuzovaném případě je tedy zřejmé, že jednání každého z obviněných bylo ve smyslu výše uvedeného pomyslným článkem řetězu, které ve spojení s navazujícím jednáním zbývajících spoluobviněných směřovalo k přímému vykonání trestného činu, působilo současně s nimi a ve svém celku společně s nimi vytvořilo jeho skutkovou podstatu. Obviněná M. K. celou trestnou činnost zorganizovala, neboť poškozeného dobře znala, znala jeho finanční možnosti a byla si vědoma i jeho citového vztahu k ní. Společně s obviněným F. K. stála na počátku domluvy obviněných o možnosti takový čin spáchat a byla to ona, kdo poškozeného přivedl do bytu, kde byl následně dalšími dvěmi obviněnými zvláště surovým a trýznivým způsobem usmrcen, čemuž byla obviněná v počáteční fázi přítomna. Obviněná pak společně se spoluobviněnými realizovala i následné výběry finanční hotovosti z bankomatu prostřednictvím platební karty poškozeného, jíž se v průběhu fyzického útoku na něj zmocnila, a participovala pak i na finančním prospěchu, který obvinění svým činem získali. Její jednání tedy bylo od počátku velice aktivní a nezastupitelné. Druzí dva obvinění F. K. a M. K. pak podle zjištění soudů na poškozeného společně opakovaně aktivně fyzicky útočili, mučili jej, aby jim vyzradil PIN kód ke své platební kartě a nakonec jej usmrtili. Společně pak tělo poškozeného rozdělili na několik částí, které zakopali v lese. Oba obvinění se poté účastnili i výběrů finanční hotovosti z bankomatu prostřednictvím platební karty poškozeného a obviněný M. K. se pokoušel o prodej osobního vozidla, s nímž poškozený přicestoval do České republiky.
Nemůže tedy být žádných pochyb o tom, že jednání všech tří obviněných bylo po objektivní stránce složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání soudy správně kvalifikované jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) a h) tr. zák. Pochybnosti však nelze mít ani o společném úmyslu všech tří obviněných. Z výše již popsaných skutkových zjištění soudů vyplývá, že se všichni aktivním způsobem v různé míře podíleli na usmrcení poškozeného, přičemž zapojení každého z nich do celé akce nepřipouští jiný výklad než ten, ke kterému dospěly v předcházejícím řízení oba soudy, a to že obvinění od počátku jednali přinejmenším na základě vzájemné konkludentní dohody, byli si vědomi svých rolí i rolí svých spoluobviněných a cíle, ke kterému jejich jednání směřovalo. Obvinění F. K. a M. K. jednali v přímém úmyslu poškozeného usmrtit, o čemž svědčí především skutečnost, že proti jeho tělu vedli rány i do těch části těla (hlavy, hrudníku a břicha), kde jsou uloženy životně důležité orgány člověka. Na poškozeného navíc zaútočili opakovaně a s tak velkou intenzitou, že většina ran způsobená ostrým předmětem zasáhla vnitřní orgány poškozeného (levou plíci a srdce). O intenzitě útoku na poškozeného svědčí i hloubka jeho ran na dolních končetinách, jež dosahovala až 12 cm. Za této situace je nerozhodné, že nebylo zjištěno, který z obviněných a jakým konkrétním způsobem na poškozeného zaútočil. Obviněná M. K. přitom s takovýmto jednáním byla přinejmenším srozuměna. Byla to ona, kdo poškozeného do bytu pozvala, po celou prvotní fázi útoku, až do získání přístupu k platební kartě poškozeného, jíž se v průběhu útoku zmocnila z jeho peněženky, byla v bytě přítomna a spoluobviněné pak zanechala s poškozeným v bytě za situace, kdy byla srozuměn s tím, že po úspěšném výběru hotovosti na základě platební karty poškozeného, jej spoluobvinění v bytě usmrtí.
K takovému jednání přitom obviněné jednoznačně motivoval majetkový prospěch. Jak již bylo výše uvedeno, obviněná K. poškozeného znala, znala jeho majetkové poměry i vztah k ní, čehož už i v minulosti zneužila k získání finančních prostředků, proto v době, kdy se jí finančních prostředků zjevně nedostávalo, pozvala poškozeného po domluvě s obviněnými F. K. a M. K. do svého bytu, kde jej tito dva obvinění napadli, mučili, aby tak získali přístup k jeho platební kartě, jíž se zmocnili, a když jim poškozený potřebné informace vyzradil, tak jej zabili, zbavili se těla i osobních věcí poškozeného a poté se zmocnili finančních prostředků z jeho bankovního účtu a pokusili se získat majetkový prospěch i prodejem vozidla, o němž předpokládali, že patří poškozenému.
Obviněný M. K. v rámci tohoto dovolacího důvodu také namítl, že soudy pochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin vraždy spáchaný zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem pouze na základě zjištění, že proti obviněnému byl veden opakovaný smrtící útok nožem, aniž si náležitě ověřily časovou posloupnost vzniku jednotlivých zranění poškozeného. I v tomto případě dovolatel uplatnil námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují, neboť se jedná o otázky správnosti právního posouzení skutku, jde však opět o námitky zjevně neopodstatněné.
Spáchání trestného činu zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Takový útok je obvykle provázen užitím většího počtu nástrojů nebo většího počtu mechanismů útoku. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně spojuje určité prvky surovosti. Musí jít tedy o takovou míru surovosti, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky půjde o takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla.
O zvlášť trýznivý způsob pak půjde v případě, kdy oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Záleží přitom i na subjektivním prožívání útoku ze strany jeho oběti.
Při promítnutí těchto obecných závěrů na posuzované jednání obviněných je zřejmé, že právě o takový způsob spáchání činu se v posuzované věci jednalo. Ze skutkových zjištění soudů v tomto směru vyplývá, že útok proti tělu poškozeného byl veden s extrémně vysokou mírou brutality. Obvinění poškozenému postupně zasazovali s větší nebo velkou intenzitou rány do celého těla. Užívali přitom různých mechanismů útoku, když proti tělu poškozeného opakovaně působili jednak tupou silou (ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který byl v řízení proveden jako důkaz, vyplynulo, že se tak mohlo stát údery rukou, kopanci nebo nárazy na tupé předměty), a způsobili mu tak celou řadu podkožních krevních výronů a několik zlomenin lebečních kostí, a jednak ostrým nástrojem, kterým mu způsobili mnohočetné řezné rány a dále též celou řadu bodných ran, jimiž opakovaně zasáhli i vnitřní orgány poškozeného. Poškozený tak následkem jednání obviněných utrpěl velice rozsáhlá poranění různých částí těla, a to středně těžká poranění hlavy, těžká poranění břicha, lehčí poranění horních končetin, těžká poranění dolních končetin a těžká, se životem neslučitelná, poranění hrudníku. Poškozený tedy fakticky byl obviněnými ubit k smrti, přičemž příčinou jeho smrti bylo vykrvácení z mnohočetných ran hrudníku, břicha a dolních končetin.
Lze přitom mít za to, že takovéto jednání obviněných bylo pro poškozeného také nesmírně trýznivé, na což lze usuzovat i z velice bolestivých ran, které poškozený utrpěl na dolních končetinách (pět bodných ran o délce 1,8 – 2,5 cm na vnitřní straně pravého stehna o hloubce až 8 cm, krevní výron na vnitřní straně levého stehna pod tříslem, podkožní krevní výron na zevní straně levého stehna, bodná rána na zevní straně levého stehna délky 1 cm a hloubky 3 cm, podkožní krevní výron nad levým kolenem s povrchní řeznou ranou délky 1,8 cm, šest bodných ran délky okolo 2 cm na vnitřní straně levého stehna hloubky 6 – 11 cm, bodná rána na přední straně levého stehna nad kolenem délky 2 cm a hloubky 12 cm a mnohočetné podkožní krevní výrony na levém bérci), jakož i z protahování délky celého útoku ze strany obviněných. Ve světle zjištění, že veškerá poranění, vyjma ran souvisejících s oddělováním jednotlivých částí těla, byla poškozenému způsobena ještě za jeho života (srov. str. 27 - 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), není přesné zjištění okamžiku jejich vzniku významné. Lze nadto přisvědčit státnímu zástupci, že právě rány na nohou nejvíce odpovídají zjištěnému mučení poškozeného, kterého se obvinění dopustili za účelem získání přístupu k finančním prostředkům na bankovním účtu poškozeného, a bylo by tedy nelogické, aby mu tyto rány zasadili poté, co by byl jejich předchozím násilným jednáním již usmrcen.
Pokud jde o otázku existence zavinění obviněných ve vztahu k této okolnosti, podmiňující použití vyšší trestní sazby, podle §6 písm. b) tr. zák. postačí, jestliže o takové okolnosti pachatel sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem o ní vědět měl a mohl. V posuzovaném případě je přitom zřejmé, že obviněný M. K. byl se způsobem svého jednání vůči poškozenému (tedy s jeho surovostí a trýznivostí) alespoň srozuměn, a jeho zavinění je tak dáno i ve vztahu k této okolnosti. Stejné závěry je pak nutno učinit i ve vztahu k obviněnému F. K. Pokud jde o obviněnou M. K. , u té je zavinění dáno přinejmenším v nedbalostní formě, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že byt opouštěla v situaci, kdy již poškozený v důsledku prvotního útoku vedeného různými mechanizmy utrpěl celou řadu bolestivých poranění, a tedy přinejmenším měla a mohla vědět, že další jednání obviněných M. K. a F. K. bude vedeno obdobným způsobem směřujícím k usmrcení poškozeného, s čímž byla přinejmenším srozuměna.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , který ve svém dovolání uplatnil obviněný M. K. a obviněná M. K. (ta jej ovšem uplatnila toliko formálně, neboť v dovolání pod tento dovolací důvod obsahově nepodřadila ani jedinou námitku a Nejvyšší soud se tak v tomto směru neměl čím zabývat), je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. V případě výroku o vině odsuzujícího rozsudku by šlo o neúplný výrok např. tehdy, kdyby tento výrok obsahoval pouze zákonné označení trestného činu, nikoli však popis souzeného skutku, popř. naopak pouze popis skutku bez uvedení jeho právní kvalifikace.
Nepřiléhavost nebo nevýstižnost skutkové věty tedy v rámci tohoto zákonného dovolacího důvodu vytýkat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009), neboť v takovém případě popis skutku je ve výroku o vině obsažen, proto jej ve smyslu zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze považovat za výrok neúplný. Pokud tedy obviněný M. K. tento dovolací důvod uplatnil námitkou, že v popisu skutku ve výroku rozsudku prvního stupně (pod bodem 1) chybí zjištění o údajném mučení poškozeného, jehož cílem mělo být získání PIN kódu k jeho platební kartě, obsažené v odůvodnění rozsudku, pak sice zpochybňuje formulaci skutkové věty výroku o vině z hlediska její úplnosti, jeho námitky však nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit, a to ani v jedné jeho alternativě, a obsahově nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Stejný závěr (k tomu viz výše) je třeba učinit též ve vztahu k námitkám, které sice dovolatel rovněž podřadil pod tento dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterými ale zjevně napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů.
Obsahem dovolacích námitek, které by pak byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by se obecně mohlo stát pouze tvrzení, že v popisu skutku ve výroku o vině absentuje některý ze zákonných znaků souzeného trestného činu. Obviněný však v dovolání takové vady nevytýkal a ani Nejvyšší soud v popisu skutku žádné takové vady neshledal.
Pro úplnost pak lze dodat, že účelem skutkové věty není podrobný popis jednání pachatele. Takový popis by přesahoval potřeby pro určení skutku (srov. §120 odst. 3 tr. ř.) a nenáleží proto do výroku rozsudku, ale do jeho odůvodnění. Lze přitom také souhlasit s názorem státního zástupce, že není nutné, aby všechny okolnosti z nichž soud vychází při rozhodování o vině a trestu pachatele, byly uvedeny přímo ve skutkové větě výroku o vině. Např. v rámci rozhodování o trestu soud přihlíží k celé řadě okolností /k upřímné lítosti pachatele - §33 písm. ch) tr. ř., k pomoci pachatele při objasňování jeho trestné činnosti - §33 písm. j) tr. ř., k předchozímu odsouzení pachatele pro trestný čin, nejedná-li se o znak skutkové podstaty trestného činu - §34 písm. l) tr. ř. apod./, které se do skutkové věty obvykle nepojímají, přesto nelze dospět k závěru, že by je soud v rámci svého rozhodování neměl vzít v úvahu.
Konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tř. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzovaném případě byl tento dovolací důvod dovolatelem F. K. výslovně uplatněn v jeho druhé alternativě, a to, že odvolacím soudem bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo tomuto rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud, jak již bylo popsáno shora, shledal, že dovolací námitky obviněného F. K. z části jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, a tam, kde jej naplňují, se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami obviněného není dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněných M. K. , F. K. a M. K. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík