ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1455.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1455/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 dovolání podané obviněnou MUDr. J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 3 To 283/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 5/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné MUDr. J. Š.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 1 T 5/2007, byla MUDr. J. Š. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), za který byla podle tohoto ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu lékařské praxe na dobu dvou let. Podle
§228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost k náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR ve výši 613 893 Kč, se zbytkem nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že v době od 24. 6. 1998 do 3. 3. 2006 jako ošetřující lékařka zanedbala léčbu a podcenila zdravotní stav své pacientky L. M. zejména tím, že při vědomosti o onemocnění štítné žlázy nesledovala toto onemocnění laboratorními testy a standardními klinickými zkouškami a na toto onemocnění nepodávala účinná léčiva a léčebnými úkony nereagovala na zhoršený stav pacientky L. M. , která z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu musela být rodinnými příslušníky převezena dne 4. 3. 2006 do Nemocnice ve Vyškově, kde byla hospitalizována na interním oddělení jednotky intenzivní péče, odkud byla následně z důvodu dalšího zhoršení zdravotního stavu převezena dne 8. 3. 2006 na metabolickou jednotku II. interní kliniky Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně, odkud byla dne 10. 4. 2006 převezena zpět do Nemocnice ve Vyškově na interní oddělení – jednotku intenzivní péče, kde dne 11. 6. 2006 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zemřela.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 3 To 283/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Mochnáče dovolání , kterým jej napadla „ve všech výrocích“. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dodala, že došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž je splněn rovněž předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do přisouzeného skutkového stavu věci.
Podle obviněné učinily soudy obou stupňů na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu. Odvolací soud navíc ve svém zamítavém rozhodnutí dostatečným způsobem nereflektoval její námitky. Obviněná rovněž namítá, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy. Z provedených důkazů pak podle jejího názoru nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu jsou podle ní nepřezkoumatelná, neboť neobsahují řádné odůvodnění ve smyslu §125 tr. ř. Obviněné tak není známo, na základě kterých konkrétních důkazů byla uznána vinnou.
Jednání, z něhož byla uznána vinnou, pak podle obviněné nelze podřadit pod právní kvalifikaci ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se trestného činu dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Obviněná se však žádného takového jednání nedopustila ani dopustit nemohla. Podstatné pochybení soudů obou stupňů spočívá podle jejího názoru v předpokladu, že tzv. alopatická léčba je zásadně jediná a výlučná metoda léčby pacientů, přičemž žádná jiná léčebná metoda není s to adekvátním způsobem metodu alopatickou nejen nahradit, ale ani se této metodě svými léčebnými účinky byť jen přiblížit. Soudy přitom konkrétně nezdůvodnily, na základě jakých důkazů považovaly metody tzv. alopatické péče za jediné správné, respektive z jakého důvodu je třeba metody péče homeopatické označit za neúčinné či dokonce škodlivé, jak lze z předmětných rozhodnutí nepřímo dovodit. Soudy obou stupňů nemají dostatečnou kvalifikaci pro učinění takového závěru, k němuž nedospívá ani samotná lékařská obec.
Okolnosti, které vedly k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu poškozené, potažmo jejímu úmrtí, neshledává obviněná na své straně, ale zčásti na straně samotné poškozené, zčásti v nevhodně zvolené léčbě v průběhu její hospitalizace. Poškozená byla v péči obviněné cca 8 let a její zdravotní stav byl po tuto dobu dobrý, počal se zhoršovat až v době, kdy poškozená neužívala obviněnou předepisované léky. Přesto byla uznána vinnou jednáním, kterého se měla dopouštět v době od 24. 6. 1998 do 3. 3. 2006. Znalci – alopaté žádným způsobem nezohlednili trojí pochybení v léčbě poškozené po dobu její hospitalizace, skutečný důvod její smrti (sepse ze zavedené kanyly), jakož ani to, že štítná žláza byla v rámci provedené pitvy shledána zcela v normě. Nebylo zodpovězeno, proč má poškozená tři ložiska hnisu v těle, obzvláště v místech, kde měla být léčena pro borreliósu, ani to, z jakého důvodu nebyly v jejím těle nalezeny žádné léky, tedy jak byla v průběhu hospitalizace léčena. Je s podivem, že se stav poškozené v průběhu hospitalizace nezlepšoval (což by při přijetí presumpce alopatické léčby jako výlučně žádoucí bylo lze očekávat), nýbrž postupně zhoršoval, přičemž se nejednalo o období v řádu hodin či dnů, ale tří měsíců.
Obviněná dále zdůrazňuje, že její léčba poškozené fungovala, což uvedla i sama poškozená, která ani přes naléhání příbuzných nezměnila lékařku. Poškozená také v posledním období nemohla řádně užívat obviněnou předepsané léky, což také vedlo k nepříznivému vývoji jejího zdravotního stavu. Ve světle provedených důkazů tak podle obviněné její jednání nenaplňuje znaky trestného činu z pohledu stránky formální ani materiální. V závěru pak navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 3 To 283/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 1 T 5/2007, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, resp. namítá údajnou nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, což však rovněž v rámci uplatněného dovolacího důvodu není možné. Obviněná má za to, že její jednání nelze podřadit pod právní kvalifikaci podle §224 odst. 1 tr. zák., ovšem neuvádí žádný konkrétní rozpor mezi ve věci učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, pouze argumentuje, že se popsaného jednání nedopustila a že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně hodnotily. Z výše podaného výkladu je také zřejmé, že není správný názor obviněné, že nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení vytváří předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do přisouzeného skutkového stavu věci, neboť je tomu právě naopak, v rámci uplatněného dovolacího důvodu vychází Nejvyšší soud ze skutkových zjištění, ke kterým soudy nižších stupňů v předchozím řízení dospěly.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že nelze přisvědčit obviněné v tom, že by soudy prvního a druhého stupně založily svá rozhodnutí na předpokladu, že homeopatická léčba je nesprávná, neúčinná či škodlivá. Takový závěr není z odůvodnění jejich rozhodnutí patrný a ani by nepříslušelo soudům jej činit. Z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se však mimo jiné podává, že obviněná nesledovala onemocnění poškozené laboratorními testy a standardními klinickými zkouškami a na toto onemocnění nepodávala účinná léčiva a léčebnými úkony nereagovala na zhoršený stav poškozené. V daném konkrétním případě je již ze samotné skutečnosti, že se stav poškozené zhoršil, zřejmé, že obviněnou prováděná léčba nezabírala, resp. přestala zabírat, což měla obviněná možnost zjistit. Obviněné není vytýkáno to, že léčila poškozenou homeopatickými léky, ale že jako lékařka nevyužila i jiných léčebných možností, které byly dostupné, resp. neučinila jiná potřebná opatření. Jak uvádí na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, obviněná mohla poškozenou poučit o případném vyřazení ze své evidence s doporučením jejího převedení k jinému lékaři (jestliže poškozená porušovala léčebný režim), mohla také zajistit převoz poškozené do nemocnice přímo ze své ambulance. Odvolací soud na str. 5 dále poukazuje mimo jiné na zarážející přístup obviněné, která specializovaným zdravotnickým zařízením nesdělila žádné informace o zdravotním stavu poškozené a dokonce na výzvu policejního orgánu bezdůvodně odmítla vydat zdravotní dokumentaci poškozené. V dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména přesvědčivé a logické odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná MUDr. J. Š. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jí napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle
§265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch