ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.357.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 357/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2014 dovolání obviněného O. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 127/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 12/2013, ze dne 28. 8. 2013, ve výroku pod bodem I. rozsudku zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 4 T 127/2011, byl obviněný O. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 9 (devíti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup a prodej zboží za účelem dalšího prodeje a dále výkon funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným, jakož i statutárního orgánu v dalších obchodních společnostech a družstvech na dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
1) dne 30. 3. 2010 uzavřel jako jednatel společnosti OK nářadí s. r. o., se sídlem Šenov u Nového Jičína, Dukelská 526, IČ: 27859274 (jako kupující) na přesně nezjištěném místě ve svém vozidle v Š. u N. J., okr. N. J., po předchozí telefonické dohodě a písemné objednávce se společností Office & Chairs, spol. s r. o. se sídlem Praha 6 – Bubeneč, Čs. armády 778/16, IČ: 28484991 (jako prodávající) Kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka nábytku, kdy na základě objednávky ze dne 6. 4. 2010 byl nábytek dodán a dne 7. 4. 2010 byla vystavena faktura č. … na částku 62.728,- Kč se splatností 21. 4. 2010 a dne 16. 4. 2010 byla vystavena faktura č. … na částku 116.640,- Kč se splatností 30. 4. 2010, kdy uvedené částky nebyly ve stanoveném termínu splatnosti uhrazeny, když obviněný při uzavírání uvedené Kupní smlouvy zamlčel, že společnost OK nářadí s. r. o. vzhledem ke své nepříznivé ekonomické situaci nebude mít dostatek finančních prostředků k uhrazení převzatých závazků v termínu jejich splatnosti, kdy přes urgence fakturované částky uhrazeny do současné doby nebyly a poškozené společnosti Office & Chairs spol. s. r. o. způsobil škodu ve výši 179.368,- Kč.
2) dne 14. 4. 2010 jako jednatel společnosti OK nářadí, s r. o. se sídlem Šenov u Nového Jičína, ul. Dukelská čp. 526, IČ: 27859274 (jako kupující) z místa svého trvalého bydliště B., Ch. čp. … se elektronicky kontaktoval na spol. OR-METAL, s. r. o., Námestovo, Slovenská republika (jako prodávající) a následně v úmyslu se obohatit, dne 13. 5. 2010 a poté dne 26. 5. 2010 elektronicky objednal u prodávajícího kovové zboží, přičemž jednal srozuměn s tím, že s ohledem na nepříznivou ekonomickou situaci své společnosti nebude schopen převzatým závazkům v termínech splatnosti dostát, což při sjednávání objednávek nesdělil, přičemž také jednal s vědomím, že zboží bude bezprostředně dodáno třetí osobě, čímž tak prodávající uvedl v omyl a skutečně poté, co bylo zboží v hodnotě 236.778,82,- Kč proti faktuře č. … ze dne 17. 5. 2010 splatné dne 31. 5. 2010 dodáno do sídla společnosti v Š. u N. J. na ul. D. čp. … a stejně tak proti faktuře č. … ze dne 31. 5. 2010 splatné dne 21. 6. 2010, kdy bylo dodáno zboží v hodnotě 224.058,20,-Kč, které vždy osobně převzal, neměl v úmyslu faktury zaplatit a i přes urgence fakturované částky do současné doby neuhradil a způsobil tak poškozené společnosti OR-METAL, s. r. o., Kliňanská cesta 1155, Námestovo, IČ: 36416622 škodu ve výši 460.837,02 Kč.
Citované rozhodnutí napadl obviněný odvoláním. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl ve výroku I. tak, že ohledně skutku, resp. útoku popsaného výše pod bodem 2) obviněného nově uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §209 odst. 3 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup a prodej zboží za účelem dalšího prodeje a dále výkon funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným, jakož i statutárního orgánu v dalších obchodních společnostech a družstvech na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Ohledně skutku (útoku) popsaného výše pod bodem 1), v němž byl obžalobou spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, krajský soud ve výroku II. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. krajský soud poškozenou společnost odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výroku I. výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného rozsudku obviněný namítl, že nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť z provedených důkazů nelze dovodit jeho úmysl ke způsobení škody a k vlastnímu obohacení. Nebylo prokázáno, že v době objednávek od společnosti OR - METAL, s. r. o., věděl, že společnost A. I. V. Velman, s. r. o., která odebírala předmětné zboží od společnosti obviněného, již nemá peníze na zaplacení, ani nebylo prokázáno, že uvedl někoho v omyl, popř. že zamlčel podstatné skutečnosti obchodu, neboť poškozená společnost OR - METAL, s. r. o. věděla, že obviněný zboží kupuje za účelem jeho dalšího prodeje. Dovolatel dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, podle kterého použití trestní represe nemůže nahrazovat nezbytnou opatrnost účastníka obchodněprávních vztahů při ochraně svých vlastnických práv. V souvislosti s tím obviněný zdůraznil, že poškozená společnost ani neuplatnila svůj nárok na náhradu škody v civilním řízení a při obchodním jednání ani netrvala na zajištění závazku (např. platbou předem, akreditivem apod.), a tak sama zvolila rizikové řešení. Dále upozornil, že oba skutky, pro které byl trestně stíhán, byly zcela totožné, a přesto o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto odlišně a v případě jeho odsouzení tak nesprávně bylo kriminalizováno běžné obchodní jednání. Znovu namítal, že nejednal v úmyslu se obohatit, když transakci sjednala společnost s ručením omezeným a ani z důkazů neplyne, že by se sám obohatil, neboť za zboží dodané odběrateli (společnosti A. I. V. Velman, s. r. o.) neobdržel žádnou platbu. Proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem, aby byl zproštěn obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí dovolání obviněného a výkladu stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uzavřel, že dovolací námitky obviněného ohledně tvrzení, že určité okolnosti nebyly prokázány, že nevyplývají z žádného důkazu apod., nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit. Na základě soudy učiněných skutkových zjištění má dále za to, že na straně obviněného je dán minimálně eventuální úmysl jak ke způsobení škody, tak k obohacení společnosti OK nářadí, s. r. o., které spočívalo v tom, že dostala do své dispozice zboží, za které neposkytla finanční ekvivalent, načež skutečnost, že společnost A. I. V. Velman, s. r. o. následně za zboží nezaplatila, je irelevantní z hlediska naplnění zákonného znaku „obohacení“ u trestného činu podvodu. Státní zástupce však přisvědčil obviněnému v tom, že obohaceným subjektem nebyl dovolatel jako fyzická osoba, ale společnost OK nářadí, s. r. o., přestože obviněný byl jejím jediným společníkem - nicméně tato skutečnost nemůže mít na trestněprávní postavení obviněného zásadní vliv. Státní zástupce se dále důkladně věnoval námitce obviněného ohledně subsidiarity trestní represe a dovodil, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývají žádné výjimečné okolnosti, pro které by nebylo vhodné uplatnění trestní represe. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, považuje za zcela nepřiléhavý. Toto rozhodnutí se týká skutkově naprosto odlišné věci, kdy si poškozený peněžní ústav neopatřil snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytování úvěrů, o příjemci úvěru, kterému tento ústav navíc sám poskytnutí tzv. předschváleného úvěru iniciativně nabídl. V trestní věci dovolatele ovšem šlo z hlediska poškozeného OR - METAL, s. r. o., o běžný prodej zboží „na fakturu“ zákazníkovi, se kterým neměl poškozený z minulosti žádné negativní zkušenosti. K navázání obchodního vztahu přitom došlo z iniciativy obviněného a dodavatelská firma – na rozdíl od peněžního ústavu – zřejmě není vybavena kvalifikovaným aparátem zaměstnanců, který by mohl ověřovat bonitu zákazníků. Podle logiky prezentované dovolatelem by si počínal neopatrně každý podnikatel, který by dodal zboží jinému podnikateli bez toho, že by odběratel zaplatil předem nebo nejpozději při odběru zboží. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný setrval na své argumentaci spočívající především v tom, že krajský soud měl v posuzované věci aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a nepoužívat prostředky trestního práva k řešení obchodněprávní záležitosti, a znovu poukázal na rozdílný přístup odvolacího soudu k posouzení obou projednávaných případů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tedy lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je tedy dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Obviněný ve svém dovolání především odmítl, že by se svým jednáním dopustil trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu., a dále poukázal na rozdílnost přístupu odvolacího soudu ve vztahu k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ohledně jednotlivých útoků.
Krajský soud v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování výslechem obviněného O. K., dále provedl důkaz výpisem z účtu společnosti OK Nářadí, s. r. o., vedeného u banky Raiffeisen, zprávou této banky a výslechem bývalého jednatele společnosti A. I. V. Velman, s. r. o., svědka T. T. Po vyhodnocení důkazů, které ve věci provedl jak sám, tak v předcházejícím řízení soud prvního stupně, dospěl k závěru, že ve vztahu k oběma útokům popsaným pod body ad 1) a ad 2) rozsudku soudu prvního stupně bylo prokázáno, že obviněný O. K. v rámci svého podnikání, aniž měl dostatek finančních prostředků na úhradu, převzal od smluvních partnerů zboží s tím, že převzaté zboží do sjednaného termínu uhradí a toto následně za účelem jeho prodeje, z něhož měl mít zisk cca 10 % z celkové ceny zboží, nechal převézt do sídla společnosti A. I. V. Velman, s. r. o., v K., avšak smluvním partnerům ve sjednaném termínu, ani později, cenu zboží neuhradil s odůvodněním, že ani jemu zboží zaplaceno nebylo. Ani jednu z poškozených společností před uzavřením smlouvy neinformoval, že za jejich zboží je jim schopen zaplatit až po jeho dalším prodeji, kdy bude zaplaceno i jemu samotnému, resp. jeho společnosti, k čemuž však s ohledem na vyhlášení úpadku odběratele, tj. společnosti A. I. V. Velman s. r. o. nedošlo, i když mu bylo touto společností vystaveno uznání dluhu ve výši 987.456,- Kč.
Na základě výše uvedených skutkových zjištění pak krajský soud konstatoval, že v případě útoku uvedeného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný na základě předchozích obchodních transakcí, až do 30. 4. 2010, kdy marně uplynula lhůta k zaplacení zboží, důvodně přesvědčen, že zboží předává solventnímu obchodnímu partnerovi (tj. společnosti A. I. V. Velman, s. r. o.) a mohl tedy předpokládat, že svůj závazek vůči poškozené společnosti Office & Chairs, spol. s r. o. řádně a včas splní. Na základě výše uvedeného na tento útok aplikoval zásadu ultima ratio, a proto za těchto okolností učinil závěr, že tento útok není trestným činem, a ve výroku II. dovoláním napadeného rozsudku obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. pro něj obžaloby zprostil.
Již ve vztahu k tomuto postupu odvolacího soudu ohledně útoku pod bodem 1), a tím spíše pak ohledně jeho závěrů k výroku o vině obviněného útokem pod bodem 2), je třeba zdůraznit, že krajský soud si zřejmě dostatečně neujasnil předpoklady aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe), především tedy, zda dospěl vůbec k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně jeho subjektivní stránky). Tomu nasvědčuje úvaha odvolacího soudu na str. 7 rozsudku, že „…krajský soud se zabýval projednávanou věcí z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy z hlediska aplikace zásady ultima ratio. Zkoumal proto bedlivě subjektivní stránku a motiv jednání obžalovaného.“ Odvolací soud patrně nesprávně směšoval otázku naplnění znaků subjektivní stránky posuzovaného trestného činu s aplikací ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy s materiálním korektivem uplatňování trestní odpovědnosti, resp. napadané rozhodnutí v tomto směru přinejmenším vzbuzuje pochybnosti.
Zatímco u útoku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně učinil závěr, že na něj „…se zásada ultima ratio vztahuje “ (lze ovšem připomenout, že odvolací soud přitom zdůraznil, že obviněný do 30. 4. 2010 byl přesvědčen, že společnost A. I. V. Velman, s. r. o., je solventní a že svůj závazek vůči poškozené společnosti Office & Chairs, spol. s r. o. , řádně a včas splní – což spíše může odpovídat závěru o nedostatku úmyslné formy zavinění), tak u útoku pod bodem 2) téhož rozsudku dospěl krajský soud k zcela jinému závěru, podle něhož „…nelze aplikovat zásadu ultima ratio“ a proto uznal obviněného vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento opačný závěr v podstatě odůvodnil tím, že obviněný sice se společností OR – METAL, s. r. o., navázal kontakt dne 14. 4. 2010, avšak zboží elektronicky objednal až ve dnech 13. 5. 2010 a 26. 5. 2010, tedy v době, kdy si již byl vědom toho, že sám finanční prostředky na zaplacení objednaného zboží nemá, a že je zjevně nemá ani společnost A. I. V. Velman, s. r. o., do jejíhož sídla zboží dodal, když mu neuhradila zboží pocházející z dodávky od společnosti Office & Chairs, spol. s r. o. Krajský soud dospěl k závěru, že v tomto případě je nepochybné, že obviněný osobu jednající za společnost OR – METAL, s. r. o., uvedl v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, když předstíral svou solventnost, a tak svým jednáním způsobil škodu ve výši 460.837,02 Kč, tj. větší škodu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v dovolání namítl, že krajský soud v podstatě dva totožné obchodní případy posoudil zcela odlišně, když u prvního jej viny zprostil, zatímco u druhého jej shledal vinným, aniž by přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností shledal naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu a proč zde neaplikoval zásadu subsidiarity trestního práva. Nejvyšší soud těmto dovolacím námitkám obviněného přisvědčil a podané dovolání tak shledal důvodným.
Nejvyšší soud připomíná, že zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio má mimo jiné význam interpretační, protože znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Jestliže podle §13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, představuje §12 odst. 2 tohoto zákona a zásada subsidiarity trestní represe v něm vyjádřená materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty). Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. K tomu blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Objektivní stránka trestného činu podvodu je tedy charakterizována podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, anebo zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož na cizím majetku vznikne škoda nikoli nepatrná a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou podvedený provede a následně mezi vzniklou škodu u poškozeného a obohacením pachatele (event. třetí osoby) pak musí být dána příčinná souvislost.
Po subjektivní stránce je třeba prokázat úmyslné zavinění, které musí zahrnovat též všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Obecně platí, že každé meritorní rozhodnutí soudu musí ve své výrokové části obsahovat též slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. např. č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Proto je nutné, aby tzv. skutková věta obsahovala všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného ustanovení trestního zákoníku, a to v rozsahu, který nevyvolává důvodné pochybnosti.
Ve skutkové větě rozsudku krajského soudu je uvedeno, že obviněný jednal „ v úmyslu se obohatit“. V právní větě téhož výroku pak krajský soud znovu uvádí, že obviněný „ sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl. “ V tomto ohledu lze přisvědčit obviněnému, že z těchto skutkových okolností nelze dovodit právně významnou úvahu, že úmysl obviněného směřoval k jeho vlastnímu obohacení. Je třeba totiž zdůraznit, že osobu společníka, a to ani v případě, že je jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, nelze ztotožňovat se samotnou společností s ručením omezeným jako právnickou osobou (srov. přiměřeně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 249/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, publikované pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.; dále přiměřeně srov. i další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1432/2005, a ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 746/2006). V posuzovaném případě obviněný uzavíral s poškozenou společností kupní smlouvu jako jednatel společnosti OK nářadí s. r. o., jednal tedy jménem společnosti a na její účet. V daném případě by za soudy zjištěných skutkových okolností přicházela v úvahu toliko možnost posuzovat zavinění obviněného výhradně ve vztahu k možnosti obohacení jiného, nikoliv však k obohacení sebe sama. Ostatně shodně se v tomto směru vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Pro odlišení standardních právních vztahů v režimu soukromého práva od těch, které jsou současně předmětem trestně právní regulace, je v tomto případě stěžejní právě záměrné a neoprávněné obohacení na úkor jiné osoby jednáním, které současně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.
Ve skutkové větě výroku I. rozsudku krajského soudu je dále uvedeno, že obviněný objednal u prodávajícího kovové zboží, přičemž jednal srozuměn s tím, že s ohledem na nepříznivou ekonomickou situaci své společnosti nebude schopen převzatým závazkům v termínech splatnosti dostát, což při sjednávání objednávek nesdělil, přičemž také jednal s vědomím, že zboží bude bezprostředně dodáno třetí osobě, čímž tak prodávajícího uvedl v omyl . Krajský soud přitom spatřoval rozdíl mezi jednáním obviněného uvedenými pod bodem 1), pro který obviněného sám zprostil obžaloby, a pod bodem 2), kterým jej uznal vinným, v zásadě jen v tom, že v případě ad 1) byl obviněný „důvodně přesvědčen, že objednané zboží předává solventnímu obchodnímu partnerovi“ – společnosti A. I. V. Velman, s. r. o., a mohl tedy předpokládat, že svůj závazek řádně a včas splní, zatímco v druhém případě objednával zboží v době, kdy si byl sice rovněž vědom skutečnosti, že sám finanční prostředky na zaplacení objednaného zboží nemá, ale že je zjevně již nemá ani společnost A. I. V. Velman s. r. o., do jejíhož sídla zboží dodal, když mu neuhradila zboží pocházející z dodávky od společnosti Office & Chairs spol. s r. o. Takový závěr však sám o sobě nevyjadřuje naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, popřípadě nesplnění podmínek ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když v tomto kontextu je nutno znovu připomenout, že z rozsudku odvolacího soudu není jasné, zda odvolací soud v tomto případě shledal naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud jednoznačně nevyložil, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že jednání obviněného naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to zejména ve vztahu k jeho subjektivní stránce. Pouhá skutečnost, že v době, kdy obviněný předmětnou objednávku učinil, nebylo ze strany společnosti A. I. V. Velman, s. r. o. dosud zaplaceno za zboží pocházející z dodávky od společnosti Office & Chairs, spol. s r. o., (zvláště za situace, kdy se jednalo o opoždění platby zhruba o 14 dnů, popřípadě necelý měsíc, oproti datu objednávky zboží u společnosti A. I. V. Velman s. r. o.), sama o sobě dostatečně neodůvodňuje závěr, že obviněný si byl vědom platební neschopnosti svého odběratele A. I. V. Velman s. r. o., a že jen na základě tohoto zjištění jednal v úmyslu uvést v omyl osobu jednající za společnost OR – METAL, s. r. o. Pokud odvolací soud spatřoval podvodný úmysl na straně obviněného též v tom, že zatajil skutečnost, že zboží předá třetímu subjektu (tj. společnosti A. I. V. Velman s. r. o.), tak bylo třeba se vypořádat též s výpovědí svědka M. T. (pracovníka poškozené společnosti OR – METAL, s. r. o.), který uvedl, že věděl o tom, že obviněný má velkoobchod a dodává zboží jiným subjektům.
Přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný navázal kontakt se společností OR – METAL, s. r. o., už dne 14. 4. 2010, kdy ještě ani nebyla vystavena poslední faktura za zboží od společnosti Office & Chairs, spol. s r. o. (vystavena dne 16. 4. 2010), přičemž k samotné objednávce zboží od společnosti OR – METAL, s. r. o. došlo dne 13. 5. 2010 a 26. 5. 2010, tedy s odstupem necelého měsíce od splatnosti poslední faktury ke dni 30. 4. 2010 od společnosti Office & Chairs, spol. s r. o. Ačkoliv je zcela nežádoucí a v rozporu s obchodním závazkovým vztahem, v obchodním styku se stává i to, že nedojde ke včasné úhradě za dodané zboží. Situace, kdy společnost zavedená na trhu, která je velkým odběratelem řadu let, se zpozdí s úhradou faktury za dodané zboží, tedy nejsou v obchodním styku nijak ojedinělé a je tak třeba se zabývat tím, zda z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, na základě takového jednání společnosti A. I. V. Velman, s. r. o. obviněný mohl bez dalšího usoudit, že tato společnost nemá finanční prostředky na zaplacení dodaného zboží a že on sám (resp. společnost OK nářadí, s. r. o.) nebude schopen řádně a včas plnit společnosti OR – METAL, s. r. o. Faktury vystavené společností Office & Chairs, spol. s r. o. se splatností dne 21. 4. 2010 a 30. 4. 2010 byly vystaveny vůči obviněnému, který dodal zboží s navýšenou cenou o provizi společnosti A. I. V. Velman, s. r. o., přičemž z provedeného dokazování není zřejmé, s jakým datem splatnosti byla obviněným vystavena faktura společnosti A. I. V. Velman, s. r. o., a tedy zda v době uskutečnění objednávek u společnosti OR – METAL, s. r. o., dovolatelem již byla společnost A. I. V. Velman, s. r. o. skutečně v prodlení se zaplacením faktury.
Na druhé straně je zřejmé, že obviněný si nepočínal obezřetně a podstupoval určité riziko, pokud objednal další zboží za situace, kdy ještě neměl uhrazenou předchozí dodávku zboží, a navíc ubezpečoval jednatele společnosti OR – METAL, s. r. o., že má finanční prostředky a že platbu za první dodávku zboží uhradí v hotovosti při dodání dalšího objednaného zboží. Z provedeného dokazování přitom nevyplývá, že by mezi obviněným a společností A. I. V. Velman, s. r. o., existovala nějaká bližší vazba, která by nasvědčovala tomu, že obviněný jednal v úmyslu obohatit společnost A. I. V. Velman, s. r. o., příp. sám sebe prostřednictvím této společnosti.
Skutečnost, že obviněný neinformoval osobu jednající za společnosti OR - METAL s. r. o., že zboží objednává za účelem jeho dalšího prodeje, sama o sobě nedovoluje učinit závěr o podvodném úmyslu obviněného, zvláště když poškozená společnost věděla, že obviněný se zbožím dále obchoduje (viz výpověď svědka T.), a ostatně takové sdělení se zpravidla ani v obchodně závazkovém vztahu nevyžaduje a při nákupu zboží kupující není povinen sdělovat prodávajícímu, za jakým účelem od něj zboží odebírá. Závěr odvolacího soudu o vině obviněného založený především na tom, že v době, kdy činil objednávku u společnosti OR – METAL, s. r. o., si byl vědom, že finanční prostředky na zaplacení zboží nemá společnost A. I. V. Velman, s. r. o., přičemž při objednávce zboží ani nesdělil, že jej objednává za účelem dalšího prodeje a opakovaně sliboval zaplacení faktur, tak není ve světle výše uvedeného dostatečně podložen. Odvolací soud totiž přesvědčivě nevysvětlil, z jakých důvodů dospěl k tomu, že obviněný v době do 30. 4. 2010 právem pokládal svého odběratele, tzn. společnost A. I. V. Velman s. r. o., za solidního obchodního partnera, že byl důvodně přesvědčen o jeho solventnosti a o včasném a řádném zaplacení odebraného zboží, a proto jej obžaloby zprostil (je nejasné, zda pro nedostatek úmyslné formy zavinění, anebo na základě aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku) a které okolnosti na straně obviněného vedly v průběhu prakticky tří týdnů (tj. v období od 30. 4. 2010 do 26. 5. 2010 – datum druhé objednávky zboží od společnosti OR – METAL, s. r. o.) k opačnému závěru, že totiž věděl že od tohoto obchodního partnera mu nebude dodané zboží uhrazeno buď vůbec, anebo ve lhůtě splatnosti podle faktury poškozené společnosti A. I. V. Velman s. r. o. Lze též podotknout, že z provedeného dokazování zatím nevyplývá, jakou lhůtu splatnosti za toto dodané zboží stanovil obviněný společnosti A. I. V. Velman s. r. o.
Ve shodě s vyjádřením státního zástupce považuje Nejvyšší soud pro posouzení této věci za bezvýznamnou námitku obviněného, že poškozená společnost nevyužila k ochraně svých práv prostředků civilního práva. Trestně právní postih pachatelů trestných činů nemůže být ve smyslu jím uváděné námitky odvislý od aktivity poškozeného v oblasti civilního práva, resp. od vymáhání pohledávky nebo uplatnění nároku na náhradu škody u civilního soudu. Přitom je nutno uvést, že poškozená společnost OR – METAL, s. r. o., se aktivně domáhala náhrady škody, která jí byla způsobena obviněným právě v projednávaném trestním řízení. Za nepřiléhavý je také nutno hodnotit odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, neboť, jak také uvedl státní zástupce, se jednalo o skutkově zcela odlišnou věc, kdy si poškozený peněžní ústav neopatřil snadno jemu dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru, o příjemci úvěru, kterému tento ústav navíc sám poskytnutí tzv. předschváleného úvěru iniciativně nabídl, ačkoliv si bez obtíží mohl zjistit finanční situaci obviněného, která mu neumožňovala tento úvěr splácet.
Avšak ze všech výše již uvedených důvodů Nejvyšší soud výrok I. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku toho pozbyla svého podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě jako soudu odvolacímu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když vytýkaná pochybení mají svůj původ právě v řízení o podaném odvolání obviněného.
Krajský soud v Ostravě znovu projedná odvolání obviněného a v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu se především bude zabývat tím, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky posuzovaného přečinu, a tady zejména s ohledem na výše uvedené se zaměří na pečlivé posouzení subjektivní stránky tohoto přečinu. Po případném doplnění dokazování, pak postupem naznačeným v §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy vyhodnotí a rovněž tak přezkoumá veškeré okolnosti případu s ohledem na jím, ve zrušeném rozhodnutí uvažované uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V případě, že uzná obviněného vinným ze spáchání projednávaného skutku, doplní ve svém rozhodnutí v rámci tzv. skutkové věty popis projednávaného skutku tak, aby obsahoval všechny zákonem požadované obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak krajský soud v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, atd.
Krajský soud je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík