ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.16.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 16/2016-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016 stížnost obviněného Ing. V. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2016, sp. zn. 8 To 11/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného Ing. V. V. z a m í t á .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 8 To 11/2016, rozhodl, že členové senátu 8 To ve složení JUDr. Jiří Lněnička, JUDr. Pavla Augustinová a JUDr. Petr Smrž nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného Ing. V. V., vedené u Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor pod sp. zn. 9 T 2/2015.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 8 To 11/2016, podal obviněný Ing. V. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého stížnost, ve které především rozebral svoji nespokojenost s rozhodováním soudů a uplatňováním judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný namítá, že napadené rozhodnutí vrchního soudu nerespektuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž konstatuje, že předchozí argumenty o podjatosti soudu je nadbytečné opakovat a ve své stížnosti tedy jen obecně namítá porušení práva na spravedlivý proces. Následně stěžovatel podrobně rozebírá svou námitku podjatosti vůči senátu Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor, jejíž podstatou bylo jak vyjádření předsedy senátu k ústavní stížnosti, tak ,,…systém vedení dokazování používaný tímto senátem“´. Podjatost senátu 8 To Vrchního soudu v Praze zakládá právě na skutečnosti, že při přezkumu rozhodnutí ohledně podjatosti uvedeného senátu krajského soudu, si byl vrchní soud vědom všech pochybení, kterých se tento senát dopustil, a přesto stížnost obviněného zamítl. Stěžovatel poukazuje rovněž na vyjádření předsedy senátu vrchního soudu k ústavní stížnosti, z něhož přesvědčivé vyplývá jeho podjatost. Na základě uvedeného se obviněný domnívá, že postup a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, stejně jako postup Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor, nebyly v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje jejich zrušení.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Vrchní soud ve svém rozhodnutí předně konstatoval, že není zřejmé, z jakého důvodu se návrh na vyloučení soudců vztahuje na JUDr. Pavlu Augustinovou a JUDr. Petra Smrže, když veškeré výhrady směřují proti dvěma dokumentům, které vypracoval předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička, konkrétně jde o vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 10. 2015 a usnesení ze dne 17. 2. 2016. Zdůraznil, že JUDr. Pavla Augustinova se navíc stala členkou senátu 8 To až v lednu 2016. Obviněný k tvrzení podjatosti senátu opomněl přiložit rozhodnutí, kterým údajně podjatý senát rozhodl v jeho prospěch, když jako nedůvodnou zamítl stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o přijetí peněžité záruky. K tomuto vrchní soud uvedl, že důvodem vyloučení soudce nemůže být to, že nerozhodl v souladu s představou obžalovaného. Obviněný ve svém návrhu ani nenamítal existenci nějakého poměru soudců k projednávané věci, ani k zúčastněným osobám a tedy ve smyslu §30 tr. ř. neshledal Vrchní soud v Praze žádné důvody pro vyloučení jmenovaných soudců z vykonávání úkonů v předmětném trestném řízení, když nelze dovozovat, že by členové senátu měli k obviněnému či jeho obhájci nějaký poměr, který by jim bránil v nestranném rozhodování. Jelikož vrchní soud neshledal důvod pro vyloučení členů senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, rozhodl, že dotčení členové senátu 8 To nejsou vyloučeni.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že podle §30 odst. 1 tr. ř. jsou důvodem pro vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
Z odůvodnění stížnosti není tak zcela zřejmé, zda obviněný spatřuje důvod vyloučení jmenovaných členů senátu v jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám vyjmenovaným v §30 odst. 1 tr. ř. Dotčení členové senátu v napadeném usnesení konstatují, že nemají žádný poměr k osobě obviněného ani k osobě jeho obhájce, a rovněž tak k věci, tedy k projednávané trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu. Ani Nejvyššímu soudu není z obsahu spisového materiálu žádný takový poměr znám, když ho ani obviněný ve své stížnosti neuvádí a nespecifikuje.
Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998). Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože v takových případech se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Obviněný ve své stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jakéhokoli poměru soudců k projednávanému skutku nebo k faktickým okolnostem s ním souvisejícím, když veškerá argumentace směřuje do oblasti procesního postupu obou soudů. Současně by uvedený poměr musel mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně. Odlišný právní názor soudce od právního názoru obviněného, nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku. Námitky obviněného proti senátu 8 To tedy nelze považovat za relevantní ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž neshledal ani namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jeho odkaz na rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/2012 Sb. rozh. tr. je nepatřičný a s posuzovanou problematikou nesouvisí.
Současně je nutno upozornit, že pokud obviněný ve své stížnosti rozsáhlé popisuje a uplatňuje výhrady vůči postupu senátu Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor, kterým je podle něho evidentně doložena podjatost tohoto senátu, nelze tyto námitky shledat přípustnými a nemůžou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, neboť v předmětné věci Nejvyšší soud nerozhoduje o podjatosti členů senátu uvedeného krajského soudu, nýbrž o podjatosti členů senátu 8 To Vrchního soudu v Praze. Námitka podjatosti vůči členům senátu Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor již byla projednána tímto senátem a rozhodoval o ní také Vrchní soud v Praze v pozici stížnostního soudu, přičemž stížnost obviněného byla zamítnuta a současně byl poučen, že proti uvedenému rozhodnutí není další stížnost přípustná. Nejvyšší soud se proto nezabýval výhradami, které obviněným vztahoval vůči senátu Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor, a tedy ani k vyjádření k ústavní stížnosti předsedy tohoto senátu.
Pokud se jedná o výhrady obviněného směřující k postupu a závěrům senátu Vrchního soudu v Praze v rámci stížnostního řízení o námitce podjatosti senátu 9 T Krajského soudu České Budějovice – pobočka Tábor, je na základě výše uvedeného výkladu k §30 tr. ř. zřejmé, že tyto nejsou způsobilé založit pochybnosti o nepodjatosti členů senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, neboť jako důvod pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení nemůže sloužit nespokojenost obviněného s procesním postupem a právními závěry soudu při rozhodování v jeho trestní věci. K námitce ohledně vyjádření předsedy senátu 8 To JUDr. Jiřího Lněničky ze dne 6. 10. 2015 k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2624/15 lze uvést, že s ohledem na některé emotivní a nepříliš vhodné jeho části se nejedná o vyjádření na zcela profesionální úrovni. Ovšem jen na základě této jakési nadbytečné polemiky předsedy senátu s důvody, pro které byla ústavní stížnost podána, nelze dovozovat takovou vážnost důvodů pro vyslovení podjatosti JUDr. Jiřího Lněničky, které by ve smyslu §30 tr. ř. vedly k odnětí věci zákonnému soudci.
Protože obviněný jiné konkrétní důvody podjatosti senátu 8 To Vrchního soudu v Praze ve složení předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička a soudci JUDr. Pavla Augustinová a JUDr. Petr Smrž neuvedl, a Nejvyšší soud ani žádné jiné důvody jejich podjatosti neshledal, nemohla se stížnost obviněného shledat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu