ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.21.2010:118
sp. zn. 2 Afs 21/2010 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně Z. Š.,
zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží
51/39, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 2790/14,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12.
2009, č. j. 57 Ca 40/2009 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2009, č.j. 3234/09- 1100-400729, bylo dle
ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru na daň
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ze dne 14. 10. 2008,
č. j. 48514/08/125970/1869. Tímto platebním výměrem Finanční úřad v Mariánských Lázních
(správce daně) vyměřil žalobkyni, na zákla dě provedeného vytýkacího řízení, daňovou povinnost
ve výši 266 780 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně ke Krajskému soudu v Plzni
žalobu, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou.
Při rozhodování vycházel krajský soud z takto postaveného skutkového stavu: dne
30. 6. 2008 podala žalobkyně u správce daně daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2007, v němž uplatnila společné zdanění manželů, spolu s manželem
Ing. M. Š. Správce daně zahájil výzvou ze dne 24. 7. 2008 č. j. 37877/08/125970/1869, ve smyslu
ustanovení §43 daňového řádu, vytýkací řízení, neboť mu vznikly pochybnosti o průkaznosti
přiznání k dani z příjmů v tom smyslu, že nebyl doložen nárok na nezdanitelnou část základu
daně u manžela žalobkyně a žal obkyně byla vyzvána k doložení dokladů prokazujících poskytnutí
daru manželem. K výzvě správce daně doložil manžel žalobkyně doklady prokazující poskytnutí
daru. Správce daně projednal dne 9. 10. 2008 se žalobkyní zprávu o výsledku vytýkacího řízení a
konstatoval, že u manžela žalobkyně byl zjištěn dílčí základ daně z ostatních příjmů dle
ustanovení §10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o daních z příjmů“) v částce 821 968 Kč. Po zahrnutí příjmu a výda je do příjmů a
výdajů žalobkyně za zdaňovací období roku 2007, při současném uplatnění společného zdanění
manželů dle ustanovení §13a zákona o daních z příjmů, byl vyčíslen dílčí základ daně u
žalobkyně částkou 996 117 Kč a daň z příjmů částkou 266 780 Kč. Žalobkyně do protokolu o
ústním jednání dne 9. 10. 2008 uvedla, že se zprávou nesouhlasí. Následně správce daně
žalobkyni vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, a to zcela
v souladu se závěry zprávy o výsledku vytýkacího řízení. Proti platebnímu výměru podala
žalobkyně odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto.
Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud především dospěl k závěru, že příjem
v částce 752 000 Kč, který manžel žalobkyně obdržel jako doplatek kupní ceny z prodeje
pozemků v k. ú. Velká Hleďsebe, je ostatním příjmem ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 zákona
o daních z příjmů, neboť má původ v převodu jeho vlastních nemovitostí. Na rozdíl
od žalobkyně neshledal nejasnosti ohledně výkladu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a §10 odst. 5
zákona o daních z příjmů. Manžel žalobkyně pozemky nenabyl na základě darovací smlouvy
nebo děděním; zdanitelný příjem mohl tedy ponížit pouze o výdaje, které na jejich pořízení
vynaložil (tj. 200 000 Kč), a nikoli o výdaj ve výši ceny zjištěné pro účely daně dědické
nebo darovací. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že by dani z příjmů mělo být podrobeno
již nabytí nemovitosti. Úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti je, ve smyslu
příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, předmětem daně z převodu nemovitostí. Naproti
tomu předmětem daně z příjmů jsou příjmy z prodeje nemovitosti. Příjem z prodeje nemovitosti
v částce 752 000 Kč měl manžel žalobkyně teprve v roce 2007, a proto až v tomto období mohla
být z takto přijaté částky vyměřena daň z příjmů. Tyto příjmy se reálně projevily v právní sféře
manžela žalobkyně, potažmo žalobkyně, v tomto zdaňovacím období, jak vyplývá například
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136. Manžel
žalobkyně taktéž nemohl tento příjem zahrnout pod příjem od daně osvobozený, ve smyslu
ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. K této problematice existuje rozsáhlá
a nerozporná judikatura, zahrnující jak nálezy Ústavního soudu, tak i rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu (například rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č.j. 5 Afs 29/2004 - 74). Manžel
žalobkyně nabyl pozemky na základě ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o půdě“), a to na základě postoupení pohledávky od osoby, která nárok
na vydání pozemků nabyla od osoby dříve postižené, jíž měl být majetek vrácen. Manžel
žalobkyně sám takovou postiženou osobou ve smyslu zákona o půdě nebyl. Na případ tak nebylo
možné aplikovat ani pokyn ministerstva financí D-108, kterým se stanoví postup pro účtování
o postoupených pohledávkách podle §33a zákona o půdě a o vydaných majetkových podílech
podle §13 zákona č. 42/1992 Sb. (o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech). Závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího sou du ze dne 30. 11. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (jichž se žalobkyně dovolávala) na nyní projednávaný případ nedopadají,
neboť se jedná o skutkově odlišný případ. Žalobkyní navrhované důkazy krajský soud neprovedl,
neboť mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkových otázkách; k posouzení důvodnosti žaloby
nebylo potřeba provedení důkazu - svědecké výpovědi.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Předně je nutno poznamenat, že obsah kasační stížnosti je fakticky pouhým přepisem
správní žaloby. Pouze doplnění kasační stížnosti doručené krajskému soudu dne 8. 2. 2010
obsahuje novou stížní námitku retroaktivního výkladu zákona; stěžovatelka navrhuje provedení
důkazu smlouvou o převodu pozemků. Stěžovatelka tak neuvádí, v čem spatřuje důvody
pro podání kasační stížnosti, tedy co vytýká rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost musí
nutně vždy polemizovat s právními názory, na nichž je vystavěno napadené rozhodnutí krajského
soudu; v opačném případě by musela být jako nepřípustná odmítnuta, pro absenci kasačních
důvodů (§104 odst. 4 s. ř. s.). K těmto případům se zdejší soud v minulosti již opakovaně
vyjádřil; zmínit lze například rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50 (publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS), dle kterého „[p]okud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné
a odpovídají zákonným kasačním důvodům (§103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody
nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké
konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí.
Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vych ázet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li
stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle
§104 odst. 2 s. ř. s.“ (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Při striktním výkladu zákona by tak bylo možné kasační stížnost odmítnout.
Takový postup by však Nejvyšší správní soud považoval za příliš formalistický a vedoucí fakticky
k odepření spravedlnosti. Argumentace stěžovatelky, jakkoli směřuje fakticky toliko proti
rozhodnutí žalovaného, tedy bude konfrontována s právními závěry krajského soudu s tím,
že rozsah přezkumu kasačním soudem bude omezen na dostatečnost vypořádání jednotlivých
žalobních námitek.
Pro srozumitelnost skutkového základu věci je vhodné nejprve připomenout,
že dne 5. 10. 1995 uznal Okresní úřad Cheb, Okresní pozemkový ú řad
pod č. j. 1389/007/06/PÚ/92-203-Z, oprávněnost restitučního nároku Š. P. a přiznal mu právo
na náhradu za nevydané nemovitosti podle zákona o půdě. Dne 25. 11. 1995 byla mezi Š . P. jako
postupitelem a společností GRATO spol. s r. o., jako postupníkem, uzavřena smlouva o
postoupení pohledávky, která byla postupiteli přiznána zmiňovaným rozhodnutím ze dne 5. 10.
1995. Cena postoupené pohledávky byla stanovena na částku 200 000 Kč. Dne 17. 3. 1999 byla
uzavřena mezi společností GRATO spol. s r. o. (postupitel) a postupníky Ing. M. Š. Ing. J.S.
smlouva o postoupení zmiňované restituční pohledávky. Dne 6. 4. 1999 byla, dle ustanovení §11
odst. 2 zákona o půdě, uzavřena smlouva o převodu pozemků číslo 64 RP 99/02 mezi
Pozemkovým fondem České republiky jako převádějícím a oprávněnými osobami Ing. J. S. a Ing.
M. Š. Předmětem smlouvy o převodu byly pozemky vedené na LV č. 10002 u Katastrálního
úřadu v Chebu pro k. ú. Velká Hleďsebe, v ceně 582 894 Kč. Dne 20. 12. 2002 byla uzavřena
kupní smlouva mezi prodávajícími Ing. J. S. a Ing. M. Š. a obchodní společností GRATO spol.
s r. o., jako kupujícím. Předmětem převodu byly uvedené pozemky, nově zapsané na LV č. 686
pro k. ú. Velká Hleďsebe. Kupní cena byla stanovena na 5 008 000 Kč a byla splatná v částce
2 504 000 Kč při podpisu smlouvy a v částce 2 504 000 Kč do 28. 2. 2003 s tím, že každý
z prodávajících obdrží vždy 1 splátky.
Dále je třeba připomenout, že stěžovatelka, spolu s manželem Ing. M.Š., využili za
zdaňovací období roku 2007 možnosti dané ustanovením §13a zákona o daních z příjmů (nyní
již zrušené) a uplatnili tzv. společné zdanění manželů. Základ daně se pak stanovil dle ustanove ní §
13a odst. 2 zákona o daních z příjmů, dle kterého společným základem daně se pro účely tohoto zákona
rozumí součet dílčích základů daně podle §6 až 10 u obou manželů. Dílčí základy daně podle §6 až 10
každého z manželů se upraví podle §5 a 23. S polečný základ daně se sníží o nezdanitelné části základu daně
podle §15 za oba manžele. V nyní posuzovaném případě je předmětem sporu částka 752 000 Kč,
kterou správce daně zahrnul do základu daně manžela stěžovatelky, a která představovala část
kupní ceny za prodej pozemků v k. ú. Velká Hleďsebe. Tyto pozemky získal manžel stěžovatelky
a následně je prodal postupem, jež je popsán výše.
Pokud jde o stěžovatelkou namítanou vadu řízení před daňovými orgány, která, dle jejího
názoru, vyústila v porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení, krajský soud správně
na základě předloženého spisového materiálu konstatoval, že žádné podání, kterým
by stěžovatelka brojila proti výsledku vytýkacího řízení, není ve spise uloženo. S tímto tvrzením
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Nadto podotýká, že z daňového řádu ani z jiných právních
předpisů neplyne povinnost daňových orgánů (správce daně) vyčkávat na případné vyjádření
daňového subjektu k výsledku vytýkacího řízení, nebo mu k vyjádření stanovit lhůtu. Krajský
soud se nicméně vyslovil i k eventualitě, že by stěžovatelka skutečně tvrzené výhrady vznesla.
I zde zcela přiléhavě odkázal na usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 76/2007 - 48 (publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS), z něhož se podává, že „[v]ady
odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní správce daně
prvního stupně autoremedurou (§49 odst. 1 daňového řádu) nebo odvolací orgán postupem podle §50 odst. 3
daňového řádu. Postup podle §50 odst. 3 daňového řádu se uplatní jak v řízení o odvolání proti dani stanovené
dokazováním (§50 odst. 6 daňového řádu ), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek
(§50 odst. 5 daňového řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně.“ Je tedy
zřejmé, že v daňovém řízení rozhodně není vyloučena možnost odstraňovat případné procesní
vady či doplňovat dokazování před odvolacím orgánem.
Argumentaci stěžovatelky uplatněnou v doplnění kasační stížnosti ze dne 4. 2. 2010
(doručeném soudu dne 8. 2. 2010), kterou namítá, že je její postavení odvozováno od právní
úpravy §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů účinného od 1. 1. 2001, a nikoli podle
právního stavu předcházejícího tomuto datu (v souvislosti s okamžikem vydání pozemků),
je nutné, s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., považovat za nepřípustnou,
neboť se opírá o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla. Stejně tak je třeba odmítnout námitku stěžovatelky
spočívající v tvrzení, že úkony jejího manžela jí nemohou být přičítány k tíži, pokud ho k žádným
úkonům nezmocnila. Taktéž tuto námitku mohla stěžovatelka uplatnit již v řízení před krajským
soudem, avšak neučinila tak.
Stěžovatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí žalov aného bylo vydáno bez toho,
aby byly provedeny jí navržené důkazy s tím, že bylo nepřípustně provedeno zhodnocení jejich
významu ještě před jejich provedením. K tomu je třeba konstatovat, že toto tvrzení je sice
obsaženo v žalobě, avšak postrádá jakoukoli konkretizaci. Jelikož k rozvedení této dílčí žalobní
námitky nedošlo ani v následném doplnění žaloby či na nařízeném soudním jednání, nejde
o žalobní bod, se kterým by se krajský soud mohl meritorně vypořádat. Nadto je třeba
připomenout, že stěžovatelka při ústním jednání u krajského soudu od provedení důkazů
navržených ve správní žalobě upustila a provedení jiných důkazů nenavrhla. Krajský soud, mimo
jiné, konstatoval, že listiny založené v daňovém spisu stěžovatelky a jejího manžela nemají
na posouzení věci žádný vliv a jejich obsah není sporný. K posouzení důvodnosti žaloby nebylo
nutné provést výslech svědkyně Ing. K. Š. ani provést důkaz rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. S těmito závěry se zdejší soud taktéž ztotožňuje, neboť
spornými body mezi stěžovatelkou a žalovaným byla povaha přijatého doplatku kupní ceny
z prodeje nemovitosti v roce 2007.
Taktéž závěrům krajského soudu, že v případě přijetí částky 752 000 Kč se jedná
z hlediska daňového o ostatní příjem, ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona o daních
z příjmů – příjem z převodu vlastních nemovitostí nebo spoluvlastnického podílu na nich, nelze
ničeho vytknout. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti neuplatňuje v tomto
směru žádnou argumentaci nad rámec žalobních tvrzení (s nimiž se krajský soud bezezbytku
vypořádal), lze krajskému soudu přisvědčit, že dle §10 odst. 4 citovaného zákona je základem
daně (dílčím základem daně) příjem snížený o výdaje prokazatelně vynaložené na jeho dosažení , přičemž
u příjmů dle §10 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů se výdajem rozumí cena, za kterou
poplatník věc (právo) prokazatelně nabyl, a jde -li o věc (právo) zděděnou nebo darovanou, cena zjištěná pro účely
daně dědické nebo darovací. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že jejímu manželu nevznikl
prodejem nemovitostí žádný příjem, neboť dle znaleckého posudku Ing. Arch. V . Ch. ze dne 20.
1. 2008 byly prodávané nemovitosti ke dni převodu (9. 7. 1999) oceněny částkou 5 149 110 Kč
(tržní hodnota nemovitosti), a to dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a navazujících podzákonných právních norem.
Krajský soud správně dovodil, takto zjištěná cena může být považována za výdaj pouze
v případě, že by manžel stěžovatelky nabyl nemovitosti d ěděním nebo na základě darovací
smlouvy. V daném případě tomu tak nebylo, neboť manžel stěžovatelky nabyl na základě
smlouvy o postoupení pohledávky za částku 200 000 Kč nárok na vydání náhradních pozemků
a tyto pozemky následně získal do spoluvlastnictví na základě smlouvy o převodu uzavřené
s Pozemkovým fondem ČR. Prodejní cena, za kterou od manžela stěžovatelky a dalšího
spoluvlastníka předmětné pozemky získala společnost GRATO spol. s r. o., činila 5 008 000 Kč.
Závěr krajského soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by byla vynaložena na pořízení pozemků
jiná částka, než zmíněných 200 000 Kč, je tedy správný a v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona o daních z příjmů. V souvislosti s tím je pak třeba přisvědčit krajskému soudu i v dalším
navazujícím závěru, že příjem částky 752 000 Kč se projevil reálně v právní sféře manžela
stěžovatelky, potažmo stěžovatelky samotné, v roce 2007, jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136. Lze si jen obtížně předst avit zřetelnější případ,
kdy se příjem reálně projeví v právní sféře poplatníka, než je jeho vyplacení (v tomto případě
převod části kupní ceny na bankovní účet stěžovatele), když rozdíl mezi příjmy a výdaji
prokazatelně vynaloženými na dosažení těchto příjmů činil 721 968 Kč.
Krajský soud se zcela odpovídajícím způsobem vyjádřil i k argumentaci, dle které daňové
orgány zvolily v dané věci takové prostředky, které jim umožňují prolomit prekluzívní lhůty.
Lze souhlasit s jeho názorem, že předmětem daně z příjmů, o který nyní jde, je příjem z prodeje
nemovitosti, ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zák ona o dani z příjmů. K tomu
lze pouze doplnit odkaz na související ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona, jenž vyčerpávajícím
způsobem provádí výčet příjmů, které jsou dani z příjmů podrobeny. Manžel stěžovatelky obdržel
příjem z prodeje nemovitosti v roce 2007, a proto se v tomto zdaňovacím obdobím stal uvedený
příjem předmětem daně z příjmů. Nabytí nemovitosti pod takto definované příjmy nespadá.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani pokud jde o námitky týkající se nesprávného výkladu
ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. S důvody, pro které krajský soud odmítl
její argumentaci, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje a v podrobnostech na toto
odůvodnění proto odkazuje. Krajský soud také přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu
a správních soudů k této otázce. Jeho argumentaci lze doplnit dalšími odkazy na rozhodnutí
zdejšího soudu, která se problematikou (ne)možnosti uplatnění osvobození od d aně z příjmů
u příjmů dosažených převodem restituovaného majetku (nemovitostí) zabývala.
Jde například o rozsudky ze dne 21. 9. 2004, č. j. 5 Afs 37/2003 - 73 a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 3 Afs 8/2003 - 53, které stojí na zcela shodné právní argumenta ci. Oba tyto rozsudku prošly
testem ústavnosti, neboť Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Z nálezu ze dne 8. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 438/04 (dostupný z www.nalus.usoud.cz) se podává,
že „[z]ákonodárce ustanovením §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů zamýšlel poskytnout výhodu
spočívající ve zproštění daňové povinnosti, která by jinak dopadla na osoby oprávněné z restitučních předpisů,
jestliže by vlastnictví k takto nabytému majetku dále převáděly. Výjimka zakotvená v zákoně o daních příjmů
má zacíleno především na restituenty ve vztahu k jejich restituovanému majetku, nikoli na restituovaný majetek
jako takový bez ohledu na nabyvatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vůči předm ětnému pozemku nebyl osobou,
jíž se v minulosti děla křivda, avšak do postavení oprávněné osoby vstoupil smlouvou o postoupení pohledávky,
nelze jeho příjem z převodu vlastnického práva k ideální polovině restituovaného majetku pokládat za osvobozený
od daně z příjmu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů.“
Obdobně neshledává Nejvyšší správní soud existenci stěžovatelkou namítaných rozporů
mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, respektive Ústavního sou du.
Krajský soud správně dovodil, že závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/200 nelze aplikovat na nyní posuzovaný případ, neboť skutkové
okolnosti obou případů jsou odlišné. Manželu stěžovatelky z titulu postoupení pohledávky byly
pozemky vydány, zatímco Nejvyšší soud posuzoval to, zda postoupený nárok na vydání
náhradních pozemků zaniká s tzv. restituční tečkou (ke dni 31. 12. 2005) za situace, kdy postupník
provozuje zemědělskou výrobu (tedy naplňuje základní účel zákona o půdě, kterým je péče
o zemědělskou a lesní půdu).
Konečně krajský soud zcela správně odmítl i aplikaci pokynu Ministerstva financí D -108
k účtování o postoupených pohledávkách a o vydaných majetkových podílech a ke zdaňování
příjmů z nich plynoucích ve vazbě na zákon o půdě a zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších
předpisů. Závěr, že se v daném případě nejednalo o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení
§33a zákona o půdě, je správný; manžel stěžovatelky není oprávněnou osobou (§4 zákona)
a nebyla mu poskytnuta náhrada, ve smyslu ustanovení §14 ve spojení s §33a zákona o půdě,
ale jiný pozemek dle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, a to na základě smluvně převzatého
restitučního nároku jiné (oprávněné) osoby.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů naznal, že kasační stížnost není důvodná
a nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví- li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná, právo na náhradu
nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu