ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.57.2012:35
sp. zn. 2 Afs 57/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce B. Ch.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem Klatovy, Pražská 119/I,
proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, (dříve
Finanční ředitelství v Plzni), proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 28. 1. 2011, č.
j. 763/11-1100-400276, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 29. 6. 2012, č. j. 57 Af 15/2011 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný, dále jen „stěžovatel,“ domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zrušeno
rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „původní žalovaný“) ze dne 28. 1. 2011,
č. j. 763/11-1100-400276. Tímto rozhodnutím byl změněn dodatečný platební výměr Finančního
úřadu v Sušici (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 5. 2009, č. j. 23838/09/135970401529, tak,
že za použití pomůcek dodatečně vyměřená daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období
roku 2006 byla změněna z částky 154 343 Kč na částku 131 911 Kč, a sdělené penále z dodatečně
vyměřené daně bylo změněno z částky 30 868 Kč na částku 26 382 Kč, přičemž původním
žalovaným byla daň stanovena dokazováním.
Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že po žalobci nebylo lze
požadovat prokázání negativní skutečnosti, navíc v situaci, kdy důkazní břemeno tížilo správce
daně. Krajský soud uzavřel, že žalobci by bylo možné daň doměřit pouze za situace, kdy by bylo
provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že na straně žalobce skutečně došlo k realizaci
zdanitelného příjmu. O takové jednoznačné důkazy se však napadené rozhodnutí neopíralo.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„s. ř. s.“); namítá tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel odmítá závěr krajského soudu, že bylo po žalobci v daňovém řízení
požadováno prokázání negativní skutečnosti. Správce daně nabyl pochybnosti o úplnosti
žalobcem předložené daňové evidence a z tohoto důvodu po něm požadoval prokázání jeho
tvrzení, že některé dodávky dřeva, na něž žalobce vystavil faktury, nebyly realizovány, resp. za ně
žalobce od odběratele neobdržel fakturovanou částku. Žalovaný vychází z toho, že pokud
žalobce vystavil faktury č. 32006 a č. 162006 na dodávky dřeva pro odběratele Š. B., svědčí tato
skutečnost o tom, že bylo odběrateli dřevo dodáno a že za ně obdržel sjednanou kupní cenu.
Nebyla-li faktura č. 32006 po dodání dřeva zaplacena, měla být žalobcem zaevidována jako
pohledávka za odběratelem Š. B., zatímco faktura č. 162006 měla být stornována, pokud se
předmětná dodávka vůbec neuskutečnila. Jelikož z evidence žalobce nic takového nevyplynulo,
byl dotyčný vyzván k odstranění pochybností a k navržení důkazů k prokázání, že jím
uskutečněné zdanitelné příjmy byly vykázány ve správné výši. Stěžovatel v této souvislosti
zdůrazňuje, že faktura je v obchodním styku obvykle dokladem o dodání zboží či poskytnutí
služby. Vzhledem k tomu, že žalobce nepopřel vystavení těchto faktur, z nichž není patrné, že by
měly sloužit jinému než obvyklému účelu, ale nezanesl je do své daňové evidence, měl správce
daně oprávněné pochybnosti o její úplnosti. Jeho pochybnosti byly posíleny i skutečností, že
ačkoliv žalobce uplatnil též nárok na odpočet DPH, a to na základě dokladů (faktur) vystavených
jeho dodavatelem – společností Loketské městské lesy, s. r. o., později tvrdil, že mu zboží
uvedené v těchto fakturách nebylo dodáno.
Podle stěžovatele krajský soud učinil nesprávný závěr, pokud konstatoval (s odkazem
na rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 10/2010), že v tomto případě vystavení faktur neprokazovalo bez
dalšího existenci zdanitelného příjmu žalobce. V citovaném rozsudku se totiž soud zabýval
uplatněním nároku na daňový odpočet a nikoliv prokázáním příjmu. Stěžovatel stanovil žalobci
daň dokazováním, přičemž vycházel z jeho daňové evidence, z výše uvedených faktur
a z výpovědi svědka Š. B., jenž potvrdil, že zboží uvedené na fakturách převzal a žalobci za něj
zaplatil. Za této situace bylo věcí žalobce, aby prokázal své tvrzení, že k zaplacení, resp. k předání
zboží nedošlo. K věrohodnosti a průkaznosti svědecké výpovědi Š. B. stěžovatel uvádí, že svědek
byl (na rozdíl od žalobce) poučen o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat ve smyslu §8
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „daňový
řád.“ Žalobce byl jeho výslechu přítomen a mohl mu klást otázky. V průběhu výslechu ani
později nebylo žalobcem namítáno ani jinak zjištěno, že by jeho výpověď byla nepravdivá.
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že pravdivost žalobcova tvrzení
potvrzuje i obsah výše uvedených faktur, resp. jejich srovnání s fakturami č. 42006 a č. 72006,
protože všechny uvedené faktury obsahují poznámku o placení v hotovosti, ale pouze v případě
faktur č. 42006 a č. 72006 je tento údaj stvrzen podpisem žalobce. Podle stěžovatele naopak
skutečnost, že žalobce na všech fakturách výslovně uvedl buď „placeno hotově“ nebo jen
„hotově“ (faktura č. 32006), zpochybňuje jeho tvrzení, že se ve sporných případech transakce
neuskutečnila.
Stěžovatel zdůrazňuje, že v daňovém řízení byly shromážděny důkazy, které žalobcovu
verzi vyvracely (svědecká výpověď Š. B., daňová evidence žalobce a jím vystavené faktury),
zatímco žalobce sám žádné důkazy k prokázání svých tvrzení neoznačil a neunesl tak důkazní
břemeno stran výše jeho zdanitelných příjmů.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, přičemž
konstatoval, že byla podána včas, za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec s požadovaným
vzděláním a je jí napadáno rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Před vlastním hodnocením věci musel Nejvyšší správní soud zohlednit fakt, že v průběhu
řízení o kasační stížnosti došlo v důsledku změny právní úpravy (nabytí účinnosti zákona
č. 459/2011 Sb., o Finanční správě České republiky) ke dni 31. 12. 2012 k zániku původního
žalovaného – Finančního ředitelství v Plzni, přičemž do jeho právního postavení vstoupil nově
zřízený orgán – Odvolací finanční ředitelství (§1 odst. 2, §19 odst. 1 a §20 odst. 2 citovaného
zákona). Nejvyšší správní soud proto nadále jako s žalovaným jednal s orgánem posledně
zmiňovaným (§69, věta za středníkem s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno konstatovat, že stěžovatel svou kasační stížností brojí proti všem nosným
argumentům napadeného rozsudku. Jeho námitky se dají shrnout tak, že nesouhlasí s krajským
soudem uvedeným rozložením důkazního břemene v proběhnuvším daňovém řízení; nedomnívá
se, že by po žalobci požadoval prokázání negativní skutečnosti; uskutečnění zdanitelného příjmu
žalobcem v rozsahu uvedeném na zjištěných fakturách považuje za dostatečně prokázané
výpovědí svědka Š. B., samotnými fakturami a též neúplnou daňovou a skladovou evidencí; nemá
za to, že pouhá absence některých náležitostí na předmětných fakturách by měla znamenat, že se
plnění neuskutečnilo, přičemž nesouhlasí ani s odkazy krajského soudu na rozsudky zdejšího
soudu týkající se prokázání nároku na daňový odpočet. Veškeré tyto námitky poukazují ve svém
souhrnu na to, že zdanitelný příjem byl uskutečněn tak, jak to bylo deklarováno v předmětných
fakturách.
Z daňového spisu plyne, že správce daně nabyl pochybnosti o úplnosti daňové evidence
předložené žalobcem, když zjistil, že žalobce prokazatelně vystavil faktury č. 32006 a č. 162006
pro odběratele Š. B., PE-PI Pila Lužná, které však nebyly zaneseny v jeho daňové evidenci.
Žalobce v průběhu řízení setrval na tvrzení, že faktura č. 32006 nebyla dosud odběratelem
zaplacena a k realizaci dodávky na základě faktury č. 162006 nakonec nedošlo; to plyne též
ze samotných faktur (absence podpisů). Stěžovatel měl za to, že pokud žalobci ve výzvě ze dne
23. 11. 2009 sdělil pochybnosti o tom, zda veškerá jím uskutečněné dodávky a zdanitelné příjmy
byly vykázány v správné výši, přešlo na žalobce důkazní břemeno ohledně prokázání těchto
skutečností. Žalobce však žádné důkazy nepředestřel s odvoláním na to, že nemůže prokázat
něco, co se neuskutečnilo, a pochybnosti správce daně tedy nevyvrátil. Stěžovatel následně daň
doměřil, přičemž, kromě faktur, vycházel též z výpovědi svědka Š. B., který potvrdil, že dodávky
uvedené v předmětných fakturách se uskutečnily a bylo za ně řádně zaplaceno.
Krajský soud dovodil, že byla-li daň stanovena dokazováním, musí zde být důkazy, které
jednoznačně prokazují skutečnou realizaci zdanitelného příjmu žalobcem. S tímto závěrem nelze
než souhlasit. V této věci získal správce daně v souvislosti s předmětnými fakturami pochybnosti
o tom, zda byly veškeré žalobcem uskutečněné dodávky a zdanitelné příjmy vykázány ve správné
výši. Ač se stěžovatel domnívá, že pokud správce daně požadoval po žalobci prokázání úplnosti
jeho daňové evidence, požadoval pouze prokázání jeho vlastních tvrzení, nelze jeho závěr zcela
akceptovat. Ve skutečnosti se tento požadavek týkal prokázání toho, zda byl realizován zdanitelný
příjem žalobce v rozsahu uvedeném na fakturách č. 32006 a 162006, o němž měl správce daně
pochybnosti (tzn. tvrzení správce daně). Poněvadž si byl správce daně vědom skutečnosti,
že žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že v případě první faktury nedošlo k jejímu proplacení
a v případě druhé se dodávka dřeva nakonec vůbec nerealizovala, nutno jeho postup odmítnout,
neboť jím došlo k popření tzv. negativní důkazní teorie, tedy že v daňovém řízení není možno
po daňovém subjektu žádat, aby prokázal reálnou neexistenci určité skutečnosti. O této teorii
se pojednává mj. v publikaci Prof. JUDr. Aleny Winterové, CSc., a kol.: Civilní právo procesní,
4. vydání, Linde Praha, a. s., 2006, s. 279: „[t]eorie negativní je založena na tom, že negativní skutečnosti
nemohou být dokazovány, a je tedy ten, kdo tvrdí negativní skutečnost, od důkazního břemene osvobozen.
Nedávný judikát NS ČR poskytuje pěkný příklad aplikace této teorie, když s poukazem na nemožnost
dokazování negativní skutečnosti rozhodl, že žalovaný v bytovém sporu podle §706 OZ není zatížen důkazním
břemenem stran skutečnosti, že nemá vlastní byt, a tudíž opak toho – existenci vlastního bytu žalovaného – musí
prokázat žalobce.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006,
č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publikovaný pod č. 951/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne
30. 6. 2011, č. j. 4 As 19/2011 – 75 či ze dne 27. 10. 2011, č. j. 7 As 29/2011 – 37; všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Negativní skutečnost „může být fakticky prokázána pouze prokázáním komplementární pozitivní
skutečnosti, jež existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje“ (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2631/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nebo potvrzuje.
Ze spisu je patrné, že žalobce předložil svou verzi reality, kterou potvrzuje též obsah vystavených
faktur. Žalobce uvedl, že panu Š. B. dřevo v příslušném roce dovážel, o čemž svědčí též faktury č.
42006 a č. 72006. Obchody mezi nimi probíhaly tak, že pan Š. B. si objednal určité množství dříví
a žalobce mu na ně vystavil fakturu. Toto považoval za objednávku s tím, že až po dodání dříví
fakturu podepsal u svého razítka, a když mu bylo zboží zaplaceno, podepsal fakturu i v místě
dodatku o způsobu platby – hotově. Z posledně uvedených faktur plyne, že je na nich kromě
razítka žalobce a jeho podpisu připojen též údaj o hotovostní platbě a k němu připojen další
podpis žalobce. Sporná faktura č. 32006 obsahuje otisk razítka žalobce a jeho podpis. Se
stěžovatelem se lze shodnout, že údaj o platbě v hotovosti se na této faktuře nachází, na rozdíl od
předešlých dvou však u něj absentuje stvrzující podpis žalobce. Tato skutečnost nasvědčuje
tvrzení o neproplacení faktury odběratelem. Na sporné faktuře č. 162006 byl umístěn toliko otisk
razítka žalobce a údaj o způsobu platby v hotovosti, nicméně ani jeden z těchto údajů podepsán
nebyl, což koresponduje s tvrzením žalobce, že dodávka se neuskutečnila a nebyla tedy ani
zaplacena. Lze tak uzavřít, že žalobce svá tvrzení podložil obsahem faktur, a nebylo proto
namístě je daňovými orgány bez dalšího odmítnout.
V této souvislosti nutno objasnit též rozložení důkazního břemene v této věci. Obecně
lze konstatovat, že daňové řízení je v České republice postaveno na zásadě, že každý daňový
subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy břemeno tvrzení, a také povinnost své tvrzení
doložit, tj. břemeno důkazní. Podle ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu je povinností
daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Toto
ustanovení však nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt
k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám (viz nález
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, zveřejněný pod č. 130/1996 Sb. a pod
č. 33 ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publikovaný pod č. 1572/2008
Sb. NSS). Na druhou stranu, shora byla objasněna též negativní teorie důkazní, na základě které
je od důkazního břemene osvobozen ten, kdo má prokazovat negativní skutečnost, neboť
prokázat neexistenci jakékoliv skutečnosti z logiky věci nelze. Poněvadž byl v této věci žalobce
vyzván (nepřímo) k prokázání toho, že k realizaci plnění na základě sporných faktur nedošlo,
netížilo jej ohledně této skutečnosti důkazní břemeno, a proto ani jeho neunesení nemohlo mít
na závěr o realizaci zdanitelného příjmu žádný vliv. Bylo tedy na správci daně, aby jednoznačnými
důkazy prokázal skutečnou realizaci zdanitelného příjmu žalobcem; pouze tehdy by byl oprávněn
žalobci doměřit daň z tohoto příjmu.
Pokud jde dále o související námitku, že stěžovatel považoval za prokázané uskutečnění
zdanitelného příjmu žalobcem, zejména na základě samotných sporných faktur, jejichž vystavení
žalobce nerozporoval a na základě výpovědi svědka Š. B. (odběratele), nelze ani tento jeho
argument přijmout.
Jak správně uvedl stěžovatel, fakturu lze obecně považovat za doklad, který v obchodních
vztazích představuje potvrzení o poskytnutí služby či dodání zboží. Nejvyšší správní soud však
k pojmu faktury obecně konstatuje, že český právní řád tento pojem nedefinuje, z čehož vyplývá,
že její obsah, způsob vydávání ani přesné náležitosti nejsou žádným předpisem stanoveny. Je-li
ovšem faktura účetním dokladem, platí pro ni §11 z. č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Pokud
z tvrzení žalobce plyne, že faktura byla doplňována postupně o podpisy stvrzující dodání
či zaplacení dodávky dřeva, nelze bez dalšího takovou argumentaci odmítnout, neboť se může
jednat o v konkrétním obchodním vztahu sjednanou a ustálenou praxi. Z obsahu jednotlivých
faktur vydaných žalobcem pro odběratele Š. B. lze navíc tyto skutečnosti pozorovat (absentující
podpisy u sporných faktur, jak bylo uvedeno výše). Rovněž ze svědecké výpovědi odběratele Š. B.
plyne, že nikoli až po realizaci dodávky a jejím uhrazení, jak je u faktur běžné, nýbrž již „po
odsouhlasení dodávek dřeva a výše záloh s panem B. Ch. mladším mu pan B. Ch. starší (tj. daňový subjekt)
vystavoval v jeho provozovně Lužná na jeho předtisky daňové doklady – faktury se svým razítkem a podpisem“
(podtrženo NSS). Tato informace rovněž svědčí ve prospěch žalobcových tvrzení. Se
stěžovatelem však nutno souhlasit, že ani absence podpisu žalobce u razítka či u způsobu platby
na sporných fakturách sama o sobě jednoznačně neprokazuje, že dodávka dřeva nebyla
realizována, nebo faktura proplacena; neprokazuje nicméně ani to, že se tak skutečně stalo.
S ohledem na rozložení důkazního břemene nelze pouze na základě těchto skutečností učinit tak
kategorický závěr, jak to udělal stěžovatel, tedy, že z pouhého vystavení faktury (bez všech
náležitostí) lze dovodit, že plnění uvedené ve faktuře se skutečně stalo tak, jak je v ní uvedeno.
Pokud jde dále o výpověď svědka Š. B., v níž sdělil, že k realizaci dodávek uvedených ve
fakturách skutečně došlo a faktury byly žalobci proplaceny, zdejší soud aprobuje závěr krajského
soudu, že tato výpověď samostatně ani spolu s uvedenými fakturami neprokazuje reálné
uskutečnění fakturovaných dodávek dřeva, neboť proti ní stojí zcela opačné tvrzení žalobce.
Poněvadž svědek Š. B. svá tvrzení uvedená ve výpovědi nedoložil žádnými dalšími důkazy
(dodací listy, potvrzení o platbě), není tato ničím nepodložená výpověď sto vyvrátit tvrzení
žalobce o neuskutečnění zdanitelných příjmů, s nímž koresponduje též z faktur seznanelný a
žalobcem předestřený způsob vystavování faktur (potvrzující parafování). Zdejší soud tak má za
to, že výpověď svědka nemůže mít oproti žalobcovým tvrzením bez dalšího vyšší důkazní sílu a
to ani proto, že svědek byl poučen o povinnosti vypovídat pravdivě, jak to namítá stěžovatel.
Akceptoval-li by soud tento závěr, musel by stěžovatel (správce daně) přisoudit stejnou váhu též
výpovědi svědka B. Ch. mladšího, jenž byl rovněž poučen o povinnosti vypovídat pravdu; jeho
výpověď je však s výpovědí svědka Š. B. v rozporu, když v ní popřel jak navážení dřeva panu Š.
B., tak rovněž přijetí jakékoliv hotovosti (srov. protokol o výslechu svědka ze dne 4. 8. 2010, č. j.
30501/10/135930402205). Správce daně nicméně k této výpovědi uvedl, že nepřinesla žádné
nové skutečnosti ohledně sporných faktur. Zdejší soud ohledně této námitky dodává, že s
krajským soudem nutno souhlasit též v tom, že ačkoli je každé daňové řízení samostatné a na
sobě nezávislé, měli žalobce a svědek v této věci protichůdné zájmy, když proplacení sporných
faktur mohl svědek Š. B. uplatnit jako výdaj, čímž by došlo k ponížení jeho základu daně a jeho
výpověď ve věci žalobce tak mohla být zaujatá. Z pohledu zdejšího soudu bylo na místě tyto
skutečnosti (realizaci dodávek, uhrazení faktur) zjišťovat spíše v daňovém řízení vedeném se
svědkem, jako samostatným daňovým subjektem, u nějž by se jednalo o prokazování jeho
pozitivního tvrzení. Pro podrobnější odůvodnění lze odkázat na body 38 – 42 napadeného
rozsudku krajského soudu. Ani námitka stran důkazní síly svědecké výpovědi tak není důvodná.
Stěžovatel dále namítl, že měl za prokázané, že žalobce v předmětné době disponoval
dostatkem dříví, a proto mohly být dodávky na základě sporných faktur realizovány. Stěžovatel
uvedl, že vycházel mj. z analýzy skladové evidence žalobce. K tomu zdejší soud konstatuje,
že ze spisu i napadeného rozhodnutí plyne, že skladová evidence „nebyla vedena daňovým subjektem
tak, aby zachycovala skutečný pohyb dřevní hmoty v roce 2006 a mohla být tak osvědčena jako důkaz svědčící
o nákupu a prodeji dřevní hmoty realizovaném v roce 2006“ (srov. str. 16 napadeného rozhodnutí).
Na jejím základě tedy nebylo možné dospět k závěru o množství dřeva, kterým žalobce
v rozhodné době disponoval. Navíc, poněvadž nebyla tato evidence osvědčena jako důkaz
v proběhnuvším daňovém řízení, nelze z ní vycházet ani v řízení o kasační stížnosti.
Pokud jde o to, zda žalobce v rozhodné době disponoval dostatkem dříví, k této věci
se již vyjádřil i krajský soud v bodech 47 – 49 svého rozhodnutí, když neshledal důvodnou
námitku, že žalobcem předloženými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu
v Sokolově bylo prokázáno, že žalobce objektivně nemohl mít k dispozici dostatek dříví. Těmito
rozhodnutími došlo jednak k zproštění pana B. Ch. mladšího obžaloby z podvodu, neboť nebyla
prokázána realizace deseti odběrů dodávek dřeva od Loketských městských lesů, s. r. o., a jednak
k zastavení řízení o žalobě Loketských městských lesů s. r. o. proti žalobci, ohledně dodávek dříví
v částce celkem 215 167 Kč, v důsledku zpětvzetí žaloby. I když žalobce tvrdil, že od Loketských
městských lesů s. r. o. část dodávek neobdržel, těmito soudními rozhodnutími skutečně nebylo
prokázáno, zda žalobce disponoval nebo nedisponoval dostatkem dřeva na dodávku svědku B.
(faktura č. 162006). Zdejší soud k tomu uzavírá, že i v případě, disponoval-li by žalobce
dostatkem dřeva, nebylo by lze pouze na základě této skutečnosti žalobci doměřit daň, neboť
pouhá objektivní možnost realizace dodávek, bez jejího jednoznačného prokázání, pro doměření
daně nepostačuje.
Nesouhlasí-li stěžovatel dále s tím, že odkaz krajského soudu mj. na rozsudek zdejšího
soudu sp. zn. 1 Afs 10/2010 nebyl adekvátní, protože nepojednával o prokazování zdanitelného
příjmu ale o uplatnění nároku na daňový odpočet, nelze mu dát zapravdu. Dokazování
v daňovém řízení je ovládáno stejnými zásadami, ať už jde o prokazování příjmů nebo výdajů.
Proto zdejší soud uzavírá, že v případě prokazování existence a výše zdanitelného příjmu nutno
uplatnit stejné zásady a judikaturní závěry, jako u prokazování nároku na daňový odpočet, neboť
i v tomto případě se jedná o prokazování uskutečnění obchodního případu a s ním spojeného
příjmu či výdaje, majících vliv na výslednou daňovou povinnost. Ani tato námitka tedy není
důvodná.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že v daňovém řízení nebylo jednoznačně
prokázáno, že k realizaci zdanitelných příjmů žalobce na základě obou sporných faktur skutečně
došlo. Zcela tak aprobuje názor krajského soudu, že neplatí presumpce existence zdanitelného
příjmu za situace, kdy je nalezena faktura, a k doměření daně z příjmů fyzických osob nedojde
pouze v případě, když daňový subjekt prokáže, že tento příjem neobdržel. I když tedy žalobce
pochybil, nezanesl-li sporné faktury do daňové evidence, příp. fakturu č. 32006 nezaevidoval jako
pohledávku za Š. B. a fakturu č. 162006 v důsledku jejího proklamovaného nerealizování
nestornoval, s ohledem na absenci jednoznačných důkazů o skutečné realizaci zdanitelných
příjmů na základě těchto faktur, nebylo lze daň z příjmů žalobci tímto způsobem doměřit.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1, in fine, zamítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu