ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.75.2012:35
sp. zn. 2 Afs 75/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně:
SOLARPARK beta a. s., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem
Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno (dříve: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích),
za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 6, České
Budějovice, zastoupena JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem Senovážné
náměstí 2, České Budějovice, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudkům
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2012, č. j. 10 Af 288/2011 – 39, a ze dne
28. 12. 2012, č. j. 10 Af 320/2012 – 41,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 75/2012
a sp. zn. 2 Afs 14/2013 se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou
vedeny pod sp. zn. 2 Afs 75/2012.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu
v Kamenici nad Lipou o instalovaném výkonu 1350 W (licence pro výrobu elektřiny
č. 110911305, vydaná Energetickým regulačním úřadem dne 10. 12. 2009). Vyrobenou
elektrickou energii dodává na základě smluv do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce,
a. s., a to při využití systému výkupu za pevně stanovenou výkupní cenu dle §4 odst. 4 zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Předmětem sporu se staly platby
za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období za měsíce leden až srpen 2011. Stěžovatelka
vyfakturovala společnosti E.ON Distribuce, a. s. za uvedené období konkrétní částky bez DPH,
ta nicméně stěžovatelce uhradila pouze část z fakturovaných částek, což v konečném důsledku
činilo o 3 986 095 Kč méně, než kolik činila cena této elektřiny vyčíslená v systému výkupu.
V reakci na to ji stěžovatelka opakovaně požádala o vysvětlení podle §237 odst. 1 daňového
řádu, přičemž společnost E.ON Distribuce, a. s. svůj postup odůvodnila tím, že jako plátce daně
byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.
[2.] Stěžovatelka (jako poplatník daně) poté podala proti tomuto postupu společnosti E.ON
Distribuce (jako plátce daně) stížnosti dle §237 odst. 3 daňového řádu, které Finanční úřad
v Českých Budějovicích zamítl rozhodnutími ze dne 4. 7. 2011, č. j. 341566/11/077910302673
a č. j. 341567/11/077910302673, ze dne 12. 10. 2011, č. j. 417991/11/077910302673, a ze dne
23. 11. 2011, č. j. 456668/11/077910302673, když dovodil, že postup plátce daně byl v souladu
se zákonem, neboť podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 402/2010 Sb.,
je provozovatel přenosové soustavy povinen po splnění všech zákonných podmínek z platby
za výkup elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit, vybrat a odvést odvod.
[3.] Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání, která
ovšem žalovaný svými rozhodnutími ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4941/11-1200, a ze dne 8. 2. 2012,
č. j. 1082/12-1200 a č. j. 1083/12-1200, podle ust. §116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl
a napadená rozhodnutí finančního úřadu potvrdil. [Pozn.: o odvoláních rozhodovalo Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě ČR. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství
se sídlem v Brně, přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích
vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství
v Českých Budějovicích, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona
č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství. Nejvyšší správní soud proto
podle §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“)
v řízení o kasačních stížnostech jednal s tímto orgánem.]
[4.] Stěžovatelka se následně žalobami u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala
zrušení citovaných rozhodnutí žalovaného, neboť je považovala za nezákonná v důsledku
porušení principu rovnosti, zákazu retroaktivity a principu legitimního očekávání. Nadto
žalovanému vytýkala vady řízení, když rozhodl, aniž vyčkal rozhodnutí Ústavního soudu
v řízení o návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., vedeného pod
sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[5.] Krajský soud nejdříve usnesením ze dne 25. 4. 2012 řízení vedené pod
sp. zn. 10 Af 288/2011 z důvodu probíhajícího řízení před Ústavním soudem přerušil.
Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (publik.
pod č. 220/2012 Sb.) v tomto řízení pokračoval a dne 25. 9. 2012 vydal v záhlaví citovaný
rozsudek č. j. 10 Af 288/2011 – 39. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 Af 320/2012 k přerušení
nedošlo, přičemž v záhlaví citovaný rozsudek ve věci samé byl vydán dne 28. 12. 2012.
V uvedených rozhodnutích krajský soud shodně dospěl k závěru, že stěžovatelkou podané žaloby
jsou nedůvodné, a proto je dle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V odůvodnění obou napadených
rozsudků krajský soud konstatoval, že finanční úřad i žalovaný postupovali v souladu
se zákonem. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítané protiústavnosti právní úpravy, zavádějící
odvod z elektřiny ze slunečního záření, krajský soud rekapituloval a v podrobnostech odkázal
na stěžejní důvody cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neboť se odůvodnění
tohoto nálezu plně vypořádává i s argumentací stěžovatelky uplatněnou v žalobách.
II. Obsah kasačních stížností a vyjádření žalovaného
[6.] Stěžovatelka ve svých, obsahově identických, kasačních stížnostech ze dne 5. 11. 2012
a ze dne 11. 2. 2013 směřujících proti uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Českých
Budějovicích uplatnila důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7.] Stěžovatelka namítá, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v rozporu
s principem rovnosti. Pro takto podstatný rozdíl v daňovém zatížení výroben v závislosti na datu
uvedení do provozu neexistují žádné relevantní věcné, tím méně právní, důvody. Již v minulosti
došlo v ČR k nárůstu cen elektřiny o více než 10%, z čehož profitoval dominantní český výrobce
elektřiny. Tenkrát však zákonodárce nepřistoupil k dodatečnému zavedení daňové povinnosti.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že doba návratnosti nákladů do fotovoltaických elektráren
se dosti liší, neboť jednotliví výrobci využívají různé formy financování. Důsledkem zavedení
odvodu je zásah do rovnosti v přístupu k právu podnikat dle čl. 26 Listiny základních práv
a svobod.
[8.] Stěžovatelka dále namítá, že odvod, jímž de facto došlo ke snížení garantovaných
výkupních cen o 26% (výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny,
přičemž sazba je stanovena fixně), odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního
očekávání. V době, kdy se stěžovatelka rozhodovala o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházela ze záruky udržení výše výkupních cen. Jestliže
následně stát dospěl k závěru, že parametry pro určení výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže
náprava spočívat v uložení odvodu na základě data uvedení zařízení do provozu. V době uvedení
zařízení do provozu nebylo toto datum relevantní z pohledu daňového režimu. Z judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že stát může určité skupině osob poskytnout méně výhod než jiné,
může tak však učinit pouze ve veřejném zájmu a nikoliv libovolně. Zákonodárce při přijímání
zákona č. 402/2010 Sb. existenci veřejného zájmu netvrdil, ani neprokázal. Zavedením odvodu
bylo neoprávněně zasaženo do legitimního očekávání stěžovatelky, tedy do majetkového práva
chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[9.] Stěžovatelka rovněž vytýká krajskému soudu, že mechanicky přejal a aplikoval právní
názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu plyne, že Ústavní soud neposkytl
generální záruku ústavní konformity uplatnění odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve všech
případech. Důsledkem srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je nedodržení návratnosti
investice stěžovatelky garantované §6 odst. 1 zákona o podpoře obnovitelných zdrojů. Tyto
skutečnosti hodlá stěžovatelka prokázat účetními doklady a finanční analýzou, kterou však bude
možné v ekonomicky věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti
k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatelka navrhuje, aby soud řízení přerušil
do doby uplynutí tří let od zavedení povinnosti hradit odvod. Krajský soud se reálnými dopady
srážení odvodu nezabýval, nezohlednil je a neumožnil stěžovatelce navrhnout důkazy k jejich
prokázání, ač právě na nutnost zcela individuálního posouzení dopadů odvodu do právní sféry
stěžovatelky poukazuje nález Ústavního soudu. Postup krajského soudu představuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[10.] Proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví citované rozsudky
krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11.] Žalovaný ve svých vyjádřeních ze dne 22. 11. 2012 a ze dne 13. 3. 2013 navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl. Plně se v nich ztotožnil s právním názorem
krajského soudu, resp. s právními závěry Ústavního soudu vyjádřenými v cit. nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, prostřednictvím nichž žalovaný polemizoval s kasačními námitkami
stěžovatelky. Žalovaný poukazuje na to, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by předpokládaná
patnáctiletá doba návratnosti investice byla přijetím právní úpravy odvodu z elektřiny
ze slunečního záření zásadním způsobem zpochybněna. Stěžovatelka svoji argumentaci
o nesplnění této garance v kasační stížnosti žádným způsobem nedoložila, jde pouze o obecné
tvrzení. Její požadavek na přerušení řízení před Nejvyšším správním soudem do doby uplynutí tří
let od zavedení povinnosti hradit odvod žalovaný považuje za zcela nepřípustný a neúčelný.
[12.] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasačním stížnostem nevyjádřila.
III. Posouzení důvodnosti kasačních stížností
[13.] Jelikož se obě kasační stížnosti týkají týchž účastníků řízení, skutkově i právně shodných
otázek a obsahují shodné kasační námitky, které směřují proti týmž důvodům rozsudků krajského
soudu, přistoupil Nejvyšší správní soud na základě §39 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
ke spojení věcí a jejich společnému projednání.
[14.] Důvodnost kasačních stížností posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že nejsou důvodné.
[15.] Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné uvést, že skutková a právní situace
nyní posuzované věci je v podstatě totožná s věcí, kterou Nejvyšší správní soud řešil již ve svém
rozsudku ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 91/2012 - 34 (veškerá judikatura NSS je dostupná
na www.nssoud.cz), a to ve vztahu ke shodným účastníkům řízení, přičemž ani stěžovatelčina
nynější, v kasačních stížnostech přednesená polemika, která se ovšem do značné míry shoduje
s námitkami uplatněnými v uvedeném řízení, nemohla přesvědčit Nejvyšší správní soud,
že by měl svůj dříve vyslovený právní názor změnit či jakkoliv revidovat. V této souvislosti je
především nutné zdůraznit, že jak cit. rozsudek č. j. 1 Afs 91/2012 - 34, tak i další rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu týkající se nyní projednávané materie (srov. např. rozsudky ze dne
28. 11. 2012, č. j. 8 Afs 60/2012 – 27; ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 35; ze dne
9. 1. 2013, č. j. 1 Afs 94/2012 – 28, či ze dne 27. 2. 2013, č. j. 2 Afs 81/2012 – 26) se plně opírají
o právní názor, který vyslovil Ústavní soud v cit. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Proto Nejvyšší
správní soud ani v nyní posuzovaném případě neshledal nesprávným postup krajského soudu,
který plně vycházel z právního názoru, jenž k otázce ústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny
ze slunečního záření zaujal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud se totiž
zabýval ústavní konformitou odvodu ze všech hledisek, tj. včetně těch, které byly stěžovatelkou
namítány v žalobách.
[16.] Pokud tedy stěžovatelka v kasačních stížnostech opětovně v obecné rovině namítá,
že právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního
očekávání a zákaz retroaktivity, Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na podrobnou
argumentaci a právní závěry, předestřené v odůvodnění cit. rozsudku č. j. 1 Afs 91/2012 - 34
a především v odůvodnění cit. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (zejména část VIII.), neboť plně
dopadají i na nyní posuzovaný případ a bylo by neúčelné je zde znovu podrobně rekapitulovat,
ačkoliv se s nimi stěžovatelka i nadále neztotožňuje. Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou
totiž dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Nejvyšší správní
soud. Pro polemiku stěžovatelky s právním názorem Ústavního soudu, která je vedena převážně
v obecné rovině bez konkretizace na individuální situaci stěžovatelky, tak není v řízení o kasační
stížnosti místo (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05,
či ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz, anebo usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 Afs 27/2009 – 98).
[17.] Výše uvedené platí i navzdory skutečnosti, že stěžovatelka část své argumentace
v kasačních stížnostech soustředila okolo tvrzení, že by právě v jejím případě měla být aplikována
určitá výjimka z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v cit. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, když
dovodil, že „v některých případech může mít uvalení tzv. odvodu rdousící efekt. Pak by aplikace zákona
č. 402/2010 Sb. protiústavní byla. Jde však pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval
samotnou majetkovou podstatu výrobce elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve
smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak
okamžité účinky odvodu.“ Jinými slovy, bylo věcí stěžovatelky, aby uvedla, že právě v jejím
individuálním případě bude mít zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek
vyvolání „rdousícího efektu“, tedy likvidační účinky. Stěžovatelka nicméně i v tomto případě
setrvala pouze v obecné rovině tvrzení, nijak je blíže nekonkretizovala a ani neoznačila
na podporu svého tvrzení žádné důkazní prostředky, které by byly okamžitě k dispozici
(např. analýza své hospodářské situace; splatnost závazků; výčet nákladů vynaložených
na pořízení fotovoltaické elektrárny či souhrn výdajů na běžný provoz elektrárny aj). Na základě
paušálního, nic neříkajícího tvrzení o tom, že v jejím případě nebude dodržena zákonem
garantovaná doba návratnosti investice, tak nemůže Nejvyšší správní soud dospět k závěru
o protiústavnosti aplikace odvodu z elektřiny ze slunečního záření na příjmy stěžovatelky
(srov. cit. rozsudek č. j. 1 Afs 91/2012 - 34).
[18.] Jediný zmiňovaný důkazní prostředek (finanční analýza) chtěla stěžovatelka předložit
až na počátku roku 2014 (po uplynutí tří let od zavedení odvodu z elektřiny), kdy bude
k dispozici, a proto se domáhala přerušení řízení před Nejvyšším správním soudem na uvedenou
dobu. Nejvyšší správní soud nicméně neshledal důvod pro přerušení řízení o kasačních
stížnostech stěžovatelky, neboť, jak již konstatoval v cit. rozsudku č. j. 1 Afs 91/2012 - 34,
„správní soudy vycházejí při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí ze skutkového stavu ke dni vydání
žalobou napadeného rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.). Má-li dojít v soudním řízení správním k doplnění
skutkových zjištění správního orgánu dokazováním, musí se navržené důkazní prostředky vztahovat
ke skutečnostem existujícím v době vydání rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka by tedy musela navrhnout takový
důkazní prostředek, jímž by prokázala, že (ke dni vydání rozhodnutí žalovaného) bylo zřejmé, že nebude
dosažena zákonem garantovaná doba návratnosti investice. Není proto jakéhokoliv důvodu pro přerušení řízení
o kasační stížnosti za účelem zpracování finanční analýzy ke dni 31. 12. 2013.“
[19.] Ze stejných důvodů Nejvyšší správní soud shledal nepřípadnými i námitky stěžovatelky
vůči postupu krajského soudu v řízeních ústících do vydání napadených rozsudků.
Dle stěžovatelky byla uvedená řízení zatížena vadou, když se krajský soud dostatečně nezabýval
reálnými dopady zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření na konkrétní případ
stěžovatelky a kdy stěžovatelce poté, co rozhodl o pokračování v řízení a ihned vydal rozsudek
ve věci samé, jí fakticky znemožnil navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení.
[20.] Předně je třeba uvést, že tvrzení o nemožnosti dosáhnout zákonem garantované doby
návratnosti investice vznesla stěžovatelka poprvé až v kasačních stížnostech, ačkoliv jí nic
nebránilo učinit tak již v řízeních před krajským soudem. Citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl přitom vyhlášen již dne 15. 5. 2012, krajský soud nicméně rozhodl
o stěžovatelkou podaných žalobách až dne 25. 9. 2012, resp. dne 28. 12. 2012. Stěžovatelka tak
mohla v průběhu čtyř či dokonce sedmi měsíců poukázat na tuto skutečnost a umožnit tak
krajskému soudu, aby se s ní vypořádal. Namísto toho však stěžovatelka zůstala pasivní a nijak
neumožnila krajskému soudu zohlednit její konkrétní situaci, ačkoliv stěžovatelku tíží v soudním
řízení správním nejen povinnost tvrzení, nýbrž též povinnost důkazní [srov. §71 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.]. Rozsudek krajského soudu tak není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů, neboť v situaci, kdy stěžovatelka sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu
do své majetkové sféry, mohl krajský soud bez dalšího odkázat na závěry plenárního nálezu
Ústavního soudu a věcí se blíže nezabývat (shodně viz cit. rozsudky NSS č. j. 8 Afs 60/2012 – 27
a č. j. 1 Afs 91/2012 - 34).
[21.] Jak ostatně plyne i ze shora uvedeného, rovněž v kasačních stížnostech stěžovatelka
zůstala u paušálních tvrzení, že sražení odvodu ze slunečního záření bude mít ve svém souhrnu
za následek nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice do FVE, nicméně tyto skutečnosti
bude schopna prokázat účetními doklady a finanční analýzou až po skončení tříleté doby trvání
povinnosti k úhradě předmětného odvodu. Je tak zřejmé, že v době rozhodování krajského
soudu stěžovatelka žádnými důkazy nedisponovala a nemohla být proto ani poškozena postupem
soudu, který jí prý tyto důkazy neumožnil navrhnout.
[22.] Toto konstatování činí Nejvyšší správní soud i s vědomím toho, že z obecného hlediska
lze skutečně do jisté míry za nevhodný (byť nikoliv nutně též protizákonný) označit postup
krajského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Af 288/2011, když jedním rozhodnutím, které
bylo v souladu se zákonem vydáno bez jednání, rozhodl o pokračování v řízení a současně
o zamítnutí žaloby. Konkrétní námitku stěžovatelky, že jí tímto postupem krajský soud
znemožnil navrhnout důkazní prostředky k prokázání své hospodářské situace a zatížil tak řízení
vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, považuje nicméně Nejvyšší
správní soud za nedůvodnou a zřejmě i poněkud účelovou.
[23.] Nelze totiž opomenout, že k přerušení uvedeného řízení do doby, než Ústavní soud
rozhodne o věci projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11, došlo na návrh stěžovatelky
(viz usnesení krajského soudu o přerušení řízení ze dne 25. 4. 2012 na č.l. 35 spisu), a lze bez
jakýchkoliv rozumných pochybností usuzovat, že se stěžovatelka, která byla v řízení o žalobě
zastoupena advokátem a o důležitosti nálezu Ústavního soudu pro svoji činnost byla dostatečně
informována, dozvěděla o vyhlášení nálezu Ústavního soudu bezprostředně po jeho vyhlášení
a zveřejnění. Stěžovatelka si tak musela být rovněž vědoma toho, že důvod pro přerušení řízení
odpadl a tedy že nic nebrání vydání meritorního rozhodnutí, přičemž vyjádřila implicitní souhlas
s rozhodnutím bez nařízení jednání. Bylo proto především v jejím zájmu, aby bezprostředně
po vyhlášení nálezu Ústavního soudu reagovala na závěry v nálezu uvedené. O účelovosti této
námitky svědčí vedle výše uvedených skutečností (důkazní „neaktivita“ stěžovatelky, předkládání
zcela obecných, nijak konkretizovaných tvrzení, a to i v řízení o kasační stížnosti) rovněž i fakt,
že v druhém z předmětných řízení, vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 10 Af 320/2012,
k přerušení řízení vůbec nedošlo a přesto stěžovatelka ani v době delší než sedm měsíců, která
uplynula od vyhlášení cit. nálezu do vydání rozsudku krajského soudu ve věci samé, k prokázání
svých tvrzení nepředložila či nenavrhla žádné další, nové důkazy, ani svá tvrzení blíže
nekonkretizovala, ač k tomu měla dostatečný časový i „procesní“ prostor.
IV. Závěr
[24.] Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnosti
nejsou důvodné, a proto je dle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25.] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě ustanovení §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasačních stížnostech úspěšná,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady
převyšující náklady běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení
však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu