ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.13.2016:36
sp. zn. 2 As 13/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. I., zastoupen JUDr.
Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostravská 16, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 9. 2014, č. j. KUOK 86487/2014, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 12. 2015,
č. j. 59 A 10/2014 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku
4114 Kč k rukám JUDr. Michala Filouše, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku krajského soudu, jímž tento soud zrušil napadené rozhodnutí ze dne
23. 9. 2014, č. j. KUOK 86487/2014 a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovatel
napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Olomouce ze dne 26. 6. 2014, č. j. SMOL/139099/2014/AORMV/DPD/Hon, kterým
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil tím, že dne 3. 2. 2014
v cca 10:55 hod. v Olomouci na Horním náměstí ve směru jízdy od ulice Opletalova, při řízení
motorového vozidla t. zn. mercedes, RZ: X, neoprávněně vjel do úseku platnosti svislé dopravní
značky IP 27a „Pěší zóna“ s dodatkovým textem „IZS, MMOI, TSMO, MPO, svatby 0-24h,
cyklisté, TAXI 0-24h, dopravní obsluha 18-10h, potraviny 12-14h“ v době, kdy to není dovoleno
dopravní obsluze ani vozidlům zásobujícím potravinami, a to aniž by měl ve vozidle umístěno
platné povolení vjezdu do pěší zóny. Svým jednáním porušil ustanovení §4 písm. c) zákona o
silničním provozu. Za tento přestupek mu byla uložena dle §125c odst. 4 písm. f) zákona o
silničním provozu s přihlédnutím k ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), pokuta ve výši 1500 Kč.
Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že správní orgán
prvního stupně i žalovaný zcela rezignovali na provedení dokazování ohledně tvrzení žalobce,
že se v jeho případě jednalo o krajní nouzi, tedy okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání.
Rozhodnutí stěžovatele se navíc krajskému soudu jeví jako vnitřně rozporné, když na jedné
straně správní orgány neučinily žádná skutková zjištění o okolnostech tvrzených žalobcem,
na straně druhé je zohlednily jako polehčující okolnost. Soud pouze na okraj vyjádřil pochybnost
o faktické realizovatelnosti odvozu velkého množství rozmrzajícího krokodýlího masa vozidlem
taxislužby.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“, tedy
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
Předně stěžovatel poukazuje na to, že předmětem dokazování bylo, zda žalobce porušil
§4 písm. c) zákona o silničním provozu, tedy zda neoprávněně vjel do úseku platnosti svislé
dopravní značky IP 27a „Pěší zóna“ s dodatkovým textem. Toto jednání bylo jednoznačně
prokázáno a nezpochybňoval je ani žalobce. Výslechy svědků navrhovaných žalobcem mělo
být prokázáno, jestli byly dány důvody pro jednání v krajní nouzi. Stěžovatel je toho názoru,
že byl oprávněn odmítnout provedení takových důkazů, neboť se nevztahovaly k věci samé.
Stěžovatel uvádí, že bylo na žalobci, aby svá tvrzení doložil například fakturou za opravu
mrazícího zařízení, resp. fakturou prokazující množství a druh masa. Ačkoli měl žalobce tuto
možnost v průběhu celého řízení, neučinil tak, a tím neunesl důkazní břemeno. Pokud žalobce
něco tvrdí, je povinen to doložit, přičemž správní orgán není povinen jej vyzývat k prokázání
tvrzených skutečností. Stěžovatel poukazuje na rozsudek ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35,
z nějž plyne, že „pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá
se důkazní břemeno na jeho stranu a je na něm, aby svá tvrzení prokázal.“
Stěžovatel uvádí, že je absurdní, aby sám zkoumal množství, kvalitu nebo druh masa,
neboť v této otázce není odborně zdatný a musel by si přibrat znalce. Taková myšlenka
je absurdní, neboť z důvodu časové prodlevy od spáchání přestupku po zahájení řízení uplynula
taková doba, že by šetření požadované krajským soudem nebylo prakticky možné.
Stěžovatel dále namítá, že nezpochybňoval žalobcovo tvrzení, že se v mrazícím zařízení
nachází krokodýlí maso, a připustil reálnost nebezpečí, že došlo k havárii mrazícího zařízení;
proto mohl bez dalšího posoudit, zda potencionální nebezpečí bylo možno odvrátit jinak.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou
uvedenou při jednání, zda se u masa nacházejícího se v mrazícím zařízení jedná o zájem chráněný
zákonem. Krajský soud se nezabýval ani tvrzením stěžovatele, že mrazící zařízení má schopnost
udržet si po delší dobu teplotu pod bodem mrazu.
Pokud jde o pasáž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011,
č. j. 5 As 10/2011 – 111, citovanou krajským soudem, má stěžovatel za to, že je vytržena
z kontextu a nesprávně interpretována. Krajský soud nesprávně interpretoval také ustanovení §3,
§50 a §51 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Navrhuje proto rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření vyslovil souhlas s rozsudkem krajského soudu a popřel
důvodnost všech stěžovatelových námitek. Pokud jde o zásadu subsidiarity, tudíž že nebezpečí
mohl žalobce odvrátit využitím taxislužby, mělo být takové tvrzení stěžovatele doloženo ve spisu,
jinak se jedná o čistě subjektivní názor správního orgánu. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením
stěžovatele, že krokodýlí maso nemůže představovat důvod pro krajní nouzi, když podléhá zkáze.
Dle stěžovatele jde o komoditu, kterou zakoupil za účelem vaření pro hosty v jeho
restauračním zařízení. Právě aby se nezkazilo, bylo použito chladící (mrazící) zařízení. Má proto
za to, že se jedná o zájem chráněný zákonem, konkrétně zájem na ochraně majetku (čl. 11 odst. 1
Listiny). Taktéž žalobce nesouhlasí, že by měl své tvrzení o krajní nouzi dokládat
jinými důkazními návrhy, než které již učinil a které správní orgán neprovedl. Žalobce
má za to, že i kdyby doložil např. fakturu za opravu chladícího zařízení, nemělo
by to bezprostřední vztah k jeho jednání; ale právě jím navrhovaný výslech svědků mohl
prokázat, že tito svědci po svém příchodu do práce nalezli louži u chladícího zařízení, a zjistili,
že nefunguje. Bylo by také prokázáno, že žalobci volali a konzultovali, jak maso zachránit.
Bylo by tedy objasněno stěžovatelovo jednání i důvod, proč vjel do pěší zóny mimo vyhrazený
čas. Žalobce pouze závěrem upozorňuje, jak již ostatně uváděl v žalobě, že do pěší zóny vjel
v době, kdy tam nebylo velké množství osob (dopoledne, nevlídné počasí). Poukazuje také
na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně posuzování materiální stránky přestupku.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná jeho
zaměstnanec s požadovaným vzděláním. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 3. 2. 2014 v 10:55 hod. prováděla
hlídka městské policie kontrolní činnost na Horním náměstí v Olomouci zaměřenou
na dodržování povinností v souvislosti s dopravním značením „Pěší zóna“. Strážkyně H. zahlédla
vozidlo žalobce přijíždět z ulice Opletalova na Horní náměstí. Bylo zjištěno, že žalobce
nedisponoval povolením k vjezdu do této zóny. S žalobcem bylo následně sepsáno oznámení
o přestupku, neboť s ním nesouhlasil a v tomto oznámení uvedl „havárie chladícího zařízení.“
Stěžovatel také uvedl, že má na ulici Riegrova provozovnu Varna a že mu hlídka městské policie
brání v podnikání. Dne 19. 3. 2014 byl ve věci spáchaného přestupku vydán příkaz, proti němuž
podal žalobce dne 1. 4. 2014 odpor. Ústní jednání se konalo ve dnech 24. 4. a 23. 6. 2014.
Žalobce při něm uvedl, že v jím provozované restauraci Varna v ulici Riegrova 6 se pokazilo
mrazící zařízení, v němž bylo uloženo cca 50 kg krokodýlího masa, které potřeboval dostat
z ledniček, než se mrazící zařízení spraví. Náhradní mrazící zařízení mají, nicméně tam maso
dát nemohli s ohledem na předpisy HACCAP. Žalobce navrhl výslech svědků, kteří mohli tuto
situaci prokázat. V průběhu řízení byly vyslechnuty strážnice, z nichž str. H. si nepamatovala
důvod vjetí žalobce do pěší zóny a str. K. si pamatovala pouze, že uváděl, že mu brání
v podnikání. Dne 26. 6. 2014 bylo správním orgánem prvního stupně vydáno rozhodnutí, jímž
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku. Správní orgán mj. zvažoval, zda mohlo dojít
k naplnění podmínek krajní nouze, nicméně shledal, že nikoli, s ohledem na nesplnění podmínky
subsidiarity, tedy že nebylo možné nebezpečí odvrátit jinak. Správní orgán uvedl, že např. užitím
taxislužby, která má vjezd do pěší zóny povolen, by bylo možné situaci vyřešit. Žalobcova situace
pak byla považována za výraznou polehčující okolnost při ukládání sankce. Správní orgán
neprovedl výslechy navržených svědků, neboť takový důkaz nepovažoval za potřebný ke zjištění
stavu věci. O podaném odvolání rozhodl stěžovatel tak, že zcela potvrdil závěry prvostupňového
orgánu, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v kasační stížnosti předeslal, že jeho úkolem bylo prokázat, zda se stal
přestupek, z kterého byl žalobce obviněn, což se mu podařilo. Nejvyšší správní soud
nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že předmětem dokazování bylo zjistit, zda se žalobce
dopustil jednání vymezeného v §4 písm. c) zákona o silničním provozu, a to v takovém rozsahu,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S čím však již nelze souhlasit,
je argument stěžovatele, že nebylo jeho úkolem prokazovat tvrzení stěžovatele, který nepopírá,
že vjel do pěší zóny, ale učinil tak proto, že byl v krajní nouzi. Stěžovatel se mylně domnívá,
že nemusel provést důkazy výslechem svědků navržených stěžovatelem, neboť se nevztahovaly
k věci samé.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona o přestupcích není přestupkem jednání, jímž někdo
odvrací a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem
nebo b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl
způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno
v dané situaci odvrátit jinak. Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak
protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené
jednání, které, ačkoliv se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu
přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání,
které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolností
vylučující protiprávnost je mj. nutná obrana [§2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích] a krajní
nouze [§2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích] (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008 - 172, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz).
Krajní nouze je stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit
jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá
v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého
zájmu. Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze
je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. Při kolizi rovnocenných
zájmů je třeba zdržet se jednání odvracejícího nebezpečí.
V této souvislosti lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS, v němž tento soud
mimo jiné konstatoval, že „trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných
činů“ a že „ pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu a krajní nouze je stavem
vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky deliktu“. Názor, že odpovědnost za správní
delikty a delikty trestní je vystavěna na stejných principech, byl potvrzen i rozšířeným senátem
zdejšího soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaném
pod č. 1546/2008 Sb. NSS. Z judikatury trestních soudů (např. rozsudky Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 25. 9. 1989, sp. zn. 7 Tz 17/89, a ze dne 16. 8. 1971, sp. zn. 3 Tz 54/71, publikované
pod č. 17/1991 a pod č. 26/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
ČSR) dále vyplývá, že k činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy i ten, jehož zájmy
v konkrétním případě ohroženy nejsou (pomoc v krajní nouzi).
K vyloučení protiprávnosti jednání jinak vykazujícího znaky přestupku musí být v souladu
s §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích splněny tři základní podmínky, kterými jsou
(1) existence nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, (2) skutečnost, že tímto
jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil (podmínka
proporcionality), (3) a že toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak (podmínka
subsidiarity).
U krajní nouze tak lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze,
a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní
nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní
nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality (viz již krajským soudem citovaný
rozsudek ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 10/2011 – 111, který považuje zdejší soud za zcela
případný).
Z právě uvedeného je jasné, že v přestupkovém řízení je nutné zkoumat také to, jestli
je jednání protiprávní, tudíž zda neexistuje skutečnost, která protiprávnost jednání, které by jinak
skutkovou podstatu toho kterého přestupku naplňovalo, vylučuje. Stěžovatel se tak mýlí,
že nebylo jeho povinností provádět dokazování také v tomto směru.
Stěžovatel má za to, že bylo na žalobci doložit svá tvrzení ohledně stavu krajní nouze
například fakturou za opravu chladícího zařízení, což neučinil, ačkoli mohl v průběhu celého
řízení. Tento postup stěžovatele však nelze akceptovat. Prvostupňový orgán neprovedl
stěžovatelem navrhované důkazy výslechy svědků, kteří mohli prokázat skutečnosti, zda k poruše
chladícího zařízení v dané době došlo a v jakém stavu se nacházelo maso v něm uložené, neboť
to nepovažoval za podstatné pro věc, a měl za to, že nebezpečí bylo lze odvrátit jinak, například
využitím vozidel taxislužby. Až v řízení o kasační stížnosti pak přichází stěžovatel s tvrzením,
že měl žalobce prokázat tvrzený stav krajní nouze jinak. Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek
krajského soudu, jenž uvedl, že správní orgány měly provést žalobcem navržené důkazy nebo
jinak objektivizovat skutkový stav, např. fakturou za maso, resp. fakturou za opravu chladícího
zařízení, apod., vychází i krajský soud z toho, že správní orgány rezignovaly na provedení
dokazování ohledně možné krajní nouze. Dle §51 odst. 1 správního řádu lze [k] provedení důkazů
(…) užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo
provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
Správní orgán nemůže vyloučit důkaz výslechem svědka jako irelevantní a poté (až v kasačním
řízení) stavět svoji obranu na tom, že měl žalobce navrhnout důkazy k prokázání jím tvrzené
skutečnosti, což neučinil. Nejedná se ani o situaci popsanou v rozsudku, na který odkazoval
stěžovatel (č. j. 3 As 9/2013 - 35), protože v nyní projednávané věci žalobce nezpochybňoval
žádný z provedených důkazů (nerozporoval, že vjel do pěší zóny bez povolení), a tudíž
na něj nepřešlo důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti. Žalobce tvrdil,
že se nacházel v krajní nouzi, neboť došlo k havárii chladícího zařízení v jeho provozovně
a hrozila škoda zkažení 50 kg krokodýlího masa v ceně několika desítek tisíc Kč, k čemuž navrhl
provést důkaz výslechy svědků; svou povinnost tvrzení i důkazní splnil. Zda byly důkazy
dostatečné k prokázání tvrzené krajní nouze, nelze zjistit, poněvadž nebyly provedeny.
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že za takové situace, nebylo-li
prokázáno, zda zde byly skutečnosti pro stav krajní nouze (reálnost a bezprostřednost nebezpečí),
nemohl správní orgán vůbec učinit úvahu o tom, zda žalobce vybočil z mezí krajní nouze,
tj. zda v žalobcem tvrzené konkrétní situaci mohl jím tvrzenou hrozící škodu odvrátit jinak,
pokud neměl spolehlivě zjištěno, jestli skutečně reálné a bezprostřední nebezpečí žalobci hrozilo,
jakého bylo rozsahu ani jaké byly žalobcovy možnosti v dané chvíli. Nemohl tedy posoudit,
zda se žalobce skutečně nacházel ve stavu krajní nouze.
Dle Nejvyššího správního soudu neobstojí ani ničím nepodložené tvrzení správních
orgánů, že nebyla naplněna podmínka subsidiarity, tedy že hrozící nebezpečí bylo možné odvrátit
jinak. Pouhá domněnka, že bylo lze využít vozidla taxislužby, není na místě. Jak uváděl již žalobce
v odvolání i v podané žalobě, jednalo se o cca 50 kg masa, které se rozmrazovalo, a nelze určit,
zda by vozidlo taxislužby, určené převážně k přepravě osob, takovou věc, která je s to značně
znečistit jeho interiér, vůbec převezlo (dle žalobce bylo maso tekoucí a potenciálně zapáchající),
ani zda se jedná o skutečnost, kterou by člověk na žalobcově místě v takové situaci vůbec
zvažoval. Jak sám uváděl, musel pak zkoušet u různých dalších restauračních zařízení, jestli mají
volné prostory k uskladnění masa. Bez provedení důkazů ohledně faktické situace,
tedy bez náležitého zjištění skutkového stavu, který mohl být zjištěn např. i provedením výslechu
navrhovaných svědků, kteří chladící zařízení i maso viděli, nemohly dle Nejvyššího správního
soudu správní orgány dovodit, že nebyla naplněna zásada subsidiarity, a tudíž bez náležitého
zjištění protiprávnosti žalobcova jednání jej nemohly odsoudit za přestupek.
Stejně jako krajský soud pak Nejvyšší správní soud spatřuje rozpor v rozhodnutích
správních orgánů, když na jedné straně nebyla učiněna žádná skutková zjištění ohledně tvrzení
žalobce stran havárie chladícího zařízení, a tedy tato skutečnost nebyla relevantní pro posouzení
protiprávnosti jeho jednání; na straně druhé ji správní orgány vzaly v potaz při ukládání sankce,
jako polehčující okolnosti, tzn. vycházely z ní z jako ze zjištěné.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud v rozhodnutí nezohlednil jeho námitky,
zdejší soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu týkající se otázky povinnosti krajského
soudu vypořádat se s námitkami uplatněnými žalovaným v jeho vyjádření k žalobě
(ať již v písemném znění, nebo při jednání). Například v rozsudku ze dne 12. 11. 2009,
č. j. 1 As 64/2009 - 153, zdejší soud konstatoval, že „[n]ezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření
žalovaného k žalobě nemůže být vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce, kdo určuje rozsah
a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li
se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však
zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Správní soud je tak povinen vypořádat
se pouze s žalobní argumentací; správní orgán musí naopak svou argumentaci, jejíž správnost
má krajský soud posoudit, vtělit do správního rozhodnutí. Kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak nemůže obstát. Na druhou stranu nelze bez dalšího tvrdit, že krokodýlí maso
nemůže představovat zájem chráněný zákonem, když se jednalo o maso určené k přípravě
a ke konzumaci v restauračním zařízení, tudíž o produkt určený ke tvorbě zisku při žalobcově
podnikání, navíc se jedná o maso ve vyšší cenové kategorii, jehož zkažením mohla stěžovateli
vzniknout škoda v rozsahu několika desítek tisíc Kč, i s ohledem na možný ušlý zisk. Neobstála
by ani námitka ohledně několikahodinové schopnosti mrazícího zařízení udržet nízkou teplotu,
když z vyjádření žalobce uplatněného v odvolání plyne, že již v době, kdy vadu zjistili
zaměstnanci restaurace, byla nalezena louže u tohoto zařízení, a bylo zřejmé, že k jeho poruše
došlo již několik hodin před tímto zjištěním. Navíc žalobce se měl o tomto stavu dozvědět
na pracovní schůzce v Kroměříži, ze které se urychleně vydal do provozovny Olomouci, a tudíž
ani jeho příjezd nebyl možný okamžitě.
Namítal-li pak stěžovatel v kasační stížnosti porušení některých ustanovení správního
řádu toliko jejich výčtem, nejedná se o řádně uplatněnou kasační námitku (§106 odst. 1 s. ř. s.).
Pouze obecně zdejší soud uvádí, že porušení uvedených ustanovení neshledal.
Nejvyšší správní soud s ohledem na vše uvedené kasační stížnost jako nedůvodnou podle
ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel
ve věci úspěch neměl, a proto je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem JUDr. Michalem Filoušem,
advokátem, se sídlem Olomouc, Ostravská 16. Důvodně vynaložené náklady sestávají z odměny
za zastupování a z hotových výdajů zástupce žalobce.
Žalobci se přiznává odměna a hotové výdaje jeho zástupce, přičemž výše odměny
za jeden úkon právní služby činí 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Soud žalobci přiznal částku 3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření
ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud v souladu
se svou ustálenou praxí žalobci nepřiznal odměnu za úkon spočívající v převzetí a přípravě věci
v kasačním řízení před Nejvyšším správním soudem, neboť tento úkon zástupce žalobce provedl
již v rámci řízení před krajským soudem, kde mu za něj také byla přiznána odměna. K jednomu
úkonu právní služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce žalobce ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty,
a proto se do nákladů právního zastoupení započítává částka 714 Kč, která odpovídá příslušné
sazbě daně. Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 4114 Kč,
které uhradí stěžovatel k rukám jeho zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu