ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.143.2012:29
sp. zn. 2 As 143/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, č. j. 31 A 108/2010 - 154,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, č. j. 31 A 108/2010 - 154,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a jeho předcházející průběh
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
krajského soudu, jímž tento soud znovu rozhodl o žalobě žalobce poté, kdy Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 2 As 51/2012 - 24, zrušil jeho první meritorní
rozhodnutí v této věci, a sice rozsudek ze dne 18. 1. 2012, č. j. 31 A 108/2010 - 98, jímž byla
žalobcova žaloba zamítnuta. Nyní napadeným rozsudkem krajského soudu bylo žalobcově žalobě
vyhověno a rozhodnutí stěžovatele ze dne 4. 10. 2010, č. j. 1 SIN 102/2010, bylo zrušeno.
[2] Na začátku řešeného sporu žalobce písemně požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze
o poskytnutí informací – zpřístupnění spisového přehledu z dozorového spisu značky
7 VZV 25/2008, vedeného v žalobcově trestní věci, a o sdělení informací o veškerých případech,
kdy Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytlo informace z tohoto spisu osobám odlišným
od svých zaměstnanců. Vrchní státní zastupitelství v Praze vydalo dne 17. 8. 2010 rozhodnutí,
č. j. 1 SIN 4/2010-55, kterým žalobcovu žádost o poskytnutí informací odmítlo podle §15
odst. 1 ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a 6 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“). V reakci na žalobcovo odvolání vydal stěžovatel dne 4. 10. 2010 rozhodnutí,
č. j. 1 SIN 102/2010, kterým bylo žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Vrchního
státního zastupitelství v Praze zamítnuto podle §16 odst. 3 a §20 odst. 4 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím.
[3] Žalobce napadl stěžovatelovo rozhodnutí žalobou, kterou Krajský soud v Brně nejprve
odmítl usnesením ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 A 108/2010 - 55, které bylo zrušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011 - 79. Poté krajský soud
rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 31 A 108/2010 - 98, který zdejší soud
zrušil rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 2 As 51/2012 - 24. Poté krajský soud žalobě vyhověl
výše označeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel se v kasační stížnosti nejprve vypořádává s možnou nepřípustností své kasační
stížnosti ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a), zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť jde již o třetí kasační stížnost v téže věci.
Stěžovatel ovšem připomíná, že Nejvyšší správní soud se meritorně zabýval jen možností
odmítnout žádost o informace z důvodu podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím, nikoli však důvody podle §11 odst. 3 a 6 téhož zákona, neboť v jejich
posouzení krajskému soudu toliko vytkl nepřezkoumatelnost. Krajský soud v Brně se ovšem
těmito dvěma důvody pro odmítnutí poskytnout informace nezabýval ani ve svém novém
rozsudku. Jeho rozsudek tak zůstal v tomto ohledu nepřezkoumatelným, takže se neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, což stěžovateli umožňuje podat
kasační stížnost.
[5] Stěžovatel se následně dovolává důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
resp. d) s. ř. s., namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, resp. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[6] Stěžovatel namítá nejprve nesprávné posouzení právní otázky, když uvádí, že krajský soud
nevyužil prostor pro vlastní úvahy z hlediska existence důvodů pro odmítnutí žádosti ve smyslu
§11 odst. 3 a 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Z tohoto pohledu zatím
stěžovatelovo rozhodnutí nebylo vůbec přezkoumáno krajským soudem ani Nejvyšším správním
soudem. Naopak s tím, jak Nejvyšší správní soud posoudil odmítnutí žádosti podle §11 odst. 1
písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, stěžovatel polemizuje a uvádí na pravou
míru, že dozorový spis sice považuje za interní záležitost státního zastupitelství, ovšem nikdy
netvrdil, že jde výlučně o interní záležitost státního zastupitelství dle §11 odst. 1 písm. a)
uvedeného zákona. Rozebírá povahu dozorového spisu a připomíná, že důvody odmítnutí
žádosti a zamítnutí odvolání je nutno posuzovat ve všech souvislostech, zvlášť když všechny
tři zákonné důvody odmítnutí žádosti o informace se překrývaly, takže nebylo možno řešit věc
poskytnutím alespoň části požadované informace. Vzhledem k tomu, že hodnocení Nejvyššího
správního soudu nevycházelo důsledně ze skutkového základu projednávané věci, konstatuje
stěžovatel, že právní názor Nejvyššího správního soudu byl vlastně vytvořen na jiném skutkovém
základě, než na jeho žalobou napadeném rozhodnutí, takže právní otázku týkající se právě tohoto
rozhodnutí nemohl ve skutečnosti Nejvyšší správní soud závazně vyřešit a krajský soud se tímto
právním názorem pouze „cítil být vázán“. Své další názory k výkladu §11 odst. 1 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím stěžovatel dále rozvádí v části VI. své kasační stížnosti
označené „Vyjádření stěžovatele k dalším aspektům věci“.
[7] Dále stěžovatel namítá nesrozumitelnost napadeného rozsudku a jiné vady řízení. Vytýká
krajskému soudu, že ani v jeho novém rozsudku nedošlo k žádné změně oproti stavu popsanému
v bodě 32 rozsudku Nejvyššího správního soudu, když krajský soud pouze odkázal účastníky
řízení na závěry Nejvyššího správního soudu a uvedl, že již nemá prostor pro vlastní úvahy. Jeho
rozsudek tak nadále není odůvodněn a současně je i nesrozumitelný.
[8] Jinou vadu řízení pak spatřuje stěžovatel v tom, že ve svém podání ke krajskému soudu
ze dne 18. 6. 2012 navrhl provedení důkazu rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství
ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 1 SIN 4/2010, a svým rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010,
sp. zn. 1 SIN 101/2010, jimiž chtěl prokázat, že jeho úvahy při posuzování existence zákonných
důvodů pro odmítnutí žádosti znal žalobce ještě dříve, než byla vydána nyní posuzovaná
rozhodnutí. Navržený důkaz měl být proveden, popřípadě mělo být v rozsudku uvedeno,
proč k jeho provedení neshledal soud důvod. Nebyla navíc splněna žádná z podmínek
§76 s. ř. s., jež by krajskému soudu umožnily provést řízení bez jednání, a měla proto být
dodržena povinnost soudu vyplývající z §51 s. ř. s., což se však nestalo.
[9] Stěžovatel proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
III. Přípustnost kasační stížnosti
[10] Nejprve se Nejvyšší správní soud, za situace, kdy se jedná o již třetí kasační stížnost v téže
věci, zabýval tím, zda se jedná o kasační stížnost přípustnou [srov. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
V tomto ohledu lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS, v němž bylo na základě
dosavadní judikatury shrnuto, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost
kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně
posouzeným. Jak rozšířený senát uvedl, „námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci
již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci
vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný
procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla“. Ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. tak omezuje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k těm otázkám, které
Nejvyšší správní soud v téže věci již závazně posoudil.
[11] Rozhodnutím o první kasační stížnosti podané žalobcem bylo první odmítavé usnesení
krajského soudu o žalobcově žalobě zrušeno z důvodu nezákonného odepření přístupu k soudu.
Rozhodnutím o druhé kasační stížnosti podané žalobcem byl zrušen zamítavý rozsudek krajského
soudu pro nepřezkoumatelnost a krajský soud byl zavázán, aby tuto vadu odstranil. Třetí kasační
stížnost podává naopak žalovaný, a to proto, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu a vadu nepřezkoumatelnosti neodstranil. Takto odůvodněná kasační
stížnost naplňuje podmínky §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., část za středníkem, podle nějž kasační
stížnost není nepřípustná, „je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.“ Přípustnost opakovaného podání kasační stížnosti pro
neodstraněnou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ostatně potvrdil zdejší
soud konkrétně i v rozsudku ze dne 3. 9. 2009, č. j. 6 Ads 56/2008 - 82, publ. na www.nssoud.cz:
„Byl-li předchozí rozsudek krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost
a v novém rozsudku krajský soud neodstranil vytýkaná pochybení, nelze vyjít z toho, že se v dané věci jedná
o případ, kdy je kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.“ Opakované kasační
stížnosti vůči setrvale nepřezkoumatelným rozsudkům krajského soudu zdejší soud
akceptoval také například v rozsudku ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 78/2011 - 184, publ.
pod č. 2564/2012 Sb. NSS, kde šlo dokonce již o čtvrtou kasační stížnost v téže věci.
[12] Nyní posuzovaná třetí kasační stížnost je tedy přípustná. Její přípustnost se ovšem
nevztahuje na námitky, které stěžovatel mohl uplatnit již v řízení o předchozích dvou
žalobcových kasačních stížnostech. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS: „Nejvyšší
správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci
vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena
na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].“ Pokud tak
stěžovatel opět polemizuje v části své kasační stížnosti podřazené ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. , stejně jako následně ve svém vyjádření k dalším aspektům věci, se závěry, které
ohledně aplikace §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím
na stěžovatelovo rozhodnutí zdejší soud uvedl již ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2012, je třeba
tuto námitku odmítnout jako nepřípustnou.
IV. Důvodnost kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
pohledem těch kasačních námitek, které byly podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustné, tedy
pohledem námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Byl přitom vázán rozsahem a důvody
v kasační stížnosti uvedenými, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[14] První opodstatnění důvodnosti kasační stížnosti se fakticky překrývá s opodstatněním její
přípustnosti, jak správně uvádí stěžovatel, a spočívá v trvající nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro jeho nesrozumitelnost, respektive pro absenci odůvodnění. Takovou vadou
zjevně trpí rozsudek, v němž krajský soud nejprve stručně rekapituluje průběh prvého řízení
zakončeného jeho odmítavým usnesením ze dne 11. 5. 2011, poté na pěti stránkách rekapituluje
obsah svého zamítavého rozsudku ze dne 18. 1. 2012 a následně na čtyřech stranách cituje
či rekapituluje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2012, jímž byl onen rozsáhle
rekapitulovaný zamítavý rozsudek zrušen. Samotné důvody nynějšího vyhovění žalobě jsou
naopak obsaženy pouze ve dvou odstavcích na přelomu stran 9 a 10 nyní posuzovaného
rozsudku. V prvním z nich krajský soud toliko konstatoval, že je povinen napadené stěžovatelovo
rozhodnutí znovu přezkoumat a je při tom vázán rozsudkem zdejšího soudu. V druhém pak
uvedl, že „již nemá prostor pro vlastní úvahy, které podle svého názoru vyčerpávajícím způsobem již vyjádřil
ve zrušovacím rozsudku, jak je shora citováno. Proto nyní při plné vázanosti právním názorem vysloveným
ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu závěry zde uvedené zcela přebírá a účastníky řízení
na ně odkazuje.“ Dále uvedl, že pokud podle Nejvyššího správního soudu nebyla otázka
zákonných podmínek pro odmítnutí informace relevantně vyargumentována nejen krajským
soudem, ale ani stěžovatelem, pak nemohl shledat stěžovatelovu argumentaci dostatečnou
a musel jeho rozhodnutí zrušit.
[15] Takovým „odůvodněním“ ovšem krajský soud právní názor vyjádřený v předchozím
rozsudku zdejšího soudu nerespektoval, jak mu přikazuje ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s., nýbrž
je naopak zcela negoval. Jak zdejší soud připomněl například v rozsudku ze dne 3. 3. 2011,
sp. zn. 7 Afs 9/2011, publ. na www.nssoud.cz: „Zrušení rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním
soudem neznamená, že by po vrácení věci k dalšímu řízení nový rozsudek krajského soudu již nemusel obsahovat
veškeré náležitosti kladené na rozhodnutí krajského soudu.“ Není proto přípustné, aby ve svém novém
rozhodnutí krajský soud pouze odkazoval na odůvodnění svých dřívějších rozhodnutí
či odůvodnění zrušujícího rozsudku zdejšího soudu, nebo aby jejich obsah pouze citoval
či parafrázoval, aniž by je následně jakkoli aplikoval na situaci, o níž má, nikoli jen formálně,
ale fakticky, rozhodnout.
[16] Takový přístup je obzvlášť nepřípustný za situace, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo
zrušeno právě pro nepřezkoumatelnost, jako je tomu v nyní posuzovaném případě. Zde totiž
Nejvyšší správní soud zrušil předchozí zamítavý rozsudek krajského soudu ze dne 18. 1. 2012
proto, že krajský soud nereagoval na argumentaci žalobce ve vztahu k aplikaci §11 odst. 3 a 6
zákona o svobodném přístupu k informacím (body 24 a 25 rozsudku zdejšího soudu), a jeho
rozsudek proto byl nepřezkoumatelný. Ve vztahu k posouzení naplnění podmínek obsažených
v §11 odst. 1 písm. a) téhož zákona pak vytkl krajskému soudu nesrozumitelnost spočívající
ve vnitřně rozporné argumentaci (bod 29) a nedostatek relevantní argumentace (bod 30). Svým
závazným právním názorem obsaženým v bodě 32 jej pak opět zavázal zabývat se tím, zda
na požadavek poskytnutí informací z dozorového spisu státního zástupce byla ze strany
povinného subjektu uplatněna výše uvedená omezení zákonným způsobem. Jinak řečeno,
Nejvyšší správní soud upozornil krajský soud, ve kterých ohledech jeho rozsudek argumentaci
zcela postrádá a ve kterých je třeba ji doplnit a zbavit vnitřních rozporů. Takový závazný právní
názor ovšem krajský soud z povahy věci nemůže naplnit pouze tím, že jej ocituje a ve zbytku
odkáže na své úvahy, které „již vyjádřil ve zrušovacím rozsudku“, přestože jeho předchozí rozsudek
byl zamítavý. Pokud kritika Nejvyššího správního soudu směřovala k tomu, že v jeho předchozím
rozsudku části argumentace chybí, musí tuto chybu napravit tím, že chybějící argumentaci,
tedy vypořádání s žalobními námitkami, doplní; nikoli pouhým postesknutím, že mu již nezbývá
žádný prostor pro vlastní úvahy, a proto pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu. Jinak řečeno, pokud svým předchozím rozsudkem zdejší soud kritizoval, že ve dvou
bodech krajský soud neodpověděl na žalobní námitky vůbec a v jednom bodě odpověděl vnitřně
rozporně, je zcela nepochopitelnou reakcí, pokud krajský soud opět odmítne odpovědět,
a to se zdůvodněním, že mu pro odpověď již nenechal Nejvyšší správní soud žádný prostor.
Takto odůvodněný rozsudek je tedy opět nepřezkoumatelný.
[17] Druhé opodstatnění důvodnosti kasační stížnosti pak spočívá v jiné vadě řízení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ze soudního spisu vyplývá, že poté, co zdejší soud výše uvedeným
rozsudkem ze dne 14. 5. 2012 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
poslal krajský soud účastníkům řízení poučení o možnosti namítnout podjatost soudců podle §8
s. ř. s. V reakci na to zaslal stěžovatel krajskému soudu podání ze dne 18. 6. 2012, ve kterém
jednak uváděl rozsáhlou argumentaci směřující k zamítnutí žaloby, jednak navrhl, aby krajský
soud v novém řízení provedl důkaz dvojicí rozhodnutí týkajících se téhož žalobce, konkrétně
rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 1 SIN 4/2010,
a rozhodnutím stěžovatele ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 1 SIN 101/2010, která byla předložena
krajskému soudu coby součásti spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Krajský soud
se však tímto důkazním návrhem nijak nezabýval a rovnou rozhodl bez jednání svým nyní
napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2012.
[18] Takový postup je rozporný s požadavky s. ř. s., a to hned ve dvou ohledech. Zaprvé
se měl krajský soud vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele. Povinnost rozhodovat
o navržených důkazech dopadá na krajský soud výslovně z §52 odst. 1 s. ř. s., z nějž navíc
implicitně vyplývá zákaz opomenutých důkazů, tedy důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Povinnost
soudu vypořádat se s důkazními návrhy účastníků, ať už tím, že budou navržené důkazy
provedeny, nebo tím, že soud zdůvodní, proč navržené důkazy neprovede, je zopakována
v celé řadě nálezů Ústavního soudu (viz např. nález II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003;
nález IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001; nález II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006; či nález
I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003) stejně jako rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Tak například v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 1 Azs 61/2008, publ. na www.nssoud.cz,
zdejší soud uvedl: „Krajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci navrhnou.
Pokud by účastník navrhoval důkaz, jenž nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by nebyl
schopný ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně má jím navrhovaný důkaz ve vztahu k danému případu dokázat,
pak by soud nemusel takový důkaz provádět. Měl by ale povinnost řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné
důkaz provést. Navrhnul-li však účastník v řízení před krajským soudem důkaz ve formě listiny a soud
se s tímto důkazem toliko seznámil a na základě jeho obsahu zkonstatoval, že není pro danou věc relevantní,
aniž by jej řádně provedl při jednání, porušil tímto postupem §77 odst. 1 s. ř. s.“ Krajský soud se tedy měl
i v nyní posuzovaném případě vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele, a to buď tím,
že by v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil jejich nadbytečnost, nebo tím, že by je provedl.
[19] Pokud by se rozhodl je provést, měl k tomu svolat jednání, neboť jak vyplývá z §77
odst. 1 s. ř. s., dokazování provádí soud při jednání. Právě absence jednání je přitom druhou
vadou řízení, které se krajský soud v novém řízení dopustil. Vyzval totiž sice účastníky řízení
k tomu, aby se vyslovili k případné podjatosti soudců, nevyzval je ovšem k tomu, aby se vyjádřili
k možnosti, že by soud rozhodl bez jednání. Rozhodl pak bez jednání, aniž by jejich vůli v tomto
ohledu zjišťoval, jak mu přikazuje ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Nemohl přitom vyjít pouze
ze stěžovatelova souhlasu s rozhodnutím bez jednání, který stěžovatel vyjádřil ve svém podání
ze dne 21. 4. 2011, tedy v době prvého řízení před krajským soudem, které bylo zakončeno jeho
odmítavým usnesením. Stěžovatelův souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání totiž nemohl
bez dalšího vyvolat účinky i v třetím řízení o žalobcově žalobě, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010 - 92, publ. na www.nssoud.cz: „Souhlas
účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. udělený ještě
předtím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského
soudu po té, co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno.“
[20] Krajský soud se tedy měl v novém řízení vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele a měl
nechat oba účastníky vyjádřit se k možnosti rozhodnutí bez nařízení jednání. Rozhodnout
bez nařízení jednání pak mohl pouze tehdy, pokud by shledal a odůvodnil, že důkazy navržené
stěžovatelem není nutno provést, a pokud by zároveň účastníci vyjádřili svůj souhlas
s rozhodnutím bez nařízení jednání nebo se ve dvoutýdenní lhůtě nevyjádřili. V nyní
posuzovaném případě však nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek, neboť ke stěžovatelovu
důkaznímu návrhu se krajský soud nijak nevyjádřil a výzvu podle §51 s. ř. s. nezaslal, přestože
i stěžovatelův důkazní návrh mu měl být indicií, že stěžovatel nepřímo požaduje ústní jednání,
na němž jedině by bylo možno stěžovatelem navržené důkazy provést. Krajský soud tak
nevypořádáním se se stěžovatelovým důkazním návrhem a rozhodnutím bez ústního jednání,
aniž by byly splněny podmínky §51 odst. 1 s. ř. s., zatížil své řízení jinou vadou ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V. Shrnutí a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v obou výše uvedených bodech došlo k naplnění
kasačního důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). To znamená, že musí jednak v řízení postupovat souladně
s požadavky §51 a §77 s. ř. s. a jednak má na konci řízení vydat přezkoumatelný rozsudek
skutečně reagující na žalobní námitky.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu