ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.146.2011:119
sp. zn. 2 As 146/2011 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 10 A 74/2010 - 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále také „stěžovatel“) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále
„městský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí České advokátní komory (dále „žalovaná“) ze dne
30. 11. 2009, č. j. 2737/09. Napadeným rozhodnutím žalovaná zrušila své rozhodnutí ze dne
3. 11. 2009 o určení advokáta stěžovateli, a to na základě žádosti určeného advokáta, z jehož
podání ze dne 27. 11. 2009 vyplynulo, že stěžovatel advokátovi neposkytl součinnost nutnou
k poskytnutí právní služby, odmítá s ním osobně jednat, uděluje advokátovi přísné direktivy
a vyhrožuje mu postihem při nedodržení jeho příkazů.
[2] Městský soud stěžovatele vyzval usnesením ze dne 4. 8. 2011, č. j. 10 A 74/2010 - 80,
opětovně k doplacení soudního poplatku z podané žaloby a toto usnesení bylo stěžovateli
doručeno dne 9. 8. 2011. Městský soud tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011 - 71, zamítl kasační stížnost žalobce proti usnesení
městského soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 10 A 74/2010 - 54, kterým městský soud žalobci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
[3] Stěžovatel na výzvu k doplacení soudního poplatku reagoval žádostí o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku „o jeden až dva roky“. Žádost odůvodnil tím, že disponuje
nepatrnými prostředky a našetření částky na soudní poplatek mu bude trvat měsíce až roky.
[4] Městský soud napadeným usnesením řízení o žalobě proti usnesení žalované
z 30. 11. 2009 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Vycházel přitom ze smyslu zákonné
úpravy poplatkové povinnosti a důsledků jejího nesplnění. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel
neuspěl s žádostí o osvobození od soudních poplatků, nesplnil poplatkovou povinnost ani
v dodatečné lhůtě, která mu byla soudem stanovena a chce lhůtu k zaplacení poplatku prodloužit
také bez ohledu na legitimní očekávání žalované, že v přiměřené době bude zřejmé, zda její
rozhodnutí je nebo není v souladu s právními předpisy.
[5] Stěžovatel reagoval na usnesení městského soudu přípisem o jedné větě znění „Akt MěS
v Praze na listu 66 je neopodstatněný /místo vydání rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty k zastavení
řízení/ a výklad ZSo P iracionální, v důsledku toho společensky nebezpečný, proto se navrhovatel domáhá kasace
obou výroků usnesení ze 7. září, doručeném 14. září.“ Městský soud toto podání vyhodnotil jako kasační
stížnost a věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
[6] Žalovaná se ve vyjádření k této kasační stížnosti ztotožnila s argumentací městského
soudu a připomněla také hodnocení jednání stěžovatele v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011 - 71, jako způsob, kterým žalobce své soudní spory (proti
žalované) vede a jaká je podstata těchto sporů: „Podstatou už dávno není tvrzená ochrana práv
stěžovatele, ale samo vedení sporu.“
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Z citovaného návrhu stěžovatele je zcela zřejmé, že se pohybuje z formálního
i obsahového hlediska na samotné hranici projednatelnosti. Nejvyšší správní soud nicméně
nemohl přehlédnout, že se jedná o podání právě tohoto stěžovatele, jehož desítky, resp. dokonce
stovky dalších podání mají obdobný obsah a lpění na formálních náležitostech a větší obsahové
srozumitelnosti cestou výzev k odstraňování vad návrhu by v tomto případě neodpovídalo zásadě
hospodárnosti řízení. Proto Nejvyšší správní soud přezkoumal toto podání stěžovatele s ohledem
na jeho obsah jako kasační stížnost.
[8] Jakkoliv stěžovatel neoznačil žádný kasační důvod, zaměřil se Nejvyšší správní soud
v dalším toliko na případné naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., jelikož je přezkoumáváno usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení, což
je právě situace, na kterou speciálně dopadá právě citovaný kasační důvod.
[9] Co se týká podmínek řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud netrval s ohledem
na specifický charakter napadeného usnesení městského soudu na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Z dřívější judikatury
tohoto soudu totiž vyplývá i pro posuzovanou věc závěr, že problematika zaplacení soudního
poplatku (případně povinné zastoupení účastníka) je odvislá od posouzení relevantních hledisek
v jejich kontextu. Nelze přehlédnout, že stěžovatel neuspěl s žádostí o osvobození od soudních
poplatků a zdůvodněním napadeného rozhodnutí městského soudu je právě důsledek toho,
že stěžovatel soudní poplatek nezaplatil. V takovém případě by se uplatňováním požadavku
na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost jen řetězil problém, jenž má být rozhodnutím
o této kasační stížnosti vyřešen (viz rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
[10] K podstatě kasační stížnosti soud konstatuje, že není důvodná. Zaplacení soudního
poplatku totiž představuje způsob, jakým se účastníci zčásti podílejí na nákladech soudních řízení.
Nejde přitom o povinnost fatálně vázanou na navrhovatele úkonu, neboť zásadně tato povinnost
finálně stíhá toho účastníka, který nebyl v řízení úspěšný. Zákon pamatuje také na to,
aby účastníku řízení nebylo formálním lpěním na splnění primární poplatkové povinnosti
neodůvodněně omezeno jeho právo na soudní ochranu. K tomu slouží institut osvobození
od povinnosti platit soudní poplatek, vázaný ovšem na zákonem stanovené podmínky. Těmto
podmínkám stěžovatel nedostál, a proto mu také osvobození od soudních poplatků nebylo
přiznáno. Tomuto závěru předcházelo řádné řízení, ve kterém stěžovatel využil všech zákonem
předvídaných prostředků a v úvahu byly vzaty i další relevantní skutečnosti. Tím byl vyčerpán
prostor pro výjimky z obecné povinnosti navrhovatele zpoplatněného úkonu hradit soudní
poplatek zároveň s podáním zpoplatněného návrhu - §4 odst. 1, písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – případně v dodatečné lhůtě, kterou k tomu určí soud. Prostor
pro další rozvíjení výjimky z poplatkové povinnosti zákon neobsahuje a není k tomu ani žádný
důvod, neboť veškeré důvody pro případné osvobození od poplatkové povinnosti, vždy vázané
na existenci zákonných podmínek, byly předcházejícím řízením vypořádány.
[11] Pro připomenutí Nejvyšší správní soud dodává, že městský soud stěžovateli právem
nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že stěžovatel tohoto institutu zneužívá,
zatímco hmotné překážky na jeho straně zde nehrály relevantní roli. K takové situaci viz
rozsáhlou argumentaci Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 2 As 75/2011 - 71, také v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 46, případně
v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, N 47/30 SbNU 9, dostupný
na http://nalus.usoud.cz).
[12] Městský soud rozhodl napadeným usnesením v době, kdy všechna shora zmíněná
hlediska byla vzata v potaz při rozhodování o tom, zda žalobce má nárok na osvobození
od soudních poplatků. Po vyřešení této otázky již městský soud nemohl dělat nic jiného, než
žalobce vyzvat k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě, jejíž přiměřené trvání
jednoznačně a právem určil ve výzvě k zaplacení poplatku. Stěžovatel neměl jinou volbu, než
soudní poplatek zaplatit nebo vzít na vědomí, že řízení bude zastaveno. Stěžovatel se proto mýlí,
pokud namítá, že městský soud měl nejprve rozhodnout o jeho žádosti o odklad lhůty k zastavení
řízení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že důvodnost takového požadavku z ničeho nevyplývá.
Požadavek není přijatelný z ústavního hlediska, neboť jeho jediným důsledkem by byl vznik
neodůvodněných průtahů řízení, tedy porušení významného práva účastníků na rozhodnutí věci
v rozumné době. Požadavek stěžovatele trpí nepřípustnou neurčitostí a nepřiměřeností a nemá
oporu v zákoně o soudních poplatcích. Městský soud tedy ve skutečnosti neměl právo ani
možnost k požadavku stěžovatele přihlížet bez toho, že by sám porušil Ústavou a zákonem
určenou povinnost věc projednat a v rozumné době rozhodnout.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl v této věci k závěru, že městský soud odůvodnil své
rozhodnutí o zastavení řízení srozumitelně jediným možným způsobem, totiž odkazem
na zákonné důsledky nezaplacení soudního poplatku, zčásti také argumentací Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 26. 7. 2011 (viz odst. [11]). Nejvyšší správní soud opět
zdůrazňuje, že stěžovatel institut výjimky z povinnosti zaplatit soudní poplatek zneužívá, jeho
snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů
žalované i soudu. Za takové situace stěžovatel nemůže očekávat, že jeho subjektivistické vnímání
práva a způsob vedení sporu budou ještě podporovány prostředky ze státního rozpočtu.
[14] Usnesení městského soudu proto rozhodně nepředstavuje neopodstatněný či dokonce
excesivní výklad zákona o soudních poplatcích. Toto usnesení vyplývá ze zákona a následuje
předcházející kvalifikovaný závěr o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození stěžovatele
od povinnosti platit soudní poplatky. Napadené usnesení městského soudu je v souladu
se zákonem správné a přiměřeně reagující na společensky a právně neobhajitelné chování
stěžovatele. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (nezákonnost usnesení městského
soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku) tedy rozhodně naplněn nebyl.
[15] Nejvyšší správní soud kasační stížnost se shora uvedených důvodů zamítl jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16] O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně mu nevznikly náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti, a proto mu soud právo na jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu