ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.170.2016:28
sp. zn. 2 As 170/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. B., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze
dne 21. 3. 2016, č. j. 830/16, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 6. 2016, č. j. 9 A 86/2016 – 23,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016,
č. j. 9 A 86/2016 – 23, se odmítá .
III. Kasační stížnost proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne
14. 6. 2016, č. j. 9 A 86/2016 – 23, se zamítá .
IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 3. 2016, č. j. 830/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
vyhověla žádosti žalobce o určení advokáta podle §18 odst. 2 a 3 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným rozhodnutím žalobci určila Mgr. Marii
Kunzfeldovou, advokátku, k poskytnutí služby spočívající v „posouzení právního stavu ve věci ústavní
stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 22 EXE 496/2012 – 16 spojené s návrhem
na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., příp. sepis a zastoupení v řízení.“
[2] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce
domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a navrhoval, aby městský soud vydal předběžné
opatření, kterým mu ustanoví advokáta pro zastupování v blíže nespecifikovaném řízení vedeném
u Ústavního soudu. Požádal též o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce
pro řízení o žalobě.
[3] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) všechny
žalobcovy návrhy zamítl. Konstatoval, že vydáním předběžného opatření by namísto
žalované vyhověl žalobcově žádosti a určil mu advokáta pro řízení před Ústavním soudem,
čímž by nepřípustně nahradil napadené rozhodnutí. Žádosti o osvobození od soudních poplatků
krajský soud nevyhověl především pro povahu sporů, které žalobce vede, neboť dospěl k závěru,
že procesní aktivitu žalobce je třeba hodnotit jako neuvážené nadužívání správních žalob a s nimi
souvisejícího institutu osvobození od soudních poplatků, které směřuje nikoliv k přímé ochraně
veřejných subjektivních práv žalobce, ale k tomu, aby žalobce v obecné rovině prosazoval
své představy o správné právní úpravě exekucí v České republice. Žalobce navíc brojí proti
napadenému rozhodnutí, kterým bylo jeho žádosti zcela vyhověno, avšak vznáší pouze námitky,
které proti napadenému rozhodnutí nesměřují, neboť se týkají samotného následného postupu
určené advokátky. Vzhledem k tomu, že krajský soud neosvobodil žalobce od soudních poplatků,
nebyla naplněna jedna z kumulativně stanovených podmínek pro ustanovení zástupce. Nadto
krajský soud dospěl k závěru, že žalobce je schopen samostatně hájit své zájmy, a ustanovení
zástupce pro řízení o žalobě tak není v jeho případě nezbytně třeba.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
formálně opřel o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a v níž předně shrnul průběh
dosavadního řízení před žalovanou a městským soudem, jakož i obsah své žaloby.
[5] Stěžovatel se domnívá, že splnil základní podmínky pro osvobození od soudních
poplatků; svou nemajetnost městskému soudu doložil. Dále zastává názor, že nevede množství
sporů s různými institucemi, ale jen spory za dosažení nápravy stavu způsobeného nezákonným
zásahem několika exekutorů do jeho života, přičemž příčinu spatřuje v nastavení zákonných
pravidel. Odůvodnění městského soudu k žádosti o ustanovení zástupce má stěžovatel
za zmatečné, neboť městský soud na jedné straně nepochyboval o jeho způsobilosti hájit zájmy
v dané věci před soudem samostatně, na straně druhé však pominul povinné zastoupení osobou
s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie.
[6] Do textu kasační stížnosti stěžovatel vtělil znění ústavní stížnosti namítající
porušení práva na zachování lidské důstojnosti, na nedotknutelnost obydlí, na ochranu
před neoprávněným shromažďováním osobních údajů a práva na spravedlivý proces, spojené
s návrhem na zrušení exekučního řádu a některých ustanovení zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu. Ve zbytku odkazuje na svá podání ve věcech vedených u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 3 As 124/2016, 3 As 125/2016 a 6 As 137/2016.
[7] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a současně
rozhodl o zastupování advokátem v řízení před Ústavním soudem ve věci
sp. zn. III. ÚS 1353/16, eventuálně, aby rozhodl, že stěžovatel natolik osvědčil své právní
znalosti, že u něj není nutné, aby musel být u Ústavního soudu advokátem zastupován. Žádá
také o osvobození od soudních poplatků pro účely řízení o kasační stížnosti. Pro případ,
že by bylo pro řízení o kasační stížnosti nezbytné zastoupení advokátem, navrhuje,
aby mu ho Nejvyšší správní soud ustanovil.
[8] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.). S ohledem na to, že stěžovatel napadl čistě procesní rozhodnutí
městského soudu, není jeho kasační stížnost spojena s poplatkovou povinností (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, konkrétně jeho bod 28., dostupné stejně jako ostatní
zde zmiňovaná rozhodnutí zdejšího soudu z www.nssoud.cz). Proto Nejvyšší správní soud
o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodoval.
[10] Jelikož stěžovatel vznesl návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,
posoudil Nejvyšší správní soud předně důvodnost tohoto návrhu. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.
navrhovateli, u něhož jsou splněny předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba
k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze zástupce ustanovit tehdy, jestliže
jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Obecně přitom platí, že zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační stížnosti
(§105 odst. 2 s. ř. s.), a proto se při ustanovování zástupce pro toto řízení zvláště nezkoumá,
zda je toho nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. V nyní souzené věci, kdy je napadeno
usnesení, jímž městský soud mimo jiné neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků, se ovšem
výjimečně neuplatní §105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem (k tomu blíže
již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 196/2014 – 19,
konkrétně jeho bod 29.). Nejvyšší správní soud proto zvažoval, zda stěžovatel k ochraně svých
práv zástupce nezbytně potřebuje. Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel doposud
před městským soudem i před Nejvyšším správním soudem vystupoval samostatně, dostatečně
využívá svých procesních práv a soudům předkládá formálně bezchybná podání písemně
i v elektronické podobě. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je proto v možnostech
stěžovatele, aby taktéž sám hájil svá práva v řízení o této kasační stížnosti. Ostatně přímo
ze stěžovatelovy (podmíněně formulované) žádosti je patrné, že i on má za to, že je schopen
svá práva hájit sám, a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti žádá pouze pro případ,
že Nejvyšší správní soud shledá, že stěžovatel zástupce potřebuje. Z těchto důvodů,
jakož i s ohledem na to, že se nyní posuzovaná věc netýká žádné složité hmotněprávní otázky
a je možné rozhodnout o ni bez nařízení jednání a provádění důkazů, Nejvyšší správní soud
stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti nevyhověl.
[11] K odkazu stěžovatele na podání, která učinil v jiných řízeních o kasačních stížnostech,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že dovozováním či dohledáváním argumentů
za stěžovatele by porušil zásadu rovnosti stran a do jisté míry by tak nahrazoval činnost
stěžovatele při formulaci námitek. Taková úloha Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
(srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 6 As 125/2013 – 50, nebo ze dne
9. 12. 2010, č. j. 1 Afs 88/2010 – 81). Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení
v mezích rozsahu a důvodů uplatněných v kasační stížnosti, kterou stěžovatel podal v této věci.
Zkoumal také, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu neshledal.
[12] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům
uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost
i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Podle odstavce 4 věty druhé téhož ustanovení platí,
že předběžné opatření zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo
vykonatelným. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí městského soudu o předběžném opatření
je svou povahou pouze dočasné, a to do doby rozhodnutí o věci samotné. Kasační stížnost proti
takovému rozhodnutí je tedy nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost směřující proti výroku I. napadeného usnesení odmítl podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[13] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížními výtkami směřujícími proti
rozhodnutí městského soudu o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků.
Městský soud své úvahy opřel o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod č. 2601/2011 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní
soud na základě usnesení rozšířeného senátu 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74,
publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, vyložil, že ustanovení §36 odst. 3 věta první s. ř. s. dává soudu
určitý, byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký prostor pro uvážení, zda,
i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není
naplněna ani negativní podmínka osvobození od soudních poplatků zakotvená ve větě druhé
zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků
odepřít. Shrnul, že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým
osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž má zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků a přitom je namístě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně
se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.
Nejvyšší správní soud taktéž konstantně zastává názor, že mají-li soudní poplatky zajistit
regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti
případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně
v dalších jím vedených řízeních před příslušným soudem. Součástí posouzení specifických
okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žadatele je také
úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, nebo ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 6 As 14/2012 – 14).
[14] Každý soudní spor je tedy třeba posuzovat přísně individuálně, čemuž městský soud
v napadeném usnesení dostál. Na jedné straně sice shledal, že stěžovatel nemá dostatečné
finanční prostředky, na straně druhé zohlednil povahu sporu a způsob, jakým jej stěžovatel vede.
Městský soud pečlivě zdůvodnil, proč se posuzovaná věc nedotýká podstatných okolností
stěžovatelovy životní sféry, a dospěl k přesvědčivému závěru, že jádrem posuzovaného sporu
(jakož i sporů jemu obdobných, jež stěžovatel vede proti žalované) je stěžovatelovo úsilí domoci
se prosazení svých představ o fungování exekucí v České republice, resp. domoci se zrušení
exekučního řádu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu,
že se stěžovatel prostřednictvím žalob podaných proti žalované primárně snaží domoci
ustanovení advokáta, jenž by byl způsobilý obhájit před Ústavním soudem jeho představy
o obecné právní úpravě exekucí, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti jednotlivých věcí
stěžovatele. Nelze rovněž odhlédnout od městským soudem reflektované skutečnosti,
že stěžovatel podal žalobu proti vyhovujícímu rozhodnutí žalované o určení advokáta. Žalovaná
vyhověla žalobci rovněž v přidružené žádosti o bezplatné poskytnutí služby určeným advokátem.
Jediným důvodem podání žaloby je tak zřejmě postup určené advokátky, resp. jejích substituentů,
spočívající v (údajném) současném poskytování právních služeb osobě, jež je vůči žalobci
v procesním postavení protistrany.
[15] Kromě toho stěžovatel ve své kasační stížnosti neuvedl žádná tvrzení, jež by měla sílu
zpochybnit závěr městského soudu o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků.
Stěžovatelovo sdělení, že „vede spory za účelem dosažení nápravy stavu způsobeného nezákonným zásahem
pár exekutorů do jeho života, přičemž příčinu spatřuje v nastavených zákonných pravidlech,“ naopak
podporuje správnost úvahy městského soudu, že spory s žalovanou mají pro stěžovatele pouze
zástupnou úlohu a jsou motivovány zájmem na projednání jeho návrhu na zrušení exekučního
řádu Ústavním soudem. Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost v části směřující
proti II. výroku napadeného usnesení důvodnou.
[16] Vzhledem k tomu, že městský soud neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků,
nedošlo k naplnění jedné ze dvou kumulativně stanovených podmínek pro ustanovení zástupce
podle §35 odst. 8 s. ř. s. Ani v tomto ohledu tak nelze mít napadené usnesení za nezákonné.
Nadto Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že s ohledem na to, že stěžovatel
prokázal schopnost hájit své zájmy a práva sám, nebrání nedostatek zastoupení v řízení o žalobě
před městským soudem tomu, aby stěžovatel sám dál toto řízení vedl.
[17] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřisvědčil stěžovateli ani co do tvrzené
zmatečnosti odůvodnění napadeného usnesení, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že městský
soud na jedné straně nepochyboval o způsobilosti stěžovatele hájit samostatně své zájmy,
a na straně druhé pominul, že zastoupení advokátem je ze zákona povinné. K tomu Nejvyšší
správní soud ve stručnosti podotýká, že městský soud napadeným usnesením rozhodoval
o ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. V takovém řízení
zastoupení advokátem povinné není.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu
Nejvyššího správního soudu neplyne, že by jí nějaké náklady nad rámec její běžné činnosti
vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu