ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.124.2016:29
sp. zn. 3 As 124/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce J. B., proti
žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 5 A 87/2016 –
31,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 5 A 87/2016 – 31 se od m ít á .
II. Kasační stížnost proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 5. 2016, č. j. 5 A 87/2016 – 31 se z amí t á .
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 5. 2016, č. j. 1323/16, zamítla žádost žalobce o určení
advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o advokacii“), ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně
č. j. 111 EXE 3132/2015 – 21, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Žalovaná zjistila, že žalobci byla k téže právní
službě určena advokátka Mgr. Ing. Hana Krajčíková, a to rozhodnutím žalované
ze dne 21. 3. 2016, č. j. 841/16, přičemž žalovaná neobdržela ke dni svého rozhodnutí
od zmíněné advokátky žádnou zprávu, že by tato odmítla z jakéhokoliv důvodu právní službu
žalobci poskytnout.
Žalobce proti rozhodnutí podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), v rámci které požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení bezplatného
právního zástupce. Žalobce, s odůvodněním, že se řízení dotýká probíhajícího řízení u Ústavního
soudu, sp. zn. IV. ÚS 1379/16, a je zde reálná hrozba porušení jeho práva na spravedlivý proces,
požádal rovněž o vydání předběžného opatření v podobě jmenování advokáta pro zastupování
v odkazovaném řízení před Ústavním soudem. Městský soud usnesením ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 5 A 87/2016 – 31, zamítl všechny návrhy žalobce – pod výrokem I. návrh na vydání
předběžného opatření, pod výrokem II. žádost o osvobození od soudních poplatků
a pod výrokem III. žádost o ustanovení zástupce.
Městský soud k návrhu na předběžné opatření uvedl, že tento institut dopadá jen na ty
případy, v nichž vyvstane potřeba zatímní úpravy vztahů mezi správním orgánem a adresátem
jeho činnosti, která není dosažitelná přiznáním odkladného účinku podané žalobě. Zdůraznil,
že vždy musí jít pouze o zatímní úpravu poměrů účastníků, nikoliv o nahrazení rozhodnutí
správního orgánu, který ve správním řízení žádosti žalobce nevyhověl. Dále vysvětlil,
že v pravomoci soudu není nahradit správní rozhodnutí rozhodnutím soudu. Z uvedených
důvodů návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
V otázce osvobození od soudních poplatků městský soud nejprve uvedl, že stěžovatel
doložil splnění základní podmínky pro toto osvobození, totiž svou nemajetnost. Odkázal však
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
podle kterého platí, že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození
od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména
pro povahu sporu či sporů, které účastník vede“.
Městský soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že k tomuto soudu v měsíci
květnu roku 2016 napadlo 6 žalob podaných žalobcem proti rozhodnutím žalované
(sp. zn. 11 A 59/2016, 6 A 86/2016, 9 A 86/2016, 9 A 87/2016, 5 A 88/2016; poslední řízení
představuje nyní projednávaná žaloba). Ve všech případech byli žalobci určeni advokáti
k poskytnutí právní služby pro žalobcem zahájená řízení před Ústavním soudem. Součástí
žalobních požadavků byly i žádosti o osvobození od soudních poplatků, ustanovení právního
zástupce a návrhy na předběžná opatření v podobě ustanovení advokátů pro daná řízení
před Ústavním soudem. Městský soud zdůraznil, že žádostem žalobce o ustanovení právního
zástupce bylo vždy žalovanou vyhověno. Žalobce však ani v jednom případě nebyl s výsledkem
či výkonem činnosti ustanovených advokátů spokojen, proto znovu žádal o ustanovení jiných
právních zástupců, což žalovaná žalobami napadenými rozhodnutími zamítla. Žalobci přitom byl
pro každé řízení před ústavním soudem ustanoven jiný advokát. Městský soud dále uvedl,
že jelikož předmětem řízení vedených žalobcem před tímto soudem je přezkum správních
rozhodnutí, kterými žalovaná zamítla ustanovit žalobci jiného advokáta, než který mu již byl
ustanoven, nejedná se dle názoru soudu o věci, které by se skutečně dotýkaly jeho životní sféry.
Za daných okolností městský soud uvážil, že ve světle výše uvedeného se procesní aktivita
žalobce jeví spíše jako nadužívání institutu osvobození od soudních poplatků k tomu,
aby bezplatně vedl spory podle své libosti. V té souvislosti odkázal na rozsudek
č. j. 7 As 101/2011 - 66, kde Nejvyšší správní soud zdůraznil, že osvobození od soudních
poplatků má chudým osobám zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom
je na místě, aby soudní spor vedly, jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.
S ohledem na shora uvedené, dospěl městský soud k závěru, že v daném případě je na místě
výjimečně žalobci dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků odepřít.
Vzhledem k nenaplnění předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků,
které současně představuje jednu z kumulativně stanovených podmínek pro ustanovení zástupce
ve smyslu §35 odst. 8 soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), nevyhověl městský soud ani
poslednímu z požadavků žalobce. Tento svůj závěr městský soud doplnil argumentací, že řešená
věc nepředstavuje po stránce skutkové ani právní složitou věc, přičemž je zřejmé, že žaloba
sepsaná samotným žalobcem obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti a nevyžaduje
doplnění. Městský soud přihlédl též k ústavní stížnosti ze dne 30. 4. 2016, kterou rovněž sepsal
žalobce, a k protokolu o osobním jednání generálního sekretáře Ústavního soudu s žalobcem.
Tyto okolnosti dovedly městský soud k přesvědčení, že žalobce je schopen hájit svá práva aktivně
a své požadavky jasným způsobem formulovat. Uvedené městský soud doplnit odkazy
na judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudky ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 4 Azs 390/2005 - 98, a ze dne 28. 12. 2005, č. j. 4 Ads 73/2004 – 45, přičemž uzavřel, zde
není dán důvod k pochybnostem o způsobilosti žalobce hájit své zájmy před soudem v dané věci
samostatně, kdy navíc v řízení před městským soudem zákon nestanoví žalobci povinnost být
zastoupen advokátem.
Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 2. 6. 2016
kasační stížnost, v níž uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s . Stěžovatel
zdůraznil, že se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2016, č. j. 1323/16, z důvodu
porušení svého práva na spravedlivý proces – účinnou ochranu práv před Ústavním soudem ČR.
Namítl, že jemu ustanovená advokátka Mgr. Ing. Hana Krajčíková porušila etický kodex
advokáta, když nedbala pokynů a ochrany zájmů a práv stěžovatele a ani o výsledku svých závěrů
neinformovala žalovanou, čímž porušila §16 odst. 1 a 2 zák ona o advokacii. Dodal, že řízení
před Ústavním soudem představuje specifický prostředek k ochraně základních práv a svobod,
tudíž jde o řízení podléhající jinému charakteru práva než běžná podání k soudu. Vyjádřil názor,
že již před podáním ústavní stížnosti prokázal její společenskou významnost, což dokládá
protokolem z osobního jednání s generálním sekretářem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2016,
sp. zn. SPR. ÚS 69/16, který stěžovatel přiložil jako důkaz.
V otázce osvobození od soudních poplatků stěžovatel zdůraznil, že podle městského
soudu splnil základní podmínku tohoto institutu, totiž prokázal svou nemajetnost. Podle něj však
městský soud k jeho návrhům na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zaujal
zmatečné stanovisko. Na straně jedné konstatoval, že u stěžovatele není dán důvod
k pochybnostem o jeho způsobilosti hájit své zájmy před soudem v dané věci samostatně,
ale na straně druhé pominul povinné zastoupení osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
K závěru městského soudu, že je ve stěžovatelově případě namístě výjimečně odepřít
dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků stěžovatel poznamenal, že za situace, kdy
městskému soudu doložil znění všech ústavních stížností, měl tento více dbát na přezkum svých
závěrů, neboť je zřejmé, že stěžovatel nevede spory podle své libosti, nýbrž hájí svá práva
přirozenými procesními postupy. Vyjádřil přesvědčení, že nevyvolal ani jeden ze sporů, které jsou
předmětem ústavních stížností, ale pouze brání svá práva v souladu s Ústavou, Listinou
základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv, kde má zaručeno právo
na spravedlivý proces. Stěžovatel dále městskému soudu vytkl, že pouhým dotazem by zjistil,
že advokáti přidělení stěžovateli službu neodmítli a že v některých řízeních u Ústavního soudu
je advokátem z rozhodnutí žalované řádné zastoupen. Odůvodnění soudu lze podle něj
oprávněně brát jako diskriminaci pro jiný názor a sociální původ, kdy je zřejmé, že z nedostatku
financí si nemůže dovolit zaplatit advokáta, který by ho u Ústavního soudu zastupoval.
Stěžovatel závěrem kasační stížnosti uvedl, že všemu šlo zabránit, kdyby Ústavní soud
řádně projednal stížnosti sp. zn. Pl. ÚS 54/13 a sp. zn. I. ÚS 2956/15 v roce 2015, kterými
se v současnosti zabývá Evropský soud pro lidská práva pod č. 18611/16. Stěžovatel „k úplnému
a spravedlivému posouzení kasační stížnosti“ zahrnul do kasační stížnosti celé znění ústavní stížnosti,
v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení,
zapříčiněné blíže specifikovanými rozhodnutími Městského soudu v Brně, spolu s návrhem
na zrušení exekučního řádu, podaným podle §75 odst. 2, §39 a §74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení městského soudu zrušil a současně rozhodl o ustanovení advokáta
pro zastupování u Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1379/16, eventuálně, aby rozhodl,
že stěžovatel natolik osvědčil své právní znalosti, že u něj není nutné, aby musel být před
Ústavním soudem zastoupen advokátem.
Vyjádření žalované nebylo vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační
stížnost směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
a proti neustanovení advokáta, tudíž se z povahy věci týká výlučně právní sféry stěžovatele –
srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 72/2009 – 144.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. V souladu s ustálenou judikaturou nevyžaduje Nejvyšší správní
soud zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti proti usnesení, jímž krajský / městský
soud neosvobodil stěžovatele od soudního poplatku a souvisejícímu usnesení o neustanovení
zástupce z řad advokátů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, a ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Splněny jsou rovněž
obsahové náležitosti kasační stížnosti podle §106 s. ř. s. Následně přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení
městského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření a jeho
žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Z tohoto důvodu se Nejvyšší
správní soud nezabýval argumentací stěžovatele, týkající se (ne)zákonnosti rozhodnutí žalované
č.j. 1323/16, neboť tato otázka je posuzována v dosud neskončeném řízení před městským
soudem, v rámci něhož bylo vydáno nyní napadené usnesení.
Jako první se Nejvyšší správní soud zabýval kasační stížností proti výroku I. napadeného
usnesení, jímž městský soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření – ustanovení advokáta
stěžovateli pro řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1379/16. Podle §38 odst. 1 věty
první s. ř. s. platí, že byl -li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry
účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením
účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Je tedy zřejmé, že předběžné
opatření je svou povahou pouze opatřením dočasným a to do doby rozhodnutí o věci samotné.
Ustanovení §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. pak za nepřípustnou kasační stížnost označuje takovou,
která směřuje proti rozhodnutí, které je svou povahou dočasné. Z uvedeného je zřejmé,
že Nejvyšší správní soud neměl jinou možnost, než kasační stížnost v části směřující proti výroku
I. napadeného usnesení odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
V případě námitek stěžovatele směřujících proti výroku městského soudu o zamítnutí
návrhů na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, vyšel
Nejvyšší správní soud z následujících úvah. Městský soud ve svém usnesení odkázal na závěry
Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 7 As 101/2011 – 66. V něm Nejvyšší správní soud
na pozadí usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, konstatoval,
že §36 odst. 3 věta první s. ř. s. dává soudu určitý, byť ve světle judikatury Ústavního soudu
poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda není výjimečně namístě účastníkovi dobrodiní
osvobození od soudních poplatků odepřít, byť jsou podmínky pro osvobození splněny,
tj. účastník nemá dostatek prostředků (tak jako nyní stěžovatel) a není naplněna ani negativní
podmínka osvobození od soudních poplatků zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení.
Dále připomněl, že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým
osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž má zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně
se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.
Současně poukázal na konkrétní názor, vyplývající z jeho konstantní judikatury, že mají-li soudní
poplatky zajistit regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit
i další okolnosti případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném
řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před příslušným soudem. Součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91,
ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 As 14/2012 – 14).
Uvedeným požadavkům podle názoru Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení
městský soud dostál, když nejprve zhodnotil postup stěžovatele v dalších řízeních před městským
soudem (s. 3–4 napadeného usnesení) – šest žalob stěžovatele, všechny proti rozhodnutí
žalované, kterými byli určeni advokáti k poskytnutí služby pro jím zahájená řízení před Ústavním
soudem. Ve všech případech vyjádřil stěžovatel nespokojenost s činností advokátů, případně
v jejich činnosti spatřoval střet zájmů. Jak poznamenal městský soud v napadeném usnesení,
ve věci vedené pod sp. zn. 5 A 88/2016 stěžovatel uvedl, že žalovaná žalobou napadeným
rozhodnutím zamítla jeho žádost o určení „advokáta de facto v nové věci“, když předchozí žalovanou
ustanovený advokát právní službu stěžovateli poskytl. To potvrdil i zdejší soud ve svém rozsudku
ze dne 20. 7. 2016, č. j. 3 As 125/2016 – 28, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení
městského soudu ze dne 30. 5. 2016, č. j. 5 A 88/2016 – 28, ve kterém městský soud rozhodoval
o stejných návrzích stěžovatele jako v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud ve zmíněném
rozsudku uvedl, že „[n]esporné je, že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2956/15 již ústavní
stížnost proti totožnému usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Jedná se tedy o věc
pravomocně rozhodnutou, kterou nelze znovu projednat a rozhodnout. Na základě rozhodnutí žalované
ze dne 7. 9. 2015, č. j. 2357/15 zastupoval stěžovatele v tomto řízení JUDr. Petr Kučera, Ph.D, advokát,
který tuto službu neodmítl a stěžovatel tak nedostatkem adekvátního zastoupení netrpěl.“
Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za vhodné poukázat i na další řízení
o kasační stížnosti téhož stěžovatele, vedené před tímto soudem proti usnesení městského soudu
(sp. zn. 9 A 86/2016), které se týkalo shodných návrhů jako usnesení v nynějším a výše
rozebíraném řízení. Zde Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2016,
č. j. 2 As 170/2016 - 28, vyslovil, že „[městský soud] dospěl k přesvědčivému závěru, že jádrem
posuzovaného sporu (jakož i sporů jemu obdobných, jež stěžovatel vede proti žalované) je stěžovatelovo úsilí domoci
se prosazení svých představ o fungování exekucí v České republice, resp. domoci se zrušení exekučního řádu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že se stěžovatel prostřednictvím žalob podaných
proti žalované primárně snaží domoci ustanovení advokáta, jenž by byl způsobilý obhájit před Ústavním soudem
jeho představy o obecné právní úpravě exekucí, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti jednotlivých věcí
stěžovatele.“
Ve světle skutečností uvedených městským soudem – množství žalob a jejich důvody –
má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně
ozřejmil důvody, které jej vedly k závěru, že stěžovatel svou procesní aktivitou spíše nadužívá
institutu osvobození od soudních poplatků k tomu, aby bezplatně vedl spory podle své libosti,
a byl zde tak dán důvod výjimečně stěžovateli odepřít dobrodiní institutu osvobození
od soudních poplatků. Tomuto závěru pak plně konvenují úvahy Nejvyššího správního soudu
o kasačních stížnostech stěžovatele, podaných proti obdobným usnesením městského soudu, jako
je to v nyní projednávaném případě. Na podporu lze odkázat na svéráznou formulaci „kasačního
důvodu“ uplatněného stěžovatelem v nyní podané kasační stížnosti: „Kasační stížnost se dotýká
mezinárodní ochrany a svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, když se výsledek řízení
o ústavní stížnosti a návrhu na zrušení zákona dotýká více jak 1 milionu občanů České republiky dotčených
exekucemi, respektive se dotýká celé společnosti“. Nejvyšší správní soud tak neshledal námitky
stěžovatele směřující do výroku II. napadeného usnesení důvodnými.
Za pravdu nemůže dát Nejvyšší správní soud stěžovateli ani v námitce, že městský soud
v otázce ustanovení zástupce „zaujal zmatečné stanovisko“. Jak městský soud nejprve správně uvedl,
vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyhověl podmínkám osvobození od soudního poplatku, nebyla
naplněna jedna z kumulativních podmínek pro ustanovení zástupce (§35 odst. 8 věta první
s. ř. s.). Městský soud pouze nad rámec nutného zdůvodnění poukázal na skutečnost,
že vzhledem ke složitosti řešené věci a úrovni dosavadních podání stěžovatele má za to,
že stěžovatel je schopen svá práva aktivně hájit sám. Stěžovatel se pak mýlí v tom, že by městský
soud „pominul povinné zastupování osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie“. Tento požadavek vyslovuje §105 odst. 2 s. ř. s.,
a to ve vztahu k řízení o kasační stížnosti. Městský soud však výslovně uvedl, že stěžovatel nemá
povinnost být zastoupený advokátem, respektive osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, v řízení
před městským soudem v Praze, což o dpovídá znění §33 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud
považuje úvahy městského soudu, upínající se k výroku III. jeho usnesení, za srozumitelné
a logické, přičemž se ztotožňuje i s jeho hodnocením, že zde nebyl dán důvod k pochybnostem
o způsobilosti stěžovatele hájit svá práva před soudem v dané věci samostatně.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti výrokům II. a III.
napadeného usnesení podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s. V části, v níž rozhodl o kasační stížnosti proti výroku I. napadeného usnesení nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta (srov. §60
odst. 3 s. ř. s.). V části, ve které Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti proti výrokům
II. a III. napadeného usnesení stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost v této části směřovala proti usnesení, které upravovalo jen
práva a povinnosti stěžovatele v žalobním řízení, nebyla s ohledem na ustanovení §105 odst. 1 s.
ř. s. žalovaná účastníkem řízení o této části kasační stížnosti, soud proto o jejích nákladech
nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. srpna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu