ECLI:CZ:US:2016:1.US.69.16.1
sp. zn. I. ÚS 69/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luďka Blahuta, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 4311/2015-335, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a ze soudního spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení dlužné mzdy za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009 ve výši 738.259 Kč. Dluh měl vzniknout tak, že vedlejší účastník jako zaměstnavatel část mzdového plnění označil jako měsíční mzdu a část mzdového plnění jako odměnu, a z toho důvodu nebylo možno celou částku považovat za sjednanou mzdu, neboť odměna je nenároková složka mzdy. Ačkoli tedy součet plnění označené jako měsíční mzda a plnění označené jako odměna v součtu výši sjednané mzdy naplňovalo, přesto stěžovatel požadoval doplatit od zaměstnavatele dluh, protože tím, že část vyplácené částky byla označena jako odměna, nelze ji považovat za plnění v rámci sjednané smlouvy o mzdě. Krajský soud v Ostravě o stěžovatelově žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 10. 6. 2015 č. j. 16 Co 60/2015-297 tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovateli částku 65.601 Kč s příslušenstvím a ve zbytku potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel si proti citovanému rozsudku krajského soudu podal dovolání, které bylo odmítnuto proto, že stěžovatel zpochybňoval pouze skutková zjištění založená na hodnocení důkazů, aniž vůbec uvedl dostatečně precizovaný dovolací důvod.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již před obecnými soudy marně namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívajícího zejména v nedostatku odůvodnění rozhodnutí a absenci vypořádání se s rozhodnou argumentací stěžovatele, ve výkladu sporných a neurčitých ujednání smlouvy v neprospěch stěžovatele a v porušení rovnosti zbraní účastníků soudního sporu, protože byl zvýhodněn vedlejší účastník tím, že soud zvolil tu část účastnické výpovědi, která byla výhodná pro vedlejšího účastníka.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu