ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.65.2006
sp. zn. 2 As 65/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. P.,
zastoupeného JUDr. Růženou Hladovcovou, obecnou zmocněnkyní, sídlem Louny, Mírové
nám. 48, proti žalovanému náměstkovi ministra vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 4. 2006, č. j. 6 Ca 265/2004 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl
shora uvedený rozsudek, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004,
č. j. OSZ-6-27/VO-Že-2004 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobou napadeným
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 16. prosince 2002,
č. j. OSZ-60561-5/VD-Kk-2002 ve věci zániku nároku žalobce na příspěvek za službu
dnem 23. února 2003, a to proto, že podle ustanovení §116 odst. 4 tehdy platného zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „služební
zákon“) nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci spočívalo v tom, že městský
soud chybně posoudil právní otázky vzniku a zániku nároku na příspěvek za službu podle
služebního zákona a dále nesprávně vyložil §118 odst. 2 téhož zákona.
Stěžovatel uvádí, že podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku
sp. zn. 5 A 156/2002, týkajícího se obdobné právní věci, nasvědčuje znění §116 odst. 4
a §118 odst. 2 služebního zákona vzájemnému rozporu. Stěžovatel je toho názoru, že bylo
na něm, aby uvedená ustanovení aplikoval a vysvětlil tak, aby vzájemnému rozporu
nenasvědčovala. Stěžovatel byl v roce 1992 předkladatelem právní úpravy služebního poměru
příslušníků Policie ČR a je gestorem této úpravy i pro jiné správní orgány. Ustanovení
služebního zákona nebyla nikdy v minulosti aplikována v jejich vzájemném rozporu a správní
orgány se v uvedené obdobné právní věci řídily názorem Nejvyššího správního soudu
a snažily se srozumitelně vysvětlit, proč nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku
na starobní důchod. Přitom použily institut „dne vzniku nároku na starobní důchod“
upravený zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“). Výrok správního orgánu prvého i druhého stupně obsahoval v souladu s §124
služebního zákona rozhodnutí ve věci s uvedením pouze toho ustanovení právního předpisu,
dle něhož bylo rozhodnuto. Odůvodnění rozhodnutí pak obsahovalo skutečnosti, které byly
podkladem pro rozhodnutí, a úvahy, jimiž byl služební funkcionář veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval. Rozhodnutí služebního
funkcionáře ve věcech služebního poměru nemůže být odůvodněno úvahami nesouvisejícími
s aplikací konkrétního ustanovení služebního zákona – tím spíše, že při rozhodování o zániku
nároku na příspěvek za službu podle §116 odst. 4 služebního zákona jde o vydání
deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru.
Stěžovatel uvádí, že žalobce měl za dobu od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003 nárok
na starobní důchod podle ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění (předčasný starobní
důchod), v této době došlo u žalobce k souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní
důchod. Za den vzniku nároku na předčasný starobní důchod se podle ustanovení §31 odst. 2
věty druhé zákona o důchodovém pojištění považuje den, od něhož je tento důchod přiznán.
Starobní důchod nemůže být přiznán bez předepsané písemné žádosti o důchod a žalobce
o starobní důchod v uvedené době nepožádal. Právo volby ve smyslu ustanovení §118 odst. 2
služebního zákona tak v případě žalobce zůstalo nevyužito a nebylo vůbec realizováno.
Pokud žalobce po vydání deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru o zániku
nároku ve věcech služebního poměru zvolil výplatu příspěvku za službu, pak na základě
takové volby nemohl vzniknout nový nárok na příspěvek za službu ve smyslu ustanovení
§116 odst. 1 nebo 2 služebního zákona a nemohla být ani uvolněna výplata nenáležejícího
příspěvku za službu.
Dle stěžovatele je názor městského soudu o tom, že při vzniku nároku na starobní
důchod může poživatel příspěvku za službu „provést volbu“ mezi příspěvkem za službu
a starobním důchodem, v rozporu s ustanovením §116 odst. 4 služebního zákona. V přímém
rozporu s ustanoveními §116 a 118 odst. 2 služebního zákona pak je tvrzení městského
soudu, že nárok na příspěvek za službu zanikne až tehdy, když si oprávněný podáním žádosti
o důchod podle ustanovení §29 písm. a) a §74 zákona o důchodovém pojištění zvolí starobní
důchod. Nezákonné je dále tvrzení soudu, že volbu podle §118 odst. 2 služebního zákona
nelze opakovat, neboť pokud existuje souběh nároků na dávky, může oprávněný opakovaně
zvolit výplatu kterékoliv dávky. Nelze vyložit ustanovení §116 odst. 4 ve vztahu
k ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona tak, že neuplatněním nároku na starobní důchod
nebude vůbec aplikováno ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona. Tak by došlo
k vzájemnému rozporu obou uvedených ustanovení. Obě ustanovení zákona o služebním
poměru nejsou ve vztahu nadřazenosti nebo podřazenosti, nýbrž mají při aplikaci stejnou
váhu. Názor městského soudu je v rozporu se zákonem, jelikož soud ve výkladu ustanovení
§118 odst. 2 služebního zákona ignoroval dikci „při souběhu nároku na příspěvek
a na starobní důchod…“ a vyvodil, že volbou žalobce mu vznikl doživotní nárok
na příspěvek za službu od 24. 2. 2003 [ode dne vzniku nároku na starobní důchod podle
§29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. Příspěvek za službu je dle názoru stěžovatele
nárokem souvisejícím se skončením veřejnoprávního služebního poměru a na základě doby
trvání nároku na příspěvek za službu uvedené v §116 odst. 3 a 4 služebního zákona není
časově neomezeným nárokem souvisejícím s „volbou“ bývalého příslušníka. Soud
dle stěžovatele nesprávně nadřazuje ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona
nad ustanovením §116 odst. 4 téhož právního předpisu.
Stěžovatel dále poznamenává, že služební zákon ve svém §118 odst. 2 nerozlišuje
jednotlivé druhy nároků na starobní důchod, neuvádí, zda jde o předčasný, řádný nebo jiný
druh nároku na starobní důchod. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod již 24. 2. 2000,
žalobce byl oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem při souběhu
nároků za dobu od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003, což neučinil. Jestliže by požádal o starobní
důchod v době od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003, byl by stanoven den vzniku nároku na starobní
důchod a od tohoto dne by pak příspěvek za službu nenáležel. Pokud tuto „volbu“ učinil
až od 24. 2. 2003, nešlo již o souběh nároků na obě dávky a tato „volba“ tedy nemohla být
realizována.
Stěžovatel dále považuje napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný,
přičemž tato nepřezkoumatelnost spočívá v naprosté nesrozumitelnosti rozhodnutí soudu.
Tvrdí, že není srozumitelný další případný postup a okolnosti, za jakých by zmatečný
a nezákonný právní názor soudu měl být v praxi realizován formou aplikace služebního
zákona.
Stěžovatel uvádí, že městský soud na jednom místě odůvodnění rozsudku tvrdí,
že správní orgán neuvedl, na základě jakého ustanovení právního předpisu dospěl k závěru,
že žalobce nemá od 24. 2. 2003 nárok na příspěvek za službu, na jiném místě uvádí,
že správní orgán druhého stupně zdůvodnil rozhodnutí ustanovením §116 odst. 4 služebního
zákona. K výkladu ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona městský soud uvedl, že nárok
na jednu dávku zaniká dnem, kdy vzniká nárok na jinou dávku sociálního zabezpečení,
resp. že je-li dnem vzniku nároku žalobce na starobní důchod den 24. 2. 2003, pak by měl
téhož dne zaniknout nárok žalobce na příspěvek. Takový výklad zákona považuje stěžovatel
za zcela nesrozumitelný. Pokud totiž příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku
na starobní důchod, pak dnem zániku nároku na příspěvek za službu musí být 23. 2. 2003.
Akceptování právního názoru Městského soudu v Praze by vneslo chaos do celé
organizace sociálního zabezpečení příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, do posuzování nároků
na dávky důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění i do koordinace
sociálního zabezpečení v zemích Evropské unie podle Nařízení Rady (EEC) 1408/71,
o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné
a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Akceptování názoru
Městského soudu v Praze by způsobilo dodatečné výdaje ve státním rozpočtu – rozpočtové
kapitole Ministerstva vnitra, neboť nejde jen o případ žalobce, ale o všechny případy zániku
nároku na příspěvek za službu za dobu od 1. 1. 1971. Ustanovení §113 odst. 3 zákona
č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, totiž s účinností
od 1. 1. 1971 upravovalo volbu nároku na výplatu jedné ze dvou dávek v souběhu obdobně
tak, jak je tomu v ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona. Tyto všechny případy zániku
nároku na příspěvek za službu by v návaznosti na napadený rozsudek musely být
přezkoumány.
Stěžovatel také namítá, že pokud by mělo platit pravidlo, že ke vzniku nároku
na starobní důchod podle §116 odst. 4 služebního zákona spojeným se zánikem nároku
na příspěvek za službu dojde až podáním žádosti o starobní důchod, došlo by k diskriminaci
velké skupiny pojištěnců orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra oproti
pojištěncům např. České správy sociálního zabezpečení. Splnění podmínek nároku na starobní
důchod má vliv na případné zvyšování procentní výměry starobního důchodu po vzniku
nároku na starobní důchod za dobu výdělečné činnosti bez pobírání důchodu (§34 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění), na posuzování podmínek nároku na plný invalidní důchod
(§38 zákona o důchodovém pojištění), na posuzování nároku na vdovský důchod
[§49 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění] i na posuzování podmínek nároku
na sirotčí důchod (§52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Tato ustanovení zákona
o důchodovém pojištění by v podmínkách orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
nemohla být aplikována. Nemohla by být uplatňována ani pravidla koordinace sociálního
zabezpečení vázaná na splnění dob pojištění, např. podle čl. 45 až 51a Nařízení Rady (EEC)
1408/71. Komunitární nařízení je přitom v České republice přímo aplikovatelné bez ohledu
na vnitrostátní zákon.
Stěžovatel dále upozorňuje, že při výkladu ustanovení §116 a 118 služebního zákona,
jak jej provedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, by například bývalí příslušníci
Státní bezpečnosti, jimž byla od 1. 4. 1995 podle čl. I bodu 2 zákona č. 33/1995 Sb. zastavena
výplata příspěvku za službu po vyloučení doby služby ve složkách Státní bezpečnosti
na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením, po dni vzniku nároku na starobní
důchod realizovali volbu nároku za příspěvek za službu, a tento příspěvek by jim byl vyplácen
namísto starobního důchodu.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že případné přijetí výkladu uvedeného v napadeném rozsudku
by v praxi znamenalo nemožnost spolupráce orgánů sociálního zabezpečení podle §9 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyžádalo by si finanční
nároky na státní rozpočet v řádu miliard Kč ročně a ohrozilo by koordinaci sociálního
zabezpečení v Evropské unii.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek
Městského soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nad rámec kasační stížnosti stěžovatel dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podle
§12 odst. 3 s. ř. s. zaujal závazné stanovisko (pozn. soudu: správně „usnesl se na zásadním
usnesení“) k výkladu §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního zákona. Návrh odůvodnil tím,
že před krajskými soudy bylo v několika případech již zahájeno přezkoumání rozhodnutí
odvolacího orgánu Ministerstva vnitra ve věcech důchodového pojištění na základě žalob
bývalých příslušníků bezpečnostních sborů, kteří se domáhají přiznání starobního důchodu
„volbou“ podle §118 odst. 2 služebního zákona ve výši příspěvku za službu naposledy
vypláceného ke dni zániku nároku na příspěvek za službu. Proto stěžovatel navrhl,
aby v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů při své rozhodovací
činnosti Nejvyšší správní soud zaujal shora uvedené závazné stanovisko ve vztahu
k předpisům o důchodovém pojištění, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ke komunitárnímu právu a také k rozhodování správních orgánů v působnosti ministerstev
spravedlnosti, financí, obrany a práce a sociálních věcí.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že je-li napadeným rozhodnutím
městského soudu otevřena cesta pro přezkoumání dalších rozhodnutí, které stěžovatel
již ve věci učinil, přičemž poukazuje na případné s tím související náklady, pak se jedná
o námitku ryze subjektivní a ve věci žalobce irelevantní.
Pokud stěžovatel tvrdí, že žalobce v období od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003 neučinil žádný
úkon, kterým by provedl volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem, tak toto žalobce
neshledává pravdivým, navíc jde o období, po které byl žalobci příspěvek vyplácen. Žalobce
podáním ze dne 23. 12. 2002 oznámil, že nadále žádá vyplácení příspěvku za službu podle
své volby i v dalším období. Žalobce tvrdí, že tuto listinu má jistě stěžovatel k dispozici.
Naprosto nepřípadné jsou dle žalobce úvahy o tom, že by podle stanoviska městského
soudu mohli požadovat příspěvek i ti příslušníci, kterým byla výplata zastavena. Tyto případy
jsou totiž řešeny zvláštním právním předpisem a nemají významu. Ze stejného důvodu
je nepřípadná i námitka ohledně diskriminace skupiny pojištěnců sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra oproti pojištěncům České správy sociálního zabezpečení.
Žalobce poukazuje na to, že příspěvek mu byl odňat ke dni 23. 2. 2003. Věku 55 let,
spojeného s nárokem na starobní důchod, dosáhl 24. 2. 2003. Služební zákon zcela jasně
v tomto směru upravuje přiznání příspěvku podle vůle, v tomto konkrétním případě vůle
žalobce. I když osobě vznikne nárok na důchod, neznamená to, že mu musí být přiznán
a vyplácen, neboť občan musí o přiznání a výplatu starobního důchodu požádat. Znění §116
služebního zákona hovoří zcela jasně a nechává na vůli osobě, která pobírá příspěvek,
aby zvolila mezi starobním důchodem a příspěvkem.
Z výše uvedených důvodů navrhuje žalobce, aby byl napadený rozsudek městského
soudu ponechán v platnosti a kasační stížnost byla zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil, že odbor
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra vydal dne 16. 12. 2002 rozhodnutí
č. j. OSZ-60561-5/VD-Kk-2002, kterým rozhodl, že žalobci podle §116 odst. 4 služebního
zákona zanikne dnem 23. února 2003 nárok na příspěvek za službu ve výši 9641 Kč.
Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku
na starobní důchod, který žalobci vznikl dnem 24. 2. 2003. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce
odvolal a argumentoval, že o vyplácení starobního důchodu nepožádal a nepožádá,
a tedy žádal ve smyslu §118 odst. 2 služebního zákona o vyplácení příspěvku za službu
dle své volby i v dalším období. Rozhodnutím náměstka ministra vnitra ze dne 19. 2. 2003,
č. j. OSZ-27-12/OM-Mu-2003, bylo jeho odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí
potvrzeno. Uvedené druhoinstanční rozhodnutí bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004,
č. j. 11 Ca 80/2003 - 28 a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze
v tomto rozsudku vyslovil názor, že se stěžovatel dostatečně nevypořádal s otázkou vztahu
ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního zákona, jejichž znění nasvědčuje
vzájemnému rozporu.
Po vrácení věci vydal stěžovatel rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004,
č. j. OSZ-6-27/VO-Že-2004, kterým opět odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že nárok na starobní důchod vzniká dnem
splnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění, nikoliv uplatněním žádosti
o důchod. Stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod dnem 24. února 2003. Žádostí
o důchod pojištěnec pouze uplatňuje své nároky na výplatu důchodu. Ustanovení §116
odst. 4 služebního zákona stanoví zánik nároku na příspěvek za službu ode dne vzniku nároku
na výplatu starobního důchodu. Ustanovení §118 odst. 2 téhož zákona neupravuje způsob
uplatnění nároku na výplatu starobního důchodu, upravuje právo zvolit výplatu buď příspěvku
za službu, anebo důchodu za současného trvání nároku na příspěvek za službu a na starobní
důchod. Nárok na starobní důchod vznikl dnem 24. 2. 2003 a nárok na příspěvek za službu
zanikl dnem 23. 2. 2003. Žalobce tedy nemá právo volby výplaty příspěvku.
I toto rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce správní žalobou. V té uvedl, že při souběhu
nároku na příspěvek a na starobní důchod lze oprávněnému dle jeho volby ponechat
příspěvek, anebo začít vyplácet důchod. Přestože zvolil příspěvek, stěžovatel rozhodl,
že mu tento nenáleží. Ztrátu nároku na příspěvek navíc datoval již dnem 23. 2. 2003,
tedy v době, kdy ani žalobci nárok na důchod nemohl vzniknout, protože 55 roků věku dosáhl
až dne 24. 2. 2003. Stěžovatel dle žalobce ani nerespektoval předchozí rozsudek Městského
soudu v Praze, možností volby mezi příspěvkem a důchodem se řádně nezabýval.
Městský soud v Praze opětovně konstatoval, že mezi zněním §116 odst. 4 a §118
odst. 2 zákona existuje rozpor a odkázal na svůj předchozí rozsudek v dané věci a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 156/2002. I nové rozhodnutí stěžovatele obsahuje
stejné vady jako to předchozí, neboť stěžovatel se s rozporem ve znění uvedených ustanovení
nedokázal opětovně vypořádat a konstatoval pouze, že na věc dopadá pouze ustanovení §116
odst. 4 služebního zákona. Městský soud již tentokrát napadené rozhodnutí nezrušil
pro nepřezkoumatelnost, ale vyjádřil se k jádru právního sporu v dané otázce. Městský soud
především konstatoval, že je-li dnem vzniku nároku žalobce na starobní důchod den
24. 2. 2003, pak by měl téhož dne zaniknout nárok žalobce na příspěvek. V rozporu s tímto
vlastním tvrzením však žalovaný bez bližší argumentace činí závěr, že nárok žalobce zanikl
již 23. 2. 2003. Tímto závěrem pak dospívá k názoru, že ustanovení §118 odst. 2 týkající
se souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod nemůže být aplikovatelné. Městský
soud dále prohlásil, že je povinností stěžovatele aplikovat platný a účinný zákon a jeho
ustanovení vykládat ve vzájemné souvislosti. Ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona
předpokládá souběh nároku na příspěvek a na starobní důchod a dává oprávněnému právo
volby mezi těmito dávkami. Nelze proto vyložit ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona
tak, aby v zákoně předpokládaná situace – souběh nároku na příspěvek a na starobní
důchod - vůbec nemohla nastat. Vznikne-li poživateli příspěvku nárok na starobní důchod,
je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem. Starobní důchod
si oprávněný zvolí podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu. Jsou-li splněny
podmínky nároku na starobní důchod i na jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti
o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok na příspěvek a volbu již nelze opakovat.
Zvolí-li oprávněný příspěvek, může o starobní důchod požádat i později, neboť to žádný
zákon nevylučuje.
Ze shora uvedených důvodů zrušil městský soud napadené rozhodnutí stěžovatele a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledává, že v projednávané věci je klíčovou otázkou vztah
ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního zákona a jejich výklad ve vzájemné
souvislosti. Podle §116 odst. 4 tohoto zákona příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku
nároku na starobní důchod. Podle §118 odst. 2 tohoto zákona při souběhu nároku
na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému
podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.
Nejvyšší správní soud v předchozí části tohoto rozsudku podrobně popsal průběh řízení
i jednotlivé argumenty účastníků řízení i městského soudu. Z hlediska důvodů kasační
stížnosti jde v prvé řadě o posouzení otázky, zda lze považovat za správný a zákonný právní
názor stěžovatele, že k souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu může
dojít a oprávněný může uplatnit právo volby ve smyslu §118 odst. 2 služebního zákona,
ale pouze v případě tzv. předčasného starobního důchodu (§31 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění). Jen v tom případě by totiž bylo možno považovat kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. za naplněný.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že zákon o důchodovém pojištění
v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zná pouze jeden druh starobního důchodu, lhostejno
zda nárok vznikne podle §29, 30 nebo 31 tohoto zákona. Jestliže tedy §118 odst. 2
služebního zákona stanoví, že oprávněnému při souběhu nároku na příspěvek a na starobní
důchod podle jeho volby náleží buď příspěvek, nebo důchod, nelze považovat výklad,
zužující aplikaci tohoto ustanovení pouze na případy tzv. předčasného starobního důchodu,
za zákonný. Tento výklad nedává odpověď na otázku, jak má (může) své právo volby
realizovat ten, kdo nežádá o předčasný starobní důchod, i když znění §118 odst. 2 mu toto
právo nepochybně poskytuje. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že nárok
na příspěvek za službu podle stěžovatele měl žalobci zaniknout dnem 23. 2. 2003, tedy jeden
den před vznikem nároku na starobní důchod. Stěžovatel v průběhu řízení nikdy nevysvětlil,
na základě jakého ustanovení k tomuto závěru dospěl. Je tedy nutno konstatovat,
že jestliže žalovaný §116 odst. 4 služebního zákona vykládá tak, že nárok na příspěvek
zaniká dnem, který předchází dni, kdy vzniká nárok na starobní důchod, pak nemůže
k souběhu nároků dojít nikdy, a to ani v případě předčasného starobního důchodu,
kdy je za den vzniku nároku na starobní důchod považován den, od něhož je tento důchod
přiznán (§31 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Argumentace žalovaného
je nekonzistentní i z toho důvodu, že ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního
zákona byla účinná již od 1. 1. 1993, zatímco zákon o důchodovém pojištění, upravující nárok
na starobní důchod před dosažením důchodového věku podle §31, nabyl účinnosti
až dne 1. 1. 1996. I z toho je zřejmé, že právo volby mezi příspěvkem a starobním důchodem
není omezeno jen na tento typ předčasného starobního důchodu.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením, že akceptování právního názoru
Městského soudu v Praze by vneslo chaos do koordinace sociálního zabezpečení v zemích
Evropské unie podle Nařízení Rady (EEC) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení
na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující
se v rámci Společenství. Problematika, kterou řešil v napadeném rozsudku Městský soud
v Praze, se nedotýká působnosti shora uvedeného nařízení, které jinak, jak žalovaný na jiném
místě správně uvádí, má obecnou závaznost a je bezprostředně použitelné v každém členském
státě (čl. 249 odst. 2 Smlouvy o založení ES). Stěžovatel ostatně ani nenaznačil, v čem by měl
onen chaos spočívat.
Obavy stěžovatele z miliardových nároků na státní rozpočet kvůli nutnosti přezkoumat
všechny případy zániku příspěvku za službu včetně případů bývalých příslušníků Státní
bezpečnosti zařazených na kontrarozvědném nebo rozvědném úseku, považuje Nejvyšší
správní soud za neodůvodněné, nehledě na to, že tyto obavy nelze podřadit pod žádný
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
K námitce, že přijetí výkladu v napadeném rozsudku by v praxi znamenalo nemožnost
spolupráce orgánů sociálního zabezpečení podle §9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, se nelze vyjádřit, protože žalovaný vůbec neuvedl, v čem
by měla tato nemožnost spočívat. Opět je nutno upozornit, že takovou námitku nelze podřadit
pod žádný z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
Chce-li stěžovatel svou námitkou ohledně toho, že on sám byl předkladatelem
služebního zákona a že je gestorem této právní úpravy i pro jiné orgány, naznačit,
že je i nejpovolanějším interpretem tohoto právního textu, pak je třeba připomenout
tezi jednoho z nejvýznamnějších evropských právníků 20. století Gustava Radbrucha:
„Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem
pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto
možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo
přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být
moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší než jeho autor.“ (G. Radbruch,
Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, s. 107,
cit. dle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02, Sb. n. u. ÚS,
Svazek č. 29, nález č. 10). Jsou to tedy právě soudy ve správním soudnictví, které jsou
povolány k tomu, aby ve svých rozhodnutích prováděly výklad zákona, který je pro správní
orgány závazný.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou žalovaného, která nebyla nikterak
konkretizována, o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu spočívající v jeho
naprosté nesrozumitelnosti. O tom, že rozhodnutí je srozumitelné, ostatně svědčí
i stěžovatelem podaná velmi obsáhlá kasační stížnost, v níž s právním názorem městského
soudu polemizuje a argumentuje proti němu. Byla to naopak obě správní rozhodnutí
stěžovatele, která trpěla nepřezkoumatelností. Názory městského soudu si ani neprotiřečí,
jak argumentuje stěžovatel.
Právní názor v otázce volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu podle
služebního zákona zastávaný Nejvyšším správním soudem v této věci vychází z konstantní
judikatury tohoto soudu. Již v rozsudku ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 115 tento soud
vyslovil, že nárok na příspěvek za službu podle §116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, zaniká pouze v tom případě,
že policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle
§118 odst. 2 téhož zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku
na důchod byl deklarován správním rozhodnutím (úplný text dostupný na www.nssoud.cz.).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze rozhodl v souladu
se zákonem a v řízení neshledal vady namítané v kasační stížnosti. Proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Nad rámec rozhodnutí o kasační stížnosti lze uvést, že není důvodu k tomu,
aby se v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů Nejvyšší správní soud
postupem stanoveným v soudním řádu správním usnášel na zásadním usnesení
(§12 odst. 3 s. ř. s.), protože považuje rozsudek Městského soudu v Praze spolu s tímto svým
rozsudkem a svou předchozí judikaturou za dostačující právní instrument pro zákonné
a jednotné rozhodování správních orgánů v této právní oblasti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu