ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.68.2014:36
sp. zn. 2 As 68/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. Ü., zastoupen
JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 22/28, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 12. 2013, č. j. MV-129843-8/OAM-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 11 A 199/2013 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. U r č u je se odměna zástupci stěžovatele JUDr. Maroši Matiaškovi, LL. M.,
advokátu se sídlem Praha 2, Rumunská 22/28, ve výši 6800 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání
a zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit České
republice náklady spojené se správním vyhoštěním z území České republiky v částce 7744 Kč.
K výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu ze dne 21. 1. 2014,
č. j. 11 A 199/2013 – 9, zaslal žalobce dne 30. 1. 2014 soudu žádost o osvobození od soudního
poplatku, načež jej městský soud vyzval k prokázání majetkových poměrů vyplněním formuláře
vzor 060 ve lhůtě patnácti dnů. Poněvadž žalobce tento formulář soudu nezaslal, dospěl městský
soud k závěru, že žádným konkrétním způsobem neprokázal, že jeho majetkové poměry
odůvodňují osvobození od soudních poplatků, a požadované osvobození mu proto usnesením
ze dne 24. 3. 2014, č. j. 11 A 199/2013 – 15, nepřiznal.
Usnesení městského soudu napadl žalobce, dále jen „stěžovatel“, kasační
stížností, v níž pouze obecně namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění
kasační stížnosti stěžovatel rozvedl své námitky tak, že má za to, že napadeným usnesením
městského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou
základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Stěžovatel uvádí, že součástí tohoto práva je též
právo na přístup soudu, které musí být fakticky i prakticky uplatnitelné. Stěžovatel si je vědom,
že právo na přístup k soudu není absolutní a může být předmětem řady omezujících opatření.
Možnost osvobození od soudních poplatků lze však považovat za jistou formu záruky před
nepřiměřeným působením omezení práva na přístup k soudu. V případě stěžovatele však byla
tato záruka aplikována natolik formalisticky, že jej v konečném důsledku zbavila práva na přístup
k soudu. Městský soud vůči stěžovateli postupoval standardním způsobem, když mu zaslal
formulář o doložení majetkových poměrů v češtině, ale nezohlednil jeho zvláštní zranitelnost,
tj. že je cizincem s minimální znalostí českého jazyka, který v době rozhodování soudu o jeho
žádosti pobýval v Zařízení pro zajištění cizinců, tj. byl zbaven osobní svobody. Tyto skutečnosti
byly městskému soudu známy (pobyt stěžovatele, nemožnost zajistit si prostředky prací), resp.
mu musely být zřejmé (existence jazykové bariéry). Za této situace se stěžovatel domnívá, že bylo
na místě, aby městský soud vyšel z domněnky nemajetnosti stěžovatele, neboť soud měl
k dispozici několik podkladů, které s kvalifikovanou mírou pravděpodobnosti nasvědčovaly
tomu, že uvalení povinnosti zaplatit soudní poplatek může stěžovatele zbavit jeho práva iniciovat
řízení. Stěžovatel s důrazem upozorňuje na přepjatě formalistický přístup soudu, s ohledem na
existující jazykovou bariéru. Stěžovatel je státním občanem Turecka, nepobýval na území České
republiky dlouhodobě a jeho znalost českého jazyka je minimální. Pokud jde o předchozí
komunikaci se soudy, měl stěžovatel k dispozici vhodnou právní pomoc, nicméně vzhledem
k umístění do zařízení pro zajištění cizinců takovou pomoc neprodleně využít nemohl, neboť
neměl jednoduchý přístup k případnému tlumočníkovi nebo právníkovi. Městský soud mu měl
doručit formulář o majetkových poměrech, resp. minimálně poučení, v jeho rodném jazyce.
Pokud tak neučinil, došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť stěžovateli byla
fakticky odňata možnost seznámit se s potřebnými dokumenty. Stěžovatel závěrem namítá, že
postup městského soudu odporuje tzv. principu přiměřených úprav (reasonable accommodation),
který je upraven v čl. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; stěžovatel má za to, že
se má uplatnit též ve vztahu k dalším zranitelným skupinám. Odepření takového přístupu zakládá
diskriminaci. Vzhledem k tomu, že městský soud nepřijal žádná přiměřená opatření, porušil vedle
práva stěžovatele na spravedlivý proces rovněž jeho právo nebýt diskriminován při užívání práv a
svobod přiznaných Úmluvou, mj. na základě jazyka, národnosti, majetku nebo jiného postavení,
zaručené v čl. 14 Úmluvy. Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel usnesení městského
soudu zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem (viz usnesení ze dne 29. 4. 2014,
č. j. 2 As 68/2014 – 24). Nejvyšší správní soud upozorňuje, že netrval na zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost, neboť z konstantní judikatury se podává, že „v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem“ (rozsudek ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost lze tedy i při absenci této podmínky
projednat a jedná se o kasační stížnost přípustnou.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně nutno uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti explicitně uplatnil kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení, podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení před správním
orgánem, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně nepřezkoumatelnost usnesení
městského soudu pro nedostatek důvodů.
K tvrzenému kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
uvádí, že jej stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval a uvedl toliko, že považuje usnesení
městského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Problematika
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je v judikatuře
Nejvyššího správního soudu bohatě zastoupena (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 1 7. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady
volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval
žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě,
proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů se jedná rovněž v případě, kdy soud opomněl vypořádat některou
z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže
citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud
rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ.
Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci v postupu městského soudu neshledal žádné
shora uvedené pochybení. Městský soud dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil,
proč stěžovateli požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Uvedená námitka
proto není důvodná.
Pokud jde o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ani tento důvod stěžovatel
žádným způsobem nerozvedl. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat, pro tvrzené
„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Z povahy rozhodnutí
soudu o žádosti o osvobození od soudních poplatků však nutno dovodit, že tento kasační důvod
uplatnit nelze, a je tudíž nepřípustný. O osvobození od placení soudních poplatků rozhoduje
krajský (městský) soud na návrh žalobce, posuzuje jeho majetkové poměry, přičemž vady řízení
před správním orgánem nejsou v tomto stádiu řízení vůbec hodnoceny a na rozhodnutí soudu
nemohou mít žádný vliv. Uvedená námitka proto nemůže obstát.
Pro danou věc je tak podstatné zvážit důvodnost námitky stěžovatele podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel žádostí ze dne
27. 1. 2014 požádal o úplné osvobození od soudních poplatků. Svou žádost odůvodnil tím,
že se jednak nachází v postavení žadatele o mezinárodní ochranu, je zajištěn v Zařízení
pro zajištění cizinců a nemá finanční prostředky k úhradě soudního poplatku. S ohledem na tyto
skutečnosti měl stěžovatel za to, že existují zvlášť závažné důvody pro vyhovění jeho žádosti.
Městský soud, vědom si těchto skutečností, vyzval stěžovatele k prokázání jeho majetkových
poměrů, a to zasláním vyplněného formuláře vzor 060 – Potvrzení o osobních, majetkových a
výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (dále jen „potvrzení“) ve
lhůtě patnácti dnů. Stěžovatel, ač zásilku převzal, jej však ve stanovené lhůtě soudu nevrátil, a
městský soud proto jeho žádost zamítl s odůvodněním, že neprokázal splnění podmínek pro
osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel považuje tento postup za nezákonný, neboť mu jím bylo odepřeno právo
na spravedlivý proces (přístup k soudu) a bylo porušeno jeho právo nebýt diskriminován.
Stěžovatel byl v době podání uvedené žádosti zranitelnou osobou (byl omezen na osobní
svobodě) a jako cizinec s minimální znalostí českého jazyka a české právní úpravy nebyl schopen
porozumět výzvě městského soudu. Městský soud měl proto přistoupit k použití přiměřených
opatření a zaslat mu výzvu, nebo přinejmenším poučení, v jeho rodném jazyce.
Dle §36 odst. 3 s. ř. s. platí, že „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne“.
Z konstantní judikatury zdejšího soudu se podává, že „individuální osvobození od soudních
poplatků je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně
ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud
přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které
si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, popř. k dalším rozhodným okolnostem,
přičemž účastník žádající o osvobození od soudních poplatků je povinen soudu své majetkové a sociální poměry
prokázat věrohodným způsobem. Pro posouzení majetkových poměrů žadatele je třeba zohlednit nejen výši jeho
příjmů a množství disponibilních finančních prostředků, ale také jeho možnost opatřit si tyto prostředky.
Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí
odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit
své právo“ (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 7 Ans 3/2009 - 184).
Zároveň však Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatele ve vztahu k nedostatku
prostředků zatěžuje břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Právní úprava institutu individuálního
osvobození od soudního poplatku neukládá soudu povinnost, aby sám za účastníka vyhledával
skutečnosti, které mají charakterizovat jeho nedostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku.
K otázce doložení nedostatku prostředků samotným žadatelem o osvobození od poplatků
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, tak, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“ a jeho žádost
zamítne.
Pro osvobození od placení soudních poplatků tak platí, že účastník řízení, který o ně žádá,
musí soudu doložit, že nedisponuje dostatečnými prostředky k úhradě soudního poplatku. Každý
případ je nicméně nutno zkoumat individuálně. V této věci stěžovatel ve své žádosti tvrdil,
že se nachází v zařízení pro zajištění cizinců, je žadatelem o mezinárodní ochranu a nemá
dostatečné prostředky na úhradu soudního poplatku. Informace o stěžovatelových celkových
finančních a majetkových poměrech, tj. o jeho skutečných příjmech, výdajích a zdrojích, z nichž
hradil náklady vlastní činnosti (před zajištěním), o možných úsporách či dalším majetku, který
nebyl zajištěn, však městský soud neměl k dispozici, a proto stěžovatele vyzval k jejich prokázání
vyplněním soudem zaslaného potvrzení. Městský soud stěžovatele zároveň poučil, že nebude-li
soudu vrácen náležitě vyplněný a doložený formulář ve stanovené lhůtě, bude mít
za to, že stěžovatel předpoklady pro osvobození od soudních poplatků neprokázal.
Stěžovatel namítá, že obsahu výzvy v důsledku jazykové bariéry neporozuměl, a to bylo
zásadním důvodem, proč na ní ve lhůtě nereagoval. Má za to, že byl tímto postupem zkrácen
na svém právu nebýt diskriminován, a domnívá se, že mu měla být uvedená výzva zaslána v jeho
rodném jazyce. Nejvyšší správní soud konstatuje, že zásada rovnosti zakotvená v čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod je jednou ze základních zásad spravedlivého soudního procesu.
Pro správní soudnictví je zásada rovnosti upravena v §36 odst. 1 s. ř. s., který stanoví,
že účastníci mají v řízení rovné postavení a soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv. S rovným postavením účastníků je spojeno jejich právo jednat před
soudem ve své mateřštině. Čl. 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, má právo na tlumočníka. Soudní řád správní neobsahuje vlastní úpravu práva
na tlumočníka, proto se analogicky (§64 s. ř. s.) použije občanský soudní řád, jehož §18 odst. 2
zní, že účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, „jakmile
taková potřeba vyjde v řízení najevo“. Z uvedeného plyne, že ustanovení tlumočníka není
automatickým úkonem soudu v řízení, jehož účastníkem je cizinec, jak se my lně domnívá
stěžovatel. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy bez
toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.
V této věci, však takováto potřeba v průběhu řízení najevo nevyšla, a soud proto neměl
povinnost přibrat k řízení tlumočníka či zasílat stěžovateli písemnosti v jiném, než českém jazyce.
Potřeba přibrat tlumočníka najevo nevyšla zejména s ohledem na předchozí chování stěžovatele.
Ten podal žalobu v českém jazyce a na výzvu k zaplacení soudního poplatku, která mu byla
zaslána v českém jazyce dne 21. 1. 2014, pod č. j. 11 A 199/2013 – 9 (doručena dne 24. 1. 2014),
zareagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků sepsanou rovněž v českém jazyce
a datovanou dnem 27. 1. 2014, tj. pouhé tři dny po doručení výzvy. Tímto postupem stěžovatel
sám vyvrací svou námitku ohledně jeho nedostatečné znalosti českého jazyka vztahující
se k pochopení obsahu předmětné výzvy. Pouze ze skutečnosti, že je stěžovatel cizincem
t. č. pobývajícím v zařízení pro zajištění cizinců, nelze presumovat, že neovládá český jazyk
a potřebuje tlumočníka. Z jeho podání tedy nebylo zjevné, a stěžovatel to ani nezmínil,
že by neovládal český jazyk. Stěžovateli navíc nic nebránilo o tlumočníka či o zaslání potvrzení
v jazyce, jemuž rozumí, městský soud požádat následně po doručení výzvy, které údajně
nerozuměl, přičemž reagovat mohl v jakémkoliv jazyce. Nejvyšší správní soud s ohledem
na uvedené považuje námitku stran diskriminace stěžovatele a povinnosti soudu přijmout
přiměřená opatření za nedůvodnou a účelovou.
Nejvyšší správní soud kromě toho obiter dictum uvádí, že ze své vlastní činnosti zjistil,
že stěžovatel poprvé vstoupil na území České republiky již dne 15. 1. 2008, tj. více než před šesti
lety, kdy požádal o mezinárodní ochranu, která mu následně nebyla udělena. Podruhé na území
České republiky vstoupil dne 9. 2. 2010, kdy sem byl převezen v rámci tzv. dublinského nařízení
z Maďarska. Následně v polovině května 2011 (tj. více než po roce) stěžovatel vycestoval z České
republiky bez cestovního dokladu a na cizí jméno do Rakouska a následně do Švýcarské
konfederace. Zde byl dne 16. 10. 2013 zadržen a vrácen do České republiky (srov. rozsudky
zdejšího soudu sp. zn. 9 Azs 25/2009 a sp. zn. 9 Azs 30/2013, týkající se stěžovatele).
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se na území České republiky s přestávkami zdržoval již
od roku 2008, o mezinárodní ochranu v současnosti žádá (jak to sám uvedl v žádosti
o osvobození od soudních poplatků) minimálně počtvrté, vedl již několik soudních řízení, v nichž
nepožadoval použití přiměřených úprav (tlumočník), a proto nutno jeho tvrzení o tom,
že se v České republice dlouhodobě nezdržoval, a tudíž nerozuměl výzvě soudu, považovat
za zavádějící.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že s ohledem na jeho
zajištění v zařízení pro zajištění cizinců nutno a priori předpokládat absenci prostředků
potřebných k zaplacení soudního poplatku. Taková skutečnost neplyne ze žádného právního
předpisu. Soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že osoba umístěná v tomto zařízení obvykle
nedisponuje finanční hotovostí, nicméně to neznamená, že nemůže mít úspory nebo jiné
prostředky, z kterých může soudní poplatek uhradit. Jak již bylo uvedeno, bylo na stěžovateli
samotném soudu prokázat nedostatek prostředků, což ani na jeho výzvu neučinil. Skutečnosti
tvrzené stěžovatelem v žádosti o osvobození od soudních poplatků mohly jen stěží naplnit jeho
břemeno tvrzení v rozsahu, který by umožnil žádosti vyhovět, tím méně pak naplnily břemeno
důkazní. S výjimkou obecného konstatování, že nemá finanční prostředky k úhradě soudního
poplatku, se stěžovatel ke své konkrétní finanční a majetkové situaci nevyjádřil. Ačkoli byl
soudem řádně vyzván k vyplnění potvrzení, na základě kterého mohl soud posuzovat splnění
podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku, tuto svou povinnost nesplnil. Městský
soud proto nepochybil, pokud stěžovatele od soudního poplatku (ani částečně) neosvobodil.
Osvobození od soudních poplatků záleží na úvaze soudu (srov. zákonnou dikci užitou v §36
odst. 3 s. ř. s.), která je založena především na posouzení materiálních možností stěžovatele,
resp. jeho prostředků, a nikoliv na jeho postavení jako osoby zajištěné v zařízení pro zajištění
cizinců [nejedná-li se o výjimky osvobození ze zákona; srov. §11 odst. 2 písm. i) zákona
č. 549/1991 o soudních poplatcích].
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu
nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu právnímu zástupci stěžovatele, který byl ustanoven
podle §35 odst. 8 s. ř. s. usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 68/2014 – 24.
Odměna byla určena za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“), ve znění pozdějších předpisů (první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a sepsání kasační stížnosti), ve výši stanovené podle ustanovení §9 odst. 4
písm. d) ve spojení s ustanovením §7 bod 5. advokátního tarifu (tj. 3100 Kč za jeden úkon). Dále
byla ustanovenému zástupci přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby
stanovená podle §13 odst. 3 citované vyhlášky (300 Kč za jeden úkon). Jelikož ustanovený
advokát nedoložil osvědčení o registraci k placení DPH, soud vycházel z toho, že plátcem této
daně není. Celkem má tedy ustanovený zástupce stěžovatele právo na odměnu a náhradu
hotových výdajů ve výši 6800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu