ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.82.2009:62
sp. zn. 2 As 82/2009 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobkyně CH. H.,
zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Brno, Zahradnická 6, proti
žalovaným 1) Generálnímu konzulátu České republiky ve Lvově, se sídlem Ukrajina, Lvov,
Antonoviča 130, 2) Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem Praha 1, Loretánské náměstí 5 a
3) Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, č. j. 11 Ca
423/2008 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Sdělením ze dne 7. 11. 2008, vztahujícím se k žádosti žalobkyně o udělení víza, vedené
pod č. 40857 (dále jen „napadené rozhodnutí“), oznámil žalovaný 1) žalobkyni, že kompetentní
úřady České republiky její žádost o udělení víza k dlouhodobému pobytu zamítly podle
ustanovení §56 odst. 1 písm. i) a §57 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona
o pobytu cizinců“). Rozhodnutí žalovaného 1) napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze
žalobou, který ji usnesením ze dne 31. 8. 2009, č. j. 11 Ca 423/2008 – 43, odmítl.
Městský soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím nebylo žalobkyni uděleno vízum
k pobytu na území České republiky nad 90 dnů, a to podle ustanovení §56 odst. 1 písm. i)
zákona o pobytu cizinců. Podle ustanovení §171 odst. 1 písm. a) téhož zákona jsou ze soudního
přezkumu vyloučena rozhodnutí o neudělení víza. Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d)
soudního řádu správního, ve znění pozdějších (dále jen „s. ř. s.“) soud usnesením odmítne návrh,
je-li podle tohoto zákona nepřípustný. Nepřípustným je návrh, který směřuje proti rozhodnutí
správního orgánu, jehož přezkoumání vylučuje zvláštní zákon [§70 písm. f) s. ř. s.], tj. v tomto
případě zákon o pobytu cizinců. Městský soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
23. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (městský soud měl bezpochyby na mysli usnesení
sp. zn. III. ÚS 219/04 – pozn. NSS), z něhož se podává, že subjektivní ústavně zaručené právo
cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; na udělení víza není dle výslovného znění
zákona právní nárok. Pokud se soud žalobou zabývá v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tak samotným jejím odmítnutím
nedošlo k upření práva na spravedlivý proces, které nelze vykládat jako právo na úspěch
v soudním řízení. Městský soud tak uzavřel, že v posuzované věci nebyla splněna podmínka
řízení, neboť žalobou napadené rozhodnutí je z přezkumu soudem vyloučeno; proto postupoval
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení odmítl s tím, že žalobkyni nebylo vydáním napadeného rozhodnutí zasaženo do některého
ze základních práv a svobod.
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
opírající se o důvod vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu kasační
stížnosti, i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí, je nicméně zřejmé,
že stěžovatelkou může být toliko tvrzen kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Jak nicméně vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají i další důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je však věcí právního hodnocení věci Nejvyšším
správním soudem a nezakládá tak nedostatek návrhu (srov. například rozsudek zdejšího soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
V kasační stížnosti stěžovatelka úvodem v podstatě zopakovala argumentaci předestřenou
již v žalobě. Poznamenala, že v žalobou napadeném rozhodnutí bylo konstatováno,
že se jí neuděluje vízum, a to z důvodů uvedených v ustanovení §56 odst. 1 písm. i) zákona
o pobytu cizinců, podle něhož se vízum neudělí cizinci, jsou-li zjištěny skutečnosti nasvědčující
tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného vízem neopustí zemi nebo že vízum hodlá
zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení víza. Postup správních orgánů shledává
stěžovatelka svévolným a šikanózním, přičemž konstatuje, že nevydání víza souvisí s tím,
že její předpokládaný zaměstnavatel vstoupil do konfliktu se žalovanými. V této souvislosti
stěžovatelka uvedla, že postup žalovaných vykazuje rozpor s ústavní zásadou spravedlivého
procesu, právní jistoty, legitimního očekávání, nediskriminace a zákazu libovůle, pokud
ve stejném případě rozhodne státní orgán různě. Rovněž došlo k zásahu do osobnostních práv,
chráněných čl. 10 Listiny, a to neodůvodněným obviněním stěžovatelky.
Stěžovatelka dále namítá, že vyloučení rozhodnutí o neudělení víza ze soudního
přezkumu dle ustanovení §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je v tomto případě
v rozporu s ustanovením poslední věty čl. 36 odst. 2 Listiny, která výslovně stanoví,
že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních
práv a svobod podle Listiny; tudíž je v rozporu i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“).
Se závěry městského soudu stěžovatelka nesouhlasí, přičemž uvádí, že soud vůbec
nezohlednil otázky spravedlivého procesu, zásady právní jistoty, legitimního očekávání,
nediskriminace a zákazu libovůle. V důsledku toho nezohlednil mimo jiné ani statistiky,
ze kterých vyplývají pochybnosti o praktikách správních úřadů. Za období od 14. 7. 2008
do 27. 7. 2008 bylo totiž Generálnímu konzulátu České republiky ve Lvově podáno celkem
81 žádostí o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem zaměstnání, z toho jen 9 bylo zamítnuto.
Potenciální zaměstnanci družstva Staves.cz podali za toto období 46 žádostí, z čehož jich bylo
zamítnuto 5. Tento stav je zcela akceptovatelný. V období od 28. 7. 2008 do 8. 8. 2008 bylo
podáno 102 žádostí o vízum, přičemž jich bylo zamítnuto 42. Je více než zarážející a z hlediska
správního uvážení ve spojení s principem proporcionality naprosto neakceptovatelné, že z počtu
39 žádostí, které byly za toto období podány potenciálními zaměstnanci družstva Staves.cz, jich
bylo zamítnuto všech 39. Je více než nepravděpodobné, že by se mezi 39 žádostmi nenašla jediná,
o které by bylo možné rozhodnout kladně. Všechny zamítnuté žádosti se týkaly zaměstnanců
družstva Staves.cz, což svědčí o evidentní podjatosti správního úřadu. Takový postup
je popřením principů demokratického právního státu. Správní orgán při rozhodování ve věci
stěžovatelky překročil zákonné meze správního uvážení; rozhodování ve vztahu k zaměstnancům
družstva Staves.cz je zcela svévolné. I když neexistuje zaručené právo cizinců na pobyt na území
České republiky, nelze přehlédnout určitou selekci, co se ukrajinských občanů týče, a to zejména
podle jejich budoucího zaměstnavatele v České republice. Dle stěžovatelky se jedná o zjevnou
diskriminaci, popření shora uvedených zásad a principů, a také práva na spravedlivý proces,
což je v rozporu s čl. 6 Úmluvy. Napadené usnesení je tak nezákonné a odporuje základním
zásadám, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala a jež také vyplývají z jejího právního
řádu.
Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Současně přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu i ve smyslu
ustanovení §109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Otázkou, kterou bylo třeba v rámci posouzení zákonnosti usnesení městského soudu
vyřešit, je, zda v daném případě existovaly podmínky pro věcné projednání žaloby proti sdělení
o neudělení víza k pobytu nad 90 dnů (za účelem zaměstnání). Je třeba předeslat, že Nejvyšší
správní soud, při respektování čl. 36 odst. 2 Listiny, si je vědom toho, že jakékoliv výluky
ze soudního přezkumu je třeba posuzovat nadmíru obezřetně a restriktivně a v případě jakýchkoli
pochybností o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je vždy nutné přiklonit
se výkladu ve prospěch soudního přezkumu. V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní
soud žádných pochybností neshledal.
Stěžovatelka obdržela sdělení Generálního konzulátu České republiky ve Lvově ze dne
7. 11. 2008, dle kterého její žádosti o vízum nebylo vyhověno s odkazem na §56 odst. 1 písm. i)
zákona o pobytu cizinců, jenž stanoví, že vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění
pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, policie nebo zastupitelský úřad cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny
skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného vízem neopustí území nebo že vízum
hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení víza. Proti tomuto sdělení (přípisu)
pak stěžovatelka podala žalobu, jež byla napadeným rozhodnutím městského soudu odmítnuta
jako nepřípustná, a to s odkazem na ustanovení §171 odst. 1 písm. a) citovaného zákona,
dle kterého z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení víza.
Pokud jde o samotné právní hodnocení věci, zde je nutno uvést, že Nejvyšší správní
soud se již skutkově a právně obdobnou věcí zabýval v rozsudku ze dne 10. 9. 2009,
č. j. 9 As 95/2008 – 45, publikovaném pod č. 1955/2009 Sb. NSS. Z povahy věci plyne, že závěry
přijaté ve zmiňovaném rozsudku jsou rovněž aplikovatelné na nyní posuzovaný případ a Nejvyšší
správní soud neshledává žádný důvod, proč se od již jednou judikovaných závěrů odchylovat.
Zákonné vyloučení soudního přezkumu v případě rozhodnutí o neudělení víza
podle ustanovení §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vychází především
z předpokladu, že takovým rozhodnutím nedochází k zásahům do základních práv a svobod.
To opakovaně potvrdila i judikatura Ústavního soudu, a to například v usnesení ze dne
23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz), kde se konstatuje, že „[s]ubjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt
na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt
cizinců na svém území. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (§51 odst. 2
zák. č. 326/1999 Sb.).“ Rovněž lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005,
sp. zn. I. ÚS 38/04, ze dne 8. 11. 2006, I. ÚS 394/06, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04,
nebo ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04. Je třeba též upozornit na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 16. 10. 20003, č. j. 2 As 29/2003 – 36, publikovaný pod č. 224/2004, z něhož se podává,
že „[z] ustanovení §33 odst. 1 ve spojení s §51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, vyplývá, že tu není subjektivní právo nejen na udělení víza, ale ani na jeho prodloužení.“
Z již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu publikovaného
pod č. 1955/2009 Sb. NSS, se pak ve skutkově i právně obdobném případě podává,
že „[z]amítnutí vstupu na území České republiky v podobě rozhodnutí o neudělení víza k pobytu nad 90 dnů
za účelem zaměstnání představuje výkon diskreční moci státu a pokud v daném případě není cizinci garantovaná
soudní ochrana, nelze to považovat za rozporné s čl. 36 odst. 2 Listiny. Cizinci ústavně zaručené právo vstupu
a pobytu na území České republiky nesvědčí, a proto samotné neudělení víza nemůže bez dalšího porušit jeho
právo na rodinný život.“ Dále se v rozsudku konstatuje, že „[s]tejně tak soudní výluku v případě rozhodnutí
o neudělení víza nelze považovat za rozpornou s čl. 6 Úmluvy, jak tvrdí stěžovatelka. Vstup, pobyt
a vyhošťování cizinců tomuto ustanovení Úmluvy nepodléhá, neboť rozhodnutí týkající se těchto otázek nezahrnují
rozhodnutí o občanských právech ani neznamenají trestní obvinění, což Evropský soud pro lidská práva uvedl
poprvé ve věci Maaouia proti Francii (rozsudek velkého senátu ze dne 5. 10. 2000, č. 39652/98), na který dále
ve své judikatuře konstantně odkazuje.“ Tyto závěry, vyslovené v citovaném rozsudku, nabízejí
odpovědi na stěžovatelkou uplatněné námitky porušení čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Ve vztahu k námitce, dle které městský soud nezohlednil statistiky, ze kterých vyplývají
pochybnosti o postupech správních úřadů při udělování víz ukrajinským občanům a které mají
dokládat, že dochází k selekci ukrajinských občanů, a to zejména podle jejich budoucího
zaměstnavatele v České republice, lze konstatovat, že tato námitka i tvrzení ji naplňující jsou
bezpředmětné. Jestliže totiž není obecně připuštěn přezkum rozhodnutí o neudělení víza a taková
výluka ze soudního přezkumu není v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny, protože
takové rozhodnutí nezasahuje do základních práv a svobod, pak jsou jakákoliv tvrzení o pozadí
udělování víz ukrajinským žadatelům irelevantní, neboť směřují k meritornímu projednání věci,
které není přípustné. Pokud stěžovatelka v této souvislosti namítá též porušení zákazu
diskriminace, lze opět citovat z rozsudku zdejšího soudu č. 1955/2009 Sb. NSS, dle něhož
„[v] kontextu se stěžovatelkou namítaným porušením rovného přístupu k jednotlivým případům, jenž souvisí
se zásadou rovnosti v právech, resp. zásadou zákazu diskriminace Nejvyšší správní soud dále připomíná, že právo
nebýt diskriminován bývá v každém jednotlivém případě spojeno s jinými hodnotami či lidskými právy. Ústavní
soud v tomto směru hovoří o tzv. akcesorické rovnosti, tedy rovnosti uplatnitelné jen ve vztahu k nějakému
základnímu právu, což zdůraznil též v pojetí rovnosti postulované mezinárodními lidsko-právními dokumenty;
např. v nálezu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, publikovaném pod č. 74, Sb. n. u. US, sv. 4,
str. 205, http://nalus.usoud.cz, uvedl, že ochrana normovaná v čl. 3 Listiny a v čl. 14 Úmluvy a čl. 26
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není autonomní, ale má vůči ostatním právům
(zaručeným ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou. Principy zákazu
diskriminace a rovnosti lidí tedy nejsou chráněny samy o sobě, ale pouze v souvislosti s porušením jiného
základního práva nebo svobody. (…) Porušení zákazu diskriminace je tedy možné namítat ve spojení s nějakým
konkrétním právem, při jehož výkonu došlo k diskriminaci, a to při současném přihlédnutí k tomu, že rovnost
nelze chápat jako princip absolutní, neboť rozhodující správní orgán posuzuje konkrétní okolnosti každého
případu a ne každé rozlišování (rozdílný procesní postup) z jeho strany představuje diskriminaci.“
V projednávané věci tedy k porušení zákazu diskriminace nemohlo dojít, neboť nebylo zasaženo
žádné stěžovatelčino základní právo či svoboda, na které by právo nebýt diskriminována bylo
navázáno.
Shora uvedené závěry lze vztáhnout i na námitku stěžovatelky, že došlo k zásahu do jejích
osobnostních práv podle čl. 10 Listiny. Nadto je třeba upozornit, že její argumentace v tomto
směru je neurčitá a Nejvyšší správní soud by se jí nemohl ani zabývat i pro její neurčitost.
Nad rámec kasačních námitek se Nejvyšší správní soud ex officio (§109 odst. 3, věta
za středníkem s. ř. s.) zabýval jistou rozporností v odůvodnění usnesení městského soudu.
Městský soud totiž nejprve citoval ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle kterého soud
odmítne návrh, je-li podle tohoto zákona nepřípustný; v závěru svého usnesení nicméně uvedl,
že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu podle ustanovení §70
s. ř. s., a proto žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení odmítá podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za situace, kdy je najisto postaveno (viz shora), že napadený akt není
soudně přezkoumatelným rozhodnutím, tedy rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky
vyplývající z ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., bylo namístě vycházet z ustanovení §68 písm. e)
s. ř. s., dle kterého je nepřípustná žaloba, domáhající se přezkoumání rozhodnutí,
které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno, a to ve spojení
s ustanovením §70 písm. a) s. ř. s., dle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony
správních orgánů, které nejsou rozhodnutími. Z logiky věci nebylo možné žalobu odmítnout
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť na danou situaci dopadá konkrétnější a pojmově odpovídající ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., směřující na případy nepřípustnosti návrhu. Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud
poznamenává, že městským soudem zmiňované ustanovení §70 písm. f) s. ř. s. (vylučující
ze soudního přezkumu úkony správních orgánů jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon) na daný
případ dopadat nemůže, neboť toto ustanovení míří na případy, kdy je soudně napadeno
rozhodnutí splňující podmínky plynoucí z §65 odst. 1 s. ř. s., avšak zvláštní zákon v jejich
případě z obecné generální přezkumné klauzule zakotvil výjimku; o takový případ v posuzované
věci nejde, neboť napadený akt žalovaného a) vůbec nesplňuje pojmové znaky soudně
přezkoumatelného správního aktu.
Zbývá tak posoudit, zda toto dílčí pochybení v argumentaci městského soudu mohlo mít
za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Lze mít zato, že nikoliv a odkázat na obdobný
případ, řešený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 2. 2006, č. j. 1 Afs 129/2004 – 76,
publikovaném pod č. 1476/2008 Sb. NSS, z něhož se podává, že „[o]dmítl-li soud I. stupně žalobu
proto, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky proti rozhodnutí správního orgánu, avšak namísto
odmítnutí návrhu pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d) a §68 písm. a) s. ř. s.] jej odmítl pro nedostatek
podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., (…)], nevyhoví Nejvyšší správní soud námitce kasační stížnosti
na tuto vadu poukazující. Zrušení usnesení soudu I. stupně a vrácení věci k novému odmítnutí ze správného
důvodu by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, která nedovoluje řešit v soudním řízení jen teoretické
otázky bez praktického významu pro účastníky řízení.“ Ani v nyní posuzovaném případě by jiná
subsumpce jinak řádně právně zhodnoceného stavu věci nemohla vést k jinému rozhodnutí
městského soudu, než je výrok o odmítnutí žaloby.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
Pro úplnost je vhodné poznamenat, že Nejvyšší správní soud (stejně jako městský soud)
jednal jako s pasivně legitimovanými účastníky i s Ministerstvem zahraničních věcí a Ředitelstvím
služby cizinecké policie, jakkoli je zřejmé, že úkon, proti němuž stěžovatelka brojí, byl učiněn
prvním žalovaným. Zdejší soud vycházel z toho, že stěžovatelka takto pasivně legitimované
účastníky sama označila; zákonnou definici žalovaného (§69 s. ř. s.) nebylo možné použít,
neboť napadený akt není správním rozhodnutím, ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšné účastníky – žalované, v jejich případě nebylo
prokázáno, že by jim v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejich případě rozhodl tak, že se jim právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu