ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.13.2006
sp. zn. 2 Azs 13/2006 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Y. S.,
zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 16. 8. 2005, č. j. 60 Az 208/2003 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2003, č. j. OAM-454/LE-11-VL02-2003. Tímto
rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl z důvodu nenaplnění podmínek stanovených
v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu)
a bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 uvedeného
zákona. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
pak zdůrazňuje, že špatné zacházení je třeba odlišovat od přímého ohrožení života stěžovatele
a nečinnosti státních orgánů. Dále poukazuje na to, že na Ukrajině nejsou státní orgány
schopny zajistit pořádek a naopak jsou zapojeny do organizovaného zločinu. Pochybení
spatřuje také v tom, že mu rozhodnutí soudu nejsou doručována v jeho mateřštině. Stěžovatel
tak nemá možnost se s jejich obsahem seznámit bez součinnosti třetích osob a jeho procesní
postavení je tak neúměrně ztíženo; tím dochází k porušování jeho práva na spravedlivý
proces. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Pokud jde o jeho námitku týkající
se doručování soudních rozhodnutí v češtině, poukázal žalovaný na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 5 Azs 52/2004, které obdobnou situaci řeší. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit) a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé). Pokud jde o vady řízení před
soudem, tak ty spatřuje v doručování soudních rozhodnutí (a zřejmě i jiných písemností)
stěžovateli v českém jazyce. Vady řízení před správním orgánem však neuplatňuje žádné
a jeho skutková tvrzení směřují do důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení). Stěžovatel má totiž zato, že jeho potíže jsou azylově
relevantní, neboť mu státní orgány v zemi původu nebyly schopny zajistit ochranu.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 30. 8. 2001 bylo žalovanému
doručeno prohlášení stěžovatele o úmyslu požádat v České republice o azyl ze dne
26. 8. 2001. V žádosti ze dne 7. 5. 2003 stěžovatel uvedl, že na Ukrajině nemůže podnikat,
neboť je vydíraný mafií a hrozí mu, jakož i jeho rodině, nebezpečí. Také sdělil, že do České
republiky přijel v roce 1997. Při pohovoru konaném téhož dne stěžovatel potvrdil, že v únoru
1997 opustil Ukrajinu z obavy o život svůj a svých rodičů. Na Ukrajině vlastnil totiž bar
s hernou a odmítl platit „výpalné.“ Bylo mu vyhrožováno a dokonce byl fyzicky napaden.
Když šel svoje potíže ohlásit na policii, tak mu policisté sdělili, že se nedá nic dělat.
Stěžovatel si chtěl na policisty stěžovat na prokuratuře, avšak policisté ho upozornili, že si tím
svoji situaci ještě zhorší. Stěžovatel tedy zanechal podnikání a odjel do České republiky,
kde zůstal. O azyl ihned po příjezdu nepožádal proto, že měl platné povolení k pobytu
a podnikatelské vízum. Požádat se rozhodl až 26. 8. 2001. Ze spisu rovněž vyplynulo,
že stěžovatel projevil úmysl požádat o azyl až v době, kdy byl ve vězení a hrozil mu trest
vyhoštění. Žalovaný mu rozhodnutím ze dne 10. 10. 2003 azyl neudělil. Proti tomu podal
stěžovatel žalobu sepsanou v jazyce českém a k výzvě soudu učiněné česky ji doplnil rovněž
česky.
Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když mu zasílal rozhodnutí soudu
(a zřejmě i další soudní písemnosti) v jazyce českém.
K tomu je vhodné na úvod poukázat na to, že soudní řád správní neupravuje způsob,
jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český
jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li
tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení
prvé a třetí části občanského soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá
článek 37 Listiny základních práv a svobod („Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka.“), mají účastníci v občanském soudním řízení rovné
postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim
stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak účastníku, jehož
mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde
v řízení najevo.
Z citovaných ustanovení plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka
řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu pouze tehdy, pokud potřeba ustanovit tlumočníka
vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví konkrétní skutečnosti nasvědčující potřebě
tlumočníka ustanovit a pokud se po jejich prověření soudem ukáže, že účastník k řádnému
uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní
skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá.
Další takovou skutečností však může být i to, že účastník se soudem komunikuje jiným
než českým jazykem (tj. na písemnosti zasílané v českém jazyce reaguje podáními v jazyce
cizím), nebo to, že z jeho projevů (vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky nemůže
dorozumět dostatečně dobře - ve správním či soudním řízení nepochybně velmi záleží
na přesném pochopení významu toho, co je účastníku sdělováno nebo na co je účastník
dotazován, a na jeho rychlé a věcně správné reakci na podněty, výzvy a vyjádření ze strany
správního orgánu, soudu, event. dalších účastníků řízení, a proto potřeba ustanovit tlumočníka
bude dána i tehdy, jestliže účastník, třebaže jazyku, ve kterém se vede řízení, v určité míře
rozumí, tento jazyk neovládá v zásadě srovnatelně dobře jako svoji mateřštinu.
Výše uvedené zásady se v modifikované podobě uplatní i ohledně překládání soudních
písemností, které jsou doručovány účastníkům, neboť v tomto ohledu není žádného
rozumného důvodu rozlišovat mezi úkony soudu učiněnými písemně a úkony soudu
učiněnými ústně – některé písemnosti soudu, zejména výzvy, aby účastník něco učinil
či se k něčemu vyjádřil (přičemž skutečnost, že se účastník v určité lhůtě nevyjádří,
se považuje za jeho souhlas s určitým postupem – viz např. §51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
totiž často mají minimálně stejný význam pro uplatnění práv účastníka řízení v tomto řízení
jako přímá sdělení či výzvy soudu učiněné při jednání. Nelze přehlédnout, že soudobé soudní
řízení je kombinací ústního jednání před soudem a písemné komunikace mezi soudem
a účastníky. Obě tyto složky soudního řízení mají pro účastníka kardinální význam (někdy,
zejména v řízení podle s. ř. s., složka písemná svým významem složku ústní výrazně
převyšuje), přičemž jak při ústní komunikaci, tak při komunikaci písemné hraje významnou
roli faktor času (úkony musí účastník učinit nezřídka v krátké lhůtě po doručení či sdělení
příslušné výzvy či pokynu soudu, jinak může i velmi podstatně oslabit svoji procesní pozici)
a faktor odbornosti (reakce na výzvu či pokyn musí být velmi často komplexní, vyžadující
poměrně vysoký stupeň porozumění obsahu výzvy či pokynu). Za takovéto situace nelze
přijmout názor, že základní právo zaručené v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
míří pouze k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání, a účastník neznalý jednacího jazyka by byl
znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat na jeho průběh,
nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu apod. Víceméně obdobný
požadavek na bezprostřednost a kvalifikovanost jeho vyjádření totiž na účastníka klade řada
písemných úkonů soudu vůči němu.
V dané věci však krajský soud nepochybil, když tlumočníka stěžovateli neustanovil,
a komunikoval s ním v jazyce českém, protože potřeba tlumočníka nebyla zjevná a nebyly tak
naplněny podmínky uvedené v §18 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel totiž o tlumočníka nepožádal,
žalobu podal v českém jazyce a na výzvu soudu ji řádně doplnil opět v českém jazyce; nedal
tak krajskému soudu žádný podnět k tomu, aby mohl o ustanovení tlumočníka uvažovat.
Navíc se stěžovatel na území České republiky trvale zdržuje od počátku roku 1997 a součástí
správního spisu je jeho dopis (prohlášení o úmyslu požádat o azyl) ze dne 26. 8. 2001,
kde výslovně uvádí, že se během svého pobytu zde naučil česky. Za takové situace nelze než
dospět k závěru, že krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem, když stěžovateli
tlumočníka neustanovil a komunikoval s ním v jazyce českém. K porušení práva
na spravedlivý proces, tak v daném případě nedošlo.
Pokud jde o jazyk používaný v samotném rozhodnutí soudu, tak Nejvyšší správní soud
již ve svém rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č.j. 5 Azs 52/2004-45, (publikován ve Sb. NSS pod
č. 376/2004), zdůraznil, že pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým a
není tak povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho
mateřského jazyka. Uvedené rozhodnutí prošlo i testem ústavnosti, neboť Ústavní soud
ústavní stížnost proti němu odmítl usnesením ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. II. ÚS 558/04.
Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nebyl naplněn.
Stěžovatel dále namítá, že jím uvedené důvody byly dostačující pro udělení azylu,
neboť na Ukrajině nejsou státní orgány schopny zajistit pořádek a naopak jsou zapojeny
do organizovaného zločinu. Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud
vycházel z §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl potíže
s mafií a policií, která mu odmítla pomoci a navíc mu pohrozila, kdyby si na její nečinnost
stěžoval. Stěžovatel se k nadřízenému orgánu neobrátil a odjel z Ukrajiny. Uvedený důvod tak
nemůže být dostatečný k udělení azylu. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, (přístupný na www.nssoud.cz) uvedl, že žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“) v domovském
státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce pro žadatelčiny
podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu, zřejmě
bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány
domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly
schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. V daném případě si však stěžovatel
na postup policie nestěžoval, přičemž sám tuto možnost zmínil. Není tak naplněna podmínka,
že by ukrajinské státní orgány nebyly schopny stěžovateli poskytnout ochranu.
I kdyby však stěžovatel uplatňoval důvody azylově relevantní, nepřipadalo by udělení
azylu v jeho případě v úvahu. Stěžovatel totiž o jeho udělení nepožádal neprodleně po svém
příjezdu do České republiky, přestože mu v tom nic nebránilo, a učinil tak až po více
než čtyřech letech pobytu v České republice, navíc až pod hrozbou vyhoštění ze země. Jakkoli
totiž není v zákoně o azylu stanovena žádná lhůta, ve které je cizinec povinen o azyl požádat,
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
(přístupný na www.nssoud.cz), konstatoval, že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté,
co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.
V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým odstupem po vstupu
na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena, lze předpokládat, že důvody
podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země původu, což může cizince
z poskytnutí azylu vyloučit podobně, jako žádost v jiné, než první bezpečné zemi. Z uvedeného
je zřejmé, že k tomu, aby žádost o udělení azylu mohla být úspěšná, je zásadně třeba, aby
cizinec o udělení azylu požádal neprodleně po svém příchodu do země. V daném případě
stěžovatel do České republiky přicestoval již v únoru 1997, avšak úmysl požádat o azyl
projevil až v srpnu 2001 navíc v době, kdy byl ve vězení a hrozil mu trest vyhoštění. Tato
skutečnost pak nasvědčuje tomu, že se stěžovatel azylovou procedurou snaží zabránit svému
nucenému odchodu z České republiky. Nejvyšší správní soud za této situace plně souhlasí
se žalovaným a krajským soudem, že stěžovatel nenaplňuje podmínky pro udělení azylu.
Ani naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo
shledáno.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu