ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.19.2012:39
sp. zn. 2 Azs 19/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: B. J.,
zastoupen Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 4. 2011, č. j. OAM-522/VL-18-K03-2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2012, č. j. 56 Az 24/2011 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli
neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, 13, 14, 14a, 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neboť v jeho případě nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů pro její
udělení.
Napadený rozsudek krajského soudu je v dané věci již druhým v pořadí. V prvním
rozsudku (ze dne 18. 8. 2011, č. j. 56 Az 24/2011 – 26) se krajský soud zabýval zejména otázkou
udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu, přičemž konstatoval,
že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou
správního uvážení, jehož meze žalovaný v daném případě nepřekročil. Kromě toho krajský soud
uvedl, že obavy stěžovatele z narušení jeho soukromého a rodinného života v případě nuceného
opuštění České republiky nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu. Rozsudek krajského soudu byl ovšem Nejvyšším správním soudem zrušen rozsudkem
ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud byl Nejvyšším správním soudem zavázán k tomu, aby se, v rámci posouzení otázky
udělení doplňkové ochrany pro údajný rozpor vycestování stěžovatele s mezinárodními závazky
České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, zabýval mírou stěžovatelovy
sociální integrace a tím, zda by v jeho případě povinnost opustit území ČR nebyla nepřiměřeným
zásahem do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Krajský soud se v nyní napadeném rozsudku zabýval toliko doplňkovou mezinárodní
ochranou a konstatoval, že se žalovaný při posouzení této otázky dostatečně zabýval
stěžovatelovým rodinným a soukromým životem. Soud v této souvislosti podrobně rekapituloval
závěry žalovaného, s nimiž se ztotožnil. Stěžovateli nicméně přisvědčil v tom, že žalovaný neměl
přihlédnout ke všem dřívějším trestním odsouzením stěžovatele, neboť v některých případech již
na něj bylo nutno hledět, jako by nebyl odsouzen. Podle krajského soudu však uvedené
pochybení žalovaného nezpůsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí; předmětné trestní kauzy totiž
nebyly zdaleka jediným ani rozhodujícím důvodem, pro který žalovaný stěžovateli nevyhověl,
přičemž k závěru o opakovaném porušování zákonů stěžovatelem a jeho nedostatečné integraci
do české společnosti postačí zjištění o jeho nelegálním pobytu zde a o použití padělaného
řidičského průkazu. Soud dále zdůraznil, že stěžovatel i jeho manželka jsou občany Mongolska.
Přestože tedy jejich návrat do vlasti může být spojen s řadou obtíží, jejich opětovná integrace
do mongolské společnosti není vyloučena. Jejich nezletilý syn si zde, s ohledem na svůj nízký věk,
dosud nemohl vytvořit žádné sociální vazby, které by byly jeho případným vycestováním
zpřetrhány. Ze zpráv o situaci v Mongolsku pak vyplynulo, že stěžovateli ani jeho rodině nehrozí
v zemi původu žádné nebezpečí ze strany státních orgánů ani soukromých osob. Krajský soud
tedy uzavřel, že u stěžovatele není naplněn žádný z důvodů pro udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadá z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Uplatněné kasační námitky
směřují proti neudělení doplňkové mezinárodní ochrany. Stěžovatel považuje závěr krajského
soudu ohledně této otázky za věcně nesprávný a částečně i za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Kromě toho též namítá nezákonný postup žalovaného při zjišťování a hodnocení
skutkového stavu věci.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje konkrétně v tom,
že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou jeho integrace do české společnosti, ačkoliv
právě k tomu byl Nejvyšším správním soudem v jeho předchozím zrušujícím rozsudku zavázán.
Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje (krajským soudem akceptované) pochybení žalovaného,
jenž při zkoumání jeho integrace do zdejší společnosti přecenil význam jeho dřívější trestné
činnosti, jejíž páchání samo o sobě nesvědčí o tom, že zde není integrován. Žalovaný i krajský
soud považovali za podstatné, že jsou stěžovatel i jeho manželka mongolskými státními
příslušníky, aniž by však dostatečně zohlednili trvalý pobyt stěžovatelovy manželky a délku
pobytu stěžovatele v ČR, nebo skutečnost, že stěžovatel a jeho žena již nemají v Mongolsku
zázemí potřebné k rozvíjení jejich rodinného života.
Pokud jde o hodnocení míry stěžovatelovy integrace, krajský soud částečně akceptoval
námitku nezákonného postupu žalovaného, jenž vzal v úvahu dřívější trestnou činnost
stěžovatele, a to včetně případů, v nichž na něj mělo být pohlíženo, jako by nebyl odsouzen.
Stěžovatel ale nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že toto pochybení nebylo důvodem pro
zrušení rozhodnutí žalovaného, protože „k závěru o opakovaném porušování zákonů žalobcem
by postačila pouze fakta o nelegálním pobytu žalobce v ČR a použití padělaného řidičského průkazu“.
Stěžovatel je totiž přesvědčen, že z rozhodnutí žalovaného nelze dovozovat, že by o věci rozhodl
stejně i tehdy, pokud by nepřihlédl k jeho již zahlazené trestné činnosti. Uvedený závěr krajského
soudu proto nemá oporu ve správním spise.
Stěžovatel je přesvědčen, že je u něj dán důvod pro udělení doplňkové ochrany pro
rozpor jeho vycestování s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s článkem
8 Úmluvy. V tomto smyslu zdůrazňuje, že mu bylo Policií České republiky uloženo správní
vyhoštění na dobu deseti let, přičemž o jeho žalobě proti rozhodnutí o vyhoštění nebylo v době
podání této kasační stížnosti rozhodnuto. Stěžovateli tak hrozí dlouhodobý zákaz pobytu
na území ČR. Jmenovaný se nicméně domnívá, že v jeho případě by, vzhledem k jeho osobní
situaci, představovalo již pouhé vycestování z ČR velmi intenzivní zásah do jeho práva
na soukromý a rodinný život. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu
k zákonu č. 165/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon o azylu s účinností ke dni 1. 9. 2006, podle
které lze případný rozpor vycestování žadatele o azyl s článkem 8 Úmluvy považovat za vážnou
újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na svém stanovisku, že v daném
případě nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný odmítá,
že by závěr krajského soudu o nedostatečné společenské integraci stěžovatele neměl oporu
ve správním spise. Podle jeho názoru soud, stejně jako žalovaný sám, vycházel ze všech
skutečností zjištěných v průběhu správního řízení, a nikoliv pouze ze zjištění o trestné činnosti
stěžovatele. Dřívější trestná činnost stěžovatele, k níž podle trestněprávních předpisů žalovaný
nebyl oprávněn přihlédnout, nebyla rozhodujícím důvodem pro nevyhovění jeho žádosti.
Žalovaný v rozhodnutí poukázal i na to, že zde stěžovatel pobýval nelegálně a použil padělaný
řidičský průkaz. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že případné obtíže spojené
s návratem stěžovatele a jeho rodiny do Mongolska nedosahují takové intenzity, aby
odůvodňovaly udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, nebo
ji případně jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V dané věci má kasační stížnost všechny náležitosti
a jsou splněny podmínky řízení. Přípustnosti kasační stížnosti nebrání ani §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s.; Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodnutí nyní řešené důvody věcně
neposuzoval a stěžovatel mj. namítá, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor zdejším
soudem vyslovený.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NSS; veškerá zde citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu je dostupná také na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu,
že stěžovatel v tomto případě namítá zásadní pochybení krajského soudu, která by dle shora
citovaného usnesení mohla představovat zásadní dopad do jeho hmotněprávního postavení,
a která navíc nelze ve fázi posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit, přijal zdejší
soud kasační stížnost k věcnému projednání.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá v první řadě nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Z konstantní judikatury zdejšího soudu vyplývá, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; veškerá zde citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu
je dostupná na www.nssoud.cz), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, dospěl zdejší
soud k závěru, že je rozhodnutí soudu nutné považovat za nepřezkoumatelné také tehdy, pokud
z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
V nyní projednávané věci ovšem stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, že se krajský soud
nevypořádal s jeho námitkami, které směřovaly proti rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany,
nebo že se dostatečně nezabýval jeho integrací do zdejší společnosti. Z odůvodnění napadeného
rozsudku je již na první pohled patrné, že krajský soud tuto otázku posoudil na základě
skutečností uvedených stěžovatelem v žalobě, a že zohlednil nejen jeho trestnou činnost, nýbrž
i jeho současnou rodinnou situaci, délku jeho pobytu v ČR i jeho členství v boxerském klubu.
Krajský soud v rozsudku rovněž uvedl, proč neshledal stěžovatelovy námitky ve věci doplňkové
ochrany důvodnými.
Nejvyšší správní soud však nemohl přehlédnout, že se soud prvního stupně nikterak
nezabýval námitkami proti neudělení azylu z humanitárních důvodů. Krajský soud tento postup
odůvodnil tím, že otázka humanitárního azylu byla předmětem podrobného posouzení v jeho
prvním rozsudku v dané věci, jenž byl sice posléze napaden kasační stížností, která však byla
shledána důvodnou toliko v rozsahu námitek proti neudělení doplňkové ochrany, zatímco
v otázce humanitárního azylu se zdejší soud naopak ztotožnil s jeho závěry. Nejvyšší správní
soud hodnotí uvedený postup jako nesprávný. Krajský soud se sice s námitkami proti neudělení
humanitárního azylu vypořádal v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, ovšem tento rozsudek byl jako
celek zrušen Nejvyšším správním soudem. Krajský soud se tak dopustil pochybení, které
by obecně mohlo způsobit nepřezkoumatelnost jeho rozsudku (srov. např. rozsudek NSS ze dne
24. 7. 2009, č. j. 2 Afs 30/2009 – 182). V tomto případě se však jedná o vědomé a v rozsudku
výslovně odůvodněné opomenutí některých žalobních námitek, které byly již dříve podrobeny
přezkumu krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. Z hlediska přezkoumatelnosti nyní
napadeného rozsudku je proto podstatné, že předmětné žalobní námitky neunikly věcnému
posouzení zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud při předchozím kasačním řízení důvody pro
udělení humanitárního azylu neshledal a od té doby se z jeho podmínek u stěžovatele ani v zemi
jeho původu nic nezměnilo. Nad to je třeba zdůraznit, že zvolený postup krajskému soudu
nikterak nebránil v řádném vypořádání námitek směřujících proti neudělení doplňkové ochrany,
a že stěžovatel v kasační stížnosti v tomto smyslu ničeho nenamítal. Nejvyšší správní soud proto
dospěl k závěru, že uvedené pochybení krajského soudu není v tomto případě důvodem k zrušení
jeho rozsudku.
Stěžovatel dále brojí proti závěrům soudu a žalovaného o neudělení doplňkové
mezinárodní ochrany. Poukazuje na skutečnost, že mu hrozí dlouhodobý zákaz pobytu na území
České republiky, a kromě toho se domnívá, že v jeho případě by již pouhé vycestování z České
republiky bylo porušením článku 8 Úmluvy.
Zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území ČR vytvořil,
by v souvislosti s článkem 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který
by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy
by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování.
Otázku existence rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy je přitom dle Evropského soudu
pro lidská práva třeba posuzovat s ohledem na stav v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci
(srov. například rozsudky ze dne ze dne 26. 9. 1997, ve věci El Boujaidi proti Francii, stížnost
č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, ve věci Ezzouhdi proti Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne
31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku, stížnost č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003, ve věci
Mokrani proti Francii, a stížnost č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007, ve věci Kaya proti Německu,
stížnost č. 31753/02; vše dostupné na http://echr.coe.int.).
Ustanovení článku 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů
mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost
č. 23218/94) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné
extrateritoriální účinky článku 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho
rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě
z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho
území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z jeho
judikatury přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku článku 8 Úmluvy
jsou velmi přísné (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému království,
stížnost č. 44599/98).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, zdůraznil,
že je třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky České republiky
bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu
s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost
vycestování cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany
a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž
tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou
z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu
se správním vyhoštěním je dle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti
vycestovat z území ČR vždy také doba, po kterou nelze cizinci vstup na toto území umožnit.
Proto vedle případných důvodů znemožňujících vycestování cizince, které zakládají policii
povinnost udělit cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území i přesto,
že je mu uděleno správní vyhoštění (§179 ve spojení s §120a a §33 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců), je v §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců uveden speciální důvod, pro který nelze
rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec vydat, a tím je právě situace, kdy by důsledkem
správního vyhoštění (tedy fakticky dlouhodobého zákazu pobytu cizince na území ČR) byl
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. V takovém případě je však
naopak cizinec povinen z území ČR vycestovat, neboť namísto správního vyhoštění
je mu vystaven výjezdní příkaz (§118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců), není však vyloučeno, aby
následně požádal a v případě splnění zákonných podmínek také získal příslušné povolení
k pobytu a mohl se tedy do ČR vrátit.
Z dikce §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení
primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z článku 8 Úmluvy, nikoliv
ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující
vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou
dikcí odpovídající ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně
formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen
dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu
na území ČR vytvořil. Přípustnou míru zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život
na území ČR tak nebylo na místě zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, nýbrž tuto otázku
bylo v daném případě třeba zkoumat v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dle §118
a násl. zákona o pobytu cizinců; v této souvislosti zdejší soud připomíná, že stěžovateli
bylo uloženo správní vyhoštění rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Jihlava ze dne 15.02.2009,
č. j. CPBR-1929/ČJ-2009-064065-SV, jeho odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto
rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 5.5.2009
č. j. CPR-4534-1/ČJ-2009-9CPR-237, a jeho žaloba proti rozhodnutí odvolacího orgánu byla
zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 Ca 158/2009 – 52,
proti němuž podal stěžovatel kasační stížnost, jež je zdejším soudem vedena pod
sp. zn. 9As 126/2012, a o níž nebylo dosud rozhodnuto.
Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše
uvedených závěrů pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného
a soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z ČR. Nejvyšší správní soud se však
neztotožňuje s názorem stěžovatele, že u něj právě taková situace nastala. Stěžovatel do ČR
přicestoval již v roce 1999 a je nepochybné, že si zde za léta pobytu vytvořil jisté sociální vazby
a do určité míry se integroval do zdejší společnosti, o čemž svědčí například jeho sportovní
aktivity. Těmito skutečnostmi se ostatně zabýval jak žalovaný v rozhodnutí o mezinárodní
ochraně, tak i krajský soud v nyní napadeném rozsudku. Závěr o tom, že by již pouhé
vycestování stěžovatele bylo v rozporu s článkem 8 Úmluvy, by bylo možné učinit pouze při
takovém stupni jeho integrace do zdejší společnosti, kdy by z jeho jednání byl jasně patrný záměr
usadit se zde natrvalo a budovat zde své rodinné a sociální zázemí, přičemž by byl značně ztížen,
ne-li přímo znemožněn, jeho návrat do země původu. Přestože zdejší soud souhlasí s názorem
stěžovatele, že při posouzení této otázky je nutné zohlednit celou řadu okolností a nelze
přeceňovat skutečnost, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání, zjištění o nelegálním
pobytu stěžovatele a o tom, že se zde nepokusil získat povolení k pobytu postupem podle zákona
o pobytu cizinců, značně zpochybňuje jeho tvrzený záměr trvale zde rozvíjet svůj soukromý
a rodinný život. Bez významu přitom není ani skutečnost, že stěžovatel do ČR přicestoval
až v dospělém věku a že je stále mongolským občanem. Mongolské státní občanství má rovněž
jeho manželka. Jejich nezletilý syn se sice narodil v České republice, s ohledem na jeho věk však
u něj nelze uvažovat o takové úrovni sociální integrace, jež by byla překážkou toho, aby případně
následoval své rodiče do Mongolska. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
i na rozsudek ESLP ve věci Bensaid proti Spojenému království (rozsudek ze dne 6. 2. 2001, stížnost
č. 44599/98), jenž se zabýval případem stěžovatele, který trpěl vážnou duševní poruchou, byl
ženatý se státní příslušnicí Spojeného království a pobýval na území Spojeného království v době
vyhoštění 11 let, a přesto Evropský soud pro lidská práva neshledal v případě jeho vyhoštění
(tedy nikoliv pouze vycestování) do Alžírska porušení článku 3 Úmluvy ani článku 8 Úmluvy,
a to jednomyslně.
Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou možného uplatnění extrateritoriálního účinku
článku 8 Úmluvy; v této souvislosti konstatuje, že ze zpráv o aktuální situaci v Mongolsku
jednoznačně vyplynulo, že stěžovateli ani jeho rodině v Mongolsku nehrozí žádné nebezpečí,
jež by odůvodňovalo udělení mezinárodní ochrany. Zdejší soud proto dospěl k závěru,
že vycestování stěžovatele z ČR není v rozporu s článkem 8 Úmluvy ani s jinými
mezinárodněprávními závazky České republiky; stěžovateli proto nesvědčí důvod pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Stěžovateli konečně nelze přisvědčit ani v tom, že by žalovaný o jeho žádosti rozhodl
na základě nedostatečně objasněného nebo nezákonně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný
vycházel ze skutečností, které sám stěžovatel uvedl ve své žádosti a během pohovoru, míru jeho
integrace posoudil na základě všech relevantních okolností, včetně jeho celkové rodinné situace,
přičemž vzal v úvahu i to, že zde jmenovaný pobýval nelegálně, jakož i jeho dřívější trestnou
činnost. V této věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu, že žalovaný
nebyl oprávněn přihlížet k trestnímu odsouzení stěžovatele, pokud podle trestněprávních
předpisů na něj bylo třeba hledět, jako by nebyl odsouzen. V daném případě však trestná činnost
stěžovatele nebyla zdaleka jediným důvodem, jenž vedl žalovaného a posléze i krajský soud
k závěru ohledně jeho společenské integrace. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného naopak
vyplývá, že za rozhodující považoval především jeho dlouhodobý nelegální pobyt zde
a skutečnost, že stěžovatel i jeho žena jsou mongolské národnosti a státními občany Mongolska,
a že tedy z tohoto důvodu není vyloučena jejich případná opětovná integrace do mongolské
společnosti.
Na základě všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší správní soud uplatněné
stížní námitky za neopodstatněné; tvrzené kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. tak nebyly naplněny a zdejší soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu