ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.25.2012:20
sp. zn. 2 Azs 25/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. M.,
zastoupený JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Praha 4, Na Podkovce 171/16,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, č. j. 45 Az 9/2011 -
26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2011, č. j. OAM-2424/VL-14-K02-R3-2000
(dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Praze žalobou; ten
ji rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 45 Az 9/2011 - 26, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že žalobce napadá toliko výrok
o neudělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany podle §14 a §14a zákona o azylu.
Důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany bylo tvrzení, že byl jako policista
svědkem vraždy a svědčil u soudu. Posléze byl z tohoto důvodu napaden a zbit mafií, která
mu též vyhrožovala smrtí. Ve vlasti mu nikdo nepomohl, neboť neexistoval zákon na ochranu
svědků.
Krajský soud připomenul smysl humanitárního azylu a konstatoval, že soudní přezkum
je zde omezen pouze na hledisko dodržení procesních předpisů a respektování zákazu libovůle.
Uvedl, že otázka humanitárního azylu je v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněna;
napadené rozhodnutí je v této části přezkoumatelné. Žalovaný podrobně rozebral situaci žalobce,
přičemž si opatřil dostatek podkladů, a na tomto základě dospěl k závěru, že situace žalobce není
natolik tíživá, aby odůvodňovala udělení humanitárního azylu. Negativní jevy v případu žalobce
nedosahují podle žalovaného takové intenzity, aby jeho případ mohl být posuzován jako případ
hodný zvláštního zřetele. Krajský soud tento závěr aproboval a uvedl, že žalovaný neporušil ani
žádná procesní pravidla a jeho rozhodnutí nevykazuje znaky libovůle. Pokud jde o časové
hledisko, je podle krajského soudu rozhodující situace žalobce v době rozhodování žalovaného.
Není sice vyloučeno, aby důvody pro udělení humanitárního azylu trvaly již od opuštění vlasti,
nicméně fixovat je pouze k tomuto okamžiku by znamenalo, že nebude tímto institutem pokryta
případná změna v situaci žalobce poté, co svoji vlast opustil. Žalovaný se proto podle krajského
soudu nedopustil logické chyby, pokud situaci žalobce posuzoval ve světle současné praxe
poskytování ochrany svědkům trestné činnosti.
Ve vztahu k doplňkové ochraně krajský soud uvedl, že sporné je fakticky to, zda žalobci
hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy a zda může či nemůže z důvodu takového nebezpečí využít
ochrany domovského státu. Žalovaný dospěl k názoru, že tu již není reálná hrozba, že bude
žalobce po návratu do vlasti znovu vystaven útokům motivovaným mstou za to, že svým
svědectvím přispěl k uvěznění pachatele trestného činu. Jeho úvaha vychází zejména z časového
odstupu od zmiňované události a také z relativně nízké výše trestu uloženého pachateli. Krajský
soud uvedl, že je nepochybné, že svědek v trestním řízení, který byl negativně konfrontován
s pachatelem trestného činu nebo s jeho blízkými, může pociťovat obavy různé intenzity.
To se děje i v zemích s vyspělým systémem právní ochrany, neboť žádný stát není schopen
zabránit veškeré trestné činnosti. Podle krajského soudu s odstupujícím časem riziko msty
pachatele klesá a tím klesá i případná obava svědka. Subjektivně to sice může být vnímáno jinak,
ale pro posuzování reálné hrozby je rozhodná objektivní stránka. Žalovaný tedy podle názoru
krajského soudu situaci žalobce z objektivního hlediska vyhodnotil správně. Za indicii,
že tu reálné nebezpečí již není, považoval krajský soud i skutečnost, že žalobce za celou dobu
svého pobytu na území ČR nebyl od své rodiny či přátel na Ukrajině informován o případných
rizicích jeho návratu, například o tom, že by ho p achatel či jeho přátelé hledali či zjišťovali, kde
se nachází.
Stejně tak považoval krajský soud za správný závěr žalovaného o možnostech ochrany
žalobce v zemi původu. Ačkoli v době, kdy žalobce opouštěl zemi původu, byla policie
v návaznosti na první incident s mafií nečinná, nelze z toho automaticky dovodit, že bude
nečinná i v případě případných dalších incidentů. Ze správního spisu se podává, že žalobce
po druhém incidentu s mafií již policii nekontaktoval, neboť měl za to, že neexistuje zákon
na ochranu svědků. Tato skutečnost jde podle krajského soudu k tíži žalobce při posuzování
toho, zda unesl břemeno tvrzení ohledně nedostatečnosti, respektive nedostupnosti, ochrany
před vážnou újmou v zemi původu, neboť takový zákon existoval.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s názorem krajského soudu,
že nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany podle §14 a §14a
zákona o azylu; nezákonnost rozsudku spatřuje v porušení §75 odst. 1 s. ř. s. Pokud jde o otázku
udělení humanitárního azylu, nevycházel krajský soud ze dvou předcházejících zrušovacích
rozsudků ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 47 Az 882/2003, a ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 49 Az 10/2007;
v těchto rozsudcích krajský soud zpochybnil tvrzení žalovaného o neexistenci důvodů pro
udělení humanitárního azylu, jeho dvě předchozí rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Přesto žalovaný i potřetí, na základě stejných skutkových zjištění a se stejnou argumentací,
rozhodl opakovaně negativně. V tomto postupu spatřuje stěžovatel diskriminační přístup a znaky
libovůle. Namítá, že jeho situace byla žalovaným posuzována výlučně z hlediska předpokládané
(nikoliv prokázané) současné praxe ohledně ochrany svědků, aniž by byla vzata v úvahu
skutečnost, že v daném případě se jedná o ochranu již vyslechnutého svědka (nikoliv toho, kdo
bude svědčit), kterému bylo (včetně jeho rodiny) závažným způsobem vyhrožováno. V tomto
ohledu stěžovatel namítá i nedostatek důvodů rozsudku krajského soudu.
Úvahy krajského soudu o tom, že stěžovatel nebyl po celou dobu informován rodinou ani
přáteli o nebezpečí v případě jeho návratu, jsou zcela bezpředmětné a nemohou být důvodem
rozhodnutí. Stěžovatel žádné styky s rodinou neudržuje a po příchodu do ČR začal zcela nový
život, žije zde již téměř dvanáct let na stejném místě, má zde přátele a řádně pracuje. Tyto
skutečnosti měly být také zhodnoceny při rozhodování o udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu.
Pokud jde o doplňkovou ochranu, shora popsané důvody, pro které krajský soud
akceptoval názor žalovaného, že v případě stěžovatele není dána reálná hrozba, že by byl
po návratu do vlasti vystaven útokům motivovaným mstou za své svědectví, považuje stěžovatel
za ryze spekulativní a nemohou podle něj obstát. Stěžovatel, na rozdíl od krajského soudu,
dovozuje nečinnost policie i v případě nových incidentů. Pokud je mu kladeno k tíži, že si myslel,
že zákon na ochranu svědků neexistuje, a proto nekontaktoval policii při druhém incidentu
s mafií, upozorňuje na to, že žalovaný ani krajský soud nevzali v úvahu, že bylo stěžovateli i jeho
rodinným příslušníkům vyhrožováno fyzickou likvidací. Stěžovatel proto policii nekontaktoval
z obavy o rodinu. Po opakovaném kontaktu s mafií se rozhodl vlast opustit, aby uchránil rodinu;
rozvedl se, zpřetrhal po svém odchodu veškeré svazky s rodinou i přáteli a neudržuje s nimi
žádné kontakty. Stěžovatel je přesvědčen, že nebezpečí vážné újmy mu v případě návratu
do vlasti hrozí a ochrany státu využít nemůže, neboť ta mu není žádným způsobem zaručena.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soud jsou dostupná z www.nssoud.cz),
dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Z tohoto pohledu bylo nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Z ustálené judikatury týkající se udělování humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
se podává, že „[a]zyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není
na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle
nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu
jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Zdejší soud shledává smysl institutu humanitárního azylu v tom,
že dává možnost správnímu orgánu „azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ (rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Krajský soud zhodnotil, že závěry žalovaného, dle kterého případ
stěžovatele není případem zvláštního zřetele hodným, jsou logické a podložené potřebným
množstvím informací, přičemž tyto úvahy byly vedeny přezkoumatelným způsobem. Vycházel
přitom z omezeného rozsahu soudního přezkumu této otázky, jak byl popsán výše. Vzhledem
k tomu, že se krajský soud (v těchto intencích) vypořádal se všemi důvody, které stěžovatel
označoval za důvody implikující udělení humanitárního azylu, nelze mu ze strany Nejvyššího
správního soudu ničeho vytknout. Pro úplnost je vhodné uvést, že v předcházejícím rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 49 Az 10/2007, bylo žalovanému vytknuto,
že nedostatečně vypořádal otázku neudělení humanitárního azylu a jeho rozhodnutí bylo zrušeno
a věc mu byla vrácena k novému projednání. Pokud jde o nyní napadené rozhodnutí, u něj již
krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku neshledal žádné pochybení stran vypořádání
otázky udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, tj. implicitně dospěl k závěru,
že žalovaný neporušil právní názor, kterým byl zavázán v předchozím zrušujícím rozsudku.
Pokud stěžovatel označoval rozsudek krajského soudu ve věci posouzení otázky
humanitárního azylu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, zde odkazuje Nejvyšší správní
soud na svou rozsáhlou judikaturu k tomuto tématu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod
č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245), ze které se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazy či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; rovněž proč považuje žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Jak
již bylo uvedeno, krajský soud podrobně na str. 5 a 6 rozsudku rozebral, proč považoval otázku
humanitárního azylu za dostatečně odůvodněnou a podloženou ze strany žalovaného. V závěrech
krajského soudu neshledává Nejvyšší správní soud žádné pochybení ani nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že „z hlediska humanity“ mělo být při posuzování humanitárního
azylu přihlédnuto i k tomu, že začal v ČR žít nový život, že je zde již dvanáct let, žije trvale
na stejném místě, má zde přátele a řádně pracuje. Tuto argumentaci vyhodnotil Nejvyšší správní
soud jako nové tvrzené skutečnosti, ke kterým nelze, ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s, přihlížet.
Stěžovatel rovněž uváděl, že se v případě návratu do vlasti obává, že bude vystaven
útokům motivovaným mstou za svědectví v trestním řízení vedeném proti pachateli vraždy,
v němž figuroval jako svědek. Tuto argumentaci směřuje do roviny podmínek pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, přičemž nesouhlasí s tím, že krajský soud
nepovažoval hrozbu za reálnou z důvodu značného časového odstupu a též proto, že ho rodinní
příslušníci ve vlasti nevarovali před trvajícím nebezpečím. Stěžovatel tvrdí, že ochrany státu
by nemohl využít, neboť není žádným způsobem zaručena. Nejvyšší správní soud nicméně již
dříve konstatoval, že pouhou nedůvěru občana ve státní instituce nelze podřadit pod důvody pro
udělení mezinárodní ochrany (rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37). V rozsudku
ze dne 14. 9. 2006, č. j. 2 Azs 73/2006 – 76, pak uvedl, že „účinná ochrana svědků kriminálních činů
je problematická i ve státech oplývajících vysokými standarty dodržování lidských práv. Určitá míra obav svědků
z podání svědectví, které může vést k zadržení pachatelů závažných trestných činů, stejně jako snaha pachatelů
těmto svědectvím zamezit, je jevem naprosto běžným ve všech státech. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly tomu, že v jejím případě by státní orgány snahy těchto kriminálních osob jakýmkoliv
způsobem podporovaly.“ Z uvedeného je zřejmé, že způsob, jakým o této otázce uvážil žalovaný
(aprobovaný krajským soudem), je s popsanou judikaturou zdejšího soudu zcela souladný.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší správní soud upozorňuje, že jeho ustálená judikatura k §14a
zákona o azylu (například rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný pod
č. 1849/2009 Sb. NSS) předpokládá kvalitativně zcela jiná ohrožení žadatele o mezinárodní
ochranu a je vyhrazena jen pro nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení jeho života a zdraví.
Pokud jde o námitku porušení §75 odst. 1 s. ř. s. ze strany krajského soudu, nemohl
se jí Nejvyšší správní soud pro její obecnost zabývat, neboť stěžovatel konkrétně nevymezil,
v čem takové porušení tohoto ustanovení spatřuje.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám žádné konkrétní důvody
přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu