ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.270.2016:29
sp. zn. 2 Azs 270/2016 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. Y., zastoupený JUDr. Petrem
Novotným, advokátem, se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2015,
č. j. OAM-22/LE-BE02-P15-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 49 Az 62/2015 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, státní občan Ukrajiny pravoslavného vyznání, poprvé přicestoval do České
republiky v roce 2004 na základě turistického víza. Později zde pobýval na základě pracovního víza
s tím, že území České republiky několikrát do roka opouštěl a odjížděl na návštěvy za rodinou
na Ukrajinu. Platnost jeho posledního víza skončila dle tvrzení žalobce v únoru nebo březnu
roku 2013. Roku 2014 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce a byla mu stanovena
lhůta k vycestování z České republiky. Žalobce však toto rozhodnutí nerespektoval,
a tedy zde pobýval neoprávněně. Proto byl zadržen a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců.
Dne 9. 2. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a to z důvodu války na Ukrajině
a s tím souvisejícího odvodu do armády, k čemuž dodal, že je věřící a nechce zabíjet lidi.
Svou žádost odůvodnil také snahou o legalizaci pobytu v České republice. Je schopen najít
si zde práci a dosahovat výdělků, které potřebuje, neboť má na Ukrajině sjednánu hypotéku
na dům.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné azylově relevantní
důvody a nesplnil ani podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Rovněž důvody
pro udělení doplňkové ochrany žalovaný neshledal, neboť žalobci v případě návratu do země
původu nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Podmínky pro udělení doplňkové
ochrany za účelem sloučení rodiny v případě žalobce taktéž naplněny nebyly.
[3] Žalobu podanou proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Krajský soud předně
poznamenal, že jelikož žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany již dne 9. 2. 2015, nedopadá
na jeho věc směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a tak nelze přímo aplikovat
její čl. 46 odst. 3 vyžadující posouzení případu dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí
soudu.
[4] Obavu žalobce, že by mohl při nasazení do ozbrojeného konfliktu na východě
Ukrajiny utrpět zranění nebo být usmrcen, nelze dle krajského soudu podřadit pod ustanovení
§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu upravující podmínky pro udělení doplňkové ochrany,
jehož se žalobce dovolával, neboť toto ustanovení dopadá na vážnou újmu hrozící civilnímu
obyvatelstvu. Lze jej tedy aplikovat jen tehdy, bude-li žalobce v postavení civilisty. Tímto aspektem
se přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval a správně dovodil, že žalobce
podmínky pro udělení doplňkové ochrany nesplnil. K tomu krajský soud dodal, že vážná újma
civilistům hrozí pouze v Doněcké a Luhanské oblasti a že se Ukrajina ke dni vydání napadeného
rozhodnutí nenacházela ve stavu tzv. totálního konfliktu. Žalobce by tedy musel prokázat,
že on sám jako civilista by pravděpodobně byl vystaven útoku v rámci probíhajícího ozbrojeného
konfliktu, čemuž však nedostál.
[5] Krajský soud dále poznamenal, že existence možnosti být povolán do armády a nasazen
do bojových operací na východě Ukrajiny by mohla být významná z pohledu §12 zákona o azylu,
pokud by žalobce prokázal odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů.
Z veřejně dostupných informací vyplynulo, že Ukrajina činí opatření proti tomu, aby bylo bojovými
operacemi zasaženo civilní obyvatelstvo, a je připravena stíhat i případné válečné zločiny a zločiny
proti lidskosti, resp. umožnit jejich stíhání Mezinárodnímu trestnímu soudu. Bylo tedy na žalobci,
aby prokázal, v jaké vojenské jednotce bude vykonávat vojenskou službu, že se tato vojenská
jednotka bezprostředně podílí na bojových akcích na východě Ukrajiny a že v této jednotce
v minulosti došlo ke spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (nebo to hrozí
do budoucna). Žalobce však v tomto kontextu žádné konkrétní skutečnosti netvrdil. Krajský soud
nadto poznamenal, že stát má legitimní důvod uložit osobě, která odmítá vykonat vojenskou službu,
i trest odnětí svobody, aby zajistil svou obranyschopnost. Lidem vyhýbajícím se odvodu do armády
může být na Ukrajině uložena správní pokuta či trest odnětí svobody v délce dvou až pěti let.
Ze statistických údajů plyne, že reálně ukládané tresty nejsou nepřiměřené a nelze je klasifikovat
jako pronásledování. Z relevantních zpráv plynulo i to, že příslušníci uznaných náboženských
organizací mohou odepřít službu v armádě z důvodu svědomí a náboženství a nelze dovodit,
že by odepření branné povinnosti na Ukrajině mohlo ve vztahu k žalobci vést k pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Krajský soud tedy neshledal žalobu důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
v níž namítá, že skutkové závěry krajského soudu nemají oporu ve spise a že je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Stěžovatel krajskému soudu především vytýká, že se řádným způsobem
nevypořádal se všemi důvody uvedenými v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a navíc
je nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Stěžovatel přitom v předcházejícím řízení vyjádřil
své obavy z návratu na Ukrajinu z důvodu dlouhotrvajícího vnitrostátního ozbrojeného konfliktu
a s tím souvisejícího nastoupení do armády. Uváděl, že má strach o svůj život a že válčení
je v rozporu s jeho vírou. Situaci na západě země nelze dle stěžovatele bagatelizovat,
neboť i zde docházelo v červenci 2015 opakovaně k násilnostem. Tato fakta však krajský soud
dle mínění stěžovatele vůbec nevzal v potaz. Kdyby se jimi krajský soud zabýval, musel by dospět
k závěru, že minimálně důvody pro udělení doplňkové ochrany byly dány. Nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud dostatečně nevyvrátil argumentaci
obsaženou v žádosti a uplatněnou i během soudního řízení.
[7] Žalovaný má kasační stížnost za nedůvodnou, neboť stížní námitky nemají reálný základ
v postupu ani rozhodnutích správního orgánu a soudu. Zastává názor, že se v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal s tvrzením stěžovatele ohledně odmítání nástupu do armády
z důvodu vyznání. Stěžovatelovy žalobní námitky přitom do této oblasti nesměřovaly, a tak jejich
opětovné uplatnění v kasační stížnosti nemá předobraz v žalobě. O bojích z července 2015
v Mukačevu a Lvově se stěžovatel v žalobě taktéž nezmiňoval, a ani nemohl vzhledem k jejich
dataci. Tyto boje nicméně neměly za následek přesun těžiště ozbrojeného konfliktu z východu
Ukrajiny do její západní části. S postupem krajského soudu i obsahem napadeného rozsudku
se žalovaný ztotožňuje a má jej za správný. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl, případně zamítl pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Stěžovatel uplatnil přípustné kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť
namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a existenci vady řízení o žalobě spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž krajský soud vycházel, neměla oporu ve spise. Stížní důvod
podle písm. b) tohoto zákonného ustanovení uplatnil toliko formálně, konkrétní výtky
pod něj podřaditelné nevznesl. Subsumpce stížních důvodů pod konkrétní zákonná ustanovení
je však součástí právního hodnocení Nejvyššího správního soudu, a nejde proto o nedostatek
návrhu, který by bránil jeho projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; veškerá zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[10] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění,
Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení
připojuje.
[11] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, z něhož mimo jiné plyne,
že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ O přijatelnou kasační
stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu
nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené
dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[12] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost postrádá ohledně důvodů přijatelnosti ve smyslu
§104a s. ř. s. jakékoli tvrzení, mohl se Nejvyšší správní soud touto otázkou zabývat pouze v obecné
rovině za použití shora nastíněných kritérií. Stěžovatel krajskému soudu vytýká výlučně pochybení
procesního charakteru. Ta mohou za určitých okolností naplnit důvody přijatelnosti kasační
stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel výslovně nenamítne. Ve smyslu shora
citovaného usnesení zdejšího soudu totiž bude kasační stížnost posouzena jako přijatelná tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238).
[13] V daném případě však Nejvyšší správní soud v této rovině posuzování neshledal,
že by se krajský soud dopustil hrubé procesní chyby nebo zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností. Krajský soud se žalobou zevrubně zabýval v mezích jediného uplatněného
žalobního bodu, v jehož rámci stěžovatel namítal nesprávné posouzení splnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Nad rámec žalobního
bodu navíc pečlivě posoudil, zda skutková žalobní tvrzení mohla opodstatňovat udělení
mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Navzdory tomu, že stěžovatel ve své žalobě
vyjádřil pouze obavy z ohrožení zdraví či života v případě, že by byl odveden do armády, zabýval
se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku i tím, zda by stěžovatel nemohl být po svém
návratu do země původu ohrožen z důvodu eventuálního odmítnutí nastoupit k výkonu vojenské
služby, jakož i tím, zda je v zemi stěžovatelova původu možno odepřít bez negativních následků
službu v armádě z důvodu svědomí a náboženství. Krajský soud tedy nereagoval jen na žalobní
tvrzení, ale přihlédl také k tomu, co stěžovatel uváděl během správního řízení, a tudíž není pravdou,
že se krajský soud nezabýval argumentací stěžovatele uvedenou v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Postupu krajského soudu, který se nedržel striktně pouze žalobního bodu,
přitom v tomto ohledu nelze ničeho vytknout, neboť nepochybně ověřoval, že zde nejsou dány
důvody, pro které by eventuálně mohla být prolomena dispoziční zásada správního soudnictví
tak, aby nedošlo k porušení zásady non-refoulement.
[14] Stěžovatelova výtka, že krajský soud nezohlednil násilnosti, k nimž došlo v červenci 2015
v západní části Ukrajiny, taktéž není namístě. Udály se totiž až po vydání napadeného rozhodnutí,
a nadto šlo o ojedinělé události, z nichž nelze usuzovat, že by se konflikt probíhající ve východní
části Ukrajiny přesunul i na západ země. Sám stěžovatel ostatně nic takového netvrdí a kromě
událostí z července 2015 jiné nezmiňuje. Nejvyšší správní soud tak za současného stavu nemá
důvod revidovat svou judikaturu týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině (srov. např. usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 – 23,
nebo ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 118/2016 – 36).
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu