ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.424.2018:18
sp. zn. 2 Azs 424/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobkyně: N. B., zastoupená
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. CPR-8376-2/ČJ-2018-930310-V243, a ze dne
28. 8. 2018, č. j. CPR-8376-3/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, č. j. 19 A 31/2018 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. CPR-8376-2/ČJ-2018-930310-V243
(dále jen „napadené rozhodnutí č. 1“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 29. 1. 2018,
č. j. KRPT-255777-50/ČJ-2017-070022 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí č. 1“),
jímž bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba v délce 1 roku, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie; rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 8. 2018,
č. j. CPR-8376-3/ČJ-2018-930310-V243 (dále jen „napadené rozhodnutí č. 2“) pak bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Moravskoslezského kraje ze dne 29. 1. 2018, č. j. KRPT-255777-51/ČJ-2017-070022 (dále
jen „prvostupňové správní rozhodnutí č. 2“), kterým jí byla uložena povinnost nahradit náklady
řízení spojené s řízením o správním vyhoštění cizince paušální částkou 1000 Kč.
[2] Tato rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhala jejich zrušení. Namítala, že celé řízení o správním
vyhoštění bylo zcela v rozporu s českými, ale i evropskými právními předpisy, neboť její jednání
nepředstavovalo porušení žádného z těchto právních řádů, což ostatně dokládá i prohlášení
Evropské komise, které měl správní orgán k dispozici. Rozporovala závěr žalovaného,
že na území České republiky vykonávala práci neoprávněně, protože k tomuto neměla platné
povolení. Správním orgánům vytkla, že neaplikovaly §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a Směrnici Evropského
parlamentu a Rady č. 96/71/ES, o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb (dále
jen „směrnice“), jelikož je zaměstnankyní polské společnosti a do České republiky byla vyslána
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie za účelem poskytování služeb
v rámci plnění zakázky, a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené
mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem Evropské unie pak potvrdila
ve svém vyjádření na žádost zaměstnavatele žalobkyně i Evropská komise.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 19 A 31/2018 – 30 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Uvedl, že nesouhlasí s žalobní námitkou, že by správní
orgány odmítly aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a příslušná ustanovení směrnice.
Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31,
z nějž obsáhle citoval; jeho závěry lze shrnout právní větou, dle níž „výjimka z obecné povinnosti
cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou
kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné vyslání
pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh“. Krajský
soud pak dospěl k závěru, že žalobkyně vykonávala v České republice u společnosti
FILSON s.r.o. pracovní činnost bez pracovního povolení, neboť výkon práce u této společnosti
neměl povahu služby poskytované jejím zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě
Evropské unie ve smyslu §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Dle názoru soudu je
nepochybné, že pracovní činnost žalobkyně svým charakterem naplňovala znaky závislé práce
a nikoli služby; práci totiž vykonávala osobně, ve vztahu podřízenosti, soustavně, jménem jiného
subjektu a na jeho účet, na základě jeho pokynu, pod jeho kontrolou a za odměnu, na pracovišti
dané společnosti, která jí vedla docházku a její práce byla kontrolována zaměstnanci právě
společnosti FILSON s.r.o. Formálně tedy sice zůstal zachován pracovněprávní vztah žalobkyně
k jejímu původnímu polskému zaměstnavateli, žádnou činnost pro něj však reálně nevykonávala,
neboť ten jí práci nepřiděloval ani nekontroloval plnění jejích pracovních úkolů. Krajský soud
proto dospěl k závěru, že takovou situaci nelze kvalifikovat jako poskytování služby
pro společnost FILSON s.r.o., neboť plnění, které měl polský zaměstnavatel žalobkyně
poskytnout na území České republiky, není službou ve smyslu evropského práva; podstata služby
totiž v daném případě nespočívala ve výkonu určité činnosti či zhotovení díla (např. v podobě
provedení stavebních prací, řemeslných prací, montáží věcí apod.). Krajský soud proto přisvědčil
žalovanému, že žalobkyně vykonávala pracovní činnost, pročež byla povinna mít pracovní
povolení. Správní orgány obsah pracovní činnosti žalobkyně vyhodnotily v souladu
s §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a soud neshledal ani porušení směrnice. Vyslání
žalobkyně do České republiky představovalo samotný předmět poskytování služeb a žalobkyně
plnila své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který ji využíval. Ve smyslu kritérií
stanovených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 10. 2. 2011, Vicoplus SC PUH a další
proti Minister van Sociale Zaken en Werkgelegenheid, C-307/09 a další, Sb. rozh., s. I-00453,
se proto jedná o vyslání za účelem poskytnutí pracovní síly; síť smluvních vztahů pak představuje
pouze formální zástěrku faktickému poskytnutí ukrajinských pracovníků polskou společností
k manuální práci u české společnosti.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které jej navrhla zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Uvádí
v ní převážně totožnou argumentaci jako v žalobě (srov. bod II. odst. 2 žaloby a bod II. odst. 1
kasační stížnosti), když obecně tvrdí nepodložené odmítnutí aplikace §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti a příslušných ustanovení směrnice. Nad rámec toho pak doplnila,
že v obchodních vztazích nelze vyloučit, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání a v důsledku
následné nižší vytíženosti zaměstnavatele je v podstatě ihned vyslán v souladu s předpisy
Evropské unie k výkonu práce v jiném členském státě na základě příslušných smluvních závazků,
což je i projednávaný případ. Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi
stěžovatelky, která je ovšem dle výslechu evidentně neznalá smluvních a obchodních vztahů
zúčastněných společností, a proto nemohla být schopna stěžejní otázky relevantně posoudit.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti věcně nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.,
byť na samé hranici projednatelnosti.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka tvrdí napadení
rozsudku krajského soudu pro důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nicméně
jí uplatněná stížní argumentace se všemi těmito důvody plně nekoresponduje; její obecné námitky
fakticky brojí pouze proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
a právnímu posouzení otázky subsumpce zjištěného skutkového stavu pod §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s]. Uvedený nesoulad však není na překážku
posouzení důvodnosti kasačních tvrzení, neboť Nejvyšší správní soud není vázán stěžovatelkou
provedeným podřazením její argumentace pod konkrétní kasační důvody.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí nesprávně zjištěný skutkový stav věci, když sama
zpochybňuje svou vlastní výpověď jako osoby neznalé smluvních a obchodních vztahů, a vytýká
správním orgánům neprovedení jí navrhovaných důkazů; dále obecně projevuje svůj názor,
že na území České republiky nevykonávala práci neoprávněně, přičemž však pouze opakuje svou
již tak poměrně stručnou žalobní argumentaci. Kasační stížnost ovšem neobsahuje žádné
konkrétní a určité námitky proti posouzení právních otázek krajským soudem, ani nebrojí
proti jeho postupu v řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že již v rozsudku ze dne 2. 12. 2011, č. j. 2 Afs 11/2011 – 90, upozornil, že „řízení o kasační
stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah
rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011
č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro úspěch v kasačním řízení
je tak rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Z kasační stížnosti
je v dané věci patrno, že stěžovatel klade větší důraz na popis průběhu předchozích řízení a vytýkaní možných vad
těch řízení, ke kterým jeho kasační stížnost nesměřuje, nežli na precizní vyjádření stížnostních důvodů.
Tyto důvody vyjadřuje pouze velice obecně a nepodporuje je žádnou přesvědčivou argumentací. Proto, chtěl-li
stěžovatel dosáhnout podrobnějšího přezkoumání věci kasačním soudem, měl dbát více na kvalitu jím podané
kasační stížnosti“. Obdobně v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 92/2015 - 29, připomenul,
že „je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který opírá svou kasační stížnost, a to po stránce právní
i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením
o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně
skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen
uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140
a judikatura tam citovaná). Dále soud doplňuje, že žalobní či kasační bod je způsobilý projednání v té míře
obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS)“. Dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, je pak „žalobce povinen vylíčit, jakých
konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout
i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť
podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“.
[10] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že správní orgány řádně
nezjistily skutkový stav věci, ani že krajský soud své závěry staví především na její výpovědi.
Ten v odst. 6 napadeného rozsudku jasně uvádí, na základě jakých dokumentů založených
ve správním spise přezkoumal skutkový stav; jednalo se o úřední záznam o provedení pobytové
kontroly v objektu společnosti FILSON s.r.o ze dne 16. 11. 2017, fotokopii cestovního pasu
žalobkyně, protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 16. 11. 2017, závazné
stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince ze dne 23. 11. 2017, přípis Úřadu
práce ze dne 28. 11. 2017, poskytnutí součinností společností FILSON s.r.o. ze dne 30. 11. 2017,
rámcovou smlouvu o smlouvě o dílo mezi společností FILSON s.r.o. jako objednatelem
a společností FORTUNA KAPITAL INVEST s.r.o. jako zhotovitelem ze dne 2. 10. 2017,
rámcovou smlouvu o smlouvě o dílo mezi společností FILSON s.r.o. jako objednatelem
a společností Vidininvest s.r.o. jako zhotovitelem ze dne 1. 6. 2017, ukončení smlouvy o dílo
ze dne 17. 7. 2017, smlouvu o poskytování příhraničních služeb uzavřenou mezi společností
PRACMAX jako dodavatelem a FORTUNA KAPITAL INVEST s.r.o. jako odběratelem dne
2. 10. 2017, smlouvu o poskytování příhraničních služeb uzavřenou mezi společností
ROCHBUD jako dodavatelem a Vidininvest Trade s.r.o. jako odběratelem dne 1. 5. 2017,
objednávku na balící, manipulační a ostatní práce balení ze dne 1. 11. 2017, evidenci pracovní
doby žalobkyně u společnosti FILSON s.r.o. za měsíce září až listopad 2017, dokumenty
„Umowa o pracę“ (pracovní smlouva) a „Aneks do umowy o pracę“ (dodatek k pracovní
smlouvě) uzavřené mezi společností PRACMAX a žalobkyní, podnájemní smlouvu sjednanou
mezi společností FILSON s.r.o. jako nájemcem a FORTUNA KAPITAL INVEST s.r.o.
jako podnájemcem ze dne 2. 10. 2017. Z výše uvedeného výčtu je dle Nejvyššího správního
soudu zcela zřejmé, že krajský soud při posouzení věci nevycházel výhradně z výslechu
provedeného se stěžovatelkou, nýbrž především z řady listinných důkazů. Co se samotného
výslechu týče, dle protokolu ze dne 16. 11. 2017, č. j. KRPT-255777-12/ČJ-2017-070022, byla
stěžovatelka řádně poučena o svých právech a tomuto poučení porozuměla, byla seznámena
s důvodem výslechu, sama se rozhodla vypovídat a netrvala na přítomnosti právního zástupce,
přičemž následně po přetlumočení protokolu souhlasila s jeho obsahem. Správní orgány
ani krajský soud navíc při svém hodnocení nepřistoupily k provedenému důkazu výslechem
stěžovatelky jakožto k vyjádření odborníka či osoby hlásící se k odbornému výkonu určitého
povolání nebo stavu; stěžovatelka byla vyslechnuta (pouze) v pozici účastníka správního řízení,
pročež se od ní nutně nepožadují zvláštní znalosti smluvních a obchodních vztahů zúčastněných
společností. Předmětem výslechu stěžovatelky nebyly žádné složité otázky týkající se vzájemných
právních a ekonomických vztahů zainteresovaných společností, nýbrž pouze dotazy směřující
bezprostředně na výkon a organizaci její činnosti či pracovní podmínky. Nejvyšší správní soud
má za to, že krajský soud řádně zjistil skutkový stav věci, přičemž vyšel z dostatečného množství
důkazů, včetně výslechu stěžovatelky, a přezkoumatelným způsobem patřičně odůvodnil
svá skutková zjištění. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[11] K okrajově namítanému neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů v rámci
správního řízení pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka nebyla řádně uplatněna
již v žalobě, neboť stěžovatelka pouze obecně uvedla, že „opakovaně předkládala důkazy k prokázání
skutečnosti, že správní orgán měl aplikovat uvedené ustanovení §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, nebylo toto ze strany správního orgánu nesprávně akceptováno“; výše citované však nelze
považovat za řádný žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s, neboť není výslovně
uvedeno, které konkrétní důkazní prostředky na podporu jakých tvrzení neměly být správními
orgány k jejímu návrhu provedeny. Tato zcela obecná kasační námitka brojící proti neprovedení
všech stěžovatelkou ve správním řízení navržených důkazů je proto nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s.
[12] Stěžovatelka dále tvrdí, že správní orgány nepodloženě odmítly aplikovat §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti. Ani v tom jí však nelze dát za pravdu; žalovaný totiž
na str. 5 - 7 napadeného rozhodnutí č. 1 zevrubně odůvodnil, proč předmětné ustanovení
nedopadá na řešenou věc. Dle §98 písm. k) zákona o z aměstnanosti, jehož aplikace
se stěžovatelka dovolává, „povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného
zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán
na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu
Evropské unie“; krajský soud však v napadeném rozsudku jasně uvedl, že stěžovatelka „vykonávala
v České republice u společnosti FILSON s.r.o. pracovní činnost bez pracovního povolení. Výkon práce u této
společnosti neměl povahu služby poskytované jejím zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské
unie ve smyslu §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti“, přičemž v odst. 13 - 14 uvedl
přesvědčivé argumenty odůvodňující takové posouzení. Nejvyšší správní soud se s tímto právním
posouzením ztotožňuje; krajský soud totiž vyšel z jeho závěrů uvedených v rozsudku ze dne
31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, kde mimo jiné uvedl, že „český zákonodárce přistupuje
k dočasnému přidělování cizinců k výkonu práce na území České republiky zahraničními agenturami práce velmi
restriktivně, a to s ohledem na citlivost dané oblasti jak z hlediska zajištění dodržování pracovních podmínek,
tak i z hlediska ochrany pracovního trhu. Výjimku z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České
republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu zakotvenou v §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti proto nelze z hlediska systematického ani teleologického vykládat tak, že se vztahuje na veškeré
vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb. Jak bylo uvedeno výše, členské státy Evropské unie mohou
chránit své vnitrostátní pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému
agenturnímu zaměstnávání podniky usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl
s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že §98 písm.
k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich
zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze
u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou
hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze
předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní
trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své
zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku
zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých
správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto
osoby využívaly k vlastní činnosti.“ Stěžovatelka v kasační stížnosti dále neuvedla žádné konkrétní
argumenty brojící do merita právního posouzení krajského soudu; chtěla-li dosáhnout
podrobnějšího přezkoumání napadeného rozsudku, měla precizněji formulovat kasační stížnost
obsahující konkrétní důvody, jimiž by se musel Nejvyšší správní soud meritorně zabývat. Kasační
námitka nesprávného posouzení právní otázky je proto taktéž nedůvodná.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelkou
uplatněných kasačních námitek; stejně tak neshledal vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s.
musel přihlédnout z úřední povinnosti. Proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení
úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost.
Proto soud vyslovil, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému
ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu