ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.52.2015:52
sp. zn. 2 Azs 52/2015 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: S. K., zast.
Mgr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Vodní 231/5, České Budějovice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2014, č. j. OAM-107/LE-LE05-LE05-2014, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 1 Az 37/2014 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozsudek městského soudu
[1] Rozsudkem ze dne ze dne 19. 2. 2015, č. j. 1 Az 37/2014 - 44, zamítl Městský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2014,
č. j. OAM-107/LE-LE05-LE05-2014. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní
ochranu podle §12, 13, 14 a 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V žalobě
žalobce především namítal, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, že si žalovaný
neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a že nezjistil stav věci způsobem,
o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[2] Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval především splněním
podmínek pro udělení doplňkové ochrany a dospěl k názoru, že žalobci nehrozí v případě
návratu na Ukrajinu vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu. Jelikož se v zemi původu
dopustil trestné činnosti, musí si být vědom své odpovědnosti za takové činy a nést případné
následky, u kterých nic nenasvědčuje tomu, že by měly být nepřiměřené. Smysl řízení ve věci
mezinárodní ochrany nelze spatřovat v poskytování ochrany pachatelům trestné činnosti. Tomu
ostatně odpovídá i vylučující klauzule (viz §15a azylového zákona), která za určitých okolností
umožňuje odepřít udělení mezinárodní ochrany. Trestní stíhání ani případné odsouzení
a následný výkon trestu nemohou být samy o sobě vnímány jako nebezpečí mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, nepřistoupí-li k nim další konkrétní
skutečnost, která by daný závěr svou „mimořádností“ vyvrátila. U žalobce nelze přehlédnout
ani fakt, že žádost o mezinárodní ochranu podal se značným zpožděním po příjezdu do České
republiky až ve chvíli, kdy již probíhalo extradiční řízení o jeho vydání na Ukrajinu. To má podle
městského soudu vliv na hodnocení věrohodnosti tvrzení, ve kterých žalobce popisuje spřažení
ukrajinské bezpečnostní služby SBU s mafií převádějící ilegální migranty přes hranice Ukrajiny
s EU. V průběhu správního řízení však žalobce nedoložil jediný doklad či zprávu o zemi původu,
která by zmíněné skutečnosti potvrzovala či naznačovala a spokojil se s obecným odkazem
na informace o Ukrajině, které zná každý z televizních zpráv. Podle městského soudu žalovaný
popsal veškeré úvahy, které vedly k výroku napadeného rozhodnutí, a uvedl veškeré podklady,
které zohlednil.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítá, že se městský soud ani žalovaný dostatečným způsobem nevypořádali
s jeho situací a příběhem, potažmo s důvody jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
protože se omezili na tvrzení, že trestní stíhání a trest odnětí svobody hrozící stěžovateli není
újmou. Žalovaný při svém rozhodování nedbal dostatečně povinnosti zjistit řádně stav věci
a řádně se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci, zejména
s tvrzeními, že v případě návratu do země původu hrozí stěžovateli vysoké riziko vážné újmy.
Stěžovatel jasně argumentoval, že byl objektem mučení a nelidského zacházení ze strany
ukrajinské SBU v průběhu vyšetřování jeho údajné trestné činnosti v zemi původu. Na základě
tohoto pak jasně konkretizoval jemu hrozící nebezpečí v ukrajinském vězení spočívající v hrozbě
mučení, případně zabití ze strany ukrajinské SBU, jež je napojena na tamní mafiánské struktury.
Městský soud se však zcela ztotožnil se subjektivním tvrzením žalovaného a znevěrohodnil
tvrzení stěžovatele, avšak nikoliv přesvědčivým způsobem. To, že stěžovatelovy obavy,
že mu v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, jsou důvodné, dokládá anonymní
dopis, který mu byl v prosinci 2014 doručen do Vazební věznice České Budějovice, kde se právě
nachází v souvislosti s extradičním řízením, jež je proti němu vedeno. Originál tohoto dopisu
je obsahem spisu ve věci extradičního řízení a jeho kopii přiložil stěžovatel ke kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel dále připomíná, že obavy z mučení v případě návratu do země původu
se zakládají i na jeho vlastních negativních zkušenostech. Spolu se svým bratrem se stal objektem
mučení v průběhu vyšetřování své údajné trestné činnosti před tím, než opustil Ukrajinu.
On i jeho bratr uvedli shodná tvrzení osobně při pohovoru s pověřeným zaměstnancem
žalovaného. Pohovor byl přitom veden s každým z nich odděleně. Žádost o azyl nepodal
stěžovatel okamžitě po příjezdu do ČR, kam přicestoval na falešný rumunský pas, neboť
se obával, že by tak na sebe upozornil a mohl být snadno dohledatelný pro ukrajinskou SBU
napojenou na tamní mafiánské struktury, z níž měl a stále má velký strach. Jelikož stěžovatel
ví, že se SBU podílí na nelegálním převaděčství cizinců přes hranice, a dále s ohledem
na skutečnost, že stěžovatel odmítl s danou mafiánskou skupinou spolupracovat, mají členové
této skupiny strach, že by mohl případně vypovídat v jejich neprospěch. Stěžovatel upozorňuje
i na zásadu řízení o udělení mezinárodní ochrany, podle které je třeba v pochybnostech
postupovat ve prospěch žadatele. Konečně poukazuje i na povolávací rozkaz do ozbrojeného
konfliktu s Ruskem, který mu byl v měsíci dubnu 2015 doručen do místa bydliště jeho rodiny
na Ukrajině. I proto je podle něho dán současně důvod pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu
§14a zákona o azylu.
[6] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného
zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se zdejší soud zabýval její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační
stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
z něhož mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“
[10] O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
též pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat
především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti. Ve smyslu shora citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 tak bude kasační stížnost posouzena jako přijatelná tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238).
[12] V daném případě Nejvyšší správní soud takovou vadu neshledal.
[13] Ze správního spisu vyplynulo, že při pohovorech stěžovatel sdělil, že SBU
po něm vymáhala úplatek, aby došlo k zastavení trestního řízení, které proti němu bylo vedeno
pro nelegální převádění osob přes hranice. Podle stěžovatele ho chtějí zástupci SBU poslat
do vězení, kde jej mafie může zabít. Uvěznění se obává z důvodu, že by jej zabila mafie, protože
on ví, co mafie na hranicích dělá, že spolupracuje s SBU. Zabila by jej, aby nemohl mluvit.
[14] Skutečnost, že se žalovaný i městský soud zabývali jednáním příslušníků SBU
v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele, je důsledkem tvrzení stěžovatele, který uvedl,
že byl zadržován a podrobován mučení právě kvůli hrozícímu uvěznění za nelegální převaděčství.
Stěžovatel v řízení před žalovaným opakovaně potvrdil, že se trestné činnosti dopustil. Dokonce
uvedl, že peníze za to, aby převezl několik nelegálních migrantů, mu poskytla samotná SBU.
Obavy stěžovatele se tak promítají ve dvou rovinách - v rovině pronásledování příslušníky SBU
a v rovině uvěznění za prováděnou trestnou činnost.
[15] Žalovaný se s námitkou pronásledování ze strany SBU ve svém rozhodnutí vypořádal,
když především uvedl, že původcem pronásledování „sice může být i soukromá osoba, to však pouze
za předpokladu, že lze prokázat, že stát, či jiná veřejná moc kontrolující území daného státu není schopna nebo
ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. To však v případě žadatele nelze
konstatovat. Jak bylo již výše konstatováno, nelze v jeho případě rozhodně dojít k závěru, že by příslušnými
ukrajinskými orgány byla odmítnuta ochrana jeho osoby, či že by jemu poskytnutá ochrana byla nedostatečná,
tedy že by stát nebyl schopen či ochoten žadateli poskytnout ochranu.“ Městský soud se pak ztotožnil s tímto
hodnocením žalovaného, stejně jako se závěry ohledně trestního řízení, případného pobytu
ve vězení a obav před mafií. Žalovaný v této souvislosti ve svém správním rozhodnutí uvedl,
že „trestní stíhání samo o sobě nemůže být důvodem pro udělení azylu, neboť nepředstavuje azylově relevantní
pronásledování. Správní orgán podotýká, že jmenovaný neuvedl nic, z čeho by vyplývalo, že toto stíháni
je neoprávněné, naopak sám výslovně potvrdil, že se skutků, které jsou mu dávány za vinu, tedy převaděčství,
skutečně dopustil. Správní orgán zároveň připomíná, že žadatel byl podle vlastních slov pro převaděčství odsouzen
již v minulosti a i poté pracoval pro mafii, pro niž pašoval zboží přes ukrajinsko-maďarské hranice. Nelze tedy
v jeho případě rozhodně dojít k závěru, že by jeho stíhání bylo neoprávněné, „vykonstruované“, či že by porušovalo
jeho lidská práva a svobody, čili že by se jednalo o pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.“
[16] Je zřejmé, že žalovaný i městský soud se tvrzeními stěžovatele dostatečně zabývali a svá
rozhodnutí řádně odůvodnili. Jejich závěry nevyvrací ani dopis, který stěžovatel přiložil
k doplnění kasační stížnosti. V předchozím řízení nedošlo ke zpochybnění jednání SBU, na které
stěžovatel upozorňoval. Při posouzení splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany tedy
žalovaný vycházel z tvrzení stěžovatele. Co se ovšem týče reálnosti nebezpečí, které stěžovateli
při návratu do země původu hrozí, pak tu zmíněný dopis nijak neprokazuje, protože skutečnosti
v něm uvedené toliko parafrázují výpověď stěžovatele o tom, jak mu bylo vyhrožováno.
Hodnocení žalovaného i městského soudu je pak založeno na tom, že stěžovatel svoji situaci
nijak neřešil s orgány veřejné správy. Předložený dopis neprokazuje, že by taková ochrana nebyla
možná. Městský soud tvrzení stěžovatele jako celek nezpochybnil, pouze uvedl, že stěžovatel
nepředložil žádné důkazy o propojenosti mafie a SBU, aby jeho obavy bylo možné posuzovat
jinak než jen v obecné rovině. Ani v tomto nepřináší předložený dopis nic nového.
[17] Oběma uvedenými okruhy námitek stěžovatele se již zdejší soud ve své rozhodovací
činnosti zabýval. Z konstantní judikatury zdejšího soudu, zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS,
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, č. 1806/2009 Sb. NSS, nebo ve vztahu
k Ukrajině z usnesení ze dne 20. 1. 2009, č. j. 2 Azs 101/2008 - 41, ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 7 Azs 25/2010 - 104, ze dne 27. 3. 2013, č. j. 6 Azs 37/2012 - 27, vyplývá, že se v případě
pronásledování soukromými osobami musí postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve
s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány
nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Stěžovatel se však ani nepokusil této
možnosti využít, přičemž neuvedl žádné konkrétní důvody, na základě kterých by mu měla
být ukrajinskými státními orgány taková pomoc odepřena, s výjimkou obecných úvah o tom,
že správní orgány v Ukrajině jsou provázány s mafií a nejsou schopny ochranu poskytnout. Přímo
k hrozbě útoků příslušníka SBU v rozsudku ze dne 11. 8. 2010, č. j. 2 Azs 9/2010 - 83, uvedl,
že „všeobecně známou skutečností přitom je, že na Ukrajině existuje právní systém poskytující obětem kriminální
činnosti právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit u příslušných státních orgánů.“ Ve vztahu
k pronásledování ukrajinskou mafií lze rovněž odkázat na závěry další judikatury zdejšího soudu,
například v rozsudcích ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 64/2005 - 46, ze dne 29. 12. 2005,
1 Azs 121/2004 - 70, ze dne 4. 10. 2006, č. j. 6 Azs 213/2005 - 45, ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 2 Azs 312/2004 - 43, ze dne 22. 7. 2010, č. j. 6 Azs 14/2010 - 112, a v usneseních ze dne
24. 1. 2008, č. j. 1 Azs 48/2007 - 57, ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 Azs 8/2011 - 69, ze dne
19. 7. 2012, č. j. 3 Azs 10/2012 - 43, a ze dne 28. 11. 2012, č. j. 8 Azs 9/2012 - 70. Na základě
těchto závěrů je možné považovat za podložené, že na Ukrajině sice dochází k pronásledování
osob, které má zpravidla formu vydírání nebo výhrůžek, nejedná se však o situaci, která by nebyla
s pomocí státních orgánů řešitelná.
[18] Při posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy vychází Nejvyšší správní soud z toho,
že zacházení se stěžovatelem musí v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
dosáhnout dostatečného stupně intenzity, aby mohlo být považováno za mučení, nelidské
či ponižující zacházení. Pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec utrpí závažnou újmu,
aplikuje Nejvyšší správní soud test „reálného nebezpečí“. V rozsudku ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, konstatoval, že „povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému
či ponižujícímu zacházení anebo trestu (...) je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení
vystaven.“ V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud své úvahy rozvedl tak, že „reálným
nebezpečím“ (srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné
nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu
následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou
pravděpodobností postihnout i jeho“. Přesto, že test „reálného nebezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější
než test „přiměřené pravděpodobnosti“ [ten se použije pro zkoumání „odůvodněnosti strachu
z pronásledování“ podle §12 písm. b) zákona o azylu], i tak nedosahuje intenzity trestního
standardu „nade vší rozumnou pochybnost“. V tomto ohledu nutno poukázat především
na úvahy o „real risk“ (reálném riziku) nelidského a ponižujícího zacházení vyslovené Evropským
soudem pro lidská práva ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království v rozsudku ze dne
30. 10. 1990 (žádosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13147/87 a 13148/87), zejm. na jeho
bod 103. Tento rozsudek ve svých úvahách navazuje na předchozí rozsudek téhož soudu ve věci
Cruz Varas a další proti Švédsku ze dne 20. 3. 1991 (žádost č. 15576/89), zejména na jeho body
69 a 70. Důvodnost obav se s ohledem na závěry výše uvedených rozhodnutí odvíjí od toho,
zda jsou dány závažné důvody domnívat se („where substantial grounds have been shown for believing“),
že cizinec bude v případě návratu do země původu čelit reálnému riziku mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení. Důkazní standard „reálného nebezpečí“ se blíží důkaznímu
standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano,
než že ne“ [ balance of probabilities]) daleko více než důkazní standard „přiměřené
pravděpodobnosti“. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tento důkazní standard „přiměřené
pravděpodobnosti“ se aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování,
ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která
jsou posléze podkladem této celkové úvahy (rovněž viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). To znamená, že pokud je přiměřeně
pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto tvrzení
vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
[19] Jak správně uvedl žalovaný a městský soud zopakoval, trestní stíhání ani případné
odsouzení a následný výkon trestu nemohou být samy o sobě vnímány jako nebezpečí mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, nepřistoupí-li k nim další konkrétní
skutečnost případu, která by daný závěr svou „mimořádností“ vyvrátila. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, „(m)ezinárodní ochrana
jako právní institut není nástrojem pro vyhnutí se snášení negativních důsledků trestního stíhání v zemi původu
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Hrozba trestního stíhání
či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy,
když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce
smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části
případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být v případech, kdy je z konkrétních
skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně
a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu.“
Například v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, č. j. 7 Azs 23/2011 - 83, se zdejší soud zabýval hrozícím
nebezpečím daným špatnými podmínkami pro výkon trestu odnětí svobody: „V případě,
že je obecně standard ve věznicích země původu na nižší úrovni, nelze po správním orgánu požadovat, aby zcela
vyvrátil možnost, že k excesivnímu jednání v rozporu s čl. 3 Úmluvy dojde, případně si opatřil takové informační
podklady, které takový závěr potvrzují. Reálnost nebezpečí je totiž otázkou pravděpodobnosti, nikoliv jistoty.
V případě stěžovatele sice došlo během jeho pobytu ve vazbě k jednání, které případně mohlo – posuzováno samo
o sobě – splňovat znaky mučení či ponižujícího jednání, bylo-li vskutku dostatečně intenzívní. Nelze v něm však,
vzhledem k jeho povaze, spatřovat přiměřeně pravděpodobnou příčinu podobného jednání, ke kterému by mohlo
dojít v budoucnu během výkonu trestu za zabití sestry, k němuž má stěžovatel nastoupit. Stěžovatel není
příslušníkem ani jedné ze skupin, které lze považovat za azylově relevantní (političtí vězni, aktivní příslušníci
kurdské menšiny), netvrdí ani jiné důvody, proč by s ním mělo být ve vězení zacházeno odlišným způsobem
než s ostatními nepolitickými vězni. Jednání, kterému byl vystaven ve vazbě, nese znaky excesivního trestání
za provinění v rámci vnitřního řádu věznice. Stěžovatel nebyl trestán za to, kým je nebo k jaké skupině osob
patří, nýbrž za své jednání ve vězení, byť domnělé po falešném obvinění. Pro případný výkon trestu není stěžovatel
stigmatizován a jeho pozice je srovnatelná s ostatními „běžnými“ vězni, a z této perspektivy musí být hodnocena
oprávněnost obav, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.“
[20] Ve své judikatuře zdejší soud také aplikoval výše uvedená východiska na konkrétní
poměry trestního stíhání a výkonu trestu na Ukrajině. Například v rozsudku ze dne 12. 4. 2012,
č. j. 7 Azs 9/2012 - 46, uvedl: „Tvrdší postupy při vyšetřování (dlouhý výslech pociťovaný jako svého druhu
nátlak k přiznání viny a s ním spojená nemožnost po určitou dobu kontaktovat děti) objevující se v rámci výkonu
pravomoci ukrajinských policejních složek vůči běžně trestně stíhaným osobám nejsou zásadně důvodem pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany. Tyto osoby navíc mají možnost brojit proti nim v rámci dostupných
prostředků na Ukrajině, ať již využitím institutu stížnosti k ombudsmanovi nebo obrácením se na nevládní
organice zabývající se problematikou dodržování práv trestně stíhaných osob. Z odůvodnění rozhodnutí
ministerstva je dále zřejmé, že vycházelo jak ze zprávy MZV USA ze dne 25. 2. 2009, tak z informace
MZV ČR ze dne 19. 1. 2010, která obsahuje sdělení Zastupitelského úřadu v Kyjevě k situaci trestního stíhání
občanů Ukrajiny. Z tohoto sdělení vyplývá, že s trestně stíhaným nemajetným občanem Ukrajiny bude zacházeno
podle platných ukrajinských zákonů a měl by se dočkat spravedlivého trestu, v případě majetnějších občanů
pak tento může formou úplatků případně svůj trestní proces ovlivnit ve svůj prospěch. Na Ukrajině podle tohoto
sdělení existují orgány, které se zabývají vyšetřováním trestné činnosti policistů. Krajský soud si navíc vyžádal
informace k trestnímu stíhání ukrajinských občanů od pracovnice UNHCR. Proto v této souvislosti není důvodná
ani námitka, že závěr ministerstva a krajského soudu, že na Ukrajině existuje dostatečný mechanismus ochrany
práv trestně stíhaných jednotlivců, nemá oporu ve spise a je v rozporu se zprávou MZV USA o dodržování
lidských práv za rok 2008.“
[21] Podobně i k požadavku, aby žadatel o mezinárodní ochranu řešil svoji situaci
bezprostředně poté, co má k tomu příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového,
se již zdejší soud opakovaně vyjadřoval (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, nebo v případu ukrajinského žadatele
rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 6 Azs 41/2008 - 129, případně usnesení ze dne 12. 1. 2012,
č. j. 7 Azs 46/2011 - 70, nebo ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 22/2013 - 36).
[22] Co se týče poválovacího rozkazu, který měl stěžovatel v době po podání kasační stížnosti
obdržet, je Nejvyšší správní soud při obecné známosti aktuální vnitřní situace na Ukrajině
povinen vyhodnotit, zda jsou dány důvody pro neaplikování §75 odst. 1 s. ř. s., tedy zda
má přihlížet i ke skutečnostem relevantním pro možné udělení doplňkové ochrany, které vyšly
najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Konkrétně se jedná o vyhodnocení toho,
zda by stěžovateli v případě návratu do vlasti nehrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy,
spočívající ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [§14a odst. 1 a 2 písm. c)
zákona o azylu, viz zejména rozsudek ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131].
[23] Vzhledem k obecně známé aktuální politické a bezpečnostní situaci v zemi původu
stěžovatele není důvodu pochybovat o tom, že mohou nastat skutečnosti, které by mohly
mít z hlediska naplnění podmínek doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu relevanci,
přičemž stěžovatel je, objektivně vzato, nemohl uplatnit již v předchozím řízení před žalovaným.
Stěžovateli však nic nebrání v tom, aby se případně pokusil podat novou žádost o mezinárodní
ochranu, kterou by opíral o tvrzení změny bezpečnostní situace v zemi původu, jež vyšla najevo
teprve po vydání rozhodnutí žalovaného. Žalovaný by pak byl povinen posoudit tuto žádost jako
přípustnou minimálně v rozsahu takového tvrzení, a to právě z důvodu existence mezinárodního
závazku non-refoulement, který musí být respektován.
[24] Na druhou stranu však již nyní lze s pravděpodobností hraničící s jistotou říci, že takovou
skutečností by rozhodně nebyl samotný fakt, že stěžovatel obdržel povolávací rozkaz, protože
to o bezpečnostní situaci vypovídá jen málo. Sama o sobě nemůže být povinnost vykonat
vojenskou službu, a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována za azylově
relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým
standardem ochrany základních práv (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 5. 2009, č. j. 1 Azs 20/2009 – 68). Při hodnocení bezpečnostní situace je pak třeba brát
v potaz širší souvislosti vývoje konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Těmi se však již žalovaný
k tvrzením stěžovatele ve svém rozhodnutí zevrubně zabýval. Dospěl k závěru, že až na výjimky
je bezpečnostní situace na Ukrajině nezměněná a zcela stabilní. S tímto hodnocením žalovaného,
které stěžovatel nijak nerozporuje, se zdejší soud ztotožnil, a proto neshledal důvodu,
aby zohlednil nové skutečnosti tvrzené stěžovatelem.
[25] Z výše uvedeného je patrné, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační
stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[27] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu