ECLI:CZ:US:2005:2.US.108.05
sp. zn. II. ÚS 108/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 18 Co 257/2004-101, v části týkající se náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2002, č. j. 19 C 34/2001-34, tak, že byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit žalobci částku 48.000 Kč s příslušenstvím, a současně bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení s odkazem na §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Žalobce (v ústavní stížnosti označen jako vedlejší účastník) se předmětnou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky jako smluvní pokuty, k níž mu měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Soud prvního stupně této žalobě vyhověl a rovněž přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. K odvolání stěžovatele změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, jak uvedeno shora. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že vedlejší účastník není ve věci aktivně legitimovaný, když pohledávku, jejímž je smluvní pokuta příslušenstvím, postoupil třetímu subjektu. Za důvod zvláštního zřetele hodný, pro který nebylo žalovanému přiznáno jeho právo na náhradu nákladů řízení, považoval odvolací soud skutečnost, že dle výsledků řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 (pod sp. zn. 12 C 2/97) nárok žalobce na smluvní pokutu sice vznikl, ale k zániku tohoto nároku pak došlo nikoliv tím, že by žalovaný svoji povinnost zaplatit splnil, ale pro nesprávný právní názor žalobce na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky. Soud proto žalovanému jeho právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, byť měl ve věci úspěch.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že takový výklad a aplikace §150 o. s. ř. vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení. Jako protiústavní je podle stěžovatele třeba hodnotit rozhodnutí soudu, které za důvody hodné zvláštního zřetele považuje situaci, kdy žalobce (zastoupený advokátkou) nesprávně posoudí otázku své aktivní legitimace ve věci a je z toho důvodu ve sporu neúspěšný. Stěžovatel odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 350/04, podle kterého "pokud obecný soud shledá takové okolnosti, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka řízení k náhradě nákladů řízení". Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ty výroky rozsudku, které se týkají nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na úvod podotýká, že skutkově totožný případ téhož stěžovatele posuzoval již ve svých rozhodnutích, sp. zn. IV. ÚS 107/05 a sp. zn. II. ÚS 108/05, a v nyní projednávané věci neshledal důvod se odchýlit od závěrů v nich vyjádřených.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §150 o. s. ř.
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuelní přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu