ECLI:CZ:US:2018:2.US.1131.18.1
sp. zn. II. ÚS 1131/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Paprsková 1340/10, proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 72 Co 257/2017-68, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (resp. jeho výroku IV.), neboť má za to, že jím byl porušen princip rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 C 11/2017, zejména vyplývá, že obvodní soud uložil žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti), aby se stěžovateli písemně omluvila dopisem konkrétního znění, jež bylo nedílnou součástí zmíněného rozhodnutí (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 30.938 Kč (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 49.062 Kč spolu s úrokem z prodlení a dále též ohledně eventuálního žalobního požadavku, aby bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011 byla porušena žalobcova základní práva a svobody (výrok III.). Výrokem IV. obvodní soud žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 7.290 Kč.
3. Nalézací soud vyšel z toho, že řízení, jímž měla být způsobena stěžovateli nyní přezkoumávaná újma, je jiným kompenzačním řízením za průtahy v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). K původním průtahům přitom došlo v řízení týkající se toho, že - zjednodušeně řečeno - Policejní prezidium České republiky stěžovateli neposkytlo jím požadované informace.
4. Prvostupňovým soudem přezkoumávané průtahy byly podle jeho názoru způsobeny zejména tím, že posuzované kompenzační řízení bylo zahájeno předčasně, neboť žaloba byla uplatněna u soudu ještě před uplynutím zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání uplatněného nároku u příslušného úřadu. Dále pak prvostupňový soud poukázal na procesní komplikace, s nimiž se soud musel při svém rozhodování vypořádat. Stěžovatel totiž učinil předmětem řízení dva samostatné, spolu nesouvisející, nároky na náhradu nemajetkové újmy s tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřeně dlouho vedeného soudního řízení nebylo možné projednat v soudem nařízených termínech, neboť předcházející soudní řízení v té době ještě nebo pravomocně skončeno, což v daném případě reálně ztěžovalo možnost provést dokazování soudním spisem.
5. Na základě těchto učiněných závěrů o skutkovém stavu věci soud prvního stupně (s odkazem zejména na ustanovení §13 a §31a zákon č. 82/1998 Sb.) uzavřel, že v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež s ohledem na délku posuzovaného řízení není dostatečně způsobilá kompenzovat samotná stěžovatelem požadovaná písemná omluva. Prvostupňový soud tedy vážil kritéria podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení byla stěžovateli způsobena nemajetková újma ve výši 30.938 Kč. Ohledně této částky proto žalobě vyhověl. Ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadavku na eventuální konstatování porušení práva, neboť to již v sobě zahrnuje stěžovateli přisouzená omluva. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že s odkazem na ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. přiznal stěžovateli plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 7.920 Kč.
6. K odvolání stěžovatele i žalované rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé II. mění tak, že se žaloba co do částky 30.938,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 30.938,- Kč od 29. 12. 2016 do zaplacení zamítá. [...] II. Ve vyhovujícím výroku o věci samé I. a v části zamítavého výroku o věci samé III. týkající se zamítnutí žaloby co do částky 49.062,- Kč s příslušenstvím se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. [...] III. V části zamítavého výroku o věci samé III. týkající se zamítnutí žaloby ohledně eventuálního konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje. [...] IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
7. V podrobném odůvodnění městský soud zejména uvedl, že smyslem náhrady nemajetkové újmy za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je u fyzické osoby reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty. Ve smyslu ustálené judikatury je pak nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění význam předmětu řízení pro poškozeného, tedy to, co je pro poškozeného v sázce. V této souvislosti je namístě zvažovat zejména dopady nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jeho vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a v neposlední řadě taktéž okolnosti, za kterých k tvrzené nemajetkové mělo dojít.
8. Právě s ohledem na tento kontext se městský soud odchýlil od rozhodnutí obvodního soudu v tom, jakým způsobem by stěžovateli měla být jemu způsobená újma kompenzována. Po rekapitulaci východisek judikatury zejména Evropského soudu pro lidská práva totiž uvedl, že stěžovatel vyvolává mnoho desítek soudních sporů, a to často z nepodstatných důvodů, čímž nad únosnou míru zatěžuje kapacitu obecných soudů. Takto zahajovaná soudní řízení přitom podle městského soudu zcela zjevně směřují toliko k vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačního nároku (srov. k tomu např. také usnesení sp. zn. III. ÚS 2791/08 ze dne 27. 10. 2011 v jiné věci stěžovatele). Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské, když navíc takový přístup stěžovatele vede ve svém důsledku k oslabení účinnosti soudní soustavy při ochraně základních práv a svobod. Sice platí, že v demokratickém právním státě ani takovýmto šikanózním žalobám nelze bránit, neboť soud je povinen se každou žalobou důsledně a v přiměřeném čase zabývat, avšak pokud soud poruší svou povinnost a žalobci vznikne díky průtahu nemajetková újma, pak postačí takovou imateriální újmu odškodnit pouhým konstatováním porušení práva. Ostatně v případě konstatování porušení práva se jedná o primární prostředek nápravy způsobené nemajetkové újmy a není jej proto namístě žádným způsobem bagatelizovat. Proto odvolací soud napadený rozsudek ohledně stěžovateli přisouzené omluvy potvrdil. Požadavek stěžovatele na poskytnutí zadostiučinění ve formě finanční náhrady však za popsaných okolností neshledal důvodným. V odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení pak městský soud uvedl: "Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím měnil výrok o věci samé, byl nucen v této věci rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§224 odst. 2 o.s.ř.). [...] V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace ust. §142 odst. 3 o.s.ř. a contrario. Je sice pravdou, že rozhodnutí o přiměřené formě kompenzace záviselo na úvaze soudu, a tedy byl-li žalobce se svým nárokem třeba jen z části úspěšný, mělo by mu být s odkazem na výše uvedené procesní ustanovení přisouzeno právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Nicméně je-li zjevné, že žalobce v tomto řízení zneužívá svého práva na přístup k soudu, pak ve smyslu již judikovaných závěrů Nejvyššího soudu taková situace může odůvodňovat úvahu, že náklady řízení vynaložené na takový postup nelze shledat účelně vynaloženými (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014). Nelze-li tedy na žalobcem vynaložené náklady řízení pohlížet jako na náklady účelně vynaložené, pak za této procesní situace žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Předně je třeba uvést, že právě zmíněná zdrženlivost Ústavního soudu vůči přezkumu rozhodnutí soudů obecných (a stěžovatel to sám zmiňuje v ústavní stížnosti) platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
12. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí městského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.
13. Namítá-li totiž stěžovatel, že městský soud stěžovatelovu tendenci k vyvolávání soudních sporů pojal jako notorietu, ačkoliv o žádnou notorietu nejde, a neprovedl k tomuto aspektu žádné dokazování, pak nic takového - tedy že by mělo jít o notorietu - z ústavní stížností napadeného rozhodnutí neplyne. Skutečnost, že stěžovatel vyvolává velké množství soudních sporů, je městskému soudu (stejně jako Ústavnímu soudu) známa z úřední činnosti a ani stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti jako takovou ve svém důsledku nepopírá, když naopak nevyužívá prostor daný mu ústavní stížností k tomu, aby například toto východisko městského soudu uvedl do racionálního kontextu (např. k poměrné úspěšnosti k jím zahajovaným věcem); naopak setrvává čistě v argumentační pozici, že tento aspekt byl pro něj překvapivý a nebylo k němu prováděno žádné dokazování.
14. Jak přitom plyne z výše uvedené rekapitulace, městský soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí důsledně vypořádal s tím, že v jím posuzovaném řízení skutečně k průtahům došlo a stěžovatelův nárok na odškodnění nemajetkové újmy je v dané věci co do základu dán, byť ze soudem vyložených důvodů nebylo přiměřené tuto stěžovatelovu újmu odškodnit penězi vyjádřeným ekvivalentem. V napadeném rozhodnutí tak není ani slovo o tom, že by sama okolnost vedení velkého množství soudních sporů měla apriorně znamenat, že stěžovateli nebyla způsobena žádná újma, nebo že by samotný počet podání stěžovatele svědčil o jejich samoúčelnosti.
15. Významné naopak podle Ústavního soudu je, že stěžovatel se kromě obecných citací z předmětově relevantní judikatury všeho druhu v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje o původním "meritorním" řízení a o významu, který toto řízení pro něj mělo, aby z něj bylo možno teprve usuzovat na význam řetězově navazujícího a nyní přezkoumávaného kompenzačního řízení. Namísto toho se stěžovatel na straně jedné vymezuje proti judikatuře vážící se k osobě pana A. Ž., když stěžovatel se vyjadřuje v tom smyslu, že není žádný vrah krátící si pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody podáváním bezúspěšných podání. Z takto formulovaného postoje stěžovatele, byť jej Ústavní soud u stěžovatele jako právního profesionála nahlíží zvláště kriticky, tedy lze dovodit, že sám uznává, že za jistých okolností je možno přiznání odškodnění za nemateriální újmu v penězích odepřít, aby na jiném místě ústavní stížnosti dospěl (s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kdy tehdy úspěšným stěžovatelem byl opět A. Ž.) k poněkud vnitřně nekonzistentnímu závěru, že městský soud mu svým rozhodnutím vlastně odepřel právo na soudní ochranu. Takový závěr již ale vzhledem ke konstatování porušení práva stěžovatele není správný, nadto v právě projednávané ústavní stížnosti jde o posouzení výroku vztahujícího se k náhradě nákladů řízení, nikoliv tedy ke stěžovateli eventuálně způsobené újmě jako takové.
16. Připouští-li tedy stěžovatel, že nadužívání soudního systému ze strany poškozeného může spravedlivě vést k nepřiznání odškodnění za průtahy v soudním řízení v penězích (a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního, co by eventuální závěr o nadužívání soudního systému z jeho strany alespoň zpochybňovalo), pak z takového východiska lze i podle Ústavního soudu oprávněně - při náležitém odůvodnění, které ovšem ústavní stížností napadené rozhodnutí obsahuje - dovodit, že stěžovatelem vynaložené náklady řízení, jejichž náhrada by mu jinak náležela, nejsou vynaložené účelně, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
17. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok o náhradě nákladů řízení, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu